Jak je to tedy s tou (i)legalitou?

Tady platí jako vždy že čím víc se s hovnem mazes tím víc smrdí. Prostě hledej. Hledej pro radost, pro muzeum, pro sebe do šuplíku. Nezapomeň, že tím že to z tý hlíny vyndáš za to přebírás odpovědnost. A je jen na tobě jaký bude další osud nálezu. To musíš v sobě najít. Čili je to zas jenom a jenom na tobě. Každý z nás se nějak vyvíjel. Před mnoha lety by mě nenapadlo, že budu chodit s archeologem na místa který jsou tabu, že mi budou volat ať s nima jdu na železo. Že je bude zajímat můj názor a budou se ptát čím dál tím víc. K tomu musí každý dospět. Já už jsem ve fázi kdy mě zajímají víc souvislosti než nález samotný. A čím dál tím víc si uvědomuji že už to není jako když jsem vyběhl na pole a měl radost z kazdyho nálezu. Navíc se doba hodně změnila. Od naprostého nezájmu ze strany odborníků přes vymýšlení zákazu až po pozvolný příchod zájmu ze strany nejen jednotlivců ale už i ústavů. Před cca 10 lety jsem byl těžce ne kordy s jedním člověkem. Pro něj jsme byli zloději a vykrádači a já měl taky spoustu výhrad vůči němu jako archoleologovi. Pak jsme se občas potkali a emoce slalábly. Podotýkám že jsme byli vždycky přátelé ani názory nás nerozdelily. A letos na jaře jsme se zas potkali a já se zeptal jak je to s tím zákonem proti nám. Ta paní je velmi slušná ale to co vypustila z úst se hned tak neslyší. A nejen na vládu která jim seřízla peníze na výzkum. Na závěr monologu mi řekla že nás potřebuji. Že bez nás už to na mnoha místech pomalu nejde.