Mlha za vsí

Je to již dlouho, co jsem jako malinký kluk sedával babičce na klíně a poslouchal její povídky z dětství a příběhy ze života. To, jak se žilo za doby první republiky, druhé světové války a dob poválečných. Babička se narodila 12. 12. 1920 v malé vesničce na Vysočině.  Ještě téhož roku se její rodiče přestěhovali do nedaleké vsi pod lipnickým hradem, kde šťastně vyrůstala a pracovala. Po ukončení vzdělání sloužila u židovské rodiny Kavků, která byla poslána za války do koncentračního tábora Travniky.  Bohužel nikdo německý teror nepřežil. V roce 1959 se již jako matka se dvěmi dětmi a manželem stěhuje do blízké vsi, kde se setkává s novými lidmi, kteří za nedlouho budou jejími sousedy a přáteli.
 V podstatě teď již příběh začíná, chodí společně se sousedkou pracovat. Práce na polích a ve stájích ji není cizí, vždyť to velice dobře zná. Zde zažívají nejrůznější dobré, ale i špatné věci a mnohdy i věci, které se ne zrovna dobře dají pochopit, a když o tom člověk přemýšlí, tak prostě musí uznat, že vlivem času a následných okolností jsou věci mezi nebem a zemí, které prostě nepochopí. O několik let déle již přicházím na scénu já, hledač amatér, co schovává a následně vykopává ze země sklenice s mapou pokladů, kterou sám nakreslil a zakopal,ale nevydržel čekat tak dlouho, tak jí druhý den zase vyhrabal a hledal poklad. Čas plynul dál a začal jsem pokukovat po webu a detektorech kovů. Dětské nadšení po pokladech s věkem neodešlo, ale naopak ještě zesílilo a já si vyprosil první detektor.

V tu chvíli mě ještě více začali zajímat povídky z okolí vždyť na každém šplechtu je pravdy trochu. Sám vím o jedno příběhu z historie obce, kdy se říká, že se zde v dávných dobách splašil povoz s vzácným pokladem a převrátil se do rybníka, ale to jsou jen povídačky, že ano přece. Jednoho dne se k nám stavuje sousedka, také již dávno zasloužilá babička. Začnou si povídat o kostelíku, který obě zdobí, o tom, co budou vařit, o slepicích, že nenesou atd. Prostě obyčejný rozhovor vitálních sousedek. Babičce v té době je 90 a sousedce 80 let. Já odcházím, pozdravím sousedku a míním jít hledat, sousedka, když spatří detektor, se jakoby zarazí a začne povídat. O zvláštní příhodě která se odehrála jednoho podzimního odpoledne, kdy byla společně s dvojicí kolegyň na bramborách. Bylo bezvětří a skoro jasno, blížil se čas oběda cca 12. hodina, když v tom se zčista jasna zvedl prudce vítr, ženské se zarazily a koukají co se děje, zatahuje se a v tom nad nedalekou loukou klesá mlha, vítr dál fučí a najednou z té mlhy jakoby vystupoval pár koní, který se staví na zadní a náhle mizí pryč. Ženské se leknou a utečou. Mě to stále nedochází a nějak se mi tomu prostě nechce věřit. Čas plyne dál a blíží se přelom roku 2014 a 2015 prosinec, čas svátků a odpočinku. Beru detektor a jdu do lesa, v lese se na poprašku hledat krásně nechá. Zapínám detektor a začnu hledat, když v tom zazní nečistý signál a ze země vykoukne starý klíč, mám děsnou radost. A hledám dál, o kus dál podkova metr, od ní další, o kus dál další a následně zbytek podkovy. Je tma a já jdu nabuzen domů, druhý den se vypravuji na místo posílen o svého tatínka a druhý detektor. Začneme hledat, padne další podkova ve 40 cm a další kus podkovy, v tom křičí taťka o pomoc, že to nemůže dohledat, ještě s detektorem moc neumí. Tak přicházím já a dohledávám. V díře vykouknou tři arzen-bronzové knoflíky, každý jiný, od menšího košilového až po kabátový. To už není normální, snad se tu někdo popral, říkám si. Zima nás vyhání pryč a sníh uzavírá krajinu až do jara. V březnu se vracím zpět do lesíka, padne grešle Leopolda I. a o pár týdnů déle i krásný zvonec včetně srdíčka. V tu dobu si začínám spojovat místa nálezů s místem, o nimž v povídce sousedka hovořila a příběhem ze vsi.

Vše mi do sebe zapadá a začíná dávat smysl. Připadám si jako Indiana Jones co hledá ztracený poklad :-D. Bohužel nic, nevím kam dál se posunout,  kudy jít a tak zůstávám jen u snu. V půlce léta přichází kamarád a povídá, že kdysi mluvil s jedním hodným pánem, který bohužel propadl alkoholu, a ten mu zničil manželství a život, prostě loutka, o které si všichni myslí své. On mu pod vlivem rumu a pivavykládá o jakémsi vzácném pokladu, jenž má být schován za blízkou vsí. To už mě nedává klidného spaní, ale bůhví co si to vymýšlí. Pouštím celou věc z hlavy a hledám dál už jen pro radost. Uplyne pár měsíců a v novinách i v televizi se objevuje zpráva, která mi vyrazí dech. Nález pokladu, džbánu plného zlatých a stříbrných mincí poblíž mého bydliště. V tu chvíli si spojuji vše do hromady, ty střípky nálezů a vyprávění, začali dávat smysl. Ještě dnes, když si uvědomím jak blízko jsem byl od životního nálezu 31.12. 2014. Tak mi jde mráz po zádech. Vše do sebe zapadlo a příběh ožil. Už se však nedovíme, zda to vše mělo souvislost. Zda to vypráví příběh o pokladu, bitce, útěku a ukrytí. Vše může být jen shoda náhod. Nikdo už se pravdu nedozvíme, ale tohle muže být třeba jedna z možností. Šťastnému nálezci tímto gratuluji a vy ostatní nebuďte nedůvěřiví, vždyť na každém šplechtu je pravdy trochu.

Toto je poděkování zesnulé babičce, jež odešla 6.3.2016, sousedce co odešla o tři měsíce déle a nešťastně zesnulému panu Františkovi. Váš příběh znovu ožil.

Díky za přečtení