11. pěší pluk PÍSEK

11. pěší pluk (Infanterieregiment Nr. 11) patřil mezi nejstarší pěší pluky habsburské armády. Pluk byl založený r.1629 a zformován během války o španělské dědictví jako jeden z nově zřizovaných pěších pluků monarchie. Do Písku se pluk dostal již v roce 1805, avšak pouze na krátkou dobu. Trvale zde zakotvil až roku 1853.

Od té doby byl běžně označován jako Písecký pluk, případně též Reineráci, podle tehdejšího majitele pluku, arcivévody Reinera. Od roku 1853 byl 11. pěší pluk trvale dislokován v Písku, kde vznikla jeho hlavní posádková základna. Roku 1888 obdržel pluk čestný název „pěší pluk Františka Palackého“, čímž se stal jedním z mála pluků rakousko-uherské armády nesoucích jméno českého národního buditele. Oficiální označení znělo: k. u. k. Infanterieregiment „Franz Palacky“ Nr. 11. Vedle kasáren 11. pěšího pluku sídlil ještě c. a k. zeměbranecký číslo 28, zvaný též „Šumavský". Ten se v Písku usadil v roce 1899.

Inhaberové (majitelé) 11. pěšího pluku

V rakouské, později rakousko-uherské armádě byl pěší pluk formálně spojen s tzv. Inhaberem, tedy čestným majitelem jednotky. Inhaber nebyl nutně přímým velitelem pluku v poli, avšak jeho jméno pluk nesl a bylo spojeno s jeho tradicí, prestiží i symbolikou. Během své dlouhé existence vystřídal 11. pěší pluk řadu Inhaberů, především z řad vysoké šlechty a generálů císařské armády. Mezi nejvýznamnější a historicky doložené patřili například hrabě Heister (počátky pluku na počátku 18. století), hrabě von Browne (významný velitel 18. století), polní maršál Gideon Ernst von Laudon (v období sedmileté války) či arcivévoda Karel Ludvík Rakousko-Těšínský na konci 18. století. V průběhu 19. století byli Inhabery pluku převážně generálové císařské armády.

Kasárna 11. pěšího pluku

Kasárna pro 11. pěší pluk vystavěl pražský stavitel František Saller v letech 1901–1902. Byla situována na okraji tehdejšího města v prostoru, který umožňoval jak výcvik, tak ubytování většího počtu mužstva. Součástí kasárenského komplexu byly hlavní ubytovací budovy pro mužstvo, samostatné objekty pro důstojníky, stáje pro tažné i jezdecké koně, skladiště výstroje a zbraní a v bezprostřední blízkosti rovněž cvičiště a nástupiště. Budovy byly zděné, vícepodlažní, s dlouhými chodbami a prostornými světnicemi. Vojáci spali ve společných místnostech na dřevěných pryčnách, později na jednoduchých kovových postelích. Vybavení bylo strohé – slamník, deka, malá truhla na osobní věci a základní výstroj.

Každodenní život vojáka

Život vojáka 11. pěšího pluku v době míru byl přísně organizován denním řádem, který se v základních rysech neměnil po desetiletí. Den obvykle začínal ranním budíčkem za zvuku trubky, následoval nástup, kontrola mužstva a krátká ranní rozcvička. Poté probíhala výuka a výcvik, jejichž hlavní náplní byla pořadová cvičení, střelecký výcvik, zacházení se zbraní a nácvik taktických pohybů pěchoty. Výcvik probíhal jak na kasárenském dvoře, tak na cvičištích v okolí Písku. Důraz byl kladen především na kázeň, přesnost provádění povelů a schopnost jednotného pohybu celého útvaru. Vedle výcviku tvořily významnou část každodenní služby pracovní a strážní povinnosti. Část mužstva byla denně vyčleňována ke strážní službě, hlídání kasárenských objektů, skladů a důležitých bodů ve městě.

Pluk byl výraznou součástí společenského života města. Vojenské přehlídky, vystoupení plukovní kapely a slavnostní nástupy patřily k běžnému obrazu Písku. Jedenáctý pěší pluk Františka Palackého byl s městem úzce spjat, vojáci pocházeli často přímo z Písku a blízkého okolí a služba v „píseckém pluku“ byla vnímána jako regionální záležitost. Přítomnost pluku měla rovněž významný hospodářský přínos a mít ve městě vojsko, to bylo pro Písek otázkou určité prestiže.

Výstroj a uniformy

Výstroj a uniformy 11. pěšího pluku odpovídaly předpisům rakouské, resp. rakousko-uherské armády a v průběhu 19. století se postupně vyvíjely. Pluk neměl vlastní odlišnou uniformu, byl však rozpoznatelný podle plukovních barev, číselného označení a výložek. Pěší pluky rakousko-uherské armády používaly knoflíky ve dvou základních provedeních – žluté (mosazné) a bílé (stříbrné či postříbřené). Podle dochovaných uniformologických přehledů a muzejních sbírek je 11. pěší pluk Františka Palackého tradičně uváděn jako pluk se žlutými knoflíky. Ty byly vyráběny z mosazi nebo mosazné slitiny, měly hladký povrch bez reliéfního znaku a používaly se jak na polních, tak na slavnostních stejnokrojích. Na límci uniformy se nacházely výložky v popelavě šedé barvě, na nichž bylo umístěno číslo 11. Číslice byly provedeny z kovu odpovídajícího barvě knoflíků, tedy ze žlutého kovu, a měly jednoduchý, neornamentální tvar.

Na počátku 19. století, zejména v období napoleonských válek, nosili příslušníci 11. pěšího pluku klasickou bílou uniformu rakouské pěchoty. Ta sestávala z bílého kabátu s dlouhými šosy, barevných výložek a manžet (plukovní barva se lišila podle období), tmavých kalhot nebo bílých jezdeckých kalhot a černých kožených bot. Pokrývkou hlavy bylo čako s kovovým znakem (dvouhlavou orlicí). Výstroj doplňovalo bílé kožené řemení, nábojové brašny a bodák.

Po porážce rakouské armády v roce 1866 a následných reformách došlo k zásadním změnám uniforem. Od roku 1868 byla zavedena praktičtější polní uniforma šedozeleného odstínu, lépe odpovídající podmínkám moderního boje. Skládala se z polní blůzy, kalhot stejné barvy, výložek s číslem 11 a kovových knoflíků. Pokrývkou hlavy byla polní čepice, později šedý klobouk s plukovními znaky.      

Na přelomu 19. a 20. století již příslušníci 11. pěšího pluku nosili standardizovanou polní uniformu rakousko-uherské pěchoty v barvě štičí šedi (Hechtgrau), používané v počátečních fázích první světové války. Od roku 1915 se začalo přecházet na uniformy polní šedi (Feldgrau), kalhoty stejné barvy se zesílením v oblasti kolen. Pokrývkou hlavy byla polní čepice s mosaznou kokardou a iniciálami FJI - František Josef I. (v listopadu 1916 nahrazen iniciálou K - Karel I.). Mužstvo nazouvalo kožené kotníkové boty s podkůvkami a hřeby na podrážce. Výrobcem unifikované vojenské obuvi nebyl nikdo jiný než firma Baťa za Zlína.

Výzbroj a výstroj pěšáka 11. pluku

Hlavní zbraní vojáka byla v 19. století nejprve křesadlová, později perkusní puška. Od 80.let 19.století byla zavedena puška Mannlicher M1888 a na počátku 20. století pětiranná opakovací puška Mannlicher vz.1895 ráže 8 mm. Kromě toho Rakousko-Uhersko vyrábělo v licenci německé pušky Mauser vz.1898 ráže 7,92 mm, které byly v létě 1914 zařazeny do výzbroje.  Výstroj vojáka tvořil opasek a řemení z hnědé kůže, ve čtyřech sumkách se nacházelo 40 nábojů. Na zádech voják nesl tlumok z telecí kůže, ve kterém byla: náhradní košile, náhradní sada spodního prádla, souprava stanu (celta, část tyče, kolíky), pár lehké obuvi, šátek, onuce, řemínky na kabát, kapesník, dva výstrojní řemínky, balíček první pomoci a 80 dalších nábojů do pušky. Nahoře na tlumoku byl upevněn stočený kabát, zavěšená polní lopatka a jídelní miska s obalem. Na levém boku se nacházel bodák, zavěšený v koženém pouzdru na opasku a chlebník, ve kterém byla příborová sada, plná polní láhev a souprava na čištění pušky. Standardní nesený náklad činil přibližně 27 kg a zahrnoval mimo jiné lopatku, krumpáč a nůžky na ostnatý drát.

Zánik pluku

Pluk jako takový se již z Velké války nevrátil. Jeho celkové ztráty ve válce činily 299 důstojníků a 12 673 poddůstojníků a vojáků. Rozpad Rakousko-Uherska v roce 1918 znamenal zánik pluku v jeho původní podobě. Samotný 11. pěší písecký pluk zanikl dne 15. srpna 1918, kdy byla jednotka rozpuštěna spolu s císařskou armádou. Po vzniku Československé republiky se vojáci vrátili do Písku již pod názvem 11. střelecký pluk Františka Palackého, který zde působil až do března 1939. Po druhé světové válce byl pluk sice obnoven, avšak v roce 1948 byl z Písku přemístěn a o šest let později ztratil své původní označení.

Zdroje: VHU Praha, Historie.cz, valka.cz, Wikipedie