Neobvyklé příhody z hledání

já potkal pár....tak jak je bůh stvořil,nestihla si vzít ani tričko

Takový pár v podivné pozici, vypadalo to, že spolu RELAXUJÍ ( oba naostro ) jsem dnes vyrušila v lese, který jsem si vybrala pro hledání.Nechtěla jsem přihlížet, do lesa jsem přijela ( na kole ), abych zahledala a né sledovala " náhodné relaxující turisty ", ale docela mne to rozladilo, protože jsem musela kolo vést středem lesa a né po pěšině, protože tam byl ten pár a pak jsem dhledávala kolo, které jsem zamknula ke stromku a nemohla hjo pak najít...

a jednou se mi stalo,že na mně přijel rozzuřený majitel docela velkýho pole...nedokázal pochopit co tam hledám
...trošku jsem to okecal,omluvil se a když zjistil,že jsem místní..tak nakonec povolil

Přesně to samé se mně také stalo a i se stejným koncem

Teď o víkendu jsem zažil něco podobného..........kopu v lese, kousek od silnice. Viděl jsem na auta a lidi z nich zas na mně........ Najednou projelo auto hospodáře místních myslivců. Protože se mnou byla žena, říkám jí, dávej bacha, ten se vrátí. Už z dálky řval jak na lesy. Jenže když přišel blíž a poznal mně, začal se smát, že když jsem to já, ať si tam kopu co chci. No a nakonec mi vynydal, že kdybych postavil aro, aby ho viděl ze silnice, tak se nevracel a ušetřil si čas........

Nedávno jsem šel luxnout jedno pole, kolo jsem nechal opřený o strom na kraji vesnice, za chvílí na mě volá nějaká stará paní co hledám, atd. Jdu k ní a na kolo už nevidím. Řekl jsem jí, že hledám "poklady" atd. Ona, že tady nic nenajdu, ptal jsem se jí na válku v okolí, to nevěděka nic ale začala vyprávět jak její dědeček bojoval v I.sv jak přešel Transibiřskou magistrálu a přes ameriku se vrátil domů a jak potom ještě bojoval v 2.sv, apod. Celkem jsne si dobře popovídali a asi za 20minut se vracím zpět a koukám u kola cizí chlap, chvíli ho pozoruju a když už byl velmi blízko kola zařvu na něj co tam dělá a on se začal vytáčet, že bydlím vedlě a chtěl vědět co to je za kolo, atd. Říkám no dobře a nijak to dál nekomentuju beru kolo a jedu dál, chlap pořád stál za vratama a koukal dokud jsem neodjel, svině zlodějská.

ja som zasa stretol dievcinu,ktora si veselo cikala ked ma uvidela ako som tam vbehol,rychlo natiahla rifle a cervena odpochodovala prec,tak som tam vo svojej praci pokracoval,ale co nevidim?dievcina sa este viac zahambena vratila po zabudnutu tasku

Lasart si zajel na políčko a nechal si kolo u hřbitovní zdi, v zápalu si nevšiml, že mu jeden mlaďas ukradl horáka a nechal mu tam svoji rozmlácenou plečku

Mě zatím kolo nikdo nestihl ukrást...a to s ním chodím přímo po lese.Také se mě už stalo,že jsem v zápalu hledání zašla hlouběji do lesa,brzo se setmělo a já dezorientovaná hledala kolo,které jsem nakonec našla...Pokud hledám na polích,tak kolo položím třeba uprostřed pole a hledám na dohled,pak se přesunu dál...a kdo by se hrnul doprostřed pole krást kolo .

Copak o kolo,ale o sebe máš mít strach

To já se třeba nebojím.já mám habána a nebojím se ho použít

Tak to budu muset pořídit pí. Shortovou aby mě také bránila. No naštěstí mě ještě nechtěl nikdo bít,natož obtěžovat.

Taky jsem už zažil dost.Třeba dvojici která zaparkovala vedle mého auta a když jsem chtěl jít k autu,tak jsem zjistil že jsou vedle auta a zrovna v nejlepším.Tak jsem holt počkal.Ale daleko horší bylo když jsem přijel na pole a ne zrovna za humny a zjistil že nemám v detektoru baterky.

Tak to já si tak jednou hledám na políčku u lesa,je šílené vedro,tak tomu odpovídá i mé oblečení.A když jsem zabraná do kopání,tak přiletí respekt budící obr vrtulník,snese se jen pár metru nade mnou a vyčkává...já pod ním nevím,co se děje a vubec mě to nepříjde zábavné.Tak zahrábnu díru a přesunu se dál...vrtulník se vznesl,obletěl kolo a opět stejný manévr...Tak jsem se přesunula do lesa...ten blbec kroužil nad lesem další hodinu .

Mám kousek ud domu letiště s ultralaity a rogala.Piloti mají přesnej přehled kde se sluněj ženský bez a kde jsou nudapláže.Rozdíl je v tom,že oni lítaj za své a ten vrtulník za státní.

Ja mám podobnú skúsenosť, len nado mnou lietala stále v kruhu stíhačka. Bolo to dosť nepríjemné po pár kolečkách už ale našťastie odletela.

Jinak jsem zažil zajímavou příhodu při chození po políčku. Koukám na zem široko daleko živá duše,ticho jak v hrobě ani detík neřval a najdenou šustivý zvuk blížící se ke mně . Hned tím směrem zvednu hlavu a pár metrů ode mně stádo cca 25 srnců a srn . Chvilku se navzájem pozorujeme a pak nevzrušeně odběhli.

vcera podvecer, nasrdeny polovnik(myslivec) ze mu plasime zver a ze nas mozu postrelit, po citacii zakona o polovnictve, zakona o zbraniach a strelive ako aj lesneho zakona si zavrel usta a uz dal pokoj.na vacsie otravy tmavsej pleti pripadne inych votrelcov co sa mi mozu motat kolo auta tak na nich je lopatka a zelezo co nosim na boku (pripadne moja neznejsia polovicka)

Také mám jeden zajímavý příběh… Stalo se to asi před osmi lety, když jsme s kamarádem vyrazili na lov do trochu odlehlé lokality, která svou rozlohou nutně vyžadovala alespoň víkend. Teoretické přípravy probíhaly již několik týdnů dopředu a to vždy o víkendech v naší oblíbené hospůdce. Nevyhnutelně jsme došli s kamarádem Michalem k závěru, že veškeré věci, které bereme na víkend s sebou musíme pečlivě vybrat, protože je celou dobu poneseme na zádech. Prostě takový výlet s hledáním a spaním pod širákem. Konečně nadešel den D. Ráno čekám na vlakovém nádraží v dohodnutý čas a kolega nikde. Nervózně přešlapuju, vlak přijíždí, já se rychle rozhoduju, zda jet sám…a nastupuju do vlaku. Vlak je poloprázdný, jen kdesi vzadu v motoráčku sedí jakýsi podnapilý dědula a klimbá. Smířen s osamoceným výletem začínám klimbat, když v tom vlak zastaví a z polospánku mne budí silný hlas „nazdar, já byl u babičky, tak nastupuju až tady!“ Popravdě mi padá kámen ze srdce – vždy se to ve dvou lépe táhne! Cesta pokračuje vzrušeným hovorem o nadcházejícím lovu. „ Ještě jsem něco hledal na netu a zjistil jsem, že tam co míříme, nejsou jen obchodní stezky, ale byla tam i silná odbojová činnost za II. světové války“ oznamuje mi kamarád. Valím na něho oči a pak pohled sklouzává do haldy papírů, které táhne s sebou. Pečlivě jednotlivé informace pročítám, třídím a zase zpět skládám dohromady. Úžasný! Přejíždí mi mráz po zádech a teď i já ovlivněn novými informacemi rezolutně prohlašuji : „Tak jedeme na válku!“ Konečně vlak staví a my vystupujeme na malém nádražíčku, nostalgicky ozdobeném dřevěnou nádražní budovou s komicky vypadajícím výpravčím… přichází ten správný cestovatelský pocit někde uvnitř. Vyrážíme. Jelikož jsme ve vlaku strávili podstatnou část dne, jdeme do nedaleké vesničky a neomylně směřujeme ke dveřím místní hospůdky. Za dveřmi se skrývá nefalšovaný stroj času! Rázem se ocitáme o dobrých dvacet let zpátky… Sedí tady asi šest lidí. Jakýsi sedlák, který se nestačil převléci (teda pokud to kdy vůbec dělal), strejda s dlouhýma vousama a fajfkou v koutku úst,místní fořt, pán a paní kolem šedesáti sedí samostatně a pijí rum. Náhle se zvedá od stolu tlustý výčepní s takovou tou čapkou na hlavě a s knírkem a ptá se nás, co že si to dáme a nepřestává si nás, stejně jako ostatní štamgasti prohlížet. „To se ví, že si dáme pivko“, zahlaholil jsem…“a něco na zub“ dodávám. Date si utopence. Zní krátce a už vůbec to nezní jako dotaz. Pivko dobré a utopenec taky, takže druhé kolo nachlup stejné jako to první. Může být tak půl čtvrté odpoledne. Sedíme a řádně nasyceni objednáváme ještě dvě pivka „na zapití“. Štamgasti po nás pokukují, jen pán a paní sedí v rohu a všímají si jen rumu, který jim tam pan výčepní neúnavně a hlavně v pravidelných intervalech donáší po dvou. Vytahujeme mapu nejbližšího okolí a hledáme vhodné místo (hlavě nedaleko hospody), kde bychom mohli zalehnout na noc. Najednou se otevírají dveře a dovnitř vchází chlapík neodhadnutelného věku, velmi ošuntělý a špinavý. Mě ale spíš než jeho vzhled zajímá to, co drží v ruce…totiž obrovský koš plný nádherných, až kýčovitě krásných praváků! Valím oči a letmo odpovídám na pozdrav. Sedá si k našemu dlouhému stolu, na jehož druhém konci cedí sedlá, strejda,fořt a kam si občas přijde sednout i šenkýř. Chlapík vypadá jako družný typ, protože hned navazuje komunikaci: „to koukáte, co?“ „To víte, já to tady znám jako svý boty a vím, kam na tyhle kluky chodit“. Načež fořt uznale pokyvuje hlavou a hází do placu historku: „ Jo, jo… to ho učil ještě za války táta. Jednou, když tady Frantoj bylo asi tak šest let, tak se s náma starej vsadil, že tady Franta donese z lesa třeba o půlnoci alespoň pět hub“. „Nikdo mu to nevěřil“ pokračuje pán v zeleném. „Starej se kolem jedenácté večer beze slova sebral a šel vzbudit syna, kterýmu vysvětlil, o co jde a přivedl ho do hospody“. „Bylo už k půlnoci, když se malý František spolu ještě s jedním klukem, který byl určený jako kontrola, aby se nepodvádělo, ubírali k lesu. Tam počkal a Frantík zaplul do lesa. Jen se slabou baterkou a klacíkem. Neuběhlo ani hodina a oba se vrací do hospody. Frantík má v ruce šest krásných hub!“ To by nic tak velkého nebylo, ale zrovna ten rok…“ povídá fořt „bylo takové sucho, že v lese nebylo možné najít ani houbu!!! „ Franta, kterému po předchozích informacích svorně typujeme přes padesát se nám strašně líbí a hned si dáváme panáky na seznámení. „A co vy tady?“ ptá se. Michal mu vysvětluje naší zálibu a rovnou i povytahuje ZETEXE. Na Frantu to zapůsobilo asi jako, kdybyste vytáhli digitálky mezi křováky! Koulel očima objednávaje další rundu panáku se slovy „to je tady na kluky“. Následují informace, jak že to celé funguje a odpovědí na obligátní otázky celého osazenstva hospody typu: kolik to dosáhne a podobně. „Jo, ale co hledáte tady u nás?“ zapojuje se do hovoru sedlák. „Tady najdete tak prd.“ Vysvětluji tomu bodrému chlapíkovi celou naší anabázi, jak jsme chtěli jet na obchodní stezky, které protínají nedaleký vrch, až po změně plánu a vytahuji nějaké ty články a informace z dob druhé světové války z Michalova batohu. Stůl se jaksi natěsnil kolem mě a Michala. Strejda s fajfkou vytahuje několikrát slepované brýle a všichni svorně hledí do papírů s texty a fotografiemi bezprostředně se týkající jejich okolí a jejich mládí. Rozbíhá se hovor o době více jak šedesát let vzdálené. Ani jsme si nevšimli, že Franta zmizel z od stolu i s košíkem hub. Tázavě hledím na mužíka za pípou a pohledem sklouzávám střídavě na místo, kde otrhaný muž seděl a zase na něj. Pokrčil rameny „on je Franta hodnej chlap, ale je tak napůl blázen!“ „Jednou se tady vsadil o ruma, že se vykoupe v rybníku.“ „No jo, ale on byl únor!“ A taky že jo, vrátil se a třásl se jako drahej pes!“. „Inkasoval ruma od každého a zase si zalezl do kouta“ . Vracím se do klubka štamgastů a poslouchám příběhy zvláště pak strejdy s fajfkou, který vypráví, co zažil. Pamatuje jak schovával jistého Pepu Hlávku, který utekl z nucených prací v Německu. Udělal pro něj ve své truhlárně ještě jeden falešný stop a tam Pepin přečkal osm týdnů. „Pak se přidal ke klukům z odboje“ dodal. Ptám se ho právě na odbojáře ve zdejších hvozdech a s úžasem zjišťuju, jakou má stařík paměť! Každého si pamatuje jménem! Pokračuje ve vyprávění a dostává se k úkrytům odbojářů v zemljankách v lese. Slibuje, že nás tam zítra zavede. Na to si dáváme panáka. Tváří se blaženě stejně jako ostatní u stolu. Fořt nám nabízí přenocování v hájovně na seně, načež poroučíme další rundu pro celý stůl. Dva nechávám posílat do rohu pro pána s paní. Slušně pokyvují na znamení díků. Už se mi motá hlava, protože nejsem zvyklý na tolik panáků – vlastně na žádné. Michal to snáší o troch lépe. Je kolem půlnoci, když se rozletí dveře a v nich starý známý František-vyhlášený houbař, tentokráte už bez košíku. Lišácký výraz v jeho tváři prozrazuje nějaké malé tajemství a následně se v tomto odhadu utvrzuji, když na mě Franta zamrká svým prasečím očkem a hrne se do temné druhé poloviny hospody. Přidušeným hlasem mi oznamuje „hele, když mi koupíš ruma, tak ti něco ukážu“ v hlavě se mi okamžitě promítá příběh hospodského a jeho slova o „polovičním bláznovi“. Chvilku vrtím hlavou, ale pak povoluji a objednávám dva „čapáky“. Obtloustlý hostinský otevírá už asi třetí láhev rumu a poté nám přes pult podává ty dva. Franta se ho rozhodl ihned poslat do krevního oběhu orálně, kdežto já ho dostrkuji nenápadně po pultu stranou. Franta najednou podivně komickým pohybem rozhaluje huberťák, ve kterém teď přišel. Pod huberťákem se cosi skrývá a on to teď vytahuje. Nemůžu zaostřit. Nevím, jestli je to reakce na množství panáků, nebo důsledek šera ve kterém stojíme. Najednou poznávám známý tvar… jdou na mě mdloby, podlamují se mi kolena. Ještě stačím syknout na kamaráda, který opouští stůl se štamgasty, kteří ještě stále listují v papírech a s poťouchlým úsměvem se blíží k nám! „Tak kdepak si se toulal, Františku…?“ říká, poplácaveje ho zezadu po rameni. Náhle mu úsměv přechází ve ztuhlý výraz tváře, když se poněkud vyšší kamarád Michal naklání přes Františka a vidí, co drží v ruce! „MP40!“ hlesne a hned kouká na mě. Krčím rameny. Odkud to máš, Františku, ptám se. „To ti nepovím“ odpovídá trochu uraženě Franta, ale hned dodává „našel jsem to v lese, když jsem byl na houbách“. Trochu mne odpověď zarazila. Totiž ten samopal, pokud to teda šero hospody dovolovalo hodnotit, nevykazoval žádné známky rzi nebo cokoliv, co by Františkovu odpověď podporovalo!!! Pochopil jsem a neptal jsem se dál. Pomalu jsme se všichni tři posadili ke stolu na druhé straně pultu. Michal objednal další tři rumy. „ Ty, Františku, poslouchej a nechceš to prodat?“ ptá se trochu naivně kolega Michal. Odpověď nám vyrazila dech snad víc než samotné MPéčko. „Zaplať mi tady sekeru a kup mi dvě piva a dva rumy navrch a je to tvoje“. Začínám se potit, podivuhodně rychle jsem střízlivý a už už chci šahat do kapsy pro peníze, když tu Michal povídá: „Tak jo, Františku, ale mám pro tebe lepší kšeft!“ „Přidám ti flašku rumu, když nám řekneš pravdu, odkud to máš, co ty na to?“ „ Ale to je fakt z lesa!“ brání se ušmudlaný chlapík. Letos vám takhle hledám lišky, vymetám křoví klackem, když tu mi najednou hůl zajede u skály hodně hluboko a nenarazí na skálu za křovím. Začnu se teda prodírat tím křovím. Nešlo to. Vracím se na chalupu pro sekyrku a pro jistotu dávám do kapsy i baterku“. „ Po hodině strašný práce jsem objevil takovou jeskyňku“. „ byla fakt dobře schovaná za tím křovím a ještě zavalena kameny, který vůbec nevypadaly, jako by je někdo narovnal“. „Naštěstí jsem tou holí jeden svalil dovnitř, takže bylo dobře vidět jeskyňku“. „ Tam ležela jakási dřevěná bedna a v tom to bylo“. „Je toho tam víc?!“ šeptáme vzrušeně oba naráz. „JO, JE…!!!“

Poutaví příběh .
No a jak to skončilo?

To se dobře četlo byl sem napnutý jak malý gatě co ztoho vyleze a vono nic.ale ještě pár takových příběhů vyladit konce a dala by se vydat knížka povídek.takových podobných příběhů co kdo někde našel jsem slišel celkem dost hlavně od místních opilců ve vesnických hospůdkách kam sem na svých vandrech občas zapad ale nikdy se s toho nic kloudnýho nevklubaloa nepomohli ani panáci čehokoli na co se nechali pozvat.ale většinou se to dobře poslouchalo.

Skoda,ze to byla jen fikce,pral bych vam to.

Parádně jsem se začetl a málem dostal infarkt.Mohl jsi mne mít na svědomí.Moc pěkně napsaný.

Mnozí jistě pochopili, že je příběh smyšlený...no, smyšlený? Pravda je taková, že před léty (cca 6 let) opravdu existovala jistá hospůdka v jisté vesnici, kam jistý člověk (ne zcela nepodobný Františkovi z vyprávění) přinesl MPčko a skutečně jej vyměnil za pár piv. Ovšem dotazy na něho, kde to našel byly marné. Prozradil jen jakousi jeskyňku v neurčitém místě velmi dobře maskovanou, kterou po své návštěvě opět zamaskoval. Byl samotář a bez rodiny a nikomu to neřekl. Také byl vášnivý houbař a jeho místa musely být skutečně velmi zapadlá a neprbádaná, jelikož vždy něco přinesl. Ovšem závěr je smutný...onen muž náhle zemřel a tajemství si vzal s sebou do hrobu (ostatně tak to i hlásal za svého života). Pozdějším pátráním se jsem dospěl k závěru, že nalezl patrně skrýš Werwolfů z konce války. Nikdy nikdo tuto skrýš již znovu neoběvil...

Bylo to moc pěkný....i kdyby to bylo smyšlený...

No ty bláho. A co bylo dál?

Pokračování příště.

Pokračování příště.

Asi klasika- krásnej lesík dál od civilizace brzy z jara,sníh pomalu leze z polí,v lese se dá kopat.Brouzdám s Ace-čkem a užívám klid.Najednou divnej pocit- fakt sem cejtil že mě někdo pozoruje,rozhlížím se,nikde ani živáčka.Slyším šustění...asi zajíc nebo srna.Hledám dál,najednou pěknej signál po delší době.Musel jsem na kolena.Znovu někoho slyším...sakra jestli je to srna,musí utíkat rovnou na moje záda-doufám že to není divočák.Otočím se a málem sem si stříknul Asi 10 metrů ode mě 2 postavy za křovím.Hned sem se na kolenou otočil jejich směrem a zaujmul bojový postavení s Čs lopatkou.Po prozkoumání koukám na 2 důchodce kteří se vypravili na procházku.V klidu jsem na ně hodil záda a kopu dál. Slyším- Mámo koukni kope poklady...kde?kdo?koho vidíš?...jo tamhle...hele on tam spíš něco zakopává...no jo fakt,zakopává...tak potichu,ať nás neslyší...a stáli a koukaly dokud jsem díru nezahrnul...protože to bylo v mých hledačských začátcích,nevydržel jsem ten nápor 4 očí a vzdal to.Namířil jsem si to rovnou k autu.Dodnes přemýšlím kde se tam tak daleko od nejbližší civilizace vzaly.Taky by mě zajímalo jestli to tam pak prohrábly,když jsem tam něco zakopával..Byli o tom přesvědčený...

Jo bylo to napínavé, a nestálo by za to to okolí prohledat? Ať už detíkem a nebo vizuálně.

To jo. Tedy za prve ja nejsem valkar a mozna i proto po tom zase tolik neprahnu jako Muzik po Jantarove komnate, druha vec je rozloha vytipovanych mist a tezky teren no a treti vec je cas Puvodne byl podle vypovedi mistnich a utrzku vypraveni zesnuleho objevitele urcen rovnoramenny trojuhelnik o strane cca 10km nacez po prostudovani materialu StB a VB o jinych objevenych ukrytech v padesatych a sedesatych letech a srovnani terenu v dane lokalite vznikly podrobnejsi pravdepodobna mista. Muze to byt ovsem i jinde nebo to treba i nahodne nekdo cizi nasel. Ve vesnici se uz ale nic, co by mohlo byt ze skryse neobjevilo...

Tak to je velká plocha. Na několik týdnů, minimálně. Mě také válka nebere,ale to najít by byla satifakce jak má být. Samo že bych si to nenechal zbraně jsem si už užil, a to dost. I zbroják jsem už vrátil,nějak mě to přešlo.

Určitě by to bylo moc zajímavé............a i kdyby nedošlo na tu satisfakci, byl by to prima zážitek. Já bych teda do toho i šel

Zdravím hledače, Ač sám nejsem hledačem , ale věřím, že se jím zanedlouho stanu přihodila se mi tato věc. Minulou sobotu jsem byl s manželkou na zahrádce a měl jsem sebou model letadla na vysílačku. Chodím trénovat na pole, které mám rovnou vedle zahrady. Když jsem měl nabito šel se prolítnout, tak jsem si všiml, že se po poli prochází asi 10 hledačů. Dal jsem 3 lety a nedalo mi to a začal je pozorovat. Pak jsem se osmělil a šel za jedním z nich. K mému překvapení se jednalo o ženu sympatickou a usměvavou. Prohodili jsme pár slov a ona mi nabídla, jestli bych si to nechtěl s detektorem zkusit. Vysvětlila mi na jaké tóny mám reagovat a šlo se na věc. Vzal jsem detektor do ruky nasadil sluchátka. Asi 3x jsem mávnul nad terénem a ozval se vyšší tón signalizující barevný kov. Majitelka detektoru vykopla hroudu ze země a za chvilku držela v ruce číslo vojáka z I. svět války . Moje hledání trvalo asi 20 vteřin. Pak jsem ji detektor předal a s úsměvem ji sdělil, že si zde nechám taky něco pro sebe. . Detektor už mám vyhlídnutý asi to bude analog CS3MX.

Ahoj, tak to je náhoda- na tom poli jsem byl taky a koukal jak ti to pěkně lítá
ps: ten tvůj nález byla napoleonika- písmeno N

Byl jsem služebně v Habarticích a odpoledne jsem vyrazil hledat...kolega se ochotně nabídl,že mi bude kopat tak říkám...proč ne.Od jednoho místního jsme dostali tip,kudy vedla pašerácká stezka přes hranice...tak jsme tam vyrazili.
Kráčíme si to podél hraničního potoka na straně české a opodál louka.Najednou jsem si všiml,že z té louky nám něco běží naproti...nejdřív jsem nepoznal co to je a oba jsme na to zírali.A najednou říkám...pštros ...Během chvilky byl u nás.Kolega hodil rýček přes potok do Polska a skočil za ním...přes dobrý 4 metry ,já jelikož jsem měl na zádech batoh a v ruce detík jsem se k tomuto kroku neodvážil,nechtěl jsem být mokrý .Pštros přiběhl až ke mně...no byl tak půl metru nohama ode mně...takže jsme si koukali takřka do očí...nebyl žádný mrně .Nikdy jsem se s takovým ptákem nesetkal,ale slyšel jsem,že kope jako kůň a klove jako kombinačky ..tak jediný co mně napadlo bylo,že jsem si dal detík nad hlavu,abych jako byl větší než on,ale to nezabralo...chtěl do něj klovat a začal mně vytlačovat na ostroh potoka.Když už jsem byl na kraji,za mnou bahno a pak voda,řekl jsem si,že do vody za žádnou cenu nejdu.Kolega se na druhé straně řechtal jak nevim co.
Tak jsem řekl pštrosovi UHNI já chci jít tam...a naznačil jsem,že jako bych rád prošel,ale on nic,říkám...běž pryč!:::evidentně česky neuměl...asi byl polák
a uhnout nechtěl.Tak jsem se rozhodl prostě projít...trochu jsem si dělal obranu detíkem a nakonec jsem prošel...po chvíli co jsem ho odlákal skočil kolega zpátky do česka .Vydali jsme se přes louku směrem k silnici,ale už bez hledání a s očima na zádech,protože pštros nás pronásledoval.Šel tak 5 metrů za námi a vždy,když poznal,že ho jen malou chvilku nesledujem...rozběhl se...jako asi,že nás chce klovnout do zadku nebo co.Takhle to pokračovalo asi 300 metrů,pštros nás pořád pronásledoval,pak jsme přeskočili ohradník...no ale pštros,že půjde za námi ...dostal ránu...pár desítek voltů,oklepal se a koukal...to sme si oddychli

Pštrosi jsou kolikrát lepší hlídači než psi,aji se na to používají.

Je tu někdo...???

Letos na jaře, jsem vyrazil na jednu ze svých prvních výprav s detíkem. Bylo to v týdnu, odpoledne a tak jsem šel jen kousek za ves do lesa. A jak jsem tam tak chodil, občas kopnul hilznu po myslivcích, našel fungl nágl řetěz na stahovaní dříví, došel jsem až na místo, kde pod kopečkem byla studánka. Taková homole cukru, v celkem rovném lese. Asi v půlce toho kopečka signál jak hrom....... Kopal jsem rychle, už byla skoro tma. A najednou pocit, že nejsem sám. Zvednu oči a tak ze 3 m mně pozoroval jelen jak stodola. Nevím jak dlouho jsme na sebe zírali, ale celkem se mi ulevilo, když ho to přestalo bavit a odešel......... Už byla tma jak v ranci, byl jsem mokrej a zmrzlej. Už jsem ani nedohledával ten signál a mazal rychle domů.......to byl šok č. 1
Asi za měsíc šok č. 2.............v místním plátku psali, že zrovinka na tom místě, kde jsem se potkal s karovou porožnojoj, měla být zaniklá středověká vesnice. protože ten článek pocházel od archeoložky okresního muzea, už jsem se na to místo nevrátil. Teda ne s detíkem..........houby tam jsou celkem pěkný......

tuhle sobotu jsem vyrazil z nostalgie na jeden známý jihočeský lágr.Nálezy nic moc až na půlku ID.Chodím si po lese když najednou vidím u statného buku houpající se lano.Kouknu nahoru a tam se za větví houpají i nohy.Když jsem se trochu vzpamatoval ulevil jsem si nahlas jedním velmi sprostým slovem a tu se nohy rozhoupaly a objevila se i rozesmátá hlava.Doufám,že jste se nelek já si tu jenom lezu,říká mi.Ještě mi řekl že je to jeho koníček zdolávat velký stromy.Ještě dodám,že to bylo uprostřed hlubokého lesa a jsem rád že jsem tam sebou nešvihl,protože jsem si myslel,že vidím oběšence