17. 6. 1848 Krveprolití v Běchovicích

Ve dnech 12. až 17.června 1848 probíhalo v Praze povstání, kterým vyvrcholil revoluční proces v českých zemích. Rušno bylo tenkrát na celé dráze od Olomouce do Prahy. K tragédii došlo v Běchovicích, kde zemřelo nejméně sedm lidí. Vojáci prý stříleli do přeplněných vagónů.

Hned první den pražských bouří, na svatodušní pondělí 12. června, se stalo pražské nádraží v Hybešově ulici svědkem krvavých střetů. Vojsko při dobývání barikád na Novém Městě pražském obsadilo také domy proti nádraží a hostinec, odkud vtrhli vojáci do nádražní budovy a zatkli službu konajícího úředníka, kterého setník Scherb probodl kordem.

Ve středu 14. června ráno přivezl do Prahy zvláštní vlak z Vídně členy dvorské komise, mající za úkol zjistit pravý stav věcí. Dvorskou válečnou radu zastupoval její druhý viceprezident, polní maršálek hrabě Mensdorff-Pouilly.

V noci ze 16. na 17. června byla Praha prudce odstřelována, přičemž shořely staroměstské mlýny. Protipovstaleckou akci řídil velící generál v Čechách Alfred von Windischgrätz. Město zachvátila panika, tisíce lidí prchaly na venkov. Už od páté hodiny ranní vyjížděly z pražského nádraží dlouhé vlakové soupravy, tvořené všemi typy osobních i nákladních vagonů, které bylo možné sehnat. „Během jednoho odpoledne odvezly vlakové soupravy z hlavního města tři tisíce lidí,“ připomíná Vojtěch Szajkó v knize Železnice, pošta a telegraf rakouské armády v letech 1848–1914.

U pokladen se tvořil strašný nával, vlaky byly nacpány k prasknutí. Svědectví o těchto událostech podal mimo jiné i český historik Václav Vladivoj Tomek, který ve svých pamětech uvádí, že vlak, kterým se rozhodl z Prahy odjet, měl dvanáct vozů, přičemž v každém bylo přes 120 osob. Do přeplněného vlaku nastoupil se svou rodinou v půl sedmé ráno, ale vyjeli teprve v poledne. U invalidovny zastavovali a prohlíželi každou vlakovou soupravu c. k. vojáci, čímž vznikala další hodinová zpoždění. Do Pardubic dojel Tomek až večer.

Téhož dne 17. června časně ráno nechal Windischgrätz obsadit železniční stanici Běchovice eskadrou husarů. „Spolu s nimi tvořila posádku běchovického nádraží 9. a 10. setnina Latourova 26. pěšího pluku pod vedením setníků Fialky a Elvenicha, kterým poskytoval podporu prapor Khevenhüllerovy pěchoty s několika děly. Druhý vlak od Prahy, který byl zaplněn uprchlíky, vjel po šesté hodině ranní do stanice, byl zastaven, lokomotiva odpojena a obě nádražní vrata uzavřena. Vlakem se vraceli domů především kolínští a kutnohorští gardisté, kteří přijeli do Prahy předešlého dne. Vlak byl obklíčen vojskem a cestující vyzvání k odevzdání zbraní.

To však probíhalo pomalu, a tak bylo nařízeno, aby všichni vystoupili. „V tom někdo najednou někdo z vlaku vystřelil na jednoho z vojáků a rozpoutala se krvavá řež. Vojáci zběsile sekali šavlemi do lidí a stříleli do přeplněných vozů. Jiná verze tvrdí, že se prý vojáci rozzuřili poté, co při odevzdávání zbraní rozpoznali zkrvavenou granátnickou sumku, ukořistěnou některým gardistou v pražských bojích. Většina lidí byla zahnána do přijímací budovy běchovického nádraží. Windischgrätz s velkou námahou držel husary zpátky, aby nedošlo ještě k většímu masakru,“ popisuje Szajkó.

Výsledek běchovického masakru byl však nakonec strašný. „Na místě vraždění zůstalo ležet deset mrtvých a víc než osmdesát raněných, z valné části těžce. Pouze kolínská garda měla přes třicet raněných, nepočítaje mrtvé,“ uvádí Vladimír Klimeš v knize Česká vesnice v roce 1848. Jiné zdroje uvádí, že během masakru zemřelo nejméně sedm lidí. Další měsíce byly už o poznání klidnější.

Zdroje:
Vojtěch Szajkó: Železnice, pošta a telegraf rakouské armády v letech 1848–1914
Vladimír Klimeš: Česká vesnice v roce 1848
www.praha-bechovice.cz
https://cs.wikipedia.org/