Mincičkář

Ahoj

Vždycky když se potkáme s některými hledači a dojde na téma „kdo co dělá“ (co hledá), tak se nám dostalo „úšklebků“ (opravdu metaforicky a s nadsázkou) – „No jo, jste válkaři, vám se to hledá. Ty metály, to jsou všechno velký signály… Vo to člověk klopejtne, jak je to velký. To je srabárna. To já dělám mincičky a člověče, když ti ta mince leží pěkně hluboko a nebo neleží na placku, to je pak jen takový šust signálu. Tam se pozná kdo jak s tím detíkem umí….“ Tak mi to tak nějak leželo v hlavě a říkal jsem si „vždyť na tom přeci nemůže být nic těžkýho, prostě odladím, uslyším, vykopu“. Jen jsem se na nějaké to náhodné pole nikdy nedostal. Teď přišla ta pravá chvíle. Protože Libmus pro Vás všechny něco připravuje a na samotné hledání mu nevychází teď čas. Říkal jsem si „A jdu na to!“.
Sedl jsem si večer k mapě, kouknul jsem kde je nějaká zaniklá cesta a plán na sobotu byl hotovej. Bylo to o milion procent lehčí, než dedukovat kam až se mohl dostat německý ústup ve 45 roce. Nikterak jsem neotáčel s mapou a ani jsem se nesnažil půl hodiny logicky uvažovat nad bodem „XY“.
Za 15 min. bylo několik zcela jasných a prostých typů na hledání. Ráno jsem přítelkyni nahlásil brzký příjezd, zřejmě poobědní a vyrazil jsem do 30 km vzdálené vesnice.
Zastavím a vlezu na louku, kde bývala cesta. Co jsem tam našel, vidíte na fotkách. Opravdu hodně mě překvapil odznak „Německý spolek velocipedistů ve Frýdlantě v Čechách“ (dohledal jsem i něco málo informací o těchto spolcích, tak pokud by byl zájem mohu to sem hodit). Trocha překvapení byla i u pamětní medaile k propojení vlakové dráhy z Vídně do Brna  kde nad parní mašinkou je nápis: „Parní síla na cestu blízkou i dalekou“ a na zadní je: „Otevření severní dráhy Císaře Ferdinanda z Vídně do Brna 7. července 1839“. Pípnul jsem něco nejrůznějších koleček, některé lepší , některé horší, některé menší, některé větší. Dva prstýnky (ten s tím červeným kamenem byl prý dárek vojáčkům v první světový), nějakou tu přezku z botek, nějakou tu falérku z koně, nějakou brož, něco knoflíků a domů jsem se vrátil až večer. Nevěděl jsem jestli jsem vyčerpanej víc já a nebo baterky s repráčkem v mým detíku. Takže přátele, kamarádi a všichni co „tvrdíte“ (opět metaforicky a s nadsázkou), že dělat válku je srabácký, musíte si „vymyslet“ argument jiný.
To si třeba představte, že když jdeme po válce, nemáme signál třeba i 15 metrů. Což vám mincičkářům se stát nemůže – sám a osobně jsem se přesvědčil - zde je důkaz.
Podklady k hledání máte naprosto luxusní a bez sebemenších problému dostupný. Akorát se teď tak trochu peru s myšlenkou, proč se s Libmusem pachtíme po lidech co jsou pamětníci konce války a zkoušíme sebemenší, alespoň trochu logickou úvahu. Proč celé hodiny, co hodiny – večery - trávíme nad mapou a proč s tou mapou točíme jako potomci z leva doprava a zprava do leva. Hledáme souvislosti s tím co slyšela stará Patočková od staré Kadlecové. Stačí si na 15 minut sednout k mapě, kouknout kde jaká cesta je zaniklá, odkud kam vedla, vyrazit 30 km od baráku a je to. Domů se vracíte s plnou kapsou koleček a jiných smyslu plných věciček. A hlavně, přijdete na místo vašeho typu a nikde ani kopnuto – to je přece paráda a sen každého hledače.
Co že je tedy větší „srabárna“ přátelé?
Všechno toto co jsem napsal, berte prosím s nadsázkou, pokud možno s úsměvem na tváři a nejlépe s humorem, pomůžete tím nejen sobě ale i lidem co jsou stejně „postižení“ jako vy. Jsem rád, že jsem si mohl jednu sobotu vyzkoušet, jaké to je být mincičkář abych měl nezaujaté úhel pohledu. Teď už to vím a jsem za to rád.
A ještě jedna věc, když jsem se koukal do svých příspěvků našel jsem tam komentář: „rock in rock nemá publikované žádné nálezové stavy mincí, ještě musí zapracovat...“ tak Elmaro, já zapracuji – zítra okolo oběda mám 20 min. času, tak já vlítnu někam na louku a několik mincí ti tam vypípnu, prosím tě, jaká by se ti tak hodila nejvíc?

Rock in Rock – WAR centrum RUDOLEC