Prošel jsem peklem III.

Kategorie: Co se jinam nevešlo

Konečně u svých! Sakra, to je pocit. Kdo nezažil to co já, ten nikdy nepochopí. Po takové době tak slastný pocit bezpečí. V dalších dnech je mi dopřáno dva dny odpočinku a tak přemýšlím. Přemýšlím o tom, jak to asi někomu může znít divně. "Po takové době tak slastný pocit bezpečí". Bezpečí čeho? Východní fronty? Pro ty štábní krysy v Německu to je asi něco, co si v těch svých perfektně ušitých uniformách a nablýskaných botech ani nedokážou představit. Něco z čeho by se řada z nich na místě podělala, poslat je tady. A já? Já jsem šťastný jako blecha. Život je plný paradoxů a ve válce to platí o to víc. Znovu potkávám známé tváře. Všichni se na mě usmívají a poplácávají mě po ramenou. Pořád se vyptávají a já jim neustále dokola vyprávím svůj příběh. Kamarádům při tom hoří tváře a natahují uši, aby jim neuniklo ani jedno moje slovo. Když dovyprávím, všichni se smějí. Já se už tolik nesměju. Zase jsem trochu dospěl, už nejsem takový jako předtím. A taky kvůli tomu, jak mi Ivan načechral žebra. Bolí to pekelně. Ale i to špatné, čím jsem si prošel si nechávám spíš pro sebe. Naražená žebra chtějí čas. Hlavně že jsem v pořádku a nic se mi nestalo. Je to zvláštní, ale asi právě zažívám nejlepší dny ve zbrani, co jsem kdy zažil.

Další dny probíhaly v režimu příprav na další postup. Opravovala se technika, zbraně i všemožná výstroj. Situace pro nás vypadala dobře. Naše bombardéry drtily protivníka soustředěnými nálety a tím ho značně demoralizovaly. Museli jsme se probíjet dále k Moskě, ovšem před námi leželo několik obranných pásem. Velitelství rozhodlo, že se k cíli probijeme z jihu. Guderianovy tankové jednotky vrazily další smrtelný klín do soupeřovy obrany a naše jednotka byla jedna z těch, které se tohoto postupu účastnila v prvním sledu. Náš tankový výpad byl tak překvapivý, že jsme zanechali celou první obrannou linii za sebou a spolu s ní i většinu obránců, kteří se teď dostávali do smrtelného nebezbečí obklíčení. Tuto taktiku jsme si osvojili už dávno a v prvních měsících války na východní frontě nám přinášela nespočetné zástupy ruských zajatců. A nejenom to. Spolu s tím se nám do rukou dostávala vojenská kořist v podobě tanků, děl, minometů, ale i osobních zbraní. U nás oblíbených ruských samopalů. Jeden takový jsem jednou získal i já. Bylo to v podstatě bez boje, přesto si tu situaci jasně vybavuju.

Blížili jsme se tehdy k jedné vesnici. Naše tanky zůstaly stát asi dva kilometry od vesnice a několik z nás se tam vydalo na průzkum. Já spolu ještě s pár soukmenovci jsme to vzali zprava. Další šli zleva a po cestě jsme vyslali ozbrojenou motohlídku. Bylo brzy ráno a viditelnost nebyla ještě nijak dobrá. Všichni  jsme přikrčeni postupovali dopředu. Ránem se rozlehl dusot našich vojenských bot a cinkání kovových částí výstroje, které při běhu narážely do sebe. Motorka kolem nás prosvištěla a za chvíli byla v dáli. Už když jsme dobíhali k prvním barákům, zdálo se mi, že něco není v pořádku. Takový ten divný pocit. Ten šestý smysl, který na frontě získáš. Tedy když na to máš dost času, aby ses to vůbec naučil. Pořád jsem nevěděl co mi vadí, ale to tušení se mě drželo.  Pak se zničeho nic ozval z cesty mohutný výbuch. Z průzkumné motorky zbyl jen oblak ohně a kouře. Buď dostali zásah, nebo řidič najel na minu. K zemi! Rychle jsme všichni zalehli. Zbraně jsme měli odjištěné už předtím, přesto jsem si to znovu překontroloval. Snažili jsme se schovat za členitostmi terénu a očekávali jsme přivítací palbu. Nic se však nedělo. Nikdo na nás neútočil! Opatrně jsme začali jeden po druhém vykukovat, zda náhodou někde neuvidíme nepřítele. Nikde však ani živáčka. Nikdo nestřílel, nikoho jsme neviděli. Zazněl povel a všichni se zrychleně přesunujeme do vesnice. Oči všech bloudí po okolí a hledají jakékoli známky po nepříteli. Naše tanky popojíždějí rovněž kupředu. Staví se tak, aby jejich osádky měli dobrý přehled a případně nás mohly krýt. Ne však zase tak blízko, aby samy mohly být zničeny nějakou nepřátelskou pěchotou.

S velitelem druhého družstva se posunky domlouváme, že celou vesnici obejdeme zezadu. Tam se spojíme. Poslední odsouhlasení a jdeme na to. Vyrážíme vpřed. Snažíme se tento nebezpečný úsek, kde se nemáme pořádně kde schovat, přeběhnout pokud možno co nejrychleji. Poklusem se přibližujeme a po očku stále koukáme po blížících se chalupách, zda v nich neuvidíme nějaký pohyb. Nikde nic. Běžíme pořád po straně a najednou zpozoruju za posledním stavením postavu, která rychle zaběhla za stavení. Byla to nějaká stodola. „Halt!“, zvolám na své druhy a všichni se zastavíme a přikrčíme. Hans, ten hubený zrzek odněkud od Drážďan, ihned zaklekává a vypálí pár ran. Slyšíme jak veliltel druhého družstva křičí, aby se všichni zastavili. Hans zalehává do trávy a kryje nás. My ostatní běžíme  ke stodole. Napětí roste. Může tam být cokoliv, ukrytý tank, kdo ví.

Kousek od stodoly stojí na konci vesnice tři chalupy. Běžíme k první z nich a já do ní skrze rozbité okno rychle házím granát. Ozve se detonace a tlaková vlna výbuchu zbavuje okna posledních zbytků skla. S dopředu nataženými zbraněmi se rychle přibližujeme. Opatrně koukám skrze okno, zatímco můj parťák už chalupu obchází a jde ke dveřím. Nevidím nic podezřelého a tak na něho volám, ať jde dovnitř. Vběhne tam, chvíli slyším jen jeho zrychlené kroky, jak prohledává místnosti, ale pak na mě zavolá, že je vše v pořádku. Vybíhávám zpět od chalupy a posunky dávám Hansovi najevo, že už nás jistit nemusí a že se má přidat k nám. Počkám na něho a oba dva pak vbíháme do obsazené chalupy, kde se už náš třetí druh v boji zabydlel u okna a skrze rozbité okenice kontroloval dění venku. V mezičase už vidíme naproti členy našeho druhého družstva, kteří se dostali v podstatě až k nám. Zajímají pozici u blízkého pahorku a zaléhají za ním. Posunky jim ukazuji, že půjdeme ke stodole zprava, oni zleva. Mezitím už nás dobíhají první posílily. Poslední zamávání rukou a jde se na to. Rychlými přískoky se blížíme k cíli a srdce mi buší jako o život. Kolem stodoly se snažíme proklouznout potichu, ale rychle, a zároveň poslouchat, zda zevnitř neuslyšíme nějaké podezřelé zvuky. Nic, jdeme až k vratům stodoly, které první z nás rázným kopnutím otevírá. Pak se zase schová, ale žádné výstřely se neozývají. Po nikom ani památky. Co se to tady sakra děje? Pořád čekáme nějaký přepad ze zálohy a otáčíme hlavy na všechny strany. 

Na nic nečekáme a všech šest nás vkročí do stodoly, kterou začneme prohledávat. Ještě s jedním jdeme nahoru, tam kde je uložené seno. Jdeme po seně a snažíme se najít cokoliv podezřelého. Najednou vidím ve tmě pod sebou dvě oči. Někdo na mě kouká zpod sena. V ten moment nevím, jestli je to potkan, nebo co to je. Namířím na to místo pušku a v ten moment se ze sena vynoří postava. Sakra, to jsem se lek! Je to mladý kluk, počítám že mu není víc než 16 let. Stojí přede mnou s rukama nahoře a pořád něco drmolí rusky. Má uniformu, tedy je to voják. Vysílám Hanse, aby přivolal někoho, kdo by byl schopný překládat. Kluka mezitím prohledáme a krom pár drobných po kapsách, nic nenacházíme. Nedaleko místa, kde jsem ho našel ale nacházím v seně jeho nabitý samopal. Byl tak podělaný, že si z něj ani nevystřelil. Zajišťuji zbraň a házím si ji na záda. Snažím se od něj zjistit, kde jsou další vojáci, ale nerozumí mi.

 „Nebo nechce rozumět!“ praví do toho Fritz, velký, dvoumetrový chlap, kterému jsme říkali Svěrák. Připodobnění svěráku k síle jeho rukou bylo víc než trefné. Přiskočí a nebohého Rusa začal tlouct pažbou. Ihned ho okřikuji, protože nechci, aby ho ještě teď zabíjel, můžeme z něj dostat důležité informace. Kluk se hned rozbrečel a nešťastně až vystrašeně po nás kouká. Rukama prosí o život. Za nějakou chvíli se vrací Hans. „Nemáme tady nikoho, kdo by mluvil rusky“, vyhrkne ze sebe, jen co doběhne do stodoly. Podívám se na Svěráka, který jen natáhne závěr svého samopalu a na místě toho kluka dávkou zastřelí. Nikdy nezapomenu na ten jeho pohled. Ještě se otočil na mě, jakoby měl v očích otázku, proč mě nezachráníš, proč? Na to se nedá zapomenout. To je něco úplně jiného, než když někoho střelíte do zad, nebo na několik set metrů a jen vidíte, jak se jeho postava skácí k zemi. Navíc byl to ještě malý kluk. S mým bratrem byli asi stejně staří. A zatímco bratr byl doma u mámy, tenhle tady zemřel. Není už nad čím přemýšlet dále. Mrtvolu necháváme na místě a pak stodolu podpalujeme benzínem. Následně vypalujeme celou vesnici, aby se tady už nikdo nemohl skrývat. A taky za tu minu a naše zabité kamarády. Od té doby si ten samopal nosím s sebou. Na pažbě jsem později našel něco vyrytého azbukou, ale nerozuměl jsem tomu. Při nejbližší příležitosti jsem ten nápis stejně vyškrábal. Ale na oči toho kluka, na ty jsem už nikdy nezapomněl. Byla v nich taková nevinnost. Válka je krutá a své oběti si nevybírá.

S klidným svědomím dnes můžu říct, že být v té době zastřelen kulkou, to bylo ještě dobré. Ne všichni měli to štěstí. Jiní si před svých odchodem prožili nesnesitelná muka, krutá a nelidská mučení, upalování zaživa, znásilňování. Dost často nám bylo úplně jedno, že se jednalo o pouhé civilisty. Náš postup byl tak rychlý, že jsme za sebou nechávali desítky až stovky kilometrů od nepřátel nevyčištěného území. Spousty lidí, spousty protivníkových vojáků stačilo utéct a nebylo zajmuto, spousta dalších civilistů se k nim připojovalo. V hlubokých lesích se spojovali do větších partyzánských skupin a zle nám zatápěli v našem zázemí, kdy nám svými akcemi a sabotážemi dost často přetínali důležité tepny zásobovacích tras, přičemž už samo zásobování nám nestačilo v rychlosti našeho postupu. Nevěřili jsme nikomu. Čím víc krve ulpívalo na našich rukou a čím horšími válečnými situacemi jsme si procházeli, tím víc jsme byli k utrpení druhých bezcitní, otupělí. Strach a smrt se staly naší každodenní realitou, neoddělitelnou součástí našich mladých životů. Dostali jsme se do absolutně šílené reality, na kterou se nedá připravit. Každá další akce, každý další postup a konflikt, je jen jednou a naostro. Teď žiješ a za chvíli už nemusíš. Ztratilo smysl cokoli plánovat.

A tak jsme žili. Ze dne na den, z hodiny na hodinu. Asi jako každý voják na frontě, v tom není rozdílu. Pro Svěráka to nebyla žádná mimořádná událost. Od jiných už jsem toho o něm slyšel povícero a vím, že nikdy neměl problém zastřelit ženy, nebo dokonce děti. I já to viděl na vlastní oči. A rozhodně nebyl jediný. V té době jsme si taky ani v těch nejdivočejších snech nepředstavovali, že by se třeba něco podobného mohlo později stát i u nás, v Německu. Proč bychom taky měli? Byli jsme páni situace. Téměř celý západ před námi padnul na kolena a od Moskvy nás dělilo necelých sto padesát kilometrů. Nutno podotknout, že v té době se o své slovo už pomalu začala hlásit zima a nás čekaly velmi krušné chvilky. Marně jsme provianťákovi spílali do neschopných lenochů a vyptávali se, kdy nám začne vydávat zimní oblečení a doplňky. Jeho odpověď byla stále stejná: "Ze skladů ještě pořád nic neposlali". Nezbývalo než doufat, že tato cenná zásilka dorazí co nejdříve, anebo že k nám ruská zima bude milostivá. Tak jako tak, jednoho dne přišlo velké ochlazení. Zatímco většina pěchoty reagovala nadávkami a za studených nocí nás již přecházel smích, byla to skvělá zpráva pro naše obrněné divize. Ty se tak zbavily nepříjemného a věčného nepřítele, bahna. Byli jsme znovu připraveni tvrdě udeřit na Moskvu a v nejbližších dnech ji dobýt.   

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Su v práci tak sem to zhltnul při kamerach kde chvílemi mohu číst paráda vypadá to na pěkný výprask u té Moskvy uvidíme jak se náckovi povede supr jen tak dál :-P

Díky!

Díl od dílu je to čím dál víc napínavější. Díky, těším se na čtvrtý díl. :-) ;-)

Napínavé a poutavé čtení dík :-)

super , dobrý , skvělý , výborný , čtivý , napínavý a prostě bezva... ;-) ;-) ;-) ;-)

Opět díky a zase jedním dechem ;-)

paráda

Díky moc. Dobré čtení, poutavé, poučné napínavé. ;-)

Literárně skvěle napsané, chápu, že se jedná o popis prožitků obyčejného vojáka z jedné strany, který si prožil své, ale vadí mi, že ten nácek je tady stylizován do role hrdiny a chudáka, kterému zlí Rusáci ublížili. Jedná se pouze o jednostranný pohled, který zcela pomíjí fakt, že ten dotyčný "hrdina" tam vůbec neměl co pohledávat a že při tažení na Moskvu třeba vypálil několik ruských vesnic a zastřelil při tom spoustu dětí a žen. Chybí tomu objektivnost a historická pravda, což mi vadí z toho důvodu, že to tady čte spousta mladých kluků a ti potom dostávají falešný obrázek o historii a hledají své hrdiny na straně agresora.
Třeba ale autor zamýšlí na závěr uvést věci na pravou míru nějakým dodatkem, jak to ve většině případů u podobných děl autoři dělají. Rád si počkám na další pokračování.

Myslím že je to dokonalé, objektivnost a pravda v tom je, protože ten Rus nepřežil. Toto se dělo na každé frontě, ne jen ze strany Němců. Pořád nechápu lidi co si myslí že Rusové sou spása, ne jeden člověk zapoměl na zvěrstva ze strany Rusů. Stalinův režim byl horší jak ten Hitlerův ale to každý ignoruje neboť pravda je na straně vítězů, smutné. Tímto nechci obhajovat nacistické zvěrstva. Jinak děkuji za povídky sou poutavé. ;-) :-)

Super ;-)
Doufám, že už dopisuješ 4 díl.

Taky doufám, je to parádní počtení :-)

Pěkný to je :-)

иди и смотри, doporučuji ten film.

NOLLe,,opět pěkný čtení,ale v zájmu historický pravdy bych dal osobně dva konce,při ůstupovejch bojích byl brutálně zavražděn v Bělorusku a ta druhá ,dožil vysokého věku v Německu a byl hrdý ,že byl součástí tak skvělé divize...a to zabíjení je přece přirozená věc ve válce...je to smutný ,ale dnes vychází víc knih o Wehrmachtu a jiných braných složkách než o jejich zločinech 8-) o:-)

Ahoj, opět perfektní, děkuji ;-)

Ahoj! Diky moc! 4. dil dopsan... ;-)

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na LovecPokladu.cz účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru