ARCHEOLOGICKÉ ZPRÁVY 25. 1. - 2.2. 2010 NEJEN PRO HLEDAČE S DETEKTORY KOVŮ

25/01/2010
Peru: Afrodiziakální jadérka nalezena ve starobylé léčitelově hrobce 

Túcume a Údolí pyramid jsou archeologické památky jedinečné krásy

Archeologové z ústavu La Pave de Mochumi objevili hrobku lidového léčitele „curandero“, který žil v Peruánské oblasti Lambayeque před 800 lety a který byl pohřben s 500 jádry nektarinek, známé pro své afrodiziakální účinky.
Peruánský deník El Comercio uvedl, že keramická nádoba, obsahující jádra nektarinek, byla prvním klíčem k nalezení ostatků starobylého léčitele, který byl pohřben v blízkosti údolí Tucumských pyramid v severním Peru. Archeolog Marco Fernandez řekl, že si nejprve mysleli, že je to další obřadní pohřební místo, ale po nalezení více předmětů se ujistili, že se jedná o ostatky šamana z předincké doby  tzv. kultury Lambayeque. 

Podle Marca Fernandeze, tato osoba nejen léčila lidi, ale také promlouvala s bohy, stejně jako všichni šamani z kultur Mochica a Lambayeque.
Fernandez, ředitel archeologického ústavu La Pava de Mochumi také zmínil, že ještě odkryli ostatky další osoby ze stejné kultury, která vzkvétala před 800 až 900 let. Tato osoba byla pohřbena s předměty, díky nimž archeologové odhadují, že se jednalo o středně postaveného úředníka.

26/01/2010
Rodi Garganico (Italy)

Italská policie uzavřela nelegální archeologický výzkum a zajistila 108 ukradených předmětů, se stářím přes 2000 let. Předměty byly vyjmuty z hrobek datovaných do doby Daunian, která předcházela Římskému impériu, v jižní oblasti Puglia. Předměty měly putovat na ilegální trh se starožitnostmi.
Několik nalezišť bylo policií uzavřeno v blízkosti města Rodi Garganico, v provincii Foggia na Jaderském pobřeží během rutinních kontrol Italské daňové policie, což potvrdil agentuře AKI pan Corrado Palmiotti. Řekl: „Toto území je pro archeology velmi významné a plodné“. Policie také potvrdila, že nikdo nebyl zadržen.

Několik váz, ozdobných předmětů a hrotů kopí bylo zajištěno policií na poloostrově Gargano. Předměty byly datovány do období mezi 6. a 4. stoletím před Kristem. Daunia odpovídá civilizaci, která převládala v severní Puglii po více než 1.000 let až do doby kolem 4. století před Kristem.

Itálie provádí rázná opatření proti nelegálnímu vývozu kulturních artefaktů a uměleckých pokladů, které jsou součástí jejich kulturního dědictví. Významná musea, včetně New Yorského Metropolitního Muzea umění a Muzea J. Paul Getty v Los Angeles, nedávno vrátila umělecké předměty, které měly sporný původ.

Italské úřady na začátku ledna oznámily, že zajistily zhruba 60.000 ukradených archeologických artefaktů a jiných cenných předmětů v odhadované hodnotě 165 miliónů Euro.

27/01/2010
VYKRADAČI HROBEK: CHARLES FELLOWS V LYCIE 

Vykrádání hrobů je zločin téměř tak starý jako obyčej, který jej nevědomky podporuje – pohřbívání zemřelých s cennými artefakty. Zlaté posmrtné masky a jiné cenné předměty ve starobylém Egyptě jsou zaručeně velkým pokušením pro bezohledné zloděje, kteří chtějí rychle zbohatnout a tak si vytunelují cestu do hrobek v pyramidách za účelem hledání zapomenutých pokladů.

Římské a Byzantské hrobky byly vypleněny pro artefakty, které se v nich nalézaly a „umění“ vykrádání hrobů je staré téměř 2.000 let. Mezinárodní umělecký trh se zdá být nenasytný po těchto starožitnostech, bez ohledu na jejich nelegální původ.

Nicméně hroby sami o sobě jsou úplně jiné téma. V r. 1840 Charles Fellows zaslal zpět do Londýnského Britského Muzea 105 beden bloků a soch, které byly součástí hrobek, rozesetých po celém Turecku.
 
Ale „ukrást“ celé hrobky? To by bylo velmi neobvyklé. Nicméně to je přesně to, co se stalo v roce 1840, kdy britský cestovatel Charles Fellows poslal zpět do Londýnského Britského Muzea 105 boxů bloků a sochy, které byly vzaty ze zdobené kolekce hrobek roztroušených po celém starobylém  Lycianském území Xanthosu na malebném jihozápadním pobřeží Turecka. Samozřejmě Fellows může být považován za zloděje jen podle zákonů moderního Turecka, které striktně zakazují vývoz takovýchto starožitností. V polovině 19. století, však bohaté a vlivné evropské mocnosti, jako Velká Británie a Francie zajistili povolení, vystavené samotným sultánem, k odkrytí, rozebrání a odvezení starobylých zbytků z Anatolie (a odkudkoli z Tureckého  impéria).

Muž své doby

Fellows byl typický na svou dobu a třídu. Narozen do bohaté rodiny v Nottinghamshire v roce 1799 neměl potřebu pracovat. Pravděpodobně znuděn maloměstským životem směřoval na jih od Londýna, raději než do vibrujícího hlavního města Britského království.  Zde se stal aktivním členem Britské asociace, společnosti, která podporovala vzdělání.  O pár let později se soustředil spíše na fyzickou výzvu nového evropského hřiště, Alp, a v roce 1827 objevil trasu na 4.807 m Mont Blanc. Po smrti jeho matky v roce 1832 byl vtažen, stejně jako mnoho jeho vrstevníků, na „Velkou okružní jízdu“ po zemích. Jako první navštívil Itálii, poté Řecko a nakonec Turecké země východního středomoří.

Po souši do Lycie

Fellows nejprve navštívil úžasně krásnou, hornatou Lycii v roce 1838. Během cestování po Evropě do Konstantinopole (Istanbul) zamířil jižně do Antalie. Z tohoto okouzlujícího Středozemního přístavu směřoval západně do Lycie, v té době téměř neznámou část Turecké říše.

Lycia byla opravdu „zapadlá“. Fellows poznamenal ve svém prvním deníku, že na ni ještě „žádná noha Evropana nevstoupila“. Tajemní Lyciáni obývali divoké vrcholy a údolí této oblasti již od doby Bronzové až do jejich včlenění do Římského světa v prvním století. Fellows byl fascinován městskými ruinami.

Pravděpodobně stejně jako Chetitové, i Lyciáni vytvořili svou vlastní unikátní civilizaci. Sloučením původních prvků své vlastní kultury s těmi, které převzali od lidí se kterými se potkali (Peršané, Řekové a Římané), byla ovlivněna tak charakteristická architektura, která činí Lycii tak přitažlivou pro současné archeology a nadšence do historie.

Fellowse zaujaly všechny Lyciánské památky které objevil, ale hlavní město starobylého regionu, Xanthos, jej okouzlilo nejvíce. „Ruiny jsou plné chrámů, hrobek, vítězných bran, zdí a také je zde divadlo. Památka je velmi romantická, nad krásnými kopci; některé jsou korunovány skalami, jiné vystupují kolmo z řeky, která se vine ze zalesněných pahorkatin, zatímco v nejvyšších polohách jsou zasněžené hory, ve kterých řeka pramení.“ Kempoval mezi těmito nádhernými zbytky města, chráníc se před malárií po domácku vyrobené kaliko moskytiérou. Byl skromný vzhledem ke svým archeologickým znalostem. Do jeho deníku si poznamenal: „Neměl jsem čas a nevládl jsem dostatečným talentem, abych byl schopen prozkoumat celý objekt, který sám o sobě člověku nabízí podnět k tomu, aby navštívil tuto zemi, ač je vzdálená od Anglie“. Fellows se nezmiňuje, během jeho návštěvy v roce 1838, o možnosti přemístění některých děl z Xanthosu a pokračuje na své cestě na koni podél podél pobřeží do vzdálené Smyrny (Izmir).

Druhá návštěva v Lycii

Nebojácný Fellows se navrací do Lycie v roce 1839. Doprovázen umělcem Georgem Scharfem (jehož brilantní kresby doplňují Fellowsovu druhou knihu „Deník psaný během Exkurze v Malé Asii“) „objevil“ několik dalších Lyciánských památek, vč. Pinara, Sidyma a Myra. Později napsal, že doufal, aby většina pozůstatků rozházených po celém nalezišti, byla zakrátko vystavena v národním muzeu. Scenérie byla sestavena pro Fellowsovu třetí expedici v letech 1841-2, po které již Britská veřejnost nebude muset být odkázána pouze na kresby archeologických zázraků vzdálené Lycie, ale bude je moci vidět na vlastní oči v Londýnském Britském Muzeu.

Vlci, šakalové a kriket

Britské Muzeum získalo povolení pro Xanthos a Fellows zařídil přepravu z Malty začátkem listopadu 1894 na Britské námořní lodi HMS Beacon. Lodní kapitán Graves byl najat, aby „plul do Smyrny pro úřední povolení, a odtud na nejbližší bezpečné ukotvení k ústí řeky Xanthus a tam naložil na palubu a odvezl z Malty takové předměty, které určí p. Fellows“. Úřednický šiml opozdil expedici do Smyrny a teprve 26. prosince zakotvil Beacon v ústí řeky Xanthus. Fellows se vylodil se svým expedičním týmem, který se skládal z 15 pracovníků, chlapce, poručíka, střelce, Tureckého policejního úředníka, syna p. Wilkinsona, Konzula Rhodosu a jeho maličkosti“. Založili tábor v dunách poblíž Patary. Tato dlouhá pláž zůstává jednou z nejvíce nedotčených v Turecku. Ve Fellowsově době byla tato pláž „divoká“. Do svého deníku zapsal: „Žádné známky života, pouze stopy vlků, šakalů a zajíců.“

Starobylý Xanthos leží 16 km ve vnitrozemí, nad řekou stejného jména (nyní Eşen Çayı) a pouze s velkými těžkostmi expedice dokázala doplout s jejich malými loďkami tam, co Fellows popisuje jako „jeden z nejsilnějších, divokých a nezvladatelných pramenů, které jsem kdy viděl.“ Trvalo 4 dny, než se jim podařilo dopravit veškerý náklad do nového kempu, v blízkosti starobylého území. Podle Fellowse, zvědaví místní obyvatelé „jejichž neviditelné stany a chaty jsou chráněny křovím“ brzy ukázali svou „pohostinnost a ochotu, se kterou jsem se doposud nikdy nesetkal.“ Také místní Muslimové byli velmi nápomocni, když fungovali jako navigátoři, při brodění se na mělčinách a naváděním lodí v korytu řeky. Také zdarma zásobovali expedici vejci, drůbeží, ovocem a mlékem.“ V blízkosti prvního táboru prozkoumával Fellows ruiny starobylého Letoonu, zatímco námořníci si raději užívali písečné pláže Patary. „Naše večery nebyly bez zábavy; námořníci brzy vyrobili pálky a míče, takže to bylo pravděpodobně poprvé, kdy byl hrán kriket v Lycii, jelikož sami místní obyvatelé byli touto hrou velmi překvapeni.

Přeprava hrobek z Lycie do Londýna

Na začátku ledna začala opravdová práce – rozebrání hrobek, které byly odhaleny Fellowsem během jeho předchozí návštěvy. Jeho metody, dle moderních standardů, byly hrubé. Nicméně Fellows se nezajímal hlavně o nejlepší sochy, jako dřívější „lovci mramoru“. Zmapoval území podrobně, zaznamenal pozici kamenů před jejich odstraněním a co je nejdůležitější, dbal na to, aby odstraňované hrobky byly neporušeny a obsahovaly všechny své nezdobené bloky a desky pro možnost jejich rekonstrukce v Britském Muzeu. Hrobka  Harpyje, mohutný skalní pilíř s dutinou v horní části určené k umístění těla, byla pojmenována díky deskám s vyřezávaným reliéfem okřídlené ženy zdobícím její exteriér. Nereid Monument byl ještě složitější. Monumentální hrobka podobná Jónskému Řeckému chrámu a pojmenován po sochách Nereidy (mořské nymfě) zdobící její průčelí.

Pokud rozebrání hrobek bez jejich poškození bylo těžké, pak jejich převoz přes hornatou krajinu oleandrů, tamarisků, myrty a ambroní bylo ještě složitější. Poté musely být kameny dopraveny ze záludného útesu na lodě kotvící v rychle plynoucí řece dole a následně byly dopraveny po proudu do ústí řeky, kde byla zakotvena loď. 

Vydatný déšť a štíři se spikli, aby byly věci ještě složitější. Při jedné příležitosti byl Wilkinson nucen opustit svého koně, když uvízl v bahně. Když se na místo vrátil druhý den, našel pouze sedlo a část uzdy a jedno kopyto. Vlci sežrali to slabé zvíře. Ale pravděpodobně nejvíce frustrující byla pro Fellowse nesmlouvavost Gravese, který odmítl dovolit svým tesařům postavit lodě s plochým dnem, což by usnadnilo převoz kamenů po proudu a následně zakázal naložit části hrobky i přes platnou objednávku.

Sláva, spory a smrt

Přesto byl nakonec náklad naložen na jinou loď, HMS Monarch, a dovezena na Maltu a odtud do Londýna na jiné námořní lodi. Mnoho nešťastných námořníků z posádky lodi Monarch bylo nakaženo malárií během nakládání kamenů z Xanthosu a zemřelo. Fellows se stal slavným a jeho různé zprávy z expedicí do Lycie se staly bestsellerem. V roce 1852 John Murray vydal jeho Lycianské deníky v jednoduchém svazku s názvem „Cesty a objevy v Malé Asii, zvláště v provincii Lycia“, které jsou stále k dostání jako nové vydání od Elibron Classics. Většina lidí se s jeho jménem setká v Britském Muzeu, kde rekonstrukce Nereid Monumentu stojí ve své slávě, spolu s krásnými vyřezávanými reliéfy z Hrobky Harpyje.
Revizionisté mohou argumentovat, že Britské Muzeum přivlastněním Xanthoských starožitností  představuje morální krádež. To je také jistě pohled Řeků na mramorový vlys reliéfního výřezu, který byl kdysi součástí Athénského Pantheonu, tzv. Elginovi mramory. Tyto byly převzaty z Athén v roce 1816 a od roku 1817 jsou vystaveny v Britském Muzeu. Řecká vláda se snaží o navrácení jejich dědictví již celých 30 let. Fellows ale může být souzen pouze dle zákonů platných v jeho době.  Možná, že je možné jej považovat za vykradače hrobek, ale s legálním povolením. Alespoň dnešní návštěvníci památek v Xanthosu mohou vidět repliky, které byly vytvořeny podle originálů, hrobek Nereid a Harpyje. V roce 1845 byl pasován na rytíře za zásluhy při dovezení Lyciánských starožitností do Británie. Zemřel v roce 1860.

28/01/2010
VYKRADAČI HROBEK ZNIČILI PAMÁTKU JIANGSU


Neznámí vykradači hrobek napadli více než 10 starobylých hrobek v pondělí ve východní provincii Jiangsu za pomoci buldozerů. Ukradli většinu předmětů, které odkryli, řekl místní archeolog.
Tento incident se stal téměř měsíc po tom, kdy Čínská Akademie Sociálních věd oznámila velký objev hrobky Cao Cao, proslulého válečníka a politika ve 3. století nl. ve střední Číně.
Přestože pravost hrobu Cao Cao v Anyang, Henan zůstává otázkou, objev jak se zdá probudil zájem o archeologii v celém národě a také televizní programy o starožitnostech jsou stále více přitahovány nadšenci.
Části rakví vyrobených z cenného a vzácného dřeva Nanmu , stejně jako keramika a železné předměty, byly roztroušeny na  území o velikosti  cca 1.000 m2 zpustošeného místa hrobky, nacházející se ve městě Gucheng, ve správním obvodě Gaochun v Nanjingu, hlavnímu městu provincie, sousedící se stavbou dálnice.
Soudě podle některých předmětů, které zloději na místě zanechali, Puyang Kangjing, badatel historie při místním muzeu, řekl ve středu, že hrobky jsou datovány do dynastie Han (206 př. n.l. – 220 n.l.)
„Rakve byly vyrobeny z vysoce kvalitního a vzácného dřeva, které značí, že vlastníci hrobky byly šlechtici“ dle citace Puyanga v Evening Post.
Nájezd buldozeru byl první svého druhu a nejvíce destruktivní v celé zemi, jak uvedl jeden nejmenovaný archeolog Nanjingského Muzea ve středu.
Další odkrytí hrobek, které mohly datovat 2.000 let zpět je nemožné, protože byly téměř celé zničené, uvedl místní archeolog tisku.
Jiang Wenhui, místní policejní úředník, řekl ve středu Global Times, že objevil pondělní pozůstatky během rutinní kontroly.
„Okamžitě jsem informoval místní organizaci ochrany kulturních památek, protože mi bylo řečeno některými stavebními dělníky, že při výkopech a rekonstrukci silnice, narazili na předměty, jako jsou např. bronzová zrcadla“ řekl Jiang.
Po tomto incidentu přerušila místní vláda projekt rekonstrukce silnice, ale žádné specifické ochranné postupy nebyly nařízeny a hrobky byly ponechány bez dozoru, uvedl Jiang.

29/01/2010
NAMALOVAL LEONARDO SÁM SEBE JAKO “MONA LISU” ?

ŘÍM – Legenda o Leonardu da Vinci je zahalená tajemstvím: Jak zemřel? Jsou ostatky pohřbené ve Francouzském zámku opravdu Renesančního mistra? Byla Mona Lisa autoportrét v přestrojení?
Skupina Italských vědců věří, že klíč k vyřešení této záhady leží s ostatky. Proto se snaží získat povolení od Francouzských úřadů na vykopání těla, aby mohly provést uhlíkové a DNA testy.

Pokud je lebka neporušena, mohou se vědci dostat k jádru problému, který fascinoval mnoho učenců a veřejnost po celá staletí: identita Mony Lisy. Vytvoření virtuální a poté fyzické rekonstrukce Leonardova obličeje by mohli porovnat s usmívajícím se obličejem z obrazu.

„Nevíme co v hrobce po otevření nalezneme, možná tam bude jen prach“ řekl Giorgio Gruppioni, antropolog, který se také účastní projektu. „Pokud jsou ale ostatky dobře uloženy, mohou být biologickým archivem, který obsahuje události o životě dané osoby, a někdy i její smrti“.
Vedoucí skupiny, Silvano Vinceti, řekl tisku, že plánuje urgovat svůj případ u Francouzských úřadů, které jsou v této věci kompetentní. Nicméně, Italské nadšení může být předčasné.
Ve Francii exhumace vyžaduje dlouhý právnický proces, a dle zkušeností je pravděpodobné, že v tomto případě bude proces ještě delší, zvláště pokud se jedná o tak významnou osobu, jako Leonardo.

Jean-Louis Sureau, ředitel středověkého hradu ve Francouzském Loire Valley řekl, že jakmile bude vznesena formální žádost bude sestavena komise expertů. Jakákoli taková žádost bude projednána s Francouzským ministerstvem kultury, řekl Sureau. 

Leonardo se přestěhoval do Francie na základě pozvání krále Františka I., který jej jmenoval „prvním královským malířem“. Strávil zde poslední 3 roky svého života a zemřel v Cloux, v blízkosti královského letního sídla v Amboise,  r. 1519 ve věku 67 let.

Hrobka v Amboise

“Hrobka v Amboise je symbolickou hrobkou, což je velkým otazníkem“ řekla Alessandro Vezzosi, ředitel muzea, které je zasvěcené Leonardovi v jeho Toskánském rodišti Vinci.
Vezzosi, který není součástí projektu, řekl, že prozkoumání hrobky může pomoci určit umělcovo kosti a zodpovědět další otázky, jako je např. případ jeho smrti. Uvedl, že sám žádal o otevření hrobky v r. 2004 k prostudování ostatků, ale Amboise Castle jeho žádost zamítl.
Co se týče posledního Italského návrhu, Vinceti uvádí, že počáteční jednání se konala o několik let dříve a plánuje na ně navázat se vznesením požadavku během příštího týdne, kde také představí detaily svého projektu. To by mělo připravit cestu pro vznesení formální žádosti, řekl.
Skupina 100 expertů zainteresovaných v projektu, který se jmenoval Národní komise pro historické a umělecké dědictví, byla vytvořena v r. 2003 s cílem „vyřešit velké záhady minulosti“, řekl Vinceti, který napsal knihy o umění a literatuře.

Pravděpodobně světově nejznámější obraz, „Mona Lisa“ visí v Louvru v Paříži, kde jej vidělo něco kolem 8,5 milionu návštěvníků v minulém roce. Tajemství obklopuje předmět malby po staletí, se spekulacemi od verze, že se jedná o ženu Florentinského obchodníka až po tu, že jde o Leonardovu vlastní matku.
Možnost, že Leonardo úmyslně namaloval Monu Lisu jako svůj autoportrét v přestrojení, zaujala a také rozdělila učence.  Teorie se množily: Někteří si myslí, že Leonardova záliba v žertech a hádankách jej mohla vést k zakrytí vlastní identity za záhadným úsměvem. Jiní zase spekulovali, že Leonardo byl homosexuál a malba zobrazuje jeho androgynního milence.
Někteří použili digitální analýzu, aby mohli překrýt Leonardův vousatý autoportrét přes Mona Lisu, aby našli shody v rysech obličejů.
Pokud získají povolení ke vstupu do hrobky, Italští experti plánují použít miniaturní kameru a zemní radar, který umožňuje zobrazení podzemního prostoru za použití radarových vln, aby potvrdili přítomnost lidských ostatků. Vědci pak budou exhumovat ostatky a pokusí se datovat ostatky pomocí uhlíkových testů.
Jádrem plánované studie je snaha určit zda jsou ostatky skutečně Leonardovy, včetně provedení DNA testů.
Vezzosi zpochybňuje možnost DNA porovnání, protože si není vědom žádných přímých potomků Leonarda či hrobek, které lze s jistotou přičíst umělcovo blízkým příbuzným.
Gruppioni řekl, že DNA získané z kostí by mohla být nakonec porovnána s DNA získané odjinud. Například, Leonardo údajně používal k rozmazání barev na plátno vlastní palec, popř. pomocí vlastních slin, což znamená, že by mohlo být DNA nalezeno na jeho obrazech. Gruppioni nicméně připouští, že tento plán nemusí vyjít.
I bez DNA testů, mohou být další testy užitečné, aby se potvrdilo, zda kosti patřili muži či ženě a zda osoba zemřela mladá či stará.
„Můžeme mít různé stupně pravděpodobnosti určení kostí“, řekl Gruppiony. „Aby ale pravděpodobnost byla vyšší, jsou DNA testy nezbytné“.
Experti také budou pátrat po nějaké chorobě či známkách o příčině smrti. Tuberkulóza či Syfilis např. zanechají významné stopy ve struktuře kostí, řekl Vinceti.
V nejlepším případě, pokud bude lebka zachovalá, skupina vytvoří CAT sken a provede rekonstrukci obličeje, řekl Francesco Mallegni, profesor antropologie, který se specializuje v rekonstrukcích a vytvořil obličeje známých Italů, včetně Danteho.
Dokonce i v rámci pracovní skupiny jsou experti rozděleni v názoru na „Monu Lisu“.
Vinceti věří, že autoportrét není jen imitací rysů, ale také reprezentace duchovní identity.
Vezzosi, ředitel muzea, odmítl myšlenku, že „Mona Lisa“ by mohla být Leonardovým autoportrétem, jako nepodloženou a nesmyslnou.
Obraz je „jako zrcadlo“. Každý začíná se svou hypotézou či obsesí a snaží se ji v malbě najít, řekl Vezzosi při telefonickém interview.
Řekl také, že většina badatelů věří, že žena mohla být buď konkubína umělcova sponzora, Florentinského šlechtice Giuliano de Medici, či Lisa Gherardini, žena bohatého obchodníka s hedvábím, Francescem del Giocondo. Tradiční názor je, že název „Mona Lisa“ pochází od ženy obchodníka s hedvábím, protože Italský název obrazu je „La Gioconda“.

 Elmara a Tacud