Minometka (povídka)

Kamarád chtěl přespat v přírodě, znělo to dobře. Vzali jsme každej svýho miláčka, on detík (a marjánku) a já svou Červenku.

Paprsky večerního slunce dopadaly na hladinu potoka, která se leskla jak střechy bájného Eldoráda. S kamarádem jsme seděli na břehu a sledovali ten výjev. Pro něj se tam v bahýnku na břehu chladila piva, pro mě se kousek od nich chladila sladká Červenka. Oči nás dvou jezdily po jejím dokonalém těle, které stálo ve spodním prádle uprostřed potoka a které patřilo jen mě. Nabírala vodu do dlaní a bez ostychu ji nechávala stékat po ramenou i hrudi, až pod její nasáklou sportovní podprsenkou začala prosvítat kůže. Zabloudili jsme s ní do staré trampské osady, která byla po většinu roku prázdná. Jen občas jsme ji s kamarádem využili k odpočinku při delší hledačce. Měl ssebou detík i teď, věnoval se však něčemu jinému. Celý den svlékal mou Červenku očima. Neměl jsem mu to za zlé, věděl jsem, že by se jí nikdy nedotkl, už jen proto, že to se kamarádům prostě nedělá. "Kde máš stroj," zeptal jsem se. "U spacáku." Nechal jsem ho se kochat a došel si pro klacek. Ze slušnosti jsme v okolí osady ještě nehledali. Místní revírník ale slušnost nezná a tak pod nálepkou "prokacování náletových dřevin" obrátil půdu jedný nedaleký houštiny vzhůru nohama. Při představě, kolik plných ptačích hnízd bylo zničeno, mi bylo smutno, ale stejně jsem se strojem i s rejčkem dorazil dvacet metrů za mladej javorovej lesík na zdevastovanou pustinu. Při mávání jsem si vzpomněl na jednu Krylovu písničku. "...můj táta razil jiné teze větou jedinou - že rozoráš-li všechny meze, ptáci zahynou..." Výstižné. Mezi spoustou drobných želez se po chvíli ozval jasný signál. Detík krásně zvonil a já pomalu zaměřoval cíl, moc jsem to s tímhle holt neuměl. V tu chvíli se objevila Červenka, tváře rudý, jako vždycky. "Co že si mě nehlídáš," řekla, a snažila se znít aspoň trochu vážně. "Vždyť vás oba znám." "Dost jsem se lekla, v jednu chvíli se totiž zvednul, a s tím toužebným leskem v očích pomalu sestupoval k vodě a..." "Vzal si pivo." "Jo, ale..." "Říkám, že vás znám." Všiml jsem si, že jí z vlasů kape ještě voda a že je zabalená v ručníku. Asi se vážně lekla. Měl jsem ji strašně rád, nepila, jedla maso, uměla vařit, krásně voněla a psala básně. To maso bylo důležitý, chodil jsem předtím s vegetariánkou a není to zrovna med. Zaměřil jsem cíl a rejčem se dostal pod vrstvu třísek a větévek. Byl pořád uvnitř, dobré znamení. Vnořil jsem rýč do vlhké půdy a vykopnul velkou hroudu. Když jsem ji rozmělňoval rukou a plné hrstě dával k cívce, klekla si Červenka vedle mě. "Ty ruce si omeješ." "Samozřejmě, lásko." Na čistotu byla pes. Naštěstí považovala vodu z potoků a pramenů za čistší, než je ta v kohoutku, k přírodě měla hodně blízko. Konečně jsem dostal nález ven. Velkej měďák, se silnou krustou, takovou měly mý nejlepší kusy. Mrtvolky krustu většinou nemají. Červenka se neptala, co to je, jako obvykle, místo toho zoufale koukala pod svý nohy a ptala se, jaký hovado mohlo tohle s lesem udělat. "Lamač," povídám, "revírník". Pak přišel kamarád a já mu předal stroj, "hodně štěstí, brácha, louku už jsem ti odpanil, ale o to bude lepší." Ušklíbl se a začal se plně věnovat svému koníčku. Červenka se do mě zavěsila a opřela si o rameno hlavu. Mokré vlasy mě příjemně chladily. "Pojď dolů," škemrala, tak jsem šel. Když jsem se ohlídl za sebe, viděl jsem jen, jak se žhnoucí konec cigarety sklání nad další dírou. "Zakaž mu to," řekla Červenka. "Kdybych kouřil, tak se ho pokusím z marušky přeorientovat na normální cigára, takhle s tím nic neudělám. Je holt strašně smutnej." "Napíšu o něm básničku... jo a předložila jsem Novotný tu jednu tvou surrealistickou, a chce ji zveřejnit v almanachu, budeme tam hezky vedle sebe." "Jakou?" "Počkej, znám ji nazpaměť: Ebenově černou krajinou Křídla klavíru Táhne tisíc gulagů svou loďku z papíru Co sekunda, dva zahynou Osvobození Jiní táhnou dál, nevěří v znovuzrození A lodní rozhlas hrdě hlásá: 'Jak se vlní! To je krása!'" Zatvářil šťastně, ale nějak na mě dolehl kamarádův smutek. "Vezmeme ho příště ssebou, představíme ho tvejm kamarádkám, mohly by mu pomoct." Červenka kývla a schoulila se do klubíčka na karimatce. Tak jsem ji lehce políbil a šel zapálit oheň. Oheň praskal, Červenka se hřála ale kámoš pořád nikde. V tom se ozvala rána jako z děla. Ve větvích něco zasvištělo. Pomyslel jsem na nejhorší a vyběhl za javorový lesík. Červenka hned za mnou a myslela na to samé. Při zadním okraji oraniště byl hluboký kráter. Řekl jsem Července, ať zůstane vzadu a celý rozechvělý přiběhl blíž. Snažil jsem se ve tmě kamaráda najít, v kráteru i v nejbližším okolí. "Vole! Co tam hned lezeš?!!!" Byl to on, zhulenej, s detíkem přes rameno se opíral o rýč na druhé straně oraniště a tlemil se. Měl jsem chuť ho zabít, ale nezmohl jsem se ani na slova. "Voe minometka, jo? Si říkám... Si říkám pyroše neee, a..." Příšerně se tlemil. "Voe pyroše neee! Tak jsem udělal díru jak p**u tvý matky jo a zapálil... Voe zapálil to tam, hodil ji tam a buuuum!" Dusil se smíchy. "Voe ohňostroj, pro vás dva! Pro vás dva protože kamarádi... Já Vás mám hrozně rád!" A lehl si do trávy. Stále rozechvělý jsem přikulhal k Července. "Promiň, lásko, dnes ne, dneska si nikam neodběhnem, já bych nemohl." Vydala ze sebe jen tiché "chápu".
5 Stimmen
5 Stimmen
unbekannt
392 3

Kommentare


Usínání v mlžném rozbřezku ,plném cvrlikotu skotu,nám přesto nezabránilo v tom se lehce dotýkat,já,ty,ty já tra ..Od zítra už nepi Péťo,řkla Natálie a odplula mhlou plouc ja labuť.
NÉÉÉ...křičím do nevidouce a uléhám.
Úsvit.
Kamarád Pepin ještě nezabral.Rozumím mu.
Stále se má v čem vrtat.
Usínám a Natálie se mi vrací neustále před oči..Je to Anděl!!!??
Letí a letí i Pepin...moc andělů najednou.
Pepinééé..

Tak trochu, nerozumět řeči tvého kmene :-D

:,-( Další rádoby spisovatelský génius.

Beitrag hinzufügen

Um einen Beitrag hinzuzufügen, müssen Sie sich anmelden. Wenn Sie noch kein Konto auf dieser Webseite haben, registrieren Sie sich.

↑ Zurück nach oben + Mehr sehen

Nach oben