Tajemství muže s červenou vestou, Kapitola 4. Kájovo skalní překvapení

Po cestě do školy si měli oba chlapci co vyprávět. Karl, kterému odteď budeme stejně jako Vojta říkat Kája, ale nestačil Vojtovi říci vše, především kam včera ve skalách zmizel. Na Vojtovi dotazy v tomto směru jen tajemně zamrkal a slíbil, že odpoledne se tam spolu vypraví a Vojtovi vše ukáže. Není asi třeba dodávat, že Vojta byl celý den ve škole duchem zcela nepřítomen, i když se z Káji snažil dostat kloudné slovo, nepodařilo se mu to. Musel si počkat až na odpoledne.

Nakonec se oba dočkali. Aniž by se pořádně naobědvali, hned po škole sebrali batohy a vyrazili směrem k západu, do skal. Po cestě Vojta zkoušel ještě vyzvídat, ale ani teď Kája neprozradil, jen se poťouchle usmíval. I dnes měl na zádech skoro plný batoh, jehož obsah pečlivě střežil.


Ilustrace - tesorosilverumax

Po cestě spolu promlouvali, vzpomínaje na noční dobrodružství v lomu. Přemýšleli, kdo asi mohl být onen neznámý, kterému pomohli vzpamatovat se z pádu a proč ten člověk Káju sledoval. Nenašli však žádné jasné vysvětlení, jen dobrodružná povaha obou chlapců tvořila barvité představy, které však nenabídly žádné řešení. Byl to pašerák? Voják v civilu? Nebo snad nějaký tajný agent? Snad se odpovědí dočkají někdy později.

Když mezitím přišli na plošinu nad skalnatým údolím, opět se nemohli dosyta vynadívat. Krásy kolem bylo tolik, že se jí oba chlapci až zalykali. Pozdní podzim, všude ticho. Tupé, jakoby seříznuté a zahlazené vrcholky skal tvořily romantické věže hradboví, jež vystupovalo z údolí říčky, která po tisíce let zde si v pískovci razila křivolakou cestu. Páry a mlha držely se přitom jako úzký proužek stříbřité pavučiny těsně pod korunami stromů a vrcholky skal, shora to byl úchvatný pohled! Stáli tak Kája s Vojtou delší chvíli, než se spustili dolů k říčce a patám skalnatých věží.

Dnes se nemusel Vojta pokradmu plížit za Kájou. Přesto šli potichu, pomalu a Kája se rozhlížel, očima těkal po skalních rozsedlinách a balvanech, jakoby se bál, že je někdo sleduje. Vojta se na to chtěl zeptat, ale v polovině slova jej Kája zarazil varovně zdviženým prstem pod nosem. Šli stejnou cestou, jako posledně. Přišla poslední zatáčka před oním pláckem. kde se Kája Vojtovi včera ztratil. Vojta byl napjatý jako struna. Teď se konečně dozví, kudy a kam vlastně kamarád předešlého dne zmizel.

Kája směřoval přímo k říčce, která zde tvořila koryto asi na 6 metrů šířky, aby mezi balvany popadanými se skal nacházela cestičku, divoce a v pěně přitom spadala o dobrý metr níže, kde tvořila tůňku plnou pstruhů. Tudy Kája opatrně po balvanech přešel na druhou stranu říčky, jejíž břeh lemovala vysoká skalní stěna. Vojta ho následoval. Než však stačil přejít na druhou stranu, Kája mu opět zmizel!

„No teda, jsem snad blázen?“ pomyslil Vojta a přeskočil z posledního balvanu ke stěně na druhém břehu. Rozhlížel se. Nemohl ale přijít na to, kudy a jak Kája zmizel. Tu zachrastilo křoví u skály a na Vojtu koukla slaměná hlava kamarádova: „Tady, Fojto!“ a pokynul rukou.

Nelenil a vydal se za ním. Rozhrnul křovisko a skrčmo vstoupil do úzké a nízké skalní chodby, která zde vznikla jistě před tisíci lety, když tudy proudila voda říčky, než poklesla v měkkém podloží níže a našla si nové koryto pro současný tok. Rozsvítili baterky a šli úzkou chodbičkou s dohladka obroušenými stěnami. Vojta vzrušením nemohl ani mluvit, písek pod nohama vrzal a křupal... Pomalu postupovali vpřed. Když ušli nějakých 20 metrů, chodba se ostře kroutila doleva, přitom rázně klesala. Zde již pronikalo opět denní světlo, na které záhy oba chlapci z chodby vyšli.

Vojta byl jako v mámení. Ani zdaleka by ve svých představách nedovedl vykreslit tu nádheru kolem! Octli se v uzavřeném nádvoří, které vypadalo jako nějaká mořská písečná pláž lemovaná kolem dokola vysokými skalními stěnami. Díky trvalému stínu zde bylo minimum zeleně, všude kameny, skály a písek, zcela jiný svět. Zvláštní ticho bylo narušeno jen vzdáleným a ode stěn se odrážejícím temným hukotem říčky z druhé strany skal. Zde to znělo opravdu jako mořský příboj. Nebyl však čas na rozvahy, Kája postupoval dále.

Svažující se dno nádvoří klesalo k jihozápadu, tedy podle současného toku říčky. U stěny leželo několik  velkých balvanů, mezi nimiž prokličkovali chlapci až k úpatí skalní stěny. Opět zde byl neširoký otvor, jímž se prosmýkli do další chodby. Ta se záhy rozšířila, až vypadala jako menší jeskyně. Rozsvítili baterky. Jeskyně tu byla široká asi na 3 metry, vysoká stejně tak a slabý průvan naznačoval, že je průchozí.

Kája spěchal vpřed, Vojta za ním. Za ohybem jedné ze stěn spatřil mihotavé zlatavé světlo a ucítil kouř. Vojtovi se vzrušením zatajil dech. Kdo tu dělá oheň? Došli zatím k ohništi, u něhož opřen zády o balvan seděl velmi starý, na kost vyhublý muž..


Ilustrace - tesorosilverumax

„Ach, tak sem Kája chodí!“ došlo najednou Vojtovi, proč kamarád navštěvuje tato místa a napadlo ho, co asi v batohu sem nosí. Nestačil ani domyslet a Kája sundal batoh, vyňal z něj láhev s kávou a podal starci. Ten ji třesoucíma se rukama přijal s díky v očích a pomalu, malými doušky ještě teplý obsah vypil. Mezitím Kája beze slov podal starci hrnek s polévkou, vedle pak kladl brambory ve slupce, sáček se solí a chléb. V tu chvíli Vojta pochopil, proč byl Kája tak brzy dnes hotov s jídlem... Přičítal to nedočkavosti na dnešní výpravu a on Kája přitom... Pocítil hluboký respekt ke spolužákovi a styděl se, že nemá sebou pořádného nic, co by mohl starci nabídnout, kromě dvou krajíců chleba s tvarohem. Ty také ihned položil vedle darů od Káji.

Kája mezitím tiše rozprávěl s mužem německy, Vojta nerozuměl. Snad jen z gest a tváří mohl vypozorovat, že starý muž trpí a Kája se ptá, jak může pomoci. Rozhovor po chvilce skončil, stařec se slzami v očích děkoval a naznačil, že by chtěl být sám. Ještě předtím ale Kájovi podal malý balíček omotaný papírem a převázaný provázkem. Kája překvapen jej odmítal, ale když stařec nedal jinak, nakonec ho přijal a uložil do batohu. Starý muž se pousmál, zašeptal Kájovi ještě několik tichých slov, pokynul Vojtovi a oba chlapci se vydali zpět k východu z jeskyně, sledováni dlouhým a tichým pohledem starce...

Vyšli z jeskyně. Vojta byl jako na trní, změť dojmů jím zmítala. Hlava plná otázek, duše pak soucitu se starým mužem a obdivu ke spolužákovi, zvědavost však nad ním zvítězila. „Kájo, proboha, nenapínej. Kdo to je? Proč je tady? Co ti říkal a co ti to dal?“ žadonil Vojta lačný odpovědí. Kája však mlčel, s prstem na rtech jen smutně kývnul hlavou směrem k ústí chodby, která vedla zpět z nádvoří k říčce... 

V příštím díle: Obsah balíčku, poslední slova, dobrodružství začíná.

Zdraví Roman - GM4PRO

Komentáře

Bóže můj to je krásný!!!Musim před tebou smeknout!!!To nemá chybu!!!Už se těším na pokračování!!! ;-) ;-) ;-)

Děkuji autorovi za krásné čtení. Přivedlo mi to zpátky do mého dětství, kdy jsem hltal Foglarovy knihy jedním dechem. Zvláště mě tenkrát zaujala kniha Hoši od Bobří řeky a když jsme začali jezdit na vandry tak nás dokonce inspirovala k názvu celé osady - Bobří hráz....Už nyní se těším na další pokračování! :-)

Nádherné čtení!! ;-)

jako vždycky super ...... už aby tady byl další kousek :-D :-D :-D

Přesně jak píše LKWBronson, máme tady druhýho Foglara, paráda! ;-)

Kluci, díky, ale s tím Foglarem nepřehánějte, do něj to mám sakra daleko, druhej takovej už nebude... Rád bych poděkoval kolegovi Tesorosilverumaxovi - www.lovecpokladu.cz/uzivatel/tesorosilverumax za pěkné ilustrace, ze kterých ta atmosféra krásně dýchá... Obrázky se vztahují k předchozímu dílu. Ještě jednou díky. :-)

To je super!Všetky diely čítam so zatajeným dychom.Mám rád takéto napínavé príbehy.Klobúk dole a neviem sa dočkať ďalšieho dielu.Možno raz bude z toho film ;-)

Opravdu moc hezké čtení,krásná čeština a nekonečná slovní zásoba -to je opravdu dnes na amatéra nevídané...rád čtu a tu si dovolím autorovi doporučit,aby se svým talentem rozumně naložil a nenechal jej ladem...tak krásně čtoucí příběh jsem dlouho nemrkal...už teď se těším na další díl...díky ;-)

Chlapi: PARÁDA!!
Tyhle obrázky pomáhají nastavit člověka do správné nálady ještě před začtením se do prvních řádků, a potěšení z příběhu je tak o to větší.
Popřemýšlel bych, jestli by nestálo zato dát další část nejprve ilustrátorovi a s jejím zveřejněním počkat dokud k ní neudělá obrázky (Pokud tedy bude v jejich tvorbě pokračovat - já doufám, že ano.). Znamenalo by to sice pozdější zveřejnění, ale myslím, že kvůli aktuálnosti obrázků se to vyplatí. Navíc větší prodleva mezi částmi by nastala jen v případě prvního (od teď) pokračování. Pauzu mezi dalšími částmi by už čekání na ilustrace neprodlužovalo.
PS: Proč má jeden z chlapců na každém z obrázků jiné oblečení?

krásný počtení jako vždy ;-)

Kdy to vyjde knižně? Tyhle kousky mě tak akorát vždycky naladí a pak to utne... Radši bych si to přečetl v jednom kuse od začátku do konce ;-)

Eduard: To záleží na Tesorovi, zda se mu bude chtít. Osobně bych byl rád.
Kalmar: Knižně nevím, zda by to mělo význam. Takových kvalit to zřejmě nedosahuje, abych si byl jistý, že bude kniha aspoň návratná, co do investic. Peníze na to nejsou, to bych musel předem vědět, kolik bude kupujících. Myslím, že na to existuje nějaký web, kde se zveřejní oč jde a lidé si kupují již předem, kniha pak může díky nim vzniknout s tím, že autor ví, že neprodělá. Někde jsem to kdysi viděl, ale nevím, zda je to v ČR vůbec reálné.

Opět nádherné čtení.nad kterým se rozplývám a hltám řádek po řádku.Takto bych to nikdy nedokázal napsat. :-) těším se na další díly.

Tak Tesoro je pro a další obrázky budou vznikat tedy před zveřejněním další kapitoly :-)

Fajn počtení! ;-) Je z toho úplně cítit ta doba, ve které se to odehrává.

GM: dobrá zpráva :)

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru