verze pro tisk26. října 2007
kaprál
| Slavkovské boji&…
Na tomto místě jsem byl již několikrát "rekognoskovat" (bez detíku), ale na zahledání mi to zatím jaksi nevychází. Článek moc pěknej. 
Ústup spojeneckých vojsk po bitvě u Slavkova
Spojenci (Rakousko a Rusko) měli nad Napoleonem početní převahu a počítali s jasným vítězstvím.Avšak Napoleonův vojenský talent i nesporné kvality jeho armády mu pomohly k velkému úspěchu jeho vojevůdcovské kariéry: Došlo k tomu 2. prosince 1805 v bitvě
„Tří císařů u Slavkova“ (rakouského Františka II, ruského cara Alexandra Ι.. a francouzského Napoleona І.). Po uzavřeném příměří mezi Rakouskem a Francií ve slavkovském zámku
(6. prosince 1985), došlo koncem roku 1805 v Bratislavě k uzavření míru mezi oběma státy (Rusko setrvávalo ve válečném stavu s Francií). Slavné bitvě však předcházela složitá spleť politických a vojenských událostí. Na sklonku léta roku 1805 byl Napoleon nucen změnit svůj úmysl napadnout Británii. Británie uzavřela dohodu s rakouským císařem a ruským carem, a ti vyhlásili Francii válku. Nebezpečí napadení Francie přimělo Napoleona k rozhodnému kroku. Dal rozkaz k rychlému pochodu vstříc protivníkovi. Vojska přišla na Moravu z rakouského území, když Francouzi zlikvidovali armádu generála Macka u Ulmu (v Německu) a obsadili Vídeň. Na sklonku listopadu se francouzská armáda soustředila u Brna. Spojenecká armáda se nacházela u Olomouce. Schylovalo se k rozhodující bitvě, ve které krajina mezi Brnem a Slavkovem sehrála úlohu krvavého jeviště. 
Porážka předsunutých jednotek ve Vyškově 28. listopadu přinutila francouzské jednotky k ústupu po olomoucké silnici směrem k Brnu. Spojenci chtěli rozhodující bitvu. Napoleon předstíral slabost, protože čekal na příchod dalších vojsk z Rakouska a z Čech. Téhož večera se císař sešel se svými maršály Muratem, Soultem a Lannesem v budově pozořické pošty. Zde došlo k zásadní dohodě o strategii Francouzů. Jejím důsledkem byl posun francouzské linie blíže k Brnu. Již druhý den, v pátek 29.listopadu, zaujala francouzská armáda nové pozice. Vznikla linie francouzské armády od Telnice po Tvarožnou.
Olomoucká silnice, Tvarožná a vrch Santon měly v plánech císaře Napoleona důležitou úlohu. Zde bylo třeba chránit velitelské stanoviště na Žuráni i postavení levého křídla proti možnému napadení ze severního směru. Vrch Santon obsadil 17. lehký pěší pluk pod vedením generála Clapareda, posílený osmnácti těžkými děly. Ohrazen třemi řadami zákopů byl Santon pevným bodem francouzské obrany s možností ovládat okolí od tvaroženských vinohradů na severu, přes východní prostor směrem k Sivicím a pozořické poště i část olomoucké silnice na straně jižní. Vrch tehdy ještě nebyl znova zalesněný a na severní straně byl příkrý svah, prakticky pro tehdejší vojska nedobytný.
Vojska maršála Lannese a maršála - prince Murata stála v postavení u Tvarožné. K 5. Lannesovu sboru patřily pěší divize generála Sucheta a generála Caffarelliho, umístěné po obou stranách olomoucké silnice. Zepředu je chránila lehká jízda generála Kellermanne. Od Sivic kryly Sucheta lehké jezdecké brigády husarů a jízdních myslivců pod vedením brigádních generálů Treilharda a Milhauda.
Ti patřili k Muratovu sboru, stojícímu mezi Santonem a Žurání. Pod Suchetovo velení patřil také 17. lehký pěší pluk na Santonu i brigády generálů Bekera a Valhuberta na severní straně olomoucké silnice.
Proti nim zaujala postavení spojenecká vojska. Vedl je generálporučík kníže Bagration, který měl štáb na pozořické poště. Uprostřed byly umístěny pěší pluky, na křídlech myslivci a jízda. V první linii na křídlech byly husarské pluky, v záloze byla připravena těžká jízda. Na jihu poblíž pošty archangelgorodský mušketýrský pluk, na sever od silnice pskovský a staroingermanlandský mušketýrský pluk.
Poté, co vypukly boje u prateckého návrší, se na Lannesův rozkaz pohnula i francouzská pěchota na severní straně bojiště. S ní postupovalo i Muratovo jezdectvo. Proti nim pak vyrazili spojenci pod Bagrationovým vedením od pozořické pošty. Dali se do pohybu, když bylo zřejmé, že Francouzi zahájili postup po obou stranách silnice Brno-Olomouc.
Bagrationova pěchota postupovala těžkým terénem pomalu dvěma proudy rovnoběžně se silnicí. Na pravém křídle spojenců stál pavlogradský a mariupolský husarský pluk
pod velením generála Wittgensteina. Posiloval je 5. myslivecký pluk.
Při postupu nechali po pravé straně Pozořice se siluetou kostela Nanebevzetí Panny Marie. Sestoupili z mírného svahu, minuli sivické chalupy, překročili potok a silnici. Směřovali ke Tvarožné. Zde došlo k prvnímu střetnutí. Utkali se s levým křídlem Suchetovy divize a francouzskými jízdními myslivci a husary.
Když se Rusové přiblížili po mírně se svažující rovině polí na dostřel, zahájila děla ze Santonu prudkou palbu. Ruské mušketýrské pluky bojovaly se Suchetovými pěšáky, Kellermanova jízda sváděla tuhé boje s ruskými husary a kozáky. Před Santonem zahájila palbu i ruská děla. Právě Suchetovo křídlo bylo zesíleno prvním praporem 51. pluku Caffarelliho divize. Rusové se snažili obejít Suchetovo levé křídlo.
Obsadili Tvarožnou a ze strany od Vinohradů a od Velatic zaútočili husaři a kozáci mokrou nížinou s potokem. Obsazení obce napomohli i kozácké eskadrony generála Czaplice.
Pěchota, husaři i kozáci se střetli v tvrdých bojích s 64. a 88. řadovým pěším plukem generála Valhuberta. Znovu zahájilo palbu ruské dělostřelectvo a tím způsobilo velké ztráty ve francouzských řadách. Smrtelně byl raněn velitel brigády Valhubert, který na následky zranění zemřel několik dní po bitvě, ve věku 41 let. Dělostřelecká palba ze Santonu pomohla odrazit ruský útok.
Další vlna ruského útoku byla hrozivá. Wittgensteinovi kozáci a myslivci zaútočili na francouzské levé křídlo. Generál Claparede vydal rozkaz k sestupu na úpatí Santonu vstříc útočníkům. Byla to rozhodující fáze bitvy.
Rusové byli donuceni k ústupu a vytlačeni z Tvarožné. K této události došlo krátce před polednem. Mezitím Lannes v čele Caffarelliho divize zahájil protiútok na pravém křídle.
Z Kruhu, který je dnes částí obce Holubice, byli vytlačeni Rusové pod velením Uvarova a Ulaniuse. Obrovské ztráty utrpěl i archangelgorodský mušketýrský pluk, bojující pod Kamenským II. Dopoledne zde byla poražena i rakouská jezdecká kolona Jana z Liechtensteina, mimo jiné majitele pozořického panství. Lannesova ofenzíva na levém boku donutila Bagrationa k přeskupení vojsk a ústupu od Tvarožné.
V době bojů na severní straně bojiště se rozhodovala bitva na prateckém návrší,
u Sokolnic, Telnice, Kobylnic, u Blažovic i na Starých vinohradech. Po poledni se hlavní dění odehrálo u Újezda a Žatčanského a Měnínského rybníka. To už byla situace na bojišti
s převahou Francouzů naprosto zřejmá.
Císruská vyšší jednotkaařská garda
Velitelství gardy vzniklo v září 1700 a až do ledna přímo řídilo všechny tehdy existující gardové pluky. Za císaře Pavla Ι. Došlo k výraznému posílení gardových těles,
a proto byla garda postupně členěna na gardovou pěchotu, gardové jezdectvo a gardové dělostřelectvo.V létě tvořilo gardu tři pluky a jeden prapor dělostřelectva, celkem deset praporů pěchoty, 21 eskadron jezdectva a čtyři baterie dělostřelectva, jejím velitelem byl generál jezdectva Konstantin Pavlovič, velkokníže ruský. Během válečného tažení roku 1805 postupovala garda spolu s přiděleným Granátnickým plukem osobního strážce (celkem deset praporů pěchoty,
17 eskadron jezdectva a čtyři roty dělostřelectva, souhrnně asi 11 200 vojáků a 40 děl)
od 22. srpna ze Sankt-Petěrsburgu přes Ruské císařství k Brestu a odtud přes rakouské císařství do Olomouce, kam dorazila ve třetí listopadové dekádě. V bitvě u Slavkova měla působit jako záloha, dostala se však do bojových akcí mezi vesnicemi Staré vinohrady, Blažovice a Holubice, přičemž postupně čelila náporu jednotek Caffarelliovy pěchotní divize a Drouetovy pěchotní divize u Starých Vinohradů, přičemž se jí nepodařilo zvrátit francouzský útok na pratecké návrší
a následně byla nucena ustopit k obci Křenovice.
Děpreradovičova jezdecká brigáda osobní strážce, ruská vyšší jednotka
Velitelství brigády vzniklo improvizovaně 20. srpna 1805 jako součást gardového jezdectva v rámci Císařské gardy. Brigáda byla tvořena Kavalergardským plukem a Gardovým kozáckým plukem osobní stráže, celkem sedmi eskadronami jezdectva a více než 1000 vojáky. Velitelem brigády byl generálmajor Nikolaj Ivanovič Děpreradovič. 
Za válečného tažení roku 1805 se brigáda v rámci Císařské gardy během srpna až listopadu přesunula ze Sankt – Petersburg přes ruské císařství k Brestu a odtud přes Rakouské císařství do Olomouce. V bitvě u Slavkova byla brigáda nasazena nejprve u vesnice holubice jako záloha pro krytí rozvinutí jednotek Páté kolony, následně se pokusila zastavit francouzský postup
u vesnice Staré vinohrady, kde se však dostala pod tlak jednotek Vandammeovy pěchotní divize, Douetovy pěchotní divize a francouzské Císařské gardy a byla nucena vyklidit bojiště.
Essenova jezdecká brigáda, ruská vyšší jednotka
Velitelství brigády vzniklo improvizovaně 25. listopadu 1805 jako součást páté kolony. Brigáda byla tvořena hulánským plukem Jeho Výsosti následníka Konstantina Pavloviče
a jednotkami tří kozáckých pluků, celkem 10 eskadronami a 11 sotněmi jezdectva, souhrnně 1 450 vojáky. Velitelem brigády byl generálporučík Alexandr Essen. V bitvě
u Slavkova se brigáda rozdělila, kozácké jednotky kryly jižně od holubic rozvinutí kyrysníků Hohenloheovy jezdecké divize , zatímco hulánský pluk útočil severně od Blažovic
na jednotky Debillyovy pěchotní brigády a Kellermanovy lehké jezdecké divize. Následně však byly obě části brigády zahnány útokem jednotek Nansoutyho těžké jezdecké divize a Waltherovy dragounské divize za Holubice a opustily podél císařské silnice bojiště.
Essenova kolona, ruská vyšší jednotka
Velitelství kolony vzniklo improvizovaně jako součást livornské armády . Byla tvořena Jekatěrinoslavským granátnickým plukem, Moskevským granátnickým plukem, Šlisselburským mušketýrským plukem, Severským dragounským plukem, Starodubským plukem. Alexandrijským husarským plukem, třemi kozáckými pluky a čtyřmi dělostřeleckými rotami, tedy devíti prapory pěchoty, 15 eskadronami a 15 sotněmi jezdectva, souhrnně více než 12 800 vojáky a 40 děly. Velitelem kolony byl generálporučík Ivan Nikolajevič Essen, zcela však chyběl štáb, jejž nahrazovali generálovi pobočníci. Kolona zahájila pochod do Rakouského císařství (částečně přes pruské království) až počátkem listopadu 1805 a v okamžiku bitvy u Slavkova se nacházela v prostoru mezi Opavou a Hranicemi.
Viky
26. října 2007
aurumann
|
Clanek super a cteni jeste lepsi,nema chybu...
27. října 2007
krokodill
|
Hezky napsané, jen mi tam chybí souřadnice toho ztraceného pokladu )
)30. října 2007
pavel120
|
No já teda u slavkova nebyl, ale asi vím kde ten pojlad je, protože předpokládám, že tam ještě nikdo nehledal.
12. prosince 2007
Bohata
| Nevyplacený žol…
Mnoho sudů se stříbrnými ruskými a polskými mincemi zapadl při přepravě-útěku ruského Preobraženského pluku mimo Slavkov přes Křenovice směrem na Vážany a uvízl v bažinách mezi Křenovicemi a Vážanami na pozemku pana Litery z Vážan.Popis tehdejších událostí je vyzkoumán panem profesorem ˇFojtíkem z Křenovic a publikován v Křenovickém věstníku"Pod mohylou míru" v šedesátých letech minulého století.Před Ruskou okupací byly konány detekční pokusy v uvedených místech a byla zaznamenány reagence na kov.Sovětskou okupací v roce 1968 všechno skončilo.Bydlím asi 1km od těchto míst v Křenovicích na Široké ulici638
12. prosince 2007
Bohata
| Generální…
sídlil na Kounicově statku v Křenovicích,avšak tajné porady se konaly u pana Ondřeje Spáčila na křenovickém rynku.Tam se maršál Kutuzov tak silně posílil domácí pálenkou majitele domu,že ráno 2.prosince 1805 byl nepoužitelný pro velení a tak velel car Alexandr,který to neuměl.Oficíři Ruské armády byli zvyklí na Kutuzova.
Díky nějakým dvěma litrům křenovické pálenky byla Morava uchráněna před ruskou okupací-první "bratrskou pomocí"-v roce 1805.
Díky nějakým dvěma litrům křenovické pálenky byla Morava uchráněna před ruskou okupací-první "bratrskou pomocí"-v roce 1805.
16. ledna 2008
ia
| ia
iaia
12. února 2008
honza vosika
| horsefeathers
napoleon se mi libil byl to dobry valečník
28. března 2008
Runner61
| Ruská pokladna c…
Již delší dobu se věnuji studiu dostupných informaci o ztrátě pokladny carské gardy u Slavkova.
Otázka č.1 je zda vůbec k této ztrátě došlo.
Pokud připustíme odpověď ano, dospěl jsem po prostudování historických map a dostupných informací k závěru, že s největší pravděpodobnosí a dle logického úsudku existuje jen jedno místo kde bylo možné a nutné!!! zmíněnou pokladnu ukrýt.
Tato oblast bude v nejbližší době podrobně prozkoumána.
Otázka č.1 je zda vůbec k této ztrátě došlo.
Pokud připustíme odpověď ano, dospěl jsem po prostudování historických map a dostupných informací k závěru, že s největší pravděpodobnosí a dle logického úsudku existuje jen jedno místo kde bylo možné a nutné!!! zmíněnou pokladnu ukrýt.
Tato oblast bude v nejbližší době podrobně prozkoumána.
25. prosince 2008
cid
| To: Bohata - ruska pokl…
Neodpovídající informace o zapadnutí pokladny v bažinách mezi Vážany a Křenovicemi jsou v rozporu s primárními archivními prameny. Pan prof. Fojtík z nich nevycházel a velmi divoce fabuloval, stejně jako jeho předchůdce dr. Vaňáček. Lze ukázat na řadu jeho chybných vývodů, např. o nálezu údajného víka pokladnice, které je majetkem muzea. Víko však patří k nábojové káře. A jiné výmysly. Existuje řada obdobných fabulací, ale i seriózních rozborů a vysvětlení. Např. v knize Bár a kol.: Záhada slavkovského pokladu (2005). Zde je též přehled hypotéz o místech možného zakopání, pokud k němu vůbec došlo, což jistě ví i Runner61.
30. září 2011 19:50
PH
| Souřadnice Slavkovsk&e…
Tady jsou:
N 49°08.498'
E 016°51.156'
Doprovodný komentář:
V první fázi pátrání, jsem shromáždil všechny dostupné informace, a vyloučil málo pravděpodobné. Potom jsem použil pouze tyto:
Eskorta jela v noci od Slavkova po silnici do Křenovic.
V blízkosti Hrušek došlo k přestřelce a poručík Udom nařídil 12 ks "geschrank", zakopat, a i s eskortou dojel do Křenovic.
Eskorta netušila co doprovází.
Por. Udom měl možnost informovat cara o úkrytu.
Ráno v bitvě padla celá eskorta, přežil jenom Andrzejovský.
Poručík Udom a Andrzejovský se setkali ve šptále v Olomouci, kde poručík Udom Andrzejovskému řekl, co eskortovali a potom zemřel na zápal plic.
Z toho vyplynula následná dedukce:
Por. Udom se aktivně účastnil ukrývání a protože prochladl, úkryt byl vybudován ve vodě. Protože teplota byla -5°, muselo se jednat o tekoucí vodu. Je logické, že si vybral tekoucí vodu, protože kdekoliv jinde, by byly patrné výkopové práce. Ze silnice mezi Slavkovem a Křenovicemi, jde odbočit pouze doleva, protože vpravo je svah. První tekoucí voda, na kterou s eskortou narazili, byl náhon, k dnes už zaniklému mlýnu. (Tekl ke Slavkovu.:-)) V korytě toho náhonu potom vykopali jámu o rozměrech asi tak 120 x 90cm, hloubka asi 50cm, která je tam patrná dodnes.
Andrzejovský je vedl k potoku tekoucímu od Vážan, ale i z toho místa viděl na původní úkryt, a dostal z toho nerva. (Třesavku)
Stěny původního výkopu se už sesunuly a výkop, vzhledem ke spadanému listí a suchým větvičkám, je ve stavu, který dovoluje odhadovat, že k vyzvednutí došlo zhruba před padesáti lety. Zhruba v době bratrské pomoci v r. 1968.
Je mi líto, že jsem poslem špatných zpráv. P.H.
N 49°08.498'
E 016°51.156'
Doprovodný komentář:
V první fázi pátrání, jsem shromáždil všechny dostupné informace, a vyloučil málo pravděpodobné. Potom jsem použil pouze tyto:
Eskorta jela v noci od Slavkova po silnici do Křenovic.
V blízkosti Hrušek došlo k přestřelce a poručík Udom nařídil 12 ks "geschrank", zakopat, a i s eskortou dojel do Křenovic.
Eskorta netušila co doprovází.
Por. Udom měl možnost informovat cara o úkrytu.
Ráno v bitvě padla celá eskorta, přežil jenom Andrzejovský.
Poručík Udom a Andrzejovský se setkali ve šptále v Olomouci, kde poručík Udom Andrzejovskému řekl, co eskortovali a potom zemřel na zápal plic.
Z toho vyplynula následná dedukce:
Por. Udom se aktivně účastnil ukrývání a protože prochladl, úkryt byl vybudován ve vodě. Protože teplota byla -5°, muselo se jednat o tekoucí vodu. Je logické, že si vybral tekoucí vodu, protože kdekoliv jinde, by byly patrné výkopové práce. Ze silnice mezi Slavkovem a Křenovicemi, jde odbočit pouze doleva, protože vpravo je svah. První tekoucí voda, na kterou s eskortou narazili, byl náhon, k dnes už zaniklému mlýnu. (Tekl ke Slavkovu.:-)) V korytě toho náhonu potom vykopali jámu o rozměrech asi tak 120 x 90cm, hloubka asi 50cm, která je tam patrná dodnes.
Andrzejovský je vedl k potoku tekoucímu od Vážan, ale i z toho místa viděl na původní úkryt, a dostal z toho nerva. (Třesavku
)
Stěny původního výkopu se už sesunuly a výkop, vzhledem ke spadanému listí a suchým větvičkám, je ve stavu, který dovoluje odhadovat, že k vyzvednutí došlo zhruba před padesáti lety. Zhruba v době bratrské pomoci v r. 1968.
Je mi líto, že jsem poslem špatných zpráv. P.H.
Přidat příspěvek
Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na LovecPokladu.cz uživatelský účet, zaregistrujte se. Registrace je bezplatná a k ničemu vás nezavazuje.
» 
» 
» 