Prošel jsem peklem II.

Kategorie: Co se jinam nevešlo

Když se probouzím, nevidím vůbec nic. Jsem někde ve tmě. Nahmatám si velkou bouli přímo na čele a dochází mi, co se včera v noci asi stalo. Zřejmě jsem dostal ránu pažbou do hlavy a omdlel. Spoutaný nejsem, ale tma je tak nepropustná, že nevidím vůbec nic. Smrdí to tady jako v nějakém chlívku. Pomalu se zvedám ze země, když hned vzápětí narážím hlavou do nízkého stropu. „Sakra!“ zakleju nahlas. V tu ránu se rozletí dveře a mě oslní světlo zvenčí. Dovnitř vstoupí jeden ruský strážný. Druhý si odjistil samopal a jistí svého druha od dveří. Jako bych snad měl sílu se s nimi prát, nebo je měl v úmyslu napadnout. Jsou to hlupáci, pomyslím si a v mžiku přiletí první facka. „Davaj, davaaaj!!“, povzbuzuje mě drsným hlasem a kopne mě přitom do zadku. Jdu tedy ven. Zastřelí mě? Vlastně až teď mi dochází, že mě možná povedou k místu, kde mě odstřelí jako prašivého psa. Už se nikdo nikdy nedozví, co se se mnou na frontě stalo. Budu jedním z těch, co se zkrátka „nevrátili“.

Moje oči si na venkovní světlo nedokážou moc rychle přivyknout. Mžourám a snažím se rozkoukat a zjistit jak vlastně vypadá okolí. Zdá se, že jsem na nějakém statku, který si pro sebe zabral ruský štáb. Dva strážní mě dovedou k té největší budově této evidentně zemědělské usedlosti. Zastavíme před venkovními dveřmi. První voják vchází dovnitř, druhý mě popostrkuje zezadu, takto vejdeme do malé chodby s několika dveřmi. Jdeme až k těm na konci chodbičky. Voják zaklepe, otevře dveře, někomu v místnosti zasalutuje a něco rusky hovoří. Potom mě ten druhý popostrčí dovnitř a já vidím, že tam u stolu sedí dva důstojníci a jeden zřejmě vojín. Starší z důstojníků rukou pokynul k židli. Ztěžka jsem se posadil a hlavou se mi honily šílené obrazy toho, co se tady teď se mnou může dít. Měl jsem strach. V tom mladší z důstojníků něco rusky povídá tomu vojínovi. Ten ho poslouchá, pak se na mě otočí a celkem slušnou němčinou spustí „Jsi příslušníkem vojsk SS, divize Reich. Je to tak?“. „Ano, to souhlasí“, odkývu. Stejně už to zřejmě vyluštili z mé vojenské známky. „No vida, nezačali jsme špatně!“, povídá ten vojín potom a na pokyn důstojníka mi podává trochu chleba. Rychle si ho strkám do pusy, aby si to snad ještě nerozmysleli. Vždyť to je už skoro 3 dny, co jsem nic pořádného nejedl! Pak už začaly padat otázky jako na běžícím pásu. Jak se jmenuješ, jakou máš hodnost, kdo je tvým velitelem, jakou máš funkci v jednotce, kde jsou vaše pozice, kde máte sklady, kde je kolik vojska, jaké máte úkoly pro nejbližší dny a týdny, atd.  U všech jsem jen stále vrtěl hlavou a neodpovídal. Přišla fackovaná…jméno, facka, funkce, facka, hodnost, facka, tvůj velitel, facka…za chvíli jsem byl zmalovaný jak klaun. Byly to pořádné rány a měl jsem co dělat, abych po každé z nich z té židle nespadl. Ale neřekl jsem nic. Nato mi položili ruku na stůl a ten vojín mě přes ní vší silou praštil nějakým dřevěným obuškem. Sakra, to byla bolest. Tím jedním úderem se trefil přímo do prstu. Nehet vzal čert, ale jestli to vydržel kloub…pomyslím si a snažím se, aby mi bolestí nevytryskly slzy. „Jméno, funkce, hodnost, zařazení, mluv!“, řvou na mě jeden přes druhého a opět mi natahují ruku na stůl. Prásk! Zase do toho stejného místa. Kurva, svině!!! Řvu bolestí a držím si teď už celkem rozbitý palec na mé ruce. „Jméno!“. Prásk, rána přímo do holeně. „Scheisse!! Uwe. Uwe Biedermann“, odpovídám první jméno, které mě napadá. Je to jméno mého civilního zubaře. Co odpovídám, řvu bolestí! „No vidíš to, že se nakonec domluvíme!“, směje se ten Rusák a poplácává mě přátelsky po rameni. Je dobře, že mu tohle smyšlené jméno udělalo radost. Výslech dále pokračoval ještě asi dvě hodiny. Snažil jsem se být věrohodný a říkal jim to, co chtěli slyšet. Většinou, ale již zastaralé, nebo i nepravdivé informace. Bylo mi však jasné, že pokud se budu chtít udržet při životě, musím mluvit. Jinak pro ně nemám větší cenu, než cenu toho jednoho náboje, určeného pro mojí hlavu. A tak vykládám a vykládám. Samozřejmě se u toho nechávám krmit a snažím se jim dokázat, že jsem zlomený a že řeknu vše. Jen aby mě už nemlátili. Když se mnou skončili, strážní si mě vzali mezi sebe a takto mě odváděli pryč. Když už jsme byli před budovou, vyběhl za námi ten mladší důstojník. Něco těm strážným řekl, ti mě jen pevněji chytli a on mi zasadil pár dobře mířených na žaludek a žebra. Vše co jsem před chvíli snědl, jsem teď vyzvracel na zem. Zasmál se tomu a odešel. Měl jsem dost. Strážní mě dotáhli zpátky ke chlívku a hodili mě dovnitř jako pytel brambor. Schoulil jsem se do klubíčka a rychle usnul.

Když jsem se zase probudil do tmy, neslyšel jsem zvenčí žádné zvuky. Jen z dálky slyším štěkat psa a mě to připomnělo mojí rodnou vesnici. Stejně tak štěkají psi u nás. Když je chladný podzim, jako právě teď, tak se jejich štěkot rozléhá na kilometry daleko. Opět jakoby cítím vůni páleného listí a jablek, která jsme si jako kluci nad ohněm pekli. Zase vidím Karla a ten jeho věčný, šibalský úsměv. Vidím celou naší partu. Každého, jednoho po druhém. Jak se tam asi všichni teď mají, jestli na mě vzpomínají? Kdyby tak tušili. Ale já se odsud musím dostat, prostě musím! Když to nezkusím, nedopadne to se mnou dobře. Kolik ještě takových výslechů můžu absolvovat bez toho, aby mě nezmrzačili, nebo neprokoukli, že jim lžu? Pak už pro ně budu jen kus zbytečného masa. Buď mě jednoho krásného rána zastřelí, nebo mě pošlou někam do lágru. Ani jedno není dobrý. Musím utéct! Všechno mě bolí, ale snažím se poslepu rukama propátrávat okolí. Podlaha je hliněná, nic lepšího mě teď nemohlo potkat. Zeď by tedy šla projít taky lehce, jsou to jen dřevěné desky. Nicméně to bych se hluku nevyhnul a určitě by mě uslyšeli. Rozhodl jsem se prokopat ven přes podlahu. Čirou náhodou se mi v chlívku daří najít kus klacku. Ten mi pomůže při kopání. Hlína je dost udusaná, ale po odkrytí několika centimetrů se už kope lépe. Snažím se být potichu jako myš. Hlínu ani neodhazuju, jen ji rukama přemisťuju do rohu místnosti. Když se rozlítnou dveře, krve by se ve mně nedořezal! Rychle se odkutálím od místa a dělám, že spím. Stráž jen zapíská a něco zařve. Já mu německy odpovídám, že jsem tady. To mu stačí a dveře se zase zavírají. Chvíli jsem čekal a potom se zase pustil do práce. V té tmě vůbec nedokážu odhadnout, jak dlouho už to kopu. Ale dílo se daří, to je hlavní! Myslím, že budu potřebovat zhruba necelou hodinku a dostanu se ven.

Skrze desky vidím ven, je ještě pořád tma. To je dobře. Hodinky jsem na sobě neměl už včera, když jsem poprvé přišel k sobě. Kdyby se začínalo rozednívat a někdo venku něco uviděl, nebo si pro mě přišli na další výslech, tak je se mnou nadobro amen. Když po několika desítkách minut seznávám, že je dílo dokonáno, připravuji se k odchodu. No, moc toho na připravování nemám, ale poslouchám, zda někde v okolí neuslyším hlasy, nebo třeba zvuky chůze. Neslyším nic. Tak teď anebo nikdy! Pomalu, abych na sebe nijak neupozornil, se sunu do díry. Nejdřív prostrčím hlavu a koukám, co venku uvidím. Moc toho vidět není. Rozeznávám obrysy domů a věci postavených na zemi. To díky měsíci, který toto místo částečně osvětluje. Když vidím, že se nikde nic neděje, opatrně se dírou prosoukávám celý. Už stojím na nohou a rychle přemýšlím, jakým směrem se vydat. Mám strašnou výhodu v tom, že chlívek byl postavený téměř na okraji celé usedlosti. Vyhnu se tak většině budov i stráží. Nejdřív jdu pomalu. Přikrčený a s ušima nastraženýma, krůček po krůčku. Šoupu nohama jakoby po zemi, ale jen lehce. Tak akorát, abych nedělal hluk, ale taky dost dobře na to, abych v té tmě o něco případně nezakopnul. Mazáci vědí a ti mě naučili. Čím víc se ale vzdaluju od chlívku, probouzí se ve mě víc a víc adrenalinu a já tak lehce přidávám do kroku. Pod rouškou tmy se blížím k nízkému, dřevěnému plotu, který obepíná celou usedlost. Vidím, že tam zády ke mě sedí stráž. Zalehávám do blízkého křoví a chvíli ho pozoruju. Ani se nepohne, evidentně spí. Rychle přemýšlím co teď. Proklouznout tiše kolem něj, anebo se k němu přiblížit zezadu a zkusit ho přemoci. Bojím se ale, že by vystřelil, nebo přinejmenším stihnul něco zakřičet. To si nemůžu dovolit. Volím tedy první možnost. Znovu se zvedám a přikrčen se snažím odsud dostat tak rychle, jak jen to jde. Stráž dále spí a ničeho si nevšimla. Pár stovek metrů od  usedlosti je malý lesík, tam dobíhám za pár minut. Strašně se ale bojím, že tady narazím na nějakou hlídku. Nicméně zdá se, že už jsem hlouběji ve vnitrozemí a hlídky zřejmě zůstaly jen u vjezdu na usedlost, potom u domu, kde mě vyslýchali, pak u chlívku, kde mě drželi a pár jich bude zřejmě i v okolí. V lesíku se chvíli vydýchám, ale hned se pouštím do dalšího běhu. Bojuju s časem. Je víc než pravděpodobné, že jakmile se rozední, někdo si pro mě do chlívku přijde. A pak mě budou chtít vypátrat a chytit, jako divou zvěř. Musím se dostat co nejdále od tohoto místa!

Odhaduji, že už je nějak po poledni, když mi docházejí síly. Nejsem už schopen běžet dál. A co je ještě horší, opouští mě i vůle. Jsem vyhladovělý a domlácený. Je mi zima a vlastně ani nevím, jakým směrem jdu. „Možná přímo na Moskvu!“, řeknu si v duchu a sám se svému vtípku zasměji. Já, beze zbraně, špinavý jak prase, se teď sám řítím na Moskvu. Jak směšná představa. Realita je o poznání krutější.  Nedá se nic dělat, ze všeho nejdřív musím najít místo, kde se na chvíli schovám. Nejlíp v lese. A když v tom lese bude i potok, tak se vůbec zlobit nebudu! Teď už nikam nepoběžím. Stejně bych už asi daleko nedošel, potřebuji si odpočinout. V dalším lesíku, ve kterém jsem se schoval, nacházím houby a maliny. Sice toho není moc, ale pro můj žaludek je to rajská hudba. Trochu se tedy najím a pak hned usínám. Je mi zima. Nespím tak v kuse, stále se probouzím. Hladem, zimou a asi taky i strachem abych neusnul moc tvrdě a nebyl pak překvapen a chycen. Když se zase jednou probudím, slyším v dálce výstřely. Tak tam je hodně veselo, říkám si a v podstatě si uvědomuju, že teď mám aspoň nějakou představu, jakým směrem se vydat dál. Výstřely sice znějí daleko, ale ono to zas tak daleko nebude. Dle toho, co jsem už na frontě odkoukal, předpokládám že místo střetu nebude dál než deset kilometrů. Nemůžu tam jít ale přímo. Mohl bych narazit na Rusy, kteří budou kontrolovat tuto stranu boje. Zkusím to vzít trošku obloukem a snad se mi podaří dojít k našim. Vyčkávám na noc a tmu, která je opět mým nejlepším přítelem a já povzbuzen myšlenkou, že bych už mohl být brzy mezi svýma, se vydávám znovu na cestu. Jdu svižně, jak jen mi to můj fyzický stav dovoluje. Občas dlouhé pole, ale většinou se snažím schovávat v lesích. Jsem tak chráněn i před letadly, která různými směry prolétávají nad tímto frontovým úsekem. Čím víc se blížím k místu, odkud jsem slyšel výstřely, tím víc se snažím být opatrný. Občas v dálce uvidím světla aut a tak se schovávám a pozoruji jakým směrem jedou. V jednom z dalších lesů, kterých je tady nepočítaně, si usmyslím, že si na chvíli odpočinu. V noci se jde lesem špatně. Dělám hodně hluku a taky občas chodím pozpátku, abych si nějakou větví nevypíchnul oko. Nakonec to vzdávám a usínám tvrdě jako špalek.

Určitě jsem nespal déle než 2-3 hodiny. Přemýšlím, co teď budu dělat dál. Jsem už tak blízko tomu, kam jsem chtěl dojít. Ale strach mě nechává na pochybách. Mám jít blíže, nebo ne? Je to sázka na jednu kartu. Buď a nebo. Bezpečí, nebo smrt. Nejraději bych to rozhodnutí nechal na někom jiném, než na mě samotném. Zůstat tady nic neřeší a dříve nebo později by mě stejně dostali. Když sám sebe dostatečně přesvědčím o tom, že jiné volby prakticky nemám, posbírám zbytky odvahy a vyrážím vpřed. Po dřívější střelbě už není vidu ani slechu. Nicméně jsem přesvědčen, že směr jsem neztratil a jdu pořád dál. Kdybych nebyl v takové šlamastyce, byl by to jistě nádherný den. Sluníčko má na dnešní datum neobvyklou sílu a obloha je blankytně modrá. Já zrovna procházím březovým hájem a slunce mi příjemně pálí do tváře. Miluju slunce. Vždy mi dodá tolik energie a hlavně pozitivního myšlení. Tu chvilku si maximálně užívám. Sednu si a opřu se zády o strom. Ptáci zpívají jako bych snad byl v předsálí ráje a ne pekla. Po dlouhých hodinách napětí a strachu se cítím aspoň na chvilku naprosto báječně. Zavírám oči a nechávám slunce, aby mě laskalo svými hřejivými paprsky po tvářích.

Vrrrruuuum…..vzduch se rozechvěje hlubokým tónem. Jakoby kolem mě právě proletěl nějaký velký a hodně rychlý čmelák. Rychle otevřu oči a koukám kolem sebe, kde se co děje. Až po několika vteřinách slyším z dálky výstřel z pušky. Snajpr! Rychle vyskakuju na nohy a utíkám pryč od místa, z jehož směru jsem slyšel výstřel. Prostě co nejrychleji pryč. Přikrčený kličkuju mezi stromy. Vruuum, další smrtící pozdrav proletí kolem mě a kulka se zaryje do hlíny, pár metrů přede mě. To už bylo sakra blízko, pořád mě musí vidět. Utíkám dál a dál a nehledím nalevo, napravo. „Sakra, to není možný. Co já tady ještě nezažiju! Když to není letadlo, tak je tam snajpr, když tam není snajpr, tak potkám kolonu tanků, prostě pořád něco!“, hudruju polohlasně sám pro sebe v momentě, kdy se už cítím zase bezpečně. „Kdyby mě tam nenechali, nic takového jsem teď nemusel zažívat! Jen počkejte, až se k vám dostanu zpátky holomci, to si vyslechnete!“. Takhle si povídám sám se sebou a jdu stále dál. Z ničeho nic zaslechnu jen cca 200 metrů ode mě startovat motor tanku. To jsou naši! Nezaměnitelný zvuk motoru mě k sobě vábí stejně tak snadno jako k sobě noční světlo přitahuje můry. Jsem opatrný, snažím se vidět a přitom sám nebýt viděn. Přibližuju se a už slyším němčinu. Jasně rozeznávám silný rakouský dialekt. Tedy asi Rakušáci? Možná, že jsou přímo od naší divize, i v našich řadách jsou přece Rakušáci.

Pane Bože, jsou to opravdu naši? Ať jsou, pane Bože, ať to jsou oni. Teď, když už se můj sen stává téměř realitou, všechno jakoby se ve mně zlomilo. Jakoby mě opustily zbytky sil, podlomily se mi kolena. Už se neskrývám, jdu pokud možno vzpřímeně a pro jistotu držím ruce nad hlavou. Člověk nikdy neví. Bude tam nějaký vyplašený zajíc, který do mě pustí dávku jen proto, že se mě lekne a bude šlus. Takový konec si určitě nepředstavuju. Kvůli tomu jsem celé toto martýrium přeci nepodstupoval. Jako ve snách jdu pomalu dál a v mé tváří se mísí napětí i naděje zároveň. Už mezi stromy rozeznávám siluety. V řadě tam stojí tři tanky a poblíž se v kroužku radí několik vojáků. O kousek dál vidím asi deset motorek se sajdkárama. Řidiči jsou na svých místech, ale zdá se, že velitelé tanků jsou sehnuti nad mapou a něco v ní hledají. Jdu pořád dál a když vidím, že si mě stále nikdo nevšiml, nesměle zavolám: „Halo?! Jsem tady. Halo?!“. Téměř vzápětí několik z nich sebou škubne a s připravenými zbraněmi se otáčejí ke mě. Zůstanu stát a povídám jim: „utekl jsem Rusům, zajali mě“. Jeden z poddůstojníků ihned vydává rozkazy. Dva tanky se rozjíždějí každý do jedné strany. Zbytek posádek rychle naskakuje do svých strojů a ke mně se vydávají tři vojáci, krytí kulometem upevněným na jedne z motorek. Ruce mi klesají k zemi.

„Jak se jmenuješ a z jaké jednotky jsi?“, ptají se mě jako první, když ke mně přijdou na dva metry. „Franz Bäker, SS divize Reich, třetí pluk pancéřových granátníku Der Führer“, odpovídám střelhbitě. Jakoby mě to snad už bolševik nenaučil, že? Když jim potom sděluji jména velitelů a místo, kde jsme byli posledně nasazeni, vše si následně ověřují pomocí vysílaček. Dávají mi najíst a napít a je na nich vidět, že si mě se zájmem prohlížejí. Musím vypadat strašně, ale jsem šťastný.  Za necelou hodinu přichází zpráva, která potvrzuje moje slova. Mladý poručík se usmívá a sděluje mi, že teď mají misi, kterou musí dokončit. Jsou předsunutou jednotkou, která průzkumem zjišťovala následky bombardování, které naše štuky prováděly vůči obranným liniím nepřátele. Dle toho co říkal, se zdálo, že Luftwaffe svojí práci odvedla více než dobře. Prý nalétávali v kruzích a neustále bombardovali sovětské pozice. Říkali, že projížděli místy, kde v podstatě nezbyl kámen na kameni a obranné pozice nepřítele byly úplně vymazány z povrchu zemského. Tam nikdo nepřežil, muselo to být peklo. Za pár desítek minut už tudy budou tryskem projíždět Guderianovy tankové úderné jednotky, které se budou snažit obejít Moskvu z jihu. „Nasedej! Jdi tam k těm klukům“, říká a ukazuje mi na jeden z tanků. Po studeném a kluzkém pancíři se vyšplhávám nahoru a zapadnu do poklopu. Uvnitř je málo místa. Všude čouhají nějaké trubky, ventily a vzduch je silně cítit pachem nafty a oleje. Motor nicméně krásně přede a jde z něj hutné teplo. Chvíli stojíme a pak velitel tanku cosi odpovídá do vysílačky. Chvíli poslouchá, potom jen poklepe řidiči na rameno a celá kolona se dáváme do pohybu.  Cítím se jako král. Ještě před chvílí jsem venku klopýtal sám a beze zbraně a teď? Teď jsem v bezpečí pancíře a kolem mě spousta mých spolubojovníků. Všechno to vypětí, ty nervy o vlastní život, ta zima, hlad a všechno to strádání, to vše teď skončilo. S pocitem sytosti se pokud možno co nejpohodlněji uvelebuju na svém místě v tanku. Zcela přirozeně se snažím najít si pokud možno co nejlepší polohu. Cloumá to s námi, když řidič projíždí kdejakou díru, mému znavenému tělu to ale nevadí. Konečně v bezpečí, teple a bez pocitu hladu. Motor tanku pravidelně bručí a já se brzy propadám do hlubokého, spravedlivého spánku.

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Nádherný pokrčováníčko ;-) ;-)

Vypadlo mi "a" :-D :-D :-D :-D

Tak tak... Díky moc.... Už se těším na trojku ;-)

Ahoj, díky za počteníčko. Trochu si nejsem jist, ale nejezdily německé tanky na benzín a ruské na naftu ?

úúúúúúúžasnýýýýý ;-) ;-) ;-) ;-) ;-)

Diky za pěkné čtení ;-)

Nole díky moc. Nádherný dechberoucí pokračování, hltal jsem to jak ten motor v tanku vzduch při plném výkonu. Už aby byl další dílek do skládačky. ještě jednou díky moc za pokračování a fajn čtení z té "špatné strany fronty" . :-) Protože je potřeba znát obě dvě strany mince, né jenom tu hezčí. :-)

Napsáno hezky....ale co tam ten Němec v Rusku dělal? :-/

Nole, další díl opět špičkový, nádherné a poutavé čtení, napínavé, no prostě paráda. Za sebe veliké díky a už aby tu byl další díl. Měj se fajn. :-) :-) ;-)

Článek od článku lepší a lepší, čte se to moc dobře.
Tohle na LP chybělo a proto rozhodně pochvala!

Moc pěkný! :-O
Vindelici... pravda, nedůležitý detail, ani jsem si nevšiml 8-) :-D

:-O jedním dechem, díky moc ;-)

Jako vždy úlet. Smekám a těším se na další psaní.

Dik. ...Stejne tak stekaji psi u nas...

Paráda jede to dál možná to bude jeden z těch 6tisic co se vrátil takže ještě je co psát pač bychom kdyby to nebyl on už by byl konec ale je i možná ta varianta nalezeného deniku který není dopsán tak ať se daří super :-P :-P :-P

Opět přečteno jedním dechem. Líbí! Díky!

;-)

Ahoj, děkuji nemohu to rozdychat. Moc krásné, děkuji že jsi se na nás nevykašlal. Pokud bude kniha, bylo by to super. ;-)

Diky moc vsem!! ;-)

Nafta - jj, chyboval jsem. Ja si doted myslel, ze tanky na benzin meli jen Amici. Jak jsem se mylil :-)

Knizka - moc tomu nedavam, jaksi neni cas na nic. Jsem rad, ze zpachtim jeden pribeh tady na LP. Ale osnovu uz mam skoro celou napsanou, to je fakt :-D Nicmene mam dva napady na knizky. Jedna s povidkama o hledacich a namet druhy, to si zatim necham pro sebe 8-) Pokud se mi to vubec kdy podari sepsat, tak nejdriv bych chtel napsat tu druhou. Prtze si myslim, ze nic takoveho tady na kniznim trhu jeste neni a mozna by mohla zaujmout dost lidi. To je taky duvod, proc ten napad nechci zverejnovat dopredu.

Opět poutavé čtení, díky NOLE :-) :-)

Hezky napsaný díky

Paráda ;-)

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na LovecPokladu.cz účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru