Deník vojáka část 8 závěr

Kategorie: První světová válka

Každý den jsme dělali někomu hrob, již jsme malomyslněly byly jsme, jak od světa odloučeni, ani z domu jsme od svých našich milých správu nedostali ani naše psaní doma nedostali. Již bylo každému vše jedno, každý očekával jenom smrt. O míru jsme ani nepřemýšlely, již nám to připadalo jako by se měl všechen lid na světě vyhubit. Večer jsme vystřídali německé vojsko, při vystřídání hlásil německý poručík našemu setníkovi že je 15 raněných,pomě až mráz přešel. Byly jsme tam několik dní a jakmile Rusové zjistili že tam již Němci nejsou, ale jsou tam Rakušané přestali tak střílet, zato naše dělostřelectvo do ruských zákopů bylo bez přestání, kdežto ruská artilerie na nás střílet nemohla.

Po několika dnech jsme udělaly důkladné zákopy tak že jsme byly pak beze strachu. Nepřítel držel se na kopci dlouho mysleli jsme, že musí kopec opustit před naší artilerií. Na kopci stála vesnička Sokol, Rusové měli strojní pušky postavené na půdách některých domů. Dne 18/6 o 7 hodině začala střílet naše artilerie, stříleli také naši muži, z vesničky zůstali stát jen asi čtyři domky, ostatní byly od naší artilerie pobořeny a zapáleny.

Před polednem měli jsme dělat útok na skálu. Viděli jsme kterak Rusové ze zákopů utíkali na druhou stranu před střelami naší artilerie. Asi za dvě hodiny hnulo se naše vojko kupředu. Jakmile přestala naše artilerie střílet Rusové se houfně vraceli do zákopů zpět. Naše čety došly až pod kopec, na kopci byla příkrá skála, jakmile nepřítel spatřil naše vojska ihned začal do nich pražit. Štěstí že pod skálou byl dosti silný les a naši muži se mohli ukrýt za silné stromy. Jak se některý z nich pohnul již byl dobře mířenou ranou smeten. Tak se stalo u naší první čety. Jistý vojín dostál z levé strany ránu do břicha střelou dum dum, tak že ubožákovi vylezla střeva, ležel na znak za stromem tak že žádný z kamarádů nemohl se k němu přiblížit by mu mohli trochu pomoci. Bylo mě hlášeno bude-li mě možno bych ho přišel zezadu obvázat. Šel sem křovím až sem se dostal na otevřenější polohu, po břiše lezl sem do zmole, která byla od vody vybraná. Dostál sem se nepozorovaně až za vojína, vojín ležel dva kroky nad zmolou. Jakmile sem hlavu vystrčil již po mně stříleli. Chvíli sem seděl schoulen, pak sem hbitě se přetáhl uchopil vojína za nohy a přetáhl ho k sobě, vtom vyšlo asi šest ran, z kterých ubožák dostal dvě do prsou a jednu do nohy. První pomoc jsem mu poskytl jen, že sem ho musel nechat ve zmoli přes celou bouřku která odpoledne byla ve vodě ležet. Až se setmělo teprve jsme ho dopravily na obvaziště. Útok byl zastaven a vojsko se vrátilo do dřívějších zákopů ..V noci jsme měly pokoj až ráno zase začala naše artilerie pracovat. Tak nám zase několik dní uběhlo a najednou jsme byly vystřídáni Uherským plukem. Teď jsme nevěděli, co se zase bude s námi dít. Vystřídání dělo se ve dne, přišly jsme do Medyny, tam jsme ležely asi tři hodiny na louce pode dvorem a čekaly jsme na druhé kompanie.

Když byl regiment pohromadě tak jsme šli přes řeku Lomnici, do kopců lezli jsme přes les, lezli jsme zmolama až jsme zase přišli do lesa k vesničce Doborove, tam jsme dostalo mináž a byly jsme tam již hodně dlouho a i jiné pluky se tam shromažďovaly. Tady jede šest hulánů na koních a vesele všem na všechny strany mávají, Lvov je v našich rukách. Už jsme viděli, co nás zase čeká, neboť naši páni chtěli dostat něco do svých rukou oznamovali mužstvu všude samé vítězství.

Jednou nám bylo hlášeno, že je se Srbem mír a asi za týden čteme že tam naši bombardují jakési město. Ať to bylo jaké chtělo přece to udělalo mezi vojskem jakousi jinou náladu. Asi o 11 hod. nastoupily jsme pochod, les byl hustý a listnatý, taková byla tma, že nebylo vidět ani na krok. Chodily jsme po lese hodně dlouho ale kam jsme šli nevěděl myslím žádný. Bylo nám naporučeno lehnout, již bylo hodně světlo, když jsme byly probuzeni. Bylo to 23 června, vyšly jsme z lesa ven a jeden za druhým táhli jsme přes obilí směrem k řece. O nepřítelovi nebylo doposud moc slyšet, sem tam padla rána s pušky a jiného nebylo.

Našeho vojska šla z lesa strašná síla, tak nám vše připadalo jako by nepřítel ustupoval. 35 ty pluk byl před námi, před řekou Dněstr je veliký močál a v něm vysoké rákosí. My jsme přešli již přes močál a 35 tý byli  již přes řeku jeden  batalion převezen .V tom se strhla taková střelba z děl, strojních pušek a pušek, že člověk nevěděl  kam má skočit. Oheň jsme měly ze tří stran úkryt nikde žádný rovina jak na stole. Lehl sem na zem a přikrčil  hlavu za keř, chci se podívat jak to okolo mě vypadá, v tom přiletěla střepina ze šrapnelu a přerazí mě hrdlo, zavrávorám zpět  chytnu za krk, chci křičet nemohu jenom chrapot ze mě šel. Rychle vytáhnu z tašky obvaz, zamotám krk a utíkal sem přes obilí zpět, prsa se mi  silně dmula nemohl sem dostat vzduch začal sem slábnout  nohy mě klesaly a pojednou sem o sobě docela nic nevěděl. Když sem přišel k sobě, ležel sem na nosítkách obvázaný a v krku sem měl kanylu, doktor od 35 tého pluku stál podle mě, těšil mě, že to není nebezpečné a že co nejdřív že mě dopraví pryč.

Skutečně zanedlouho přijel povoz, mě naložili a zase napříč přes pole vezli mě pryč. Hezky pozdě jsme přijely do vesnice tam zastavil před větší budovou, přišli saniťáci a odnesli mě dovnitř, kde mě to bylo zase převázané. Pak mě zanesli do kostela tam byla nastlaná sláma a leželo tam již několik raněných. Já sem seděl u zdi poněvač sem ležet nemohl. Kostel byl dřevěný ale velice pěkný, na lustru byly rozsvícené nějaké svíčky a ranění se donášeli celou noc. Do rána mezi námi tři zemřeli. Ráno 24/6 přišel polní kněz a dal nám poslední pomazání. Bylo nás asi 11 co jsme byly těžko raněni.

O 10hod. dopoledne byly jsme naloženi do sanitních automobilů a jely jsme do Kaluže do městské nemocnice. Lékaři tam byli němečtí, již sem byl rád že jsme se dostaly na místo, neb sem silně kašlal sedlou krev s materií což mi nešlo ústami, nýbrž trubkou. Trubka se mě zacpávala při čemž sem se dusil, ústama ani nosem dýchat sem nemohl. Doktor mi hned trubku vydělal a řádně vypucoval a zároveň mě prohled vše a krk mě spravil tak, že sem mohl lehko dýchat. Byl sem umyt a dostal sem čisté prádlo, poněvač sem byl od svinstva celý ulepen, které ze mě šlo. Na ošetřování tam byly milosrdné sestry, jíst sem nemohl nic než mléko pít a čistou polévku. První noc v nemocnici sem spal dosti dobře, pod hlavu mi daly sestry hodně peřin, takže sem mohl sedět. Doktoři byli přívětivý a sestry úslužné tak se mě dosti dobře vedlo.
Dne 27/6 jel z Kaluže do Debrecena do Uher sanitní vlak, doktor se mě ptal, zdali chci také jet, nevěděl sem jak to mám udělat. Doktor byl odborník tak sem mohl být dost brzo vyléčen a v nemocnici, že bych se neměl zle to sem věděl. Jenom touha po domově, abych se dostal blíž mě táhla. Mluvit sem nemohl, tedy sem napsal na kousek papíru, že bych rád jel taky a druhý den při prohlídce sem mu to dal, načeš svolil. Navečer odváželi nás automobilama na dráhu. Vlak vyjel v 9 hod. večer. Do Debrecena jsme dojely dne 1/7 večer.

Po cestě sem dostával čaj a třikrát denně hovězí polévku a v ní dvě vejce rozvařené. Cesta nám dosti ubíhala, doktor a sestry ve vlaku raněné každý den obvazovaly. I já sem dostal denně čistou košili. Na nádraží v Debrecenu jsme byly rozdělováni do nemocnic podle zranění. Čekaly tam dámy a páni rozdávali čaj a svařené mléko. Já sem přišel do nemocnice Babakapezde. Byli tam moc těžko ranění. Ponejvíce tam byli bez noh a ruk. Denně zranění někdo podlehl, byla to nemocnice civilní vlastně porodnice. Přízemí a druhé patro bylo vojsko a v prvním poschodí byly ženy. Vše bylo čisté, postele na pérách strava taky dobrá .. Obsluhovaly nás ženy, co byly těhotné a vertři to byli ruští sanitéti, co byli zajati. Krásná zahrada, do které jsme chodily na procházku. Jen jedna věc se mě nelíbila, že sem neměl odborného lékaře. Žádný tomu nerozuměl a taky žádný se mnou nic nedělal. Když sem tam byl třetí noc tak sem dostal tak silný kašel. Chřupka od střepiny odražená ze chřtánu byla padlá v plících, tak sem silno kašlal až ta chřupka mě vlítla do trubky a já sem se začal dusit. Nemohl sem honem trubku vyšroubovat a přivolaný lékař co měl službu nevěděl si rady. Aš konečně sem to dostál sám ven, věděl sem že tomu vůbec nerozumí.

Byl sem tam 20dní a docela se mnou nic nedělali. Prosil sem pana profesora by mě poslali do Vídně neb do Brna. Aš 22tého, když sem mu zase říkal tak svolil, ale mluvil cosi o Praze. Tak sem nevěděl, kam přijdu, ale byl sem tomu rád, hned sem psal dom psaní. Zatím navečer přišel pan profesor s jedním doktorem ten mě prohlídl, pak spolu něco mluvili maďarsky. Druhý den tam přijel vůz a odvezl mě do nemocnice jiné, vlastně to byla pozorovací stanice. Tam přišli lehko ranění z pole a byli tam 5 nebo 6 dní, zda není mezi něma nějaká nemoc a pak byli posláni dál.

Když sem tam přišel právě tam byli ranění bylo jich na 200. Asi 15 raněných Rusů mezi nimi. Druhý den jeli pryč, tak sem tam zůstal z Rusama sám. Každý den sem chodil k doktorovi do bytu. Doktor se jmenoval Brunner Lajos a byl velice hodný. Všecko mě dal i noviny mě posílal, a přece mě byla dlouhá chvíle. Dne 27/7 přišla do Babakapezde žádost, kterou odevzdali mému doktorovi. Doktor mě to řekl a já sem ho prosil což on hned taky udělal bych mohl jet do Ivančic, do nemocnice, kam bylo mě žádáno. Ještě ten den sem měl listiny vyhotoveny a poslal mě do Trupenšpitálu odkud mě pošlou pryč. Poděkovav mu za všechno žádal mě bych mu psal, jak se mě povede což sem mu taky přislíbil. Přišel sem do vojenské nemocnice do příjímací kanceláře. Listiny ode mě převzali zaznamenal vše a pak mě zavedl na cimru. Řekl mi lámanou němčinou, že tam budu do zítra poledne. Byl sem jist že odpoledne pojedu pryč, oni nerozuměli mě a já jim. Co sem měl dělat šel sem kam mě zavedli. Zavedli mě do Honvédské nemocnice. Plukovní lékař uměl německy málo co. Říkám mu, že mám jet pryč a on mi řekl jo. Zase sem byl uspokojen a myslel sem že pojedu ráno, myslím že mě nerozuměl. Ráno přijde do cimry šikovatel a donese mě kapcetlu, přibije na postel na tabulku. Já se dívám na to bylo to maďarsky. Naštěstí tam uměl jeden německy, nechám si to přeložit a on mě praví, že mám psáno k dalšímu ošetřování. Již sem dostal dopal. Ve vojenské nemocnici mě ten Maďar zanesl tak jak bych přišel teprve z pole. Ráno přišel k prohlídce lékař civilní a uměl dobře německy, tak sem mu vše říkal, on to hned ohlásil, a pak mě říkal že mě zítra pošlou to je 1/8 do Brna do nemocnice. Bylo mě jedno jen kdybych byl jíš raději pryč. Netrpělivě sem čekal.

zde deník končí……

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Až mi je těžko že tento úžasný příběh končí :,-( :-) , děkuji vsem za tu práci toto svědectví zachránit :-)

Děkuji za krásné čtení. :-)

Pripajam sa , je krasne citat kus historie ;-)

Celu dobu som bol s tym vojakom na fronte ...

Tak konec jo..... škoda.....ale dík ;-) ;-) ;-)

tak moc dík za super čtení...bude se mi stejskat

Moc zajímave čtení... diky...chtělo by to víc takových. ....

Děkuju Vám za komentáře ,omlouvám se že to trvalo tak dlouho než jsem se k tomu dokopal tenhle deník přepsat , tak jak to ten voják zdravotník prožil .Takových psaných osobních zážitků vojáka myslím že se moc neuchovalo . Jsem rád že sem jej mohl zveřejnit zde a že jste se tak alespoň čtením dostaly do doby kdy se tenhle deník psal .

Krásný. Smutná to doba. Díky!

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru