Akce Sardinie - Povídka

Naše společná, dlouhodobě očekávaná cesta se vyplnila. Sen o zlatých prstenech se přiblížil. Pomalu ručička hodin ukrajovala čas, který byl určen k odjezdu, čtvrtek 12 .06 byl vysněný termín.
Poslední píchnutí odchodu z fabriky na kondomy, kde dělám. Poslední pozdravení vrátného, který mě vždy příjemně prohledává, zda neodnáším nějaké zboží v rozkroku. Poslední vyjetí z  našeho přeplněného parkoviště, které je přímo pod okny školy. Po ujetí pár desítek metrů mi začalo něco cvakat na pravém předním kole, a tak strach z delší cesty byl na místě.

Narychlo jsem zajel u nás na vsi do servisu, kde mi hodně špinavý mladík řekl: “Máte štěstí,v téhle značce se zrovna vyznám“. Zajel s autem do nějaké přetlakové komory, kde se z místnosti vysál vzduch, zapnuly nějaké magnety a auto začalo levitovat. V tom se u auta objevil chlápek a přes skafandr, který měl na sobě, mi začal vysílačkou sdělovat chyby, jenž na autě našel. Z pneumatiky vytáhnul kružítko, pravítko a jakousi přezku s kšandou. To prý vydávalo zvuk, který jsem slyšel.
Auto mělo být opraveno, ale delší cestu mi nedoporučoval. Koroze a celkově špatný stav všech součástek na vozidle byl alarmujicí. Přesto jsem se odhodlal na cestu vyrazit. Můj Fiat Ritmo v úpravě Abart, který měl přeplňovaný nejen motor, ale i převodovku nejméně dvěmi turbami.

Zavolal jsem Pepíkovi. Byl to takový malý krpatý liliput nepříliš pěkného vzhledu, ale fajn chlap. Hledalo se mě s ním vždycky dobře. Pomalinku se vyrazilo na dalekou cestu přes Rakousko.
Cesta po dálnici nebyla ničím zajímavá. Dlouho jsem sledoval, jak Pepča krásně spí. Občas,když jsem zpozoroval v zrcátku, jak mě dojíždí Porsche Cayenne, přišlápnul jsem plyn tak do půlky a Cayenne a nějaký další červený sportovní auto s koněm ve znaku, který se mě snažili předjet, byl v cuku letu o  kilometry za mnou. Ritmo mě nikdy nezklamalo. Samolepky po célém voze, uvnitř homologovaný rám, který vyztužoval prohnilou karoserii. Už tenkrát dávno ho od dědy někde v Německu na pumpě chtěl kupovat nějaký Michael příjmení už jsem zapomněl. Je to ten stejný chlap ,který boural na lyžích a dal si šupu do hlavy. Teď o něm moc nepíšou. Dlouhá jízda a spletitá změť zatáček přes Alpy mě vyčerpala natolik, že rovný 60km úsek někde pod Alpami, jsem si dovolil klimbnout, tempomat  a volant zaaretovanej do polohy udržoval auto ve svém pruhu.

Pepča pospával, ale protože neustále ze sedačky sjížděl pod přední sedačku, kde byla celkem pěkná louže, zřejmě voda z radiátoru, začal vyndavat vestu, ale nikoliv plovací, ale reflexní a žárovky z kastlíku a vlez si místo nich. Já sem opatrně zavřel, abych mu nepřiskřípnul uši. Ty měl Pepa na svojí postavu víc než velké. Pepču tlačila servisní kniha do břicha tak nešikovně,že furt prděl. Upalovali jsme jako draci na předem vytipovaném místě jsme chtěli být první. Byla to zátoka, na jejímž konci byla cesta. Určitě se ptáte: „Dala se tato zběsilá jízda přes Rakousko obejít bez policejní hlídky?Jasně, že ne. Někde kolem Grazu to  přišlo. Silniční kontrola a zátarasy přes cestu.Rakouští policisté byli neúprosní. Stále zvyšující tlak a změť nesrozumitelných otázek, na každé zakříčení jsem reagoval malým učůrnutím do kalhot. Byla to moje první kontrola .Donutili mě vjet na nějakou zelenou konstrukci,kde se zkoušeli brzdy ,čepy a hýbalo se vším,co šlo.
 Neskutečně narostlý chlap s obličejem Chucka Norrise v bílých montérkách prohledává spodek vozu .Jak s autem hýbali,vypadla na něj celkem dost odřená školní taška s cedulkou Jan Novák 3B ,kterou mi asi nějaký blb hodil pod auto už v Čechách.Asi za 5 minut na něj vypadla i čepice s bílou bambulkou a jedna bota.
Asi jak tím autem třepali a zjišťovali vůle v čepech,začalo se uvolňovat bláto a kameny,co byly za celou dobu zašprajcované v podběhách.V tom okamžiku se probudil kamarád Pepa,který začal strašně plakat .Kde se tam vzal kulich a taška mi bylo záhadou.Aspoň jsem přišel na to,jak se dostalo kružítko a pravítko do předního kola.Na policejní stanici nás nezdrželi dlouho,jenom Pepana si fotili,asi se jim líbil.
Jasně,že na mě chtěli hodit,že sem srazil nějaký dítě,ale po projetí celého kamerového záznamu na mě nic neměli.Nejhorší věc byla,že na Chucka Norrise při průzkumném pobytu pod autem z chladnoucích turbín mého Abarta ukápla černá olejová kapka na rameno tak nešikovně ,že v mžiku musel být transportován do  Grenobllské nemocnice k ošetření popálenin,kde ležel na lůžku se stejným chlápkem ,který od mého dědy chtěl Abarta kupovat.A tak s malou pokutou 250 eur za   nepřipevněnou baterii a únik oleje,nás odvážejí zpět k našemu autíčku.
Vlastně nám ještě zakázali jízdu,ale při pohledu na naše lehké oblečení nám ji zase přikázali a doporučili v co nejrychlejší průjezd do teplejších míst.
 Všude kolem nás se začali objevovat Fiati, taky Lancie a hodne Alf .Většinou všichni blikali a mi tak projížděli skrz Italii se zdviženýma rukama . Pepča přivázanej lepenkou k anténě jim mával ze střechy auta.Slabounký vítr od moře, a my přijížděli k přístavu Livorno. Tam nás nalodili do nějakého Moby Dicku a za krátkou dobu se vyplulo kolem Korsiky na pobřeží Sardinie .
Cesta lodí nebyla ničím zajímavá .Nejdříve jsme si prohlíželi hromady plastů,pytlíků a pet lahví snad z celého světa ,kterým se náš Titanic musel prodírat .Pak se nám z neustále kolébající plavby udělalo oběma špatně a zbytek cesty jsme trávili krmením delfínu jídlem,které jsme předtím konzumovali .
  Dopluli jsme do přístavu Olbia.
Začalo naťukávání údajů do navigace a cesta pokračovala dál.
Dojeli jste na místo určení, řekl hlas Petry z navigace,do které jsem se během cesty zamiloval.Byla to velice sečtělá uvědomělá slečna,která měla sjetou celou Evropu.
Na  malou chvilku jsem zavřel s Pepou oči .Cesta byla dlouhá,vyčerpávající.. spalo se u moře .Pepču jsem si pro jistotu uvázal  k batohu, měl strach z kormoránů ,kteří kroužili kolem nás.Posíleni spánkem jsme vytáhli naše pruty s cívkami a šlo se.Pepa,ten vlastně žádný prut nemá,má cívku rovnou přidělanou speciální karabinou k jedné ruce a celý zbytek na zádech jako batoh .
Hledáme jak draci víčka od piva,klíče a všelijaký bordel nám plní kapsy,občas padne i nějaké orezlé euro .Pláž se zdá být hluchá. Zmenšující se vzdálenost od hotelových komplexů,ke kterým se přibližujeme, nám vykouzluje úsměv na rtech .Zlaté prsteny,náramky,hodinky, náušnice nám plní kapsy .Nálezy přibývají.Radost zda se být veliká .Tížíci se kapsa klesá.Jedním okem sice hledám,ale druhým stále kontroluji Pepču před strachem s kormoránů. Dokud muzikanti hrají,všichni skotačí. Přijde však hodina,kdy muzikanti odejdou .Pomýšlel jsem, že i naše hledání bude muset skončit.
Tak nějak sem přemýšlel,kdy doseberu poslední prsten .Kdy bude konec,zda vůbec bude.Za chvilku  se naplnil batoh na zádech,odkud jsem musel vyhodit liliputa Pepu,který se v nestřežený okamžik musel vyšplhat po noze a v batohu usnul.
Druhý den byl jako každý jiný den . Jen se Pepčovi ráno zasekla víčka na očích,a tak zůstala po celý den otevřená zhruba na 10 procent. Pepča a já jsme v o odpoledních hodinách prohledávali  násyp u silnice,kterým byla zátoka uzavřena byla to hráz jenž spojovala jih se západním pobřežím.
Vše probíhalo hladce,my mrcasíme,vesele si kopáme .Náhle nás zaskočil rachot kroužícího vrtulníku nad našimi hlavami. Zůstali jsme přesvědčeni ,že se někdo topí  a letí záchranáři.
Jenže jsme se oba pěkně spletli .
Z vrtulníku začala padat k vodě lana a s nimi nějací černí zakuklenci.Ty nás v okamžiku připevnili k sobě a ještě v kratším okamžiku jsme oba i se svými detektory seděli v té rachotící příšeře a letělo se neznámo kam.
Žádné zákony jsme neporušili,přemýšlel jsem .
Ale proč to komando?Nevěděl jsem,co se stalo.Přistáli jsme na policejní stanici v Cagliari.Nerozumněl jsem nikomu ale vůbec nic .Připadal jsem si jako ve snu .Pepa jim tam začal plakat a celý se třásl.Lampička namířená blízko očí ho pálila do tváří a nakonec mu začali smrdět vousy spáleninou.Po dvou dnech nekonečného vyslýchání,při kterém jsem nejméně dvakrát omdlel, nás ke spánku uložili do takového menšího penzionu s mřížemi.
Druhý den přišel tlumočník,nějaký Marian z ambasády,tlumočil,překládal a my podepisovali.Na Sardinii máme přísný zákaz,pokuta 1500 eur za rozkopávání a narušování hráze a následného možného obecního ohrožení.Pepa ten dostal jen podmínku .Nevím proč,ale zůstal bez pokuty .On jak seděl blízko té lampičky,vzplálo mu na sobě tílko,které měl udělané ze dvou kapesníků.Strážníci mu ho museli narychlo sundat .Pepča žaluje strážníky za sexuální obtěžování .
Možná menší rýč který nosil,možná,když se v noci protáhl z penzionu mřížemi pobavil policisty natolik,že mu pokutu prominuli.
Chci vám říct,pokud plánujete Sardinii,dávejte si zatraceně  bacha .Nás,prachatý Čecháčky,v lásce moc nemají. V moři a na plážích toho moc už není .Příští měsíc jedeme na Korsiku.Ale Pepčovi už se nechce . 

Peyman