

Jezero Topliz se nachází šedesát mil od Salzburgu (západní Rakousko) v neprostupných lesích, hluboko v rakouských Alpách. Je obklopeno útesy, lesy a jezery v malebné salzkammergutské oblasti, uvnitř Totes Gebirge, neboli mrtvé hory. S jezerem jsou svázány dohady spjaté s temnou německou historií. Tvrdí se, že zde nacisté uschovali obrovské množství zlata a cenné kořisti, včetně ztracených kusů ruské Jantarové komnaty a také dokumenty zaznamenávající místa pokladů Třetí říše.
Po válce byl viděn bývalý člen SS se skupinou potápěčů, kteří z jezera vynášeli jakési uzavřené trubky. Prý obsahovaly informace o tajných nacistických bankovních účtech ve Švýcarsku. Také do něj měly být uloženy miliony padělaných anglických liber. Miliony, které měly pokrýt operaci Bernhard. Ta však nebyla nikdy uskutečněna. Americkým dokumentaristům se za pomoci miniaturní ponorky podařilo ze dna jezera získat několik těchto bankovek.
![]() |
![]() |
Během války, mezi roky 1943 a 1944, sloužily břehy jezera Toplitz jako přístav nacistické námořní jednotky. Jediná možnost, jak se sem dalo dostat, bylo jít pěšky po několik mil dlouhé a nebezpečné pěšině. Za pomoci měděné membrány zde vědci experimentovali s výbušninami o hmotnosti až 4000 kg. Odpalovali je v různých hloubkách. Vystřelovali odsud také torpéda, která nadělala v hoře obrovské díry. Nevybuchlé bomby jsou dodnes velkým rizikem při pohybu v této oblasti.
Naposledy jsem slyšel, že potápění v jezeře není povoleno.
Při své návštěvě Německa, v roce 1991, ruský prezident Boris Jelcin požadoval navrácení Jantarové komnaty. Zřejmě byl informován, že se ještě stále nachází někde na německých hranicích. To je velmi zajímavé, neboť podle všech zpráv měla být uložena v krytu pod puškinovým museem v Moskvě.
Jantarová komnata (němcky Bernsteinzimmer, rusky Янтарная комната), která se nacházela v carském sídle carevny Kateřiny poblíž Saint Petěrburgu, byla zcela pokryta panely z jantaru a zdobena zlatými lístky a zrcadly. Díky této jedinečné kráse byla také často nazývána osmým divem světa.
Pochází z 18. stolení. Roku 1716 jí věnoval pruský král Friedrich Vilém I. spojenci, ruskému carovi Petru I.
Roku 1944 byla odcizena nacisty. Německá armáda ji rozebrala a odvezla neznámo kam. Ani po usilovném pátrání se jí nepodařilo nalézt. Kde leží, není do dnes známo a stala se největším skrytým pokladem všech dob. Byla vytvořena v roce 1701 pro Friedricha I., pruského krále. Na přání jeho druhé manželky Sophie Charlotte ji umístili v paláci v Chalottenburgu. Místnost navrhl Andras Schlüter a vyhotovil Gottfried Wolfram, dvorní řemeslník dánského krále Frederika IV.
Mezi dalšími mistry, kteří jantar zpracovávali, byli Ernst Schacht či Gottfried Turau. Jantarová komnata však nezůstala na Charlottenburku dlouho. Petr Veliký přijel v roce 1716 na návštěvu pruského království. První syn Friedricha I., Friedrich Vilém I. mu ji dává jako dar, který má přispět ke spojenectví Prusů a Rusů proti Švédům.
V roce 1755 ji carevna Jelizaveta Petrovna nejprve chtěla umístit v zimním paláci, ale poté zakázku přenesla do Katařinského paláce v Carském selu. Z Berlína získala od Friedricha II. baltský jantar, aby mohla dát komnatě nový designový směr, který byl navržen italským architektem Bartolomeem Rastrelli.
Jantarová komnata představovala společné úsilí německých a ruských řemeslníků. Po několika renovacích, během 18. stolení, pokrývala komnata více než 55 čtverečných metrů a bylo na ni použito kolem šesti tun jantaru. Postavit ji trvalo přes 10 let.
Bartolomeo Rastrelli komnatu dokončil až v roce 1770, už za vlády Kateřiny II. Vybral si k tomu obrovskou místnost o velikosti sto metrů krychlových, vysokou osm a půl metru. Podle soudobých popisů to byl zázrak prosycený slunečním světlem, které umocňovalo zlatou barvu jantaru. Arkýřovými okny vedoucími na západ zalévalo sluneční světlo celé odpoledne jantarové předměty a obklady stěn. Jantarové panely dal Rastrelli podložit zlatou fólií, která je prosvěcovala zevnitř, takže i ráno jantar zářil a svítil. Večer se v komnatě rozsvěcovalo v křišťálových lustrech přes půl druhého tisíce svíček.
Brzy po té, co vtrhli nacisté do Sovětského svazu (operace Barbarossa), byli kurátoři, zodpovědní za odvoz uměleckých předmětů z Leningradu do bezpečí, postaveni před nelehký úkol. Převoz Jantarové komnaty. Jantar v komnatě byl již vyschlý a při manipulaci se drolil a rozpadal. Proto se ji rusové před němci snažili skrýt pod vrstvou tapet.
Nicméně i přes toto maskování ji nacisté našli a odvezli v rozloženém stavu do Königsbergu (později v roce 1946 přejmenovaném na Kaliningrad, česky Královec), aby ji na místním hradě uschovali.
Později, během války, byl Königsberg těžce bombardován jednotkami RAF a poškozen postupujícími sovětskými vojsky. Od té doby nebyla Jantarová komnata již nikdy spatřena. Doufá se však, že válku přežila.
Objevují se i protichůdné zprávy. Například, že byla zničena při bombardování a nyní je navždy skryta v podzemním bunkru v Königsbergu. Nebo se nachází v dolech na Česko-Polsko-Německých hranicích nedaleko Berlína. Nebo byla naloděna na nacistickou loď či ponorku, která byla potopena Sověty v Baltickém moři.
Mnoho oddělených skupin, včetně vládních jednotek Ruska, po ní pátrá. Výsledky jsou však zanedbatelné. Dokonce byly v roce 1998 vytvořeny dva nezávislé týmy, které po komnatě pátrají. Jeden v Německu a druhý v Litvě. Jeden tým tvrdil, že se komnata nachází ve starém stříbrném dole. Druhý zas, že je potopena v laguně. Na žádném z těchto míst však nebyla nalezena.
Nicméně se v roce 1997 jedna část italské mozaiky přece jen objevila v západním Německu, v rodině vojáka, který pomáhal s balením a převozem Jantarové komnaty.
Nedávno se pár britských novinářů zaměřilo na výzkum osudu Jantarové komnaty. Opírali se o záznamy ruských archívů. V roce 2004 vyšla kniha, v níž se dozvídáme, že Jantarová komnata byla z velké části nenávratně zničena, když königsbergský hrad vyhořel po obsazení sovětskými vojsky.
Alexander Brusov, kapitán první výzkumné mise (vyslané Sověty), která měla najít Jantarovou komnatu, napsal v červnu 1945: „shrnutím všech dosavadních faktů můžeme říci, že Jantarová komnata byla zničena 9. až 11. dubna 1945.“ Několik let po té vydal Brusov anulující prohlášení. Autoři knihy se domnívají, že to udělal pod tlakem vyšších důstojníků, kteří nechtěli být zodpovědní za ztrátu komnaty.
Dále bylo v archivech uvedeno, že zbytek italské mozaiky byl ohořelý nalezen v troskách hradu. Autoři vyjasňují, proč Sověti hledali komnatu i přes to, že jejich vrchní odborníci tvrdili, že byla za Druhé světové války zničena. Existovalo několik motivů. Některé se jeví jako nesrozumitelné. Sověti samozřejmě se zničením komnaty nechtějí být spojováni. Také však pro ně mohla být součástí propagandy během Studené války.
Rušští přestavitelé však (někteří z nich rozzuřeně) závěry této knihy odmítají. Adelaida Yolkinová, pracovnice pavloského muzejního výzkumu, říká.: „je nepřestavitelné, že by Rudá armáda byla tak bezstarostná a nechala zničit Jantarovou komnatu.“ Jiní ruští experti jsou však méně skeptičtí a snaží se závěr překrucovat. Michail Piotrovsky, ředitel Ermitáže byl například ve svém proslovu velice opatrný. Řekl: „nejdůležitější na tom celém je, že za zničení Jantarové komnaty jsou odpovědni ti, kteří válku začali.“ Odpovídá mu Catarine Scott-Clark, jedna z autorů. „Když jsem začínali s tímto projektem, doufali jsem, že Jantarovou komnatu budeme schopni objevit.“
![]() |
![]() |
Po vydání knihy, poskytl ruský veterán rozhovor, ve kterém souhlasí se závěry knihy o osudech Jantarové komnaty. Avšak dodává, že požáry ve městě vypukly náhodou. „Jsem nejspíše poslední člověk, který viděl Jantarovou komnatu,“ říká Leonid Arinshein, oborník na literaturu nevládní ruské kulturní nadace, který byl velícím důstojníkem ozbrojených střelců Rudé armády v Kaliningradu. „Rudá armáda nic nezapálila,“ tvrdí.
Teorie se vzájemně liší. Každý v Kaliningradu na to má jiný názor. Někteří říkají, že byla Jantarová komnata nalezena Rudou armádou v relativně neporušeném stavu. Tato teorie však nebyla v době po Druhé světové válce přijata, jelikož bylo zapotřebí svalit veškerou vinu na němce. Přístup k informacím byl omezen. Během šedesátých let byl vstup do oblasti ruin absolutně zakázán. Armáda následně vyhodila zbytek do povětří, aby zabránila vstupu do podzemí. Komnata by stále mohla být v podzemních prostorách. Avšak, jak již bylo zmíněno výše, vysoušením se bude rozpadat na prach. Komunisté to však nejsou ochotni připustit.
V roce 1979 začala rozsáhlá rekonstrukce v carském sídlu, založená převážně na černo-bílých fotografiích původní Jantarové komnaty. Financovala ji německá společnost. Během roku 2003 byla náročná práce ruských řemeslníků téměř hotova. Nová komnata byla věnována ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi a německému kancléři Gerhardu Schröderovi k třistaletému výročí města Saint Petěrburg.
I Kleinmachnowě, poblíž Berlína je miniaturní Jantarová komnata, vytvořená podle originálu. Berlínská sběratelka miniatur Ulla Klingbeil, nechala tuto komnatu vytvořit podle předlohy pruské komnaty. Poplatek za prohlídku tohoto objektu je věnován nadaci Arilex-Verein pro hendikepované děti.
Operace Benhard byl název pro tajnou německou operaci, která měla pomocí falešných £5, £10, £20, a £50 bankovek zaplavit anglický trh a podlomit anglickou ekonomiku. Smyšlená verze operace Bernhar byla námětem seriálu Private Schulz (v hlavních rolích s Michaelem Elphickem a Ianem Richardsonem) natočeným BBC v roce 1980 nebo inspirací filmu Ďáblova dílna od režiséra Stefana Ruzowitzky.
Skutečný plán byl dílem důstojníka SS Bernharda Krügera, po kterém je také pojmenován. Krüger shromáždil tým 142 padělatelů z řad vězňů z tábora Sachsenhausen. Operace se dala do pohybu v roce 1942. Sehnání pravého papíru s vodoznakem bylo extrémně těžké, stejně tak jako rozlousknutí kódu pro generování sériových čísel. I přes to, že byl Sachsenhausen v dubnu roku 1945 osvobozen, jeho tiskařský stroj stihl vyrobit 8 965 080 bankovek, v celkové hodnotě £134 610 810. Padělky, které vyrobil, jsou jedny z nejdokonalejších a je téměř nemožné je rozlišit od pravých bankovek.
Původní plán byl takový, že bankovky budou shozeny z letadel. Počítalo se i s tim, že někteří poctiví lidé si je nevezmou. Přesto by si je jistě mnozí ponechali. Tento plán však nebyl nikdy realizován. Namísto toho, bylo na konci roku 1943 asi milion bankovek ročně posíláno do jistého hotelu nedaleko Meran-Merano v Tyrolsku (severní Itálie). Odkud byli financováni němečtí agenti. Ví se, že těmito bankovkami bylo zaplaceno osvobození italského diktátora Benita Mussoloniho v roce 1943.
Anglická banka odhalila existenci padělků již během války. Jeden z úředníků, který zaznamenával čísla svazků vrácených bankovek do knihy (každá bankovka byla ve čtyřicátých letech zaznamenána do velké kožené knihy) zjistil, že stejné číslo právě vyplatil.
Po evakuaci Sachsenhausenu, byl padělací tým převezen do Redl-Zipf , rakouského koncentračního tábora Mauthazsen-Gusen. Na počátku května 1945 byl internován do Ebensee(pracovního tábora), kde měli být všichni zlikvidováni. Avšak jednotky SS měly na převoz vězňů jen jeden náklaďák. Musely vězně převést na třikrát. Během třetího převozu se však auto porouchalo. Poslední skupina šla do Ebensee pěšky. Do tábora dorazila 4. května. Mezitím stráže prvních dvou skupin vězňů utelkly, protože je překvapil příchod spojeneckých vojsk.
Vzhledem k tomu, že měli být všichni vězni popraveni spolu, nebyl vlastně poraven ani jeden. Ebensse byl osvobozen 5. května americkými vojsky. Všichni se domnívali, že většina bankovek skončilala v jezeře Toplitz poblíž Ebensee, odkud je vytáhli potápěči roku 1959. Část jich zůstala v anglickém peněžním systému po mnoho let. To přinutilo v šedesátých letech Bank of England stáhnout všechny bankovky větší než £5 z oběhu a nahradit je £10. V roce 1970 pak £20 a roku 1980 £50.
Tým padělatelů začal i s výrobou amerických dolarů v hodnotě 20 a 100 a to 22. února 1945. Hlavní výroba měla začít příštího dne. Ale hlavní bezpečnostní orgán ji zastavil a nařídil demontování lisu.
Německá špionka Elyesa Baznová (krycí jméno Cicero) byla placena z těchto padělaných bankovek. Po válce se neúspěšně snažila zažalovat německou vládu.
Po válece byl major Krüger zatčen Francouzi. Po dobu tří let vyráběl padělané dokumenty pro francouzskou tajnou službu. V padesátých letech byl předveden před soud. Byl propuštěn za záchranu lidí padělatelského týmu. Na svobodě pracoval ve společnosti zabývající se výrobou speciálních papírů. Zemřel v roce 1989.
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |


Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na LovecPokladu.cz uživatelský účet, zaregistrujte se. Registrace je bezplatná a k ničemu vás nezavazuje.
Novinka v eshopu:
bezpečné online platby kartou
V olomoucko, přerovsko, prostějovsko a okolí:
M1976: klídek Pyrda, nikdo nedělá chytráka, ale když někdo pí&scar...
» ukázat
V olomoucko, přerovsko, prostějovsko a okolí:
SilverXp250:
» ukázat
V olomoucko, přerovsko, prostějovsko a okolí:
pesxp: teda Zbynďo to jsem od tebe nečekal že se nám budeš takle pošklebo...
» ukázat
V olomoucko, přerovsko, prostějovsko a okolí:
SilverXp250:
» ukázat
V olomoucko, přerovsko, prostějovsko a okolí:
Pyrda: To M1976,jak píše Hrzán,když nevíš o co jde tak se do ...
» ukázat
moon1970: Nezbývá nám nic jinýho než zatnout zuby zkousnout tohle &scar... » ukázat
Bigfoota: ještě dodatek: pokud článek názory pana Maříka zkresluje a ... » ukázat
Bigfoota: Pokud budu předpokládat, že pisálek který článek sepsal ho ... » ukázat
loki: Ale je to bohužel pravda
» ukázat
Filda: K tomu neni co dodat
» ukázat