Vývoj mečů I.

Asi nejznámější chladnou zbraní je meč. Všichni totiž víme, jak vypadá- dlouhá oboustranně broušená čepel ukončená na řapu nasazenou záštitou, jílcem a hlavicí. První meče se začaly vyrábět už v době bronzové, jak už název období napovídá, odlévaly se z bronzu. Hlavním důvodem tohoto objevu byl počátek zpracovávání kovů. Výroba probíhala ve velkém množství, nepřirozeném pro tuto dobu. Jako materiál se používala i měď, ale bronz měl větší potenciál pro odlévání, daly se z něj zhotovit silné čepele v plnohodnotné délce. Předchůdcem meče byla dýka, právě jejím prodloužením vznikl.

K zdokonalení výroby přispěli Galové v době železné. Ze železa kovali meče s dlouhou čepelí, které jsou známé i ve středověku. Jen příčka nebyla ještě středověkého tvaru. Germánští barbarové pak výrobu přenesly až do karolínské doby, znalosti získaly od Galů. Legendární germánské meče se pojmenovávaly různými jmény, např. meč Mimung - kováře Wielanda, Grau - meč patřící králi Siegmundovi, kterým rozťal Regiovi kovadlinu a zázračný meč Balmung - jehož ve vlastnictví držel Siegfried, lovec draků či Hrunting - meč anglosaského hrdiny Beowulfa. A v neposlední řadě i meč králů - EXCALIBUR.

K výraznému rozšíření železa docházelo na našem území v 8. st. př. n. l. Vznikl meč francký/karolínský nebo se objevuje také pod označením normanský. Meče byly odlévány z jednoho kusu (čepel i s rukojetí). Jejich délka se zpravidla pohybovala od 90 do 100 cm (samotná čepel měla i 75 cm) a šířka mezi 5 až 7 cm. V tomto období měl ještě zaoblenou špičku, využíval se víc k sekům než bodům. Meče byly odlehčovány tzv. krevním žlábkem.

Pořídit si meč nebyla levná záležitost, mohli si ho dovolit jen zámožní šlechtici a rytíři. Dobrá čepel se dědila i po dvě generace až pak došlo k výměně. Výzdoba se také odvíjela od bohatství toho, kdo ji kupoval. Důležitá byla i vyspělost dílny, ty se vyskytovaly pravděpodobně poblíž klášterů, jako důkaz slouží nápis z devátého století, nalezený ve svatohavelském klášteře, který přímo hovoří o řemeslnících, zabývajících se výrobou zbraní.

Hodně se vyskytoval nápis ULFBERHT. Meč s tímto nápisem se vyskytl i na našem území, jedná se o meč svaštěpánský, který je součástí chrámového pokladu svatovítského. Jedná se o těžkou a pádnou zbraň s dvoubřitou čepelí, přibližně z 10. století. Hlavice a záštita jsou vyřezány ze slonoviny a jsou z doby pozdější. Záštita je zdobena řezbou severského rázu – znázorňuje dvě propletená dračí těla. Polokruhová hlavice je taktéž zdobena ornamentem, dnes však již setřeným. Rukojeť je dřevěná, ovinutá železným a mosazným drátem. Vprostřed širokého žlábku na čepeli je nápis ULFBERHT, jež nám jasně dokládá dříve zmíněnou franckou dílnu a porušování zákazu vydaným Karlem Velikým a Karlem II. o vývozu mečů.

Hodně se vyskytoval nápis ULFBERHT. Meč s tímto nápisem se vyskytl i na našem území, jedná se o meč svaštěpánský, který je součástí chrámového pokladu svatovítského. Jedná se o těžkou a pádnou zbraň s dvoubřitou čepelí, přibližně z 10. století. Hlavice a záštita jsou vyřezány ze slonoviny a jsou z doby pozdější. Záštita je zdobena řezbou severského rázu – znázorňuje dvě propletená dračí těla. Polokruhová hlavice je taktéž zdobena ornamentem, dnes však již setřeným. Rukojeť je dřevěná, ovinutá železným a mosazným drátem. Vprostřed širokého žlábku na čepeli je nápis ULFBERHT, jež nám jasně dokládá dříve zmíněnou franckou dílnu a porušování zákazu vydaným Karlem Velikým a Karlem II. o vývozu mečů.

Nejznámější dílny této doby se nacházely v Porýní ve Francké říši. Na těchto čepelích se objevují i označení výrobců, které sloužilo k určení kvality, která byla natolik vysoká, že se jimi bojovalo po celé Evropě i mimo ni. Používali je i křižáci, kteří je používali pro boj zblízka. Paradoxní je, že ho používali i Vikingové při nájezdech na Evropu. Výzdobu si však dodělávali „po seversku“ se stylizovanou půlkruhovou hlavicí, rovnou krátkou zdobenou záštitou.

V 11. století se začal meč pomalu měnit. Jedná se o vrcholný středověk, období velkých křížových výprav. Čepel se prodloužila, byla rovná a štíhlá. Meč se stal především rytířskou záležitostí.

Ve 12. století se prodloužil jílec, aby se dosáhlo silnějšího úderu, je potřeba chytit meč do obou rukou. Původně byl jílec vyráběn přesně na ruku majitele. Tím, že se posunula hlavice, dál od záštity, došlo jednak k prodloužení části na ruce, ale také se posunulo vyvážení meče. V tomto období se používala kroužková zbroj, a tak jedním ze způsobů, jak vyhrát nad protivníkem byl bodný útok. Kroužky se rozevřely nebo dokonce prošla do těla majitele. Proto se u mečů začíná objevovat špička, aby se dosáhl bodný charakter, ale ještě převládá sek nad bodem, protože špička ještě neurčuje sečně- bodný charakter.

Ke zlomu dochází až ve 13. století. Pěšák si začínal uvědomovat, že rytíř na koni je pro něj obrovská překážka, a tak se začal vyrábět tzv. meč dlouhý, kterému se říkalo také jedenapůlroční nebo bastard. Byl mezistupněm mezi mečem jednoručním a dvouručním.

Meč Svatováclavský - údajně patřící svatému Václavovi, chovaný nyní v pokladu svatovítském spolu s ostatními svatováclavskými relikviemi. Inventáře pokladu svatovítského z let 1357 a 1387 hovoří o meči sv. Václava jako o meči v pochvě zlatem zdobené, drahými kameny a perlami vykládané - dnešní meč však popisu neodpovídá. Pochva se nedochovala. Současný svatováclavský meč nechal zhotovit císař Karel IV., prý z pozůstatků původního meče. Je ovšem možné, že se původní meč vůbec nedochoval. Dnes má rukojeť potaženu nahnědlý maksamitem se stříbrem vyšitými větvičkami vavřínu.

Zdroj: internet, viky