Táborský nález tolarů

Všechno začalo v hospodě u piva v naší oblíbené knajpě. Přeoperovaný hermafrodit Jindra,dříve Jindřiška,se mi pochlubil, vlastně pochlubila, ale o to tady nejde, že má novou práci, sedi v depozitáři Táborského muzea, přiřazuje k nalezeným artefaktům jakási čísla a snáší je do sklepa, kde se povalují na přeplněných policích skryty před zraky veřejnosti.

Zapisovat, vážit a čistit byla jeho práce. U jedné z vyprávěné příhody se mi tehdy zatajil dech. Bylo to právě při stavbě dálnice z Tábora na České Budějovice. Stavební firma Metrostav odevzdala 07.09.2013 84 tolarů právě našemu muzeu. Při zarovnávání svahu se bagristovi podařilo trefit hliněnou nádobku s tolary. Možná jste tuto informaci mohli shlédnout na ČT 4, která odvysílala 15ti minutový šot dne 08.09.2013 po 17 hodině. Jindra tyto mince čistil, zapisoval jejich nálezové okolnosti, měřil a vážil. A taky proto jsem do Jindry v hospodě cpal jedno pivo za druhým a snažil se z něj dostat ono místo nálezu. Přísně utajené místo nálezu po šestém pivku pustil do světa. Ze strachem,ale ještě větší zvědavostí,jsme se rozhodli na zmíněné místo podívat. A to ihned. Ještě v týž večer posilněni už osmi dobře vychlazenými kousky jsme nasedli do mého vlastnoručně vyrobeného vozu, který měl podvozek z Lady Nivy a kabinu z vozu Subaru Libero, dokonce i pohon byl vylepšen na 4x5.Ano nespletl jsem se.

Když vůz zapadl, zmáčkl jsem speciální čudlík na řadící páce a ta rozpohybovala přední náhon a dále pak zmáčknutí dalšího čudlíku, umístěneho na boku řadící kulisy, který roztočil rezervu na pátých dveřích. Mnohdy mě tato vychytávka dostala z pěkného marastu. Celá karoserie tohoto mastodanta byla vyztužena 3 balíky ipy. Ale to už přijíždíme na místo. Na dálnici je celkem klid, míjíme dva snědší chuligány, kteří táhnou dvoukolák plný poklopů. Ještě si Jindra z nich začal utahovat a křičel na ně,že jim na vozíku nesvítí žárovka. To už jsme skoro na místě. Z povzdálí sledujeme skupinku čtyř lidí, jak opatrně s čelovkami na hlavách pročesávají terén. Zastavili jsme na krajnici a opatrně sledovali jejich aktivitu. Po hodince strachu z projíždějících usínajicich kamioňáků, že to do nás někdo vrazí, jsme raději demontovali část svodidel a sjeli ne příliš opatrně do škarpy. Snad špatně zvolená rychlost nebo hloupě zařazená redukce nám pomohla v tom, že se auto zapíchlo čumákem do rygolu a my se překulili 4krát kolem své osy.

Pohmožděniny a vykloubené rameno byly daň za tento zbrklý manévr. Auto už konečně stálo. Já jsem s bolestmi bedlivě pozoroval mžourající světélka na jejich hlavách a kamarád Jindra utekl za nedaleký strom. Opodál jsem slyšel partu motokrosových nadšenců, kteří neustále zdolávali jakousi motokrosovou trať, na kterou nebylo vidět. Auto jsem chtěl vypnout, ale nešlo to. Zalomený klíček ve spínací skříňce mi to neumožnil. Auto vzhůru kolama,lehce odkapávajicí olej z motoru a smrad z benzínu mi nekazil radost z pohledu na čtyři frajery, kteří mácháli klackama těsně nad zemí a vysbirávali naleziště. Jenže auto začalo brzo hořet. Osm mohutných explozí nelegálně namontovaných nádrží na LPG,které byly poschovávané po celém autě, přivolalo hasiče a policii. Silný kouř z ipy začudil celou krajinu. Já jsem se v mžiku ocitnul s lehce ohořelou kůží právě u těch čtyř chlapíků,které jsem pozoroval ze 100 metrové vzdálenosti. Jenže jsem se nestačil divit. S velkým zájmem jsem se snažil zjistit,j ak ta rotující sonda na nejmodernějším detektoru na trhu s vlastním benzínovým pohonem funguje.

Uvědomil jsem si,že tito detektoráři jsou v této třídě hledačské špičky, už jenom v tom, jak jim od rotující hvězdicové sondy sršel jeden stříbrňák za druhým. Bohužel mě jeden stříbrnák zasáhl tak nešťastně,že na Bulovce musel lékařský sbor čekat dvě hodiny než mi přestala mince rotovat ve spodině lebeční - byl to tolar, který je zde nafocen .

Přece jen mi něco nešlo do hlavy.Oranžové vesty,hluk podivných detektorů a máchání klackama těsně nad zemí hvězdicové sondy.Nebyla to náhodou parta silničářů,která vyžínala trávu z mezí? Ale co tam dělali v noci? Zeptal bych se. Jenže hlava omotaná a 40 stehů mi nedovolují se zvednout. Ležím na pokoji a celou dobu přemyšlím cože jsem to viděl. Kamarád Jindra, který utekl za nedaleký strom dopadl o poznání hůře. Bohužel benzínový detektor nabral hromadu kamení,a tak odlétnutá hvězdicová cívka našla přikrčeného kamaráda Jindru za nedalekým stromem a amputovala mu část těla tak nešikovně, že bylo okamžitě rozhodnuto,že bude definitivně Jindřiška. Po této choulostivé události jsem moudře usoudil,že noční motokrosový závodníci,které jsem jenom z povzdálí slyšel, nebyl nikdo jiný než pracující odsouzenci s křovinořezy, na které jsem celou dobu koukal.

Asi za měsíc se na stejné místo vracíme znovu vybaveni detektory a zcela střízliví, ne zcela zahojeni. Znovu kamarádka Jindřiška Po 14 minutách hlásí svůj první tolar, ale celkově jich je daleko víc. Ohořelé auto naložili bez jakékoliv pomoci právě zminovaní chuligáni na dvoukolák a odvezli jej do místního kovošrotu Daich,ten si nechává patentovat můj vynález pohonu pátého kola. Já se pomalu vylízávám z popálenin. Můj vyoperovaný tolar přikládám jako důkaz, že i takto laděná historka se zcela zakládá na pravdě. Kamarád Jindra,neboli Jindřiška,7 tolarů pečlivě uschovává do sklepení Táborského muzea pro naše potomky. Mě vyšetřuje policie za krádež poklopů kanálů, ti lumpové je naskládali do auta a na mou ohořelou občanku odevzdali do sběrných surovin.             

Peyman