Starověká říše na břehu Nilu

Výstava „Un empire sur le Nil“ v Richelieuho křídle Louvru se zdá téměř nepatrnou v tomto velkolepém prostředí. Zdání ale klame. Byla by škoda, kdyby turisté při návštěvě Louvru tuto výstavu přehlédli, neboť vrhá světlo na dosud neznámou historii starověkého Súdánu. Lze ji jen vyčíst, že není rozsáhlejší.

Město Meroe prosperovalo mezi třetím stoletím př. n. l. a čtvrtým stoletím n. l.  Tedy v době, kdy vládla v Egyptě dynastie Ptolemájovců. Ruiny, které se nacházejí na východním břehu Nilu několik kilometrů severně od Kabušíji, byly kdysi hlavním městem říše starověkého núbijského království Kuš. Na severu tato říše hraničila s Egyptem a na jihu zabírala střední a jižní Súdán.
Pyšnila se svými památkami z dob královen-válečnic, které vládly mezi prvním stoletím př. n. l. a prvním stoletím n. l. Stát Kuš byl nástupcem kušského království, jehož takzvaní „černí faraóni“ vládli v sedmém století př. n. l. jak Egyptu tak Súdánu. Byli však v důsledku asyrské invaze (671 př. n. l.) zahnáni zpět do hlavního města Napata v Súdánu. Později se přestěhovali do města Meroe, z kterého se stalo místo ovlivněné egyptskou, helénistickou a středomořskou kulturou, stejně tak jako kulturou obyvatel Súdánu.
Na Meroe odkazují jak řecké tak římské spisy. Řecký historik Herodotos popsal, že město leží asi 50 dní cesty na jih od sloního ostrova. Nyní zde najdeme město Aswan. O několik set let později, v prvním století n. l., informoval jiný řecký historik o římských pokusech podmanit si Meroe krátce po smrti Kleopatry a pádu Egypta pod římskou nadvládu.
 Jako odpověď na merojské nájezdy v jižním Egyptě vedl římský prefekt Caius Petronius své legie hluboko do Súdánu a zničil původní hlavní město Kuše Napatu. Poté se vrátil do Qasr Ibrimu nad druhý nilský katarakt ve Wadi Halfa. Mezi Římem a Meroe začala vyjednávání a v roce 21 př. n. l. byl na řeckém ostrově Samos podepsán mír ustanovující hranice mezi Egyptem a Meroe severně od Qasr Ibrimu a jižně od sloního ostrova.
Maroe začalo upadat od třetího století n. l. Poslední neotesaná pyramida v královské nekropoli byla postavena někdy mezi lety 320 – 350 n. l. Núbijské nájezdy, ekonomický úpadek a invaze ze sousední Etiopie zapříčinily pád tohoto města. Okolo roku 400 n. l. vzniky poslední nápisy psané upravenými egyptskými hieroglyfy. Toto písmo zatím bohužel nebylo rozluštěno.

Znovu objevili zbytky starověkého Meroe až v 18. a 19. století evropští cestovatelé. Skotský badatel James Bruce, švýcarský orientalista Johann Ludwig Burckhardt a francouzský vědec Frédéric Cailliaud popsali ruiny tohoto významného města. Cailliaud vydal v roce 1826-7 čtyřdílnou Voyage au Méroé, která jako první popisuje objevy v Meroe.
První velký archeologický výzkum uskutečnil v letech 1842 – 45 pruský archeolog Carl Richard Lepsius. Byl popsán v publikaci Denkmöler aus Aegypten und Aethiopen.
VÝSTAVA V LUVRU začíná náčrtem historie, která je v arabštině a bohužel ve špatné angličtině a francouzštině. Poté se představí předměty, které zapůjčil jak Louvre, tak řada evropských muzeí, hlavně z Anglie a Německa a také z národního súdánského muzeum.
Jedením z neobvyklých prvků merojské civilizace jsou egyptské, helénistické a africké prvky. Zachovalo se mnoho artefaktů denního života. Dále nálezy ze záhrobní výbavy či z královského paláce. Jsou ukázkou toho, jak asi tato civilizace fungovala.

Náboženské objekty jsou okopírované z egyptských předloh. Neboť Meroe byla podobně politicky organizována jako Egypt. „Faraón“ stál na vrcholu centralizovaného státu a hrál důležitou roli v náboženském životě. Byl živoucím prostředníkem mezi lidmi a bohy. Merojská města následovala egyptské vzory a fungovala jako střediska politické moci a náboženství.  Moderní výzkumy odhalily existenci velkých veřejných budov, paláců a chrámů.
Ty byly postaveny podle egyptských vzorů a obsahovaly charakteristické architektonické prvky, jako jsou masivní brány a pilíře, vedoucí podél procesní cesty. Uvnitř egyptský design pokračoval použitím hypostylových sálů. Vnitřní svatyně byly vyzdobeny sochami bohů.

Nicméně i přes tyto podobnosti se zdá, že mezi Meroe a Egyptem byly v náboženském a kulturním životě značné rozdíly. Například merojští bohové jsou odlišní od egyptských. Více multikulturní. V Meroe uctívali lvího boha Apedemaka, pocházejícího ze Súdánu, ale stejně tak i egyptský pantheon.
Dekorace na stěnách merojských chrámů na jednu stranu zaznamenávají skutky faraónů a jejich vztah s bohy jako u Egypťanů. Na druhou stranu také obsahují mnohem více afrických prvků jako lvy a slony. Egyptské chrámy z ptolemájského období jsou pokryty hieroglyfy. Zde je jen malé množství psaného textu.
I když jsou božský Amon a Isis uctíváni také v Meroe, je Amon zpodobňován v ovčí podobě, která je v Egyptě naprosto neznámá. Z důkazů přeživších v merojských chrámech se zdá, že Apedemak a jeho božský doprovod Sebioumeker a Arensnouphis hráli důležité role, protože odkazy na tyto bohy byly nalezeny ve městech Naga a Moussawarat es-Soufra. Hieroglyfy z pozdější doby napsané ve starověké egyptštině dokazují, že Apedemak byl v panteonu na prvním místě a byl i ochráncem bojivníků.
Tyto rozdíly naznačují, že zatímco celkové obrysy merojské kultury byly založeny na egyptských modelech, zejména pokud šlo o politický a náboženský život, neméně čerpalo z afrických, helénských a středomořských předloh.

Předměty nalezené v merojských hrobech, především šperky a skleněné výrobky byly, zdá se, dovezeny z ptolemájského Egypta, stejně tak jako ze západořímské říše. To naznačuje, že vyšší společenské vrstvy následovaly zahraniční předlohy. V Meroe byli obzvláště otevření k vnějším vlivům. Ukázkový je rozšířený kult řeckého boha Dionýsa, pocházejícího původně z helénského a středomořského světa daleko na sever.
Nicméně předměty z každodenního života naznačují, že vždy existoval významný africký vliv. Na keramice se objevují geometrické a obrazové vzory, které nemají s Egyptem žádnou souvislost.
Mezi další typické rysy merojké civilizace patří pohřební zvyky a merojský jazyk. Pyramidy označují místo posledního odpočinku merojských panovníků. Podobně jako egyptské královské hrobky s jejich zádušními chrámy, které se tyčily před každou z pyramid. Rozdíl je v tom, že merojské pyramidy jsou spíše jen náhrobky. Hroby s ostatky se nacházejí ve skálním podzemí.    

Mumifikace se neprováděly a pohřební předměty nebyly tak početné a propracované jako v egyptských hrobech. Pyramidy sloužící jako královské hroby jsou prvkem egyptské Staré říše   (například pyramidy v Gíze, které byly postaveny mezi lety 2600 a 2500 př. n. l). Je záhadou proč merojští faraóni přijali pyramidy mnoho staletí poté, co již byly v Egyptě zavrhnuty. Faktem zůstává, že mnoho pyramid napěchovaných v královské nekropoli v Meroe bylo postaveno mezi lety 270 a 350 n. l.

V katalogu výstavy naleznete souhrn všeho co je o Meroe dosud známo. Francouzský universitní profesor Claude Rilly zde také informuje o merojském jazyce, který používá omezený soubor 23 hieroglyfů spolu s kurzívovou abecedou. Hieroglyfy byly v Egyptě používány hlavně k náboženským a královským účelům. Merojské hieroglyfy jsou na rozdíl od egyptských čistě fonetickými znaky. Lze je číst zprava doleva nebo zleva doprava. Stejně jako v případě egyptských hieroglyfů. Postavy a zvířata v merojských hieroglyfech směřují čelem ke konci řádku, tedy přesně naopak než v egyptských hieroglyfech.

Z celkem asi 2000 textů psaných v merojštině, které byly doposud objeveny, je 90% psáno kuzívovými znaky.  I když byl jazyk rozluštěn v roce 1911 britským vědcem Francisem Griffithem (pomíjíme-li jakoukoli návaznost na Rosetta Stone), neznáme význam slov. Dle Rillyho je merojština podobná starověké etruštině. Oba jazyky historicky na nic nenavazují, přesto jsou starověkým písmům podobná.
Porovnáváním s jinými známými jazyky bylo možné částečně merojotštinu rozluštit. Ovšem, pokud nezískáme další informace, tak nám gramatika a časování zůstávají skryté.
ZÁVĚREČNÁ ČÁST seznamuje s archeologickými vykopávkami, které v současné době provádí Louvre v Mouweisu ve spolupráci se súdánskou Národní Správou pro Památky a Muzea v Chartúmu. Nyní probíhají v malé merojská osadě vzdálené asi 50 km jižně od Meroe. Výstava je zakončena filmem prezentujícím vykopávky paláce Mouweis a chrámových oblastí v Súdánu.

Jedením z hlavních podnětů k zahájení vykopávek byly obavy, že budou nenávratně ztraceny pod hladinou Nilu. Jak napsal v katalogu výstavy Salah El-Din Muhammad Ahmed ředitel ústavu archeologie v Národní Správě pro Památky a Muzea v Súdánu, výstavba nilské přehrady hrozí zaplavením této úžasné merojská lokality. Proto byly záchranné výkopy uskutečňovány paralelně s výstavbou Asuánské přehrady na počátku minulého století a pak opět při stavbě Vysoké Přehrady v roce 1960.
Dnes jsou probíhají vykopávky zhruba na deseti místech, například v Mouweis, Naga, Moussawarat es-Soufra nebo v samotném Meroe. Jedny z nejvýznamnějších objevů posledních let byly učiněny během záchranných výzkumů prováděných v letech 2001 a 2009 jako součást archeologického projektu Meroe. Ten se zaměřuje na záchranu ruin ohrožených výstavbou přehrady v Djebel Barkalu nedaleko čtvrtého Nilského kataraktu.