Depůtek odznaků – aneb co nás ve škole neučili

Před pár dny jsem si naplánoval trasu, sbalil batoh a vyrazil tehdy ještě funkčním automobilem na jedno obzvlášť krásné místo. Ten den jsem našel jen pár drobností, jeden srnčí shoz a depůtek odznaků. Nebyl můj první, ale tenhle byl oproti jiným tak trochu výjimečný. Jednak jsem jej našel shodou náhod v den, kdy vyšlo první číslo časopisu LP – Lovci historie, ve kterém jsem právě odznaky a plaketky článkem zmiňoval a jednak je skoro všem těm odznakům společná dosti zajímavá a pro mnohé ne zcela známá historie našeho pohraničí ve 30. letech 20. století.

Pěkný signál, barvička, kopnu a již se něco z hlíny sypalo. Na první pohled nazelenalé, jako bývá stříbro ze země... Vidím řetízek, snad nějaký přívěsek? Nejprve mě polilo klasické horko, dech se zatajil, pumpička splašila. Ale signál byl přeci mnohem silnější, nějak mi to neštymovalo. Zakleknul jsem a s dohledávačkou v ruce přehrábl vykopanou zeminu. Vidím, že jde o odznaky, radost obrovská. Fotím aktuální stav. Beru jeden odznak, druhý a další do ruky. Odkládám bokem. Dohledávačka stále pípá... Pocity, jaké jsem zažíval dříve, jsou v plné parádě zpět. V hlíně nakonec bylo 26 odznaků a plaketek.

Sice nejde tentokrát o odznaky válečné, žádná „slepice, ani háknkrojc“, ale obyčejné, pro mnohé neznámé civilní odznaky. Ale já jsem z nich radost měl a to obrovskou, navíc znásobenou ihned po očištění, kdy mi došlo, v čem jsou vlastně tyhle odznaky výjimečné. Všechny totiž spojuje jedna věc – vyprávějí příběh, který se v hodinách dějepisu na školách nedozvíte... Abychom mohli pochopit, jaký příběh, jaké úžasné svědectví té neklidné předválečné doby v Sudetech nám tyhle odznaky vyprávějí, nejprve si trochu jejich historii a význam představíme...

 ATUS (Arbeiter Turn und Sportverband / Dělnický tělovýchovný a sportovní svaz) byl největším tělovýchovným spolkem sudetoněmeckých sociálních demokratů, kteří zejména ve 30. letech dosti ostře vystupovali proti Konrádu Henleinovi a jeho protistátní politice. Mnozí jeho členové, kteří se často „rekrutovali“ z řad Turnerů po Henleinových čistkách, později na svůj odlišný politický názor doplatili nuceným vystěhováním po Mnichovu v roce 1938 ze zabraných Sudet do československého vnitrozemí a někteří i koncentračním táborem.

 ATUS byl sudetskou odnoží československého spolku DTJ (Dělnická tělocvičná jednota). DTJ vznikl odloučením od Sokola, odkud především po politicky bouřlivém roce 1897 odešlo mnoho sociálních demokratů. DTJ se od počátku prezentoval sociálně-demokratickou ideologií. Spolek se rychle rozrůstal, získával na oblibě, vydával svůj časopis, cvičenci měli vlastní stejnokroj. Záhy po 1. světové válce se spolek dále rozšiřoval, pořádal zájezdy do zahraničí, účastnil se dělnických olympiád, v roce 1933 pořádal vlastní Dělnickou olympiádu v Praze. Ve 30. letech měl více než 100 tis. členů. V oblasti Sudet měl zastoupení právě v podobě ATUS, ačkoli zde samozřejmě mnohonásobně převažovali Henleinem ovládaní Turneři.

Znak tří shora šikmo dolů směřovaných šipek patřil tzv. Eiserne Front (Železná fronta), což bylo hnutí, které vycházelo z nejstarší německé politické strany SPD. Vzniklo v prosinci 1931 v tehdejší Výmarské republice. Jeho hlavním motivem byl mj. boj proti nacismu. Ačkoli šlo původně hlavně o politické hnutí, mnozí jeho členové prováděli různé sabotérské akce proti fašistické moci, demonstrace, boje v ulicích apod. Dosti radikálně V květnu roku 1933 byla hnutí zakázáno a vedoucí stranou potlačeno. Tři šipky ve znaku měly symbolizovat rozbití hákového kříže, příp. každá ze šipek byla namířena proti hlavním nepřátelům republiky – komunistům, monarchistům a nacistům, resp. jejich představitelům: Thälmannovi, Papenovi a Hitlerovi. Nosit tento znak veřejně bylo i v době fungování hnutí dosti na hraně, kdo jej nesňal ani po zákazu v roce 1933, vyloženě hazardoval se životem.

Zajímavé datum na tomto odznaku (z fota nedobře čitelné) se váže k oslavám „Dne svobody“ v Ústí nad Labem (Tag der Freiheit Aussig), které pořádal Svaz proletářských bezvěrců, resp. Bund Proletarischer Freidenker. Konala se 6. - 7. srpna 1938 v restauraci „Kurzweilmühle“ (vyhlášená restaurace s velkým sálem, ideální pro pořádání společenských akcí, ve 30. letech převážně politických. Kdysi starý mlýn rodiny Kurzweilů). Pouhých sedm týdnů před Mnichovskou dohodou a následným záborem pohraničí, tedy samozřejmě i Ústí! Smutný a doslova ukázkový příměr tehdejší napjaté atmosféry, kdy si nikdo nemohl být jistý ničím... Tento spolek byl původně založen jako hnutí svobodných a moderně uvažujících lidí bez vyznaní politického i náboženského, zříkal se jakýchkoli dogmat. Ve dvacátých letech se stále více politicky angažoval, na počátku 30. let již dosáhl značného rozmachu a vlivu, díky čemuž si v Německu „vysloužil“ zákaz a persekuce ze strany vládnoucí hitlerovské moci. Spolek měl před zákazem více než půl milionu členů. Tehdejší předseda Max Sievers byl dlouho vězněn a roku 1944 popraven.

Sozialistische Jugend (někdy také „die Falken“ – Jestřábi) byl mládežnický spolek, založen jako odborově a sociálně-demokraticky laděné hnutí již v roce 1904 v Berlíně. Spolek sdružuje mládež podobně, jako u nás dříve Sokol nebo oddíly typu Skaut, Junák. Funguje dodnes. Po roce 1933 byli Jestřábi, podobně jako další sociálně-demokratické či antifašistické organizace a spolky, násilně zrušeni. Také mnozí z řad Jestřábů skončili v koncentračních táborech, další byli pronásledováni a museli emigrovat, někteří zahájili odbojovou činnost. S ohledem na rok (1936) je tento odznak velmi zajímavým důkazem, že v Sudetech i přes zákaz a persekuce členů tohoto spolku v Německu neohroženě fungoval dál. Odznak je z Bodenbachu – dnešní Podmokly, Děčín.

Z těch ostatních asi nejvíce potěšily místní odznaky: Doubické slavnosti k 10. výročí založení klubu dělnických svobodných cyklistů, rumburské slavnosti („Kulturtag“) a krásnolipské oslavy padesátiletého výročí spolku padlých vojáků.

Z depůtku je zřejmé, že majitel se hlásil ke spolkům, které vystupovaly antifašisticky, podporovaly svobodu a rovná práva. Protože většina lidí revoltuje v mladším věku a také pro sportovní charakter většiny odznaků, se kloním k názoru, že člověk musel být velmi mladý. Vzhledem k přesvědčení, jaké vyznával, to nemusel mít zrovna lehké. S rostoucí radikalizací německé propagandy a s pokračující hospodářskou krizí ve 30. letech nebyla situace pro demokracii a svobodu slova jednoduchá.

Obyvatelstvo Sudet bylo stále silněji masírováno nejen německou a henleinovskou propagandou, ale i vlastními lidmi kteří odjeli na „poznávací“ cesty a vracely ze školení v Říši, aby lidem „otevřeli“ oči. Německo se pro tehdy chudé obyvatelstvo Sudet jevilo často jako spása. Na jedné straně Říše, jejichž obyvatele Hitler dostal svou politikou z bídy, na straně druhé Československá vláda, která nechtěla chápat zájmy českých Němců (alespoň tak jim to bylo předkládáno Henleinem), diskriminovala je (nikoli záměrně, ale mnohdy z nedostatku znalosti situace a podcenění skutečně ano). V Německu byla vysoká zaměstnanost, lidé měli stabilní příjem a měli co jíst, u nás se zavíraly továrny, lidé nedostávaly zaplaceno i řadu měsíců, nezaměstnanost byla obrovská. Sociální nepokoje narůstaly, nespokojenost obyčejných lidí, kteří nikdy na politiku nebyli, stoupala a tak i ti se pak snadno přidávali  radikálům na demonstracích a politických shromážděních...

Kdo však znal skutečnou podstatu věci a měl rozum, neměl se v takto rozladěné společnosti z velké části nezaměstnaných a nespokojených občanů zrovna nejlépe. Často docházelo k násilnostem na lidech, kteří veřejně vystupovali proti Hitlerovi. Noční přepady jednotlivců skupinami už ani četnictvo nezvládalo vyšetřit. Přesvědčovalo se masivně, slovy i holemi. Kdo se dobrovolně nepřidal, toho ztloukli, kolikrát i odvlekli do Německa, odkud se (pokud se) vrátil s úkoly pomáhat Německu a nebo skončil v koncentračním táboře. Mnozí lidé se tehdy záhadně ztratili a již je nikdo nikdy nespatřil...

Po Mnichovské dohodě se vše seběhlo tak rychle... Většina Čechů musela pohraničí opustit a s nimi pak celá řada odpůrců Hitlera z řad českých Němců. A v této době se původní majitel odznaků - pravděpodobně mladý český Němec, musel rozhodnout: Buď se vzdá vlastního politického  a osobního přesvědčení a přidá se na stranu těch, kteří Sudety získali a nebo odejde a opustí vše, co mu zde bylo tolik milé. Měl tu rodiče, rodný dům, přátele a možná svou dívku, celý dosavadní život... Neměl mnoho času na rozmyšlenou. Musel se rozhodnout v rámci dní, snad hodin. Nakonec zvítězila láska k rodné hroudě. Přestal bojovat, nemohl jít dále proti proudu...

Podobných příběhů bychom našli v paměti lidí ještě mnoho. Nejsou příliš hezké a mnohým se o nich nemluví nejlépe. Ale staly se. Je třeba uvědomovat si, že nebyli jen ti špatní Němci a jen dobří Češi... My tu dobu nemůžeme zcela pochopit, těžko nám dnes vnímat celý kontext tehdejší atmosféry. Je však dobré alespoň střípky té skutečně vcelku nedávné minulosti zkoušet skládat, lépe pochopit. Už jen proto, abychom si uvědomili, co se děje dnes a co nás třeba může čekat do budoucna. Možná jsem sentimentální, možná mám jen příliš bujnou fantazii, ale ty odznaky mě právě takhle oslovily, takto ke mně promluvily. A doufám, že až příště podobný nález učiníte, že k vám třeba také promluví...

Zdraví GM4PRO - Roman