Hledačský příběh Německo

Podělím se o skutečný příběh jednoho hledání, který není o nálezech samotných, jako o neuvěřitelné souhře okolností, které hledačku provázely.
Vyrazili jsme zkusit štěstí k našim velkým jihozápadním sousedům. Kombinovaný výlet hledání-vandrování po hezké bavorské přírodě-ochutnávky místního piva. Dbalí varování ohledně drsné německé policie jsme se s detektorem pohybovali především po lesích či odlehlých polích. Nic, nic a zase nic. Buď jsme vybírali špatné lokality, nebo měli velkou smůlu, nebo je všechno prohledané…nebo jsou ti Němci nějací divní a nic neztrácejí. Každopádně to přestává bavit a jeden si říká, proč sebou ten detektor vlastně vezl, jenom zbytečná zátěž a ztráta času, ale dáme tomu ještě šanci a zkusíme přímo u vesnice.

Krásná malebná vesnička, prastará, pod místní lipou přebývala poustevnice v 11. století. Hned v sousedství, doslova za humny, pohledné zorané políčko. Kde jinde už by se něco mělo najít? Ale jsme opatrní, bojíme se, takže dbalí další rady vyrážíme na noční hledačku. Stmívá se už relativně brzy, vesničané jdou spát zdá se také velmi brzy, navíc obloha je zatažená, jen tu a tam nějaká díra, v ní tu a tam zasvitne měsíc či nějaká hvězda. Krásná teplá noc, ideální podmínky. Mám čas se kochat, nemám vlastní detektor, jsem pouhá živá dohledávačka, nosič lopatky, sběrač odpadu, třídič a hlavně luštič… ale po většinu doby si jen tak chodím okolo hledače, přemýšlím, rozhlížím… a tak si všímám, že v místech, kde svítí měsíc, se mraky potrhaly do tvaru očí. Velkých zlých očí. Takových těch z komiksů, které svítí někde v houštinách a číhají na nebohé kladné hrdiny. Ty zlé oči se koukají přímo na nás. No tak jim vesele zamávám. I na zlé oči musí být někdo hodný…

Hledá se dobře. Sice žádné závratné nálezy, nic, o čem se píší příběhy, ale aspoň několik minciček, svátostka, prostě nesrovnatelně lepší výsledek, než všechny předchozí dny.
Je asi jedna hodina, když se v nejbližším domku rozsvítí okno. Někdo přechází uvnitř, i k oknu zajde. Říkám si, že je to dobré, že ze světla do tmy nic neuvidí a přeci jen pořád nejsme tak úplně blízko, až k domům se neodvažujeme, vzhledem k tomu, že nepoužíváme sluchátka (zkreslují zvuky natolik, že jsou nepoužitelná) a i se staženou hlasitostí na minimum to trochu slyšet být může… jednoduše si držíme slušný odstup. Nebo se zvukové vlny snad nějak odrazily, že to někde ve vsi být slyšet mohlo? Vzbudili jsme někoho? Nebo je to jen náhoda? Těžko říct. Okénko zhasíná a je klid. Ale pokud se někdo ven zrovna dívá, tak právě se mraky roztrhly kolem Měsíce úplně. Zasvítilo přímo na nás, až jsme na postříbřené zemině políčka měli stíny. Potvora…
Chvíli přemýšlíme, jestli to nesbalit a nevypadnout, ale hledá se tak dobře… pokračujeme až do dvou, kdy se rozhodneme skončit. Přeci jen únava, políčko jsme prohledali a už bychom museli blíž k vesnici, což se nám nechce. Jdeme na polňačku vedoucí do vsi, manžel skládá detektor, já si všímám nějakého divného pohybujícího se světla u toho domku, v němž se prve svítilo. A dalšího, stíny lidí. Svítí do pole, jdou k nám. Na nic nečekáme a prcháme k lesu. Není to daleko, snad dvě stě metrů. Otáčím se a světlo za námi se pohybuje nějak rychle, sakra, je to někdo na kole. Konečně les! Cesta vede do něj a skrze něj, jen poměrně nevhodným směrem, jak víme z předchozího dne, kdy jsme v něm zkoušeli hledat. Po ní dál nemůžeme, cyklista nás dojede co nevidět. Ostružiní, husté houštiny u cesty, šup tam a ani nedutat!

Čekáme. Čekáme dlouho, minuty se vlečou, nikdo nepřichází. Není to tu zrovna vrchol pohodlí, s polorozloženým detektorem, lopatkou… v pichlavých ostružinách. Odvažujeme se vykouknout a čisto, nikde nikdo, v již vzdálené vesnici žádný pohyb, žádné světlo. Vylezeme na lesní cestu a opatrně se vracíme před les. Potřebujeme jít po pěšince okolo lesa až k jeho konci necelé dva kilometry, kde máme šikovně zašitý stan. Dobrodružství bylo pro dnešní noc až dost.
Jdeme ostrým tempem, už chceme být v domečku, když tu hlas. Jadrná němčina z toho pojízdného úlu, který se ukáže být pojízdným posedem. To snad ne!
Zablekotáme něco anglicky v domnění, že takový myslivec nebude umět, tím se to ukončí a půjdeme, ale chyba. Pantáta přejde na lepší angličtinu, než máme my a začíná výslech. Kdo jsme, co tu sakra v půl třetí v noci děláme, tohle je soukromá cesta, která nikam nevede (jak, nevede? Vždyť jsme tudy přišli ze sousední vesnice! Ahá, v Německu není zvykem, když kus cesty je pouhou mezí, tak po ní chodit…), no a samozřejmě, zavolá policii, která nám ukáže správnou cestu do té vesnice, kam údajně jdeme. Anebo snad stanujete někde v přírodě?
A hlavně, vyplašili jsme mu divočáka…

Pán se zdá být neoblomný, ne tudy se pokračovat nesmí. Pokus o dohodu se vleče, až rupnou nervy, we are so sorry a prostě jdeme. Problém je, že k místu, kde máme stan, to už vůbec není daleko, naštěstí za záhybem, kde les trochu ustupuje, takže od posedu by tam vidět být nemělo.… ale pokud by nás myslivec sledoval…
Plížíme se lesem ke stanu, jak jen tiše to jde, aby ani větvička nepraskla. Zalézáme. Balit a utíkat v noci nemá smysl. Jsme celí vyplašení. Zavolá policii? Co jim řeknem? Co by, pravdu… Trpce si vzpomínám na slib jistému prodejci detektorů, že pošleme pohled z německého vězení. Kolik asi je pokuta za stanování? A za hledání?
Ani se nepřevlékáme, zalezeme do spacáku, jak jsme, připravení jej zase opustit, pokud opravdu policie přijede. Chtělo by to aspoň zkusit zklimbnout, ale na to jsme vystresovaní příliš.

Světla. Hlasy. No nazdar a je to tady. Tomu jsem nevěřila, že je fakt zavolá, že jen nevyhrožoval…  Náš stan je sice v perfektních barvách a velmi dobře umístěný, že od cesty na okraji být vidět prostě nemůže ani pokud se o něm ví, ale pokud se už do toho lesa vleze a s pořádným světlem, tak se najde. Velmi rychle, o tom nemám pochyb.
Po cestě velmi pomalu projede auto, svítí do lesa světlomety, stíny větviček se nám rýsují na plachtě. Nějaké volání, docela daleko. Znovu auto. Jsem úplně strnulá.

A pak ticho. Noc se postupně mění v šeď, tu a tam vzdálený hlas kostelního zvonu, spím-nespím. Pět ráno, výstřel. Snad toho divočáka dostal…

Šest. Spíš? Ne. Tak co to sbalit, kdyby se sem strejda šel za světla podívat, ať nás nenajde… Snad nikdy nemáme sbaleno tak rychle. Vymýšlíme, kudy z místa, abychom minimalizovali šanci na potkání s myslivcem nebo někým ze statku, ke kterému odbočovala „oficiální“ část cesty, než se změnila na mez vedoucí k vesnici. Něco se najde, slušná zacházka, ale najde. S krosnou si rázujeme krajinou jako obyčejní čundráci za nějakou další starobylou vesnici, kam umístit do lesa stan a celou tu noční patálii zaspat. Hledače v nás už nikdo nepozná.
Jen se dohadujeme, že ty hlasy mohl být farmář, kterého myslivec zburcoval. Že když nás nenašli, tak to vzdali. Případně to mohl být myslivec sám a volal nás… nebo o nás celou dobu věděl a chtěl nás postrašit… opravdu těžko říct.

Říkám si, že to ty zlé oči, byly uražené, že jim někdo jen tak zvesela mává. Jinak taková souhra náhod, to snad ani není možné. Měsíc zasvítí v nejnevhodnější chvíli, honí nás vesničané, na posedu myslivec. Ale věděly, že to nemyslím zle, tak všechno dobře dopadlo. Žádná pokuta, žádné další nepříjemnosti, jen ty nervy… Škoda, že nejde zakončit nějakým hezkým nálezem. Tak snad příště…