Tajemství muže s červenou vestou Kapitola 7. Nechtěné překvapení - první úspěchy

Kategorie: Co se jinam nevešlo

tajemství

Tajemství loupežníka s červenou vestou?!“ zvolal udiveně Vojta. „ A nesplet ses?“ dodal, když Kája dopověděl své vyprávění. „Určitě ne, přeci vím, co mi v té jeskyni říkal“ poněkud dotčeně reagoval Kája. „Hm... No, tak to teda vysvětluje ten kus hadříku s knoflíkem.“ dumal Vojta.

Podíval se na stůl a znovu přebíral jednu věc po druhé: „Bible... Proč bible sakryš?“ ptal se Vojta polohlasně sám sebe. Ale podobně se ptal i Kája a ať hleděli na kterýkoli z předmětů na stole, nezněla otázka jinak. Zamyšleně, s hlavami v dlaních, co chvíli přerušoval jedn i druhý nastalé ticho slabým výkřikem. To když mysleli, že na něco přišli. Ale vzápětí si oba rychle uvědomovali hloupost prchlivého nápadu a znovu se tak ponořili do myšlenek, jejichž tok byl až zběsile rychlý, neurovnaný, překotný...

Vyrušila je maminka Kájova: “Chlapci, už je spousta hodin, abyste ráno nezaspali“ významně mrkla po obou kamarádech. „Zítra je přeci taky den“ usmála se a zmizela ve dveřích...

Když se ocitli před domem, překvapením až vykřikli. Za tu chvilku, co byli u Káji doma, napadlo snad 10 centimetrů sněhu! A zatažená, mléčně šedá obloha sypala ze svých bohatých zásob další proudy sněhových vloček...

„Tak to zítra máme asi utrum,“ pronesl zklamaně Kája. Vojta mu stejně smutně přitakal. Rozešli se s hlavami plnými myšlenek a nápadů. To vzrušení, chvění, myšlenky na poslední události... Jejich nové přátelství, společné zájmy, touhy po objevování neznámého. V mžiku ztratil se svět nudy a osamění. Prakticky ze dne na den našli jeden druhého, současně byli vrženi do děje napínavého a neznámého. Čekalo je velké dobrodružství...

Nazítří druhého dne, když se oba sešli před domem Kájovým, nejen cestou do školy, ale i v přestávkách živě rozmlouvali, měnili si myšlenky a názory na poslední události. Ani při vyučování nepřestali myslit na loupežníka s červenou vestou, ale hlavně na starého Josefa Engela v jeskyni. Zdalipak odešel z jeskyně a ti „oni“ si ho již vyzvedli? Nebo snad zůstal ve skálách, uvězněn nenadálou změnou počasí? Museli to zjistit. Netrpělivě tak oba čekali na konec vyučování. Zatím venku stále sněžilo...

„Copak pánové, copak řešíte tak významného, že ani jeden nedáváte pozor? Vyrušil je pan učitel, „tak, chlapci, svěřte nám vaše tajemství“ vyzval oba provinilce pan učitel. Kája poslušně vstal: „No, my jsme totiž... Auuu...“ přerušen dloubancem mezi žebra nedokončil větu Kája. „Copak jste? Hm?“ čekal na odpověď pan učitel.

„Ale, my se tady s Kájou domlouváme, že se odpoledne půjdeme koulovat, že jo?“ vyzval Vojta pohledem spolužáka. Ten mlčky a se zrakem sklopeným k zemi jen přitakal. Učitel již nenaléhal. Dodal, že tedy dobře, ale dokud je vyučování, ať se soustředí a nevyrušují. Ale cožpak to šlo?

Celý den byli oba chlapci jako na trní. Roztržití, nesoustředění. Pan učitel si dobře všiml vzájemného souznění obou kamarádů, vpravdě byl za to rád. Poznal již povahy chlapců a dobře udělal, když je sesadil k době. Věděl že jistě našli nějaké to klukovské dobrodružství, které je i přes odlišnou řeč spojuje. Rozhodně si byl jistý, že nejde o nic špatného. S lehkým úsměvem jim dnešní nepozornost odpustil.

Po vyučování, když všechny děti vyběhly před školu a s radostí jejich věku vlastní se v čerstvě napadaném sněhu okamžitě vyválely, koulovaly a jinak dováděly, Kája s Vojtou jen strnule na schodech stáli a k ostatním se nepřidali. Oba mlčky, však jeden s druhým mysleli na totéž. Je mnoho sněhu. Tam nahoru za kopce a pak do údolí skal se jen tak nedostanou...

„Copak copak, nechtěli jste se dnes koulovat?“ překvapil je za zády pan učitel se šibalským úsměvem na rtech. „Myslel jsem, že se na to celý den jen třesete a teď tu stojíte jako dva stromy“ popichoval, zamykaje dveře školy. „Nó, to my půjdem, ale nejprve musíme domů a napsat úkoly“ odvětil vždy pohotový Vojta. Sebral Káju pod loktem, rozloučili se a pelášili k domovům, jen jim sníh od pat odletoval...

„Člověče, nezkusíme to přece jenom? Co když nás dědula potřebuje?“ zeptal se Vojta Káji, když zaběhli do další ulice a zpomalili. Ten, povahou opatrnější, by rád. Ale současně si dovedl představit ty spousty sněhu tam v těch úzkých nebezpečných cestičkách mezi skalami. jenže také byl každou svou myšlenkou u Engela v jeskyni. A protože nechtěl vypadat jako strašpytel a protože právě přestávalo sněžit, nakonec přitakal.

Dohodli se tedy. Každý pak doma připravil batoh se svačinou, baterkou a pitím. Pořádně se oblékli. Kája vyzvedl Vojtu a společně se plahočili po zaváté polní cestě nahoru k lesu. Drahnou chvíli se tak brodili místy po kolena, ale často v navátých závějích, kde vedla cesta úvozem, i po pás těžkým sněhem. Snad hodinu jim trvala cesta k lesu, která jindy zabrala sotva deset minut.

„Pojďme ještě kousek, v lese to nebude tak zlý“ nabádal Káju Vojta. Ale ještě se pěkně nadřeli, nežli dospěli k prvním břízám na kraji a pak konečně k smrkům, pod nimiž opravdu sněhu tolik nebylo.

Pokračovali lesem, chvílemi se zastavovali, odpočívali a přitom spolu rozmlouvali, zda se k jeskyni dostanou. Nejednou zapochybovali, zdali to není dnes zbytečná cesta... Ale pak se oba vzájemně utvrdili, že dělají dobře, přesvědčit se o Engelovi musí, je to přeci jejich povinnost! A zas pokračovali dále...

Když došli konečně na poslední pahrbek – plošinu nad údolím skal, tu se opět zastavili a zcela nově se divili úžasným pohledům na krajinu před sebou. Se sněhovou pokrývkou vypadal kraj ještě divočeji, než ten podzimní, také krásný, ale proti dnešnímu přesto mdlý a nevýrazný. Nyní s jasně zářící bílou pokrývkou ostře kontrastovaly lesy v sytě zelených barvách smrkových porostů a žlutohnědými skalami pískovcových věží. Nemohli se vynadívat a již nyní si oba kamarádi libovali, že se na cestu přeci jen vydali. Vzpomněli si brzy na starce v jeskyni a tak dlouho neotáleli a vydali se dolů k potoku.

Cesta dolů byla mnohem rychlejší, než jindy. Nejprve vpředu jdoucí Vojta uklouzl na úzké pěšině, která vedla tu mezi skalami a už se vezl jako na obří skluzavce. Kája se strachem o kamaráda okamžitě volal dolů, jestli je všechno v pořádku. V odpověď mu zazněl hlaholící smích Vojtův s pobídku, ať se taky sveze, protože „to prostě nemá chybu“.

Když doklouzal zcela bezpečně k nohám Vojtovým i Kája, smáli se oba a vzájemně se oplácali od sněhu. „Kdybych nespěchal, dal bych si to ještě jednou,“ vesele halekal Vojta, vysypávaje z nohavic poslední zbytky nahrnutého sněhu. Ale již pozdní odpolední čas je popoháněl. Zanedlouho došli až prvnímu tunelu ve skále. Oba naráz ucítili kouř a tak v nadšení rychle proletěli tunelem na „nádvoří“, jak tomu prostoru před jeskyní začali říkat a bez váhání vtrhli do jeskyně...

Jaké to však překvapení! U ohně neseděl Josef Engel, jak očekávali, nýbrž někdo zcela jiný! V tom nadšení a návalu radosti si ani nevšimli, že zasněžené „nádvoří“ je plné různých stop. Nyní před nimi povstal člověk, kterého již oba jednou spatřili. Byl to muž, který sledoval dříve Káju a kterého pak oba ošetřili v lomu, do něhož sám předtím spadl. A nyní stál zde. Během poslední doby se potkávají opět a stejně jako posledně, i nyní za velmi zvláštních okolností.

„Co... Co tu děláte?“ zeptal se Kája německy. „Co bych tu dělal, co vy tu děláte?“ odpověděl otázkou také dosti překvapený muž z lomu. Chvilku přemítal a nakonec se zeptal: “Jste tu sami?“ Teprve nyní si chlapci všimli, že muž držel v ruce pistoli. Kája kývnul hlavou, že ano. Muž vložil pistoli zpět do pouzdra. Sedl si k ohništi a přiložil.

„Tak co tu děláte?“ opakoval otázku neznámý. „Řekni mu, že jsme šli kolem, viděli jsme stopy a cítili kouř, tak jsme to šli jen tak očíhnout“ nabádal Káju Vojta, když mu byl přeložen dotaz neznámého. „Hm. A náhodou jste tu poprvé, že?“ ostře se podíval muž na Vojtu i Káju. Kája rozpačitě kývl hlavou. „Tak proč sem každou chvíli lezete? Hm?“ již podrážděně reagoval neznámý. „Já vím dobře, že jste tady kolem už byli. Sledoval jsem vás  párkrát, nejprve tebe a pak i jeho“ pohodil hlavou směrem k Vojtovi. „Náhodou jsem dneska objevil tuhle díru, taky ze stop. Hledám jednoho dědka. Vypadá to, že ještě ráno byl v téhle jeskyni. Nevíte o tom něco?“

Kája Vojtovi přeložil, co muž říká a pak oba svorně zavrtěli hlavami. „Nevíme, o čem mluvíte“, řekli oba. „Chodíme sem rádi,“ překládal Kája, „líbí se nám tady ve skalách“ pokračoval. Lhal sice, ale což bylo zbytí? Cítili, že nesmí za nic prozradit starého Josefa Engela. „Dobře. Tak teď ale vypadněte! A nelezte sem. A nikomu neříkejte, co jste tu viděli a s kým jste mluvili! Nebo...“ odmlčel se a významně poklepal na pouzdro s pistolí.

Oba se otočili a vyšli z jeskyně jako v mámení. Prolezli chvatně tunelem a na druhou stranu říčky. Jak se dostali nahoru na plošinu ani nevěděli. Šli rychle, mlčky a zachmuřeni. Teprve nahoře, když se jako vždy otočili a shlédli dolů v údolí skal a lesů, konečně se trochu uvolnili.

"Teda, to ti povím...,“ začal Vojta, „docela jsem měl z tý pistole nahnáno.“

Kája souhlasil. Oba cítili, že dnes se dotkli něčeho vážnějšího. Vydali se na cestu zpět. Debatovali o tom divném člověku a také doufali, že Josef Engel v pořádku došel, kam chtěl. Bylo jim divné, že po starci pátral ten muž z lomu. Že by to souviselo s tajemstvím toho zatím neznámého loupežníka s červenou vestou? Tak a podobně spolu promlouvali, až došli se setměním domů. Na jednu stranu rádi, že Josef je zřejmě v pořádku, na stranu druhou znepokojeni dnešní výhrůžkou, usínali toho večera oba dosti neklidně...

Druhý den se již cítili lépe. Po škole Káju pozval Vojta k sobě domů, aby tam společně přemýšleli o předmětech z balíčku. Kája seznal, že Vojtovi rodina se má dobře. Všude moderní nábytek a vybavení... Vojta však nedal na sobě znát nic, nepovyšoval se. Věděl nač Kája myslí a okamžitě převáděl jeho pozornost jinam. Nad kávou a výbornými sušenkami spolu znovu s napětím a nadmíru vzrušeni přemýšleli a hledali spojení mezi předměty z balíčku. Toužili najít alespoň první nitku, za kterou by mohli zatáhnout a pomyslné klubíčko plné tajemství tak pomalu rozmotávat...

Opět brali jeden předmět po druhém do rukou a dumali nad jeho smyslem. Vojta už to nevydržel a řekl: “Takhle to nejde. Musíme si to nějak srovnat. A hezky od začátku... Tak za prvý, tys náhodou objevil starého pána v jeskyni. Pak jsi tam chodil a staral ses o něj. Ale to už tě asi sledoval ten chlap z lomu. A vlastně i já jsem tě tenkrát stopoval, co ten chlap s pistolí do lomu zahučel. No. Takže víme, že chlap o nás věděl. A určitě věděl o Engelovi, akorát netušil, kde přesně ho najde. To bylo jediný štěstí, že jeskyně je takhle skvěle schovaná. Tu jeskyni proto našel teprve včera a to jen podle stop ve sněhu. To je dobrý znamení. To znamená, že Engel odešel včas a bude snad v pořádku.“ odmlčel se a napil kávy.

„Od Engela zase víme, že po něčem pátral už před lety. Vzpomínáš si co ti pošeptal, než jsme šli?“  zeptal se Káji, ale aniž by čekal na odpověď, hned sám dodal: “říkal přece, že možná nebudeme sami. Snad přitom myslel právě toho chlapa z lomu? Sice nevím kdo to je, ale sympatickej mi teda rozhodně není.“

Kája souhlasil: „To dá rozum. Mě taky nesedí. Ale jedno je jisté. Že tajemství loupežníka s červenou vestou nehledáme sami.“  „To ne, ale my jsme jediní, kdo máme Engelovu krabičku a tyhle věci. A to znamená, hihi, že právě tohle asi hledal ten chlap s tou pistolí“.

Oba se tomu začali smát. Nyní jim bylo mnohem lépe, než včera pozdě odpoledne, když jeskyni opouštěli. Zase se jim vrátila ta správná nálada. Vojta pokračoval: „Takže máme tady tu minci. Je to stříbrňák a dost starej. Zatím nemám zdání, proč v krabici byl. Napadá tě něco?“ zeptal se kamaráda.

„Asi ne,“ pomalu odvětil Kája. A pak dodal trochu nesměle: „Ale je možný, že třeba ta mince pochází z pokladu toho loupežníka?“ „No to je myšlenka!“ zvolal Vojta. „Co by ne? Ale pokud jo, tak to znamená, že ten loupežník žil v době, kdy ta mince platila! Ukaž, jak je ten letopočet?“

Sebral minci Kájovi: „Tisíc sedumset dvacet čtyry“ pomalu přečetl Vojta letopočet. Tak to bysme měli první záchytný bod,“ pravil s nadějí v hlase. "A teď dál. Co víme? Že loupežník nosil červenou vestu. Hm. To bude tenhle hadr s knoflíkem. A na knoflíku jsou přece písmena J a R!“ „Tak to se asi jmenoval nějak na J a na R“, vložil se do Vojtova nadšení i Kája. „Třeba Joseph Rothe, takového jednoho znám, dělal dříve převozníka...“

„Neblázni!“ skočil mu do řeči Vojta, „vždyť ten loupežník žil před dvěma sty lety, jak bys ho mohl znát jako převozníka?“

„No, to ano, ale třeba ten převozník bude jeho vnuk nebo tak něco,“ trochu zahanbeně hasil Kája svou zbrklost. „A nebo se taky jmenoval úplně jinak,“ zničil Kájovu teorii Vojta zcela, „ale co ta dřevěná cedulka a bible?“ „Nemohla by to být cedulka, co označuje číslo domu? My na půdě na trámu takovou podobnou jednu máme. Přibil ji tam prý dědeček, když se oženil a k nám do domu přišla babička, která si cedulku vzala na památku z jejího rodného domu.“

„Výborně, to bude ono! To se ti povedlo,“ obdivně pochválil slovy i plácnutím po ramenou kamaráda Vojta. Kája byl rád, že zaplašil předchozí přehmat a trochu se zarděl v drobné ješitnosti...

Vojta vše shrnul: „Takže víme nebo můžeme předpokládat, že nějaký loupežník s červenou vestou jménem JR žil kolem roku 1724 a bydlel v baráku číslo 67. No jo, ale ve kterém městě? Budeme předpokládat, že tady. Zkusíme ten dům najít! To bude náš nejbližší úkol, co říkáš Kájo?“, hleděl dychtivě na kamaráda, zda souhlasí.

Ten samozřejmě souhlasil. Byli plni plánů a překotného nadšení! O takový obrovský kus vpřed se posunuli od okamžiku, kdy se prvně dozvěděli o tajemství muže s červenou vestou. A to vše během pouhých dvou dní! Co dalšího asi přinesou následující události?

Zdraví GM4PRO - Roman

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Tak koukám že některé odstavce jsou napláclé na sobě... Většinou tam kde mám přímou řeč kde mluví Vojta třeba, je jeden odstavec a když odpovídá Kája nebo někdo jiný je další odstavec. Škoda, že se to takhle naformátovalo :-(

To je nepodstatný detail ;-)

No, ono se to pak čte uplně jinak - dost blbě i mně a to jsem to psal :-)

mně se to četlo náhodou dost dobře :-)

Bezva poctenicko ;-)

díky za další díl ,krásu psaní neřeš čte se to moc fajn ;-) jen pospěš z dalším dílem ,moc Tě fandím :-)

Tak pánové já už mám i toho loupežníka 8-) červená vesta a velký R v monogramu ? no ?
No přece RUMcajs :-P 8-)
Teď čučíte co !? 8-) :-P :-D :-D
Tož Romane nezklamal si .Opět se nemůžu dočkat dalšího dílu , kde se ve vší mé zkromnosti , potvrdí má dokonalá a nepřekonatelná dedukce ;-) :-D

Sice jsem dobu Mladého hlasatele nezažil, ale teď je mi jasné jak kluci čekali na další dobrodružství Rychlých šípů, Jako prcek a tak trochu "disident" jsem taky netrpělivě čekal na každou foglarovku co mezi námi za normalizace kolovala než ji kamarád dočte a dojde řada na mne. Zdá se že jsi jeho posmrtný učeň... ;-)

Urcite jsem na foglarovkach, verneovkach a mayovkach vyrostl a i ted si ctu tyhle knizky moc rad. Asi me to trochu ovlivnilo :-)

Joe: Těsně vedle :-D

Aha o:-) Takže loupežník teda není v tvém příběhu zkutečná postava ,ale fiktivní .
Protože RUMcajs byl skutečnej .Nebo mi v knihách a televizi lhali už i jako malému díděti ? :-O ;-) :-D

Hehe :) No, nebudeme si kazit detstvi... ale ta ma postava loupeznikova skutecne existovala...

Clovece, pres oci nevidim... Ted jsem si teprve vsiml toho RUMcajs... RUM :D Dobry, mas to zmapovany clovce :)

:-D :-D ;-)

Krása to nemá chybu jsi fakt dobrej.Těším se na další díl jako na nový abíčko v letech sedmdesátých!!! ;-)

Romane, s tím renoncem u přímé řeči se netrap. Sice to odporuje zvyklostem (možná i pravidlům, to nevím), ale když za uvozovkou nahoře následuje uvozovka dole, tak je z toho jasné, že se osoba, která mluví, změnila. Myslím, že to nijak zásadně nevadilo, a navíc se to vyskytuje jen v závěru; alespoň jsem to jinde nezaregistroval.
Zaregistroval jsem ale jednoho šotka: v páté kapitole máš uvedeno č. p. 77 a tady je to 67...
Jinak mě pobavilo, jak do těch děcek pereš KAFE... Tohle napsat v Norsku, tak by ti děti odebrali, člověče ;)

to eduard: příště to bude grog, musí rozehřát prochladlé údy ;-)

Zase jsem četl se zatajeným dechem, krása. Nechtěl by jsi nakonec to vydat knižně? Bylo by to fajn. ;-) :-)

Edo, kafe ne :D Přečti si třeba Káju Maříka, tam je to pořád - ale není to kafe, nýbrž melta, tehdy se tomu říkalo káva a dokonce i kakau se říkalo leckde káva. Nicméně, mám ověřeno (prababička) že se běžně pila "káva" ze žaludů nebo pražených kořínků pampelišek a to i dětmi, k snídani třeba. Jde tedy o dobový výraz... Číslo je správně 67, minule jsem chyboval.
Petronius: chtel, nevím jak
Tele: Ohledně grogu směřuj dotazy na mého mluvčího v těchto věcech - Joeblacka :D

Pokud je v grogu ,,rum" tedy nápoj vyrobený dle stanov EU ,lze podávat jen dětem starším 8mi let a to v malých dávkách minimálně 10 minut po sobě , ale jestli je to jen rumový nápoj který se nesmí nazívat rumem , tak ten lze podávat i dětem mladším .Ovšem dětem do osmi let věku dodržovat rozestupy mezi jednotlivými dávkami alespoň 15 minut. o:-) 8-)
Jinak ještě varování pro Romana . Při psaní dalších dílů se opatrně vyvaruj zabíjaček,abys nebyl popotahován ,protože podle nového nařízení nesmíš produkty ze zabíjačky nikomu ani dávat ochutnat :-O
Prej to nařídila EU ,ale je to jen opět česká specialita. Bo bratia slováci nič také němajů ;-) :-D :-D

:-D

Pro répaly :-P S tou zabíjačkou je to stoprocentně pravda, protože o tom psal Blesk a ten nikdy nelže 8-) ;-) :-D

Opět krásné čtení.minulý díl jsem sice nekomentoval,ale to nemění nic na tom,že jsem opět byl do čtení zabořený jako ti kluci do toho sněhu.Jako knihu bych si ji asi koupil hned,ale nejprve bych to rád přehltal zde po kapitolách,abych mohl knihu dále bez rozmýšlení doporučovat dalším.Ať ti to píše takhle krásně dál. :-)

Tak káva, ze žaludů, to mě zaujalo. Dostal jsem chuť to vyzkoušel.
Pro jistotu jsem se ještě poradil se strýčkem Googlem, jestli v tom není nějakej zádrhel.
A hle, dozvídám se, že žalud je jedovatý.
Míra jedovatosti je tam vyjádřena křížky.
Žalud má dva, tři znamenají smrt.
Že by Romanova pomsta za mé komentáře?
Kouknu se po druhý, pečlivěji, a... jsem na stránce o koních... :)
- - -
Když jsem se pak dostal na ty správné stránky, zjistil jsem, že se žaludy musí poměrně dlouho máčet. Jinak jsou hořký, a hlavně poškozují játra a ledviny. To je jen takový sichroidní dodatek pro ty, co by snad měli v plánu přinést žaludy z lesa a hned je drtit v robotu.

:D Už přecházíme zcela do jiný oblasti, ale jakožto člověk, co se zabývá i survivalem, tak vím, že žaludy se mohou v klidu po upražení / ideálně předchozím vyvaření - zbavíme se tříslovin - klidně jíst jako oříšky, mlít jako mouku a nebo pít jako káva... :-) A neboj, konstruktivního kritika jako jsi ty bych si rád ponechal naživu i do budoucna :-)

Na to se zeptej opačnýho pohlaví ,jak je žalud jedovatej ;-) :-P :-D

Fakt, mas zakaz pipani, dokud se vsichni nedozvime jak tenhle pribeh skonci:-)! Ale na druhou stranu si nepreju, aby to skoncilo, nasadil si vysokou latku, namlsal jsi nas a budeme chtit dalsi pribeh!

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru