Deník vojáka část 4

Tak že nás musel dřív spatřít než my jeho. Určitou hodinu naše vojska hnuly se k lesu, již se hezky stmívalo, dobře jsem se díval na směr kudy naše setnina ubírala se kupředu, chvíli sem čekal a když se mě ztratily s očí a byly dál v lese šly sme opatrně za nimi, byl sem asi 100 kroků v lese a rozpoutala se silná palba. Kulky nám fičely kolem hlav, rychle sme zalehli  na zem, byly sme nuceni čekat až palba ustane, ležel sem na zemi zadumán v myšlenky, představoval jsem si v duchu svoji drahou ženu a dítky a představoval jsem si jejich vánoční stromeček.

Pojala mne nevýslovná lítosta touha po mojich drahých. V tom se nám nad hlavami rozsvítilo, ohromná rána ,vydím jak vrch stromu padá k zemi, šrapnel přerazil strom, leknutím nemohl sem ani promluvit. Vyskočím se země a skočil sem do potoka  kamarádi za mnou, při skoku utrhl sem šavli, kterou jsem už nenašel, ještě několik šrapnelůroztrhlo se nad námi čerstvě po sobě, pak nastalo ticho, ubírali sme se opatrně po pár krocích naslouchajíc dále byla čistá tma. Přišly sme na kopec, slyším kterak se někdo prodírá houštím,vyšel náš vojín měl uražené dva prsty, obvázav ho ptám se po setnině, ukázal mi směr s poznámkou, že jdou naši kupředu. Byl jsem jist, že jsou naši před námi, bez obav sme šly dál. Přeskočíme potok a po pravé straně slyšíme sténání a před námi také, dva muže sem poslal doprava ležel tal zraněný od Bosenského pluku četař měl venku střeva. Se dvěma muži sem šel po hlase kupředu, ležel tam náš vojín měl prostřelenou ruku, přišly jsme v pravý čas ubožák by docela vykrvácel asi 10kroků od něho ležel Rus s prostřelenou nohou, naložily sme našeho vojína na nosítka ,v ruce sem držel rozsvícenou svíčku a šel jsem pro Ruského vojína, kterého jsem již obvázal. Chtěl sem ho vzít také se sebou, slyším před sebou něco šramotit, zírám do tmy a k úžasu spatřím před sebou Ruské vojáky. Ruský důstojník stál opřený o strom několik kroků přede mnou. Nevěděl sem co počít zda nás zajmou nebo snad postřílí, přešel po mě mráz. Chvíli jsme stáli proti sobě důstojník asi věděl co se  mi v mysli odehrává, mávl rukou abych odešel. Ruského vojína jsme nechali ležet a s našim raněným jsme se ubíraly zpět. Naše vojsko bylo odraženo a již bylo dávno na starém místě. Při zpáteční cestě šli více doleva tak, že jsme se minuli. Oddechli jsme si když jsme přišly opět k našemu domu. Usnout se rozčilením nemohl a děkoval jsem bohu za naši ochranu ze setniny ubylo 40 mužů, nálada bojová u vojska ochabla, k jídlu jsme nic neměly. Teplého se nám nic k jídlu nedostalo. Ze zákopů vojíni vylézt nesměli sněhem byly zasypáni a umrzlí. Bylo již každému vše jedno.

Před Rusem žádný moc neutíkal, každý hledal příležitost by ho chytili. Na levém křídle od nás byl 36 zeměbranecký pluk od kterého vojíni houfně k Rusům přebíhali. Druhý den na Boží Hod vánoční přišel druhý rozkaz k útoku. Již i důstojníci reptali proti nerozvážnému rozkazu pana generála. Bylo vidět, že je to zbytečné hnaní vojska do jisté záhuby. Rozkaz byl opět vykonán s velkými ztrátami. Toho Rusové dobře využili neb věděli  že jsme mnoho vojska ztratily a nové vojsko nemáme.

Hned ráno 26/12 udeřili na nás Rusové, mnoho našich pobily a mnoho zajali, byly sme nuceno ustoupit až k Janovicím. Z našeho pluku zbylo jen 570 mužů, ode všech pluků měli mnoho zajatých, od Polských dobrovolníků ( Legioneri). Rusové zajali celý prapor. Dělaly sme důkladné zákopy, ale s jídlem to šlo špatně, ani pošta nám nešla ,zajedno byla špatná cesta a pak byla velká doprava vojska. Ke koupi sme také nic nemohli sehnat ani brambory ,chtěl li někdo něco koupit  byla nám dána vždy stejná odpověď. Nemáme moskali sebrali, zrabovali a pojechali ..

2/1 ráno byl sestřelen Ruský aeroplán, byly v něm dva důstojníci, bez úrazu dopadli na zema aeroplán hned zapálili.Týž den před půlnocí vrazili Rusové na 88 pěší pluk, ani jedna rána nevyšla, v zákopech je přepadli a mnoho jich pozabíjeli. Stalo se to neopatrností stráží. Potom byli Rusové po delším boji odraženi.

4/1 dělali Rusové znova útok, ale s velkými ztrátami byli odraženi, čím déle jsme na místě byly tím lépe se nám dařilo. Jídla sme konečně dostaly dostatek, starosta obce byl pro zradu oběšen. 20 ledna sem onemocněl, ačkoliv sem se dost přemáhala domácími prostředky se léčil bylo mi čím dál hůř. 24/1 sem odešel do nemocnice. Ráno sem tam byl poslán do polní nemocnice, byla asi dvě hodiny cesty. Rozloučil sem se s kamarády a dal se na cestu každých pár kroků sem odpočívat přišel sem tam až večer. Na jídlo sem neměl ani pomyšlení, bylo nás tam mnoho, druhý den jsme jeli na vozech do Březka, kde sme byly dva dny třetí den jsme jeli do Žitice, nemocnice byla přeplněna, spaly sme na zemi na dvou slamnících 3 vojáci. Co hlavně se mi nelíbilo, že sem nikdy neměl tolik vší jak tam. Těšil sem se že svému tělu ulevím a budu mít pohodlí po tolika útrapách co jsme zažily,zas jedenkrát. Zatím sem byl nemytý ani koupat jsme se nemohly, kdo se chtěl umýt tak jedině ve škopku. Jídlo bylo stejné každý den,nžádná změna. Tak že jsem se na to již nemohl ani podívat, když sem ale jedl tak uplně bez chuti. Většinou sme se stravovali za svoje peníze, byl jsem tam 10 dní a utratil jsem něco přes 100 korun.

Poslední dny přišel do nemocnice od našeho pluku můj známý, který mě vyprávěl, že náš pluk jel z fronty v Haliči do Karpat. Byl sem sebou jistý, že když pluk odejel, že z nemocnice mne budou posílat do Jihlavy. Poněvač se mi v nemocnici již nelíbilo, hlásil sem se dobrovolně, že bych šel již z nemocnice pryč. Toť se rozumí, že mi bylo vyhověno, hned druhý den jsem byl volán do kanceláře, kde mě byly dány listiny od 20ti mužů a já jako komandant sem jel s nimi do Kalvárie. Tam se shromažďovali z nemocnic vojska všech typů, tam byli rozdělováni vojáci každý ke své divizi, až jich bylo  větší množství pohromadě tak byli posláni pryč. Od našeho pluku sem tam byl sám, od 88  pluku dva a jeden šikovatel od 4 Bosenského pluku. Byly sme všichni v jedné světnici. Žádný nevěděl ke které divizi patříme a tak jsme byly rádi, že se zase dostaneme ke svojemu koru. Byly sme tam týden ,mohli jsme chodit také ven. Kalvárie je velké poutní místo. Je tam klášter a podle velký a krásný kostel. Okolo kostela hezky daleko stojí 38 kaplí, každá má jiný název. Těšily sme se všichni, že se zase jednou shledáme každý  se svými milými  po dlouhé době ale zatím se stalo jinak. Den ode dne nás přibývalo, až jednoho dne nás poslali do Uher do města Kašavi na větší komando, tam sme byly 4 dny, tam nás zase oddělovali ke svojim trupám. Já sem byl vyslán s 12 ti muži k 10 tému Koru do Labarzber. Jeli jsme vlakem a třetí nádraží od Kašavi  jsme přesedali a čekali sme na jiný vlak. Ptal jsem se jednoho zřízence, kdy jede další vlak a řekl mi, že za hodinu, čekali jsme dvě hodiny a žádný vlak nejel. Ptal sem se ho tedy znovu a on mě hrubě cosi uhersky odpověděl, tedy jsem šel za důstojníkem který byl komandant nádraží a rovněž Maďar, taky německy ani česky mi nerozuměl, zavolal šikovatele který byl v kanceláři byl to žid ten uměl německy, ale nevěděl tedy mne poslal do kanceláře, bych se zeptal úředníka co má službu.

Ptal jsem se německy a i česky ale úředník jen odpověděl nen tudum.To mě nepomohlo šel jsem tedy znovu za šikovatelem a ten mi odpověděl že za to nemůže. Dozloben říkal sem o mináš dostal jsem cedulku a u kuchyně jsem dostal pro 13 mužů mináš. Rozloben na Maďary sem u skladiště se svými muži lehl na zem, a ať s námi dělají kdo co chce, že se o nic již nebudu starat. Navečer přijel další vlak s vojskem. Byl to 8 pluk zeměbranecký- Češi dali sme se s nimi do řeči, šel okolo pan major a ptá se co zde děláme. Říkal jsem mu vše jak jsem byl odbyt ,šel do kanceláře a udělal tam velikou melu, kupodivu pan úředník od dráhy naučil se pojednou rychle německy. Rozkázal nám bychom sedli do vlaku, jelikož byl  plný tak do každého vagonu jeden muž. Jely jsme celou noc ráno jsme dojely do Homona. Na nádraží jsme dostaly čaj , bylo tam zajatých 700Rusů...

Pokračování ve středu