Prošel jsem peklem IV

Toho dne jsme vstávali hodně brzy. Byly snad teprve 3 hodiny ráno, když nás probudili. Mrzutě si nazouvám promrzlé boty a snažím se nabalit pokud možno co nejvíce. Je tam zase strašná zima. Zatímco stojím ve frontě na výdej teplého čaje a snídani, tankáni už se snaží startovat své stroje. Některým se to podaří téměř hned. Jsou však i takoví, kterým se to nedaří ani náhodou a tak běhají kolem svých strojů a lamentují. Chvíli se mezi námi šíří zvěst, že snad dnes ani nezaútočíme, když nebudeme mít dostatečnou podporu tanků. Letecká podpora bude díky velké oblačnosti taky buď žádná, nebo jen omezená. Nakonec si ale tankisté i s tímto poradí. Pod tanky rozdělávají ohně, které nahřívají pancíře. Jednomu po druhém se pak daří nahodit motory a za chvíli už kvůli řevu motorů není téměř nic slyšet. Jeden z řidičů prohlašuje, že už tank prostě vypínat nebude, nechá ho běžet celou dobu, jinak že ho prý už nenastartuje. K čemu nám budou tanky, s kterýma se nebude dát pohnout? A to je teprve listopad! Posádky obsazují svá místa a tanky se pomalu formují do kolony. My pěší se potom srocujeme kolem nákladních aut, která nás převezou blíže k místu našeho bojového nasazení. Je stále tma a všudepřítomná zima okusuje konečky našich prstů a uší. Málokdo to však vnímá, ve vzduchu je cítit vzrušení z nadcházejícího boje. Všude poletují příkazy a nadávky vojáků. Ti co měli štěstí na sobě už mají zimní vybavení. Ti kdo štěstí neměli, ale jsou chytří, ti si už obstarali zimní výbavu ruských vojáků. Ostatní holt musí mrznout. Naštěstí je na tom naše jednotka přeci jen aspoň o trochu lépe, než většína jednotek Wehrmachtu. Pomalu jeden za druhým skáčeme na korbu auta a usedáme tak jak každý uzná za vhodné. Poslední kontrola vybavení a dávám řidiči pokyn, že jsme připraveni k odjezdu.

Zanedlouho je už kolem nás spousta kouře. To z burácejících motorů tanků, které se rozjely vstříc novému boji, vstříc odhodlanému nepříteli, který je pevně zakopán na svých pozicích. Naše ztráty v té době byly enormní. Patřil jsem k těm šťastnějším, kteří stále ještě žili a zároveň nebyli těžce raněni v boji. Včera jsem se díval na fotky naší roty z doby, kdy jsme ještě byli doma v kasárna. Díval jsem se postupně z jednoho na druhého. A tak jsem si uvědomoval, kolik z mých kamarádů už tady dnes není. Další byli kvůli zraněním odesláni do sanatorií v zázemí. Situace byla o to horší, že jsme začali pociťovat nedostatek poddůstojníků. Zkrátka úmrtnost byla veliká. Ale nic jiného se tady nedalo čekat. A už vůbec ne u takových elitních jednotek, mezi které se naše divize mohla směle počítat. Byli jsme nejlepší, věděli jsme to o sobě, byli jsme o tom přesvědčeni. A nepřítel to o nás už taky věděl. Kam jsme přišli, tam jsme procházeli těmi nejtěžšími boji. Dnes tomu jistě nebude jinak. Náš plan je jednoduchý. Opět postavený na rychlém překvapení protivníka, průrazu skrze předem naplánovaném místě obrany. Tento útok provedou tanky společně s našimi bombardéry. My měli za úkol takto vzniklou díru v obraně rychle zaplnit a nedovolit nepříteli se na těchto místech udržet. Za každou cenu jsme museli hájit pozice, nedovolit nepřátelským posilám v úspěšném protiútoku a pokud možno se probít co nejdále a tak potom obklíčit nepřátelská vojska.

Jeli jsme už něco přes hodinu, když jsme zastavili na kraji velkého lesa. Zastavilo tam hodně vozů. Čekali jsme na pokyn k útoku. Vojáci si mezi sebou vyprávějí vtipy, jakoby snad nevěděli, co je za chvíli může potkat. Někteří ale jen tak v hloučcích stáli, přešlapovali na místě a mlčeli. Další nervózně pokuřovali, nebo jen nepřítomně hleděli do dáli. Někdo vzpomínal na své blízké v Německu, někdo s živou vidinou svých nedávno padlých kamarádů přemýšlel, zda dnes přežije sám. Dalším to bylo úplně jedno. Tvářili se jakoby zrovna měli jít do kina. Samé legrácky a pošťuchování se svými kamarády, jako by jim snad ani nebyli na frontě a neměli strach. Ale nemyslím si. Všichni měli obavy. Strach ne, se strachem do boje nemůžeš. Ale obavy o svůj život, o své oči, končetiny, něčemu takovému se nedá vyhnout. Člověk si na to vzpomene, ať už chce, nebo nechce. Koukal jsem na nové lidi v naší rotě. Takoví holobrádci. Ani nevím, odkuď se tu vzali. Nijak zvlášť se o ně nezajímám. Jsou celí žhaví do boje, ale nemám jim to za zlé, sám jsem taky takový byl. Až okusí pachuť bitevní vřavy, až kolem sebe uvidí roztrhané kamarády z kterých polezou střeva, až budou týden zakopáni vedle zdechlých koní, až se na ně bude řítit několikatisícový dav nepřátel, jež křičí to své “Urááááááááááááááá”, pak jim to asi teprve dojde. Ale neříkám nic, stejně by mi nevěřili. Někteří z nich by si snad i mohli myslet, že jsem zbabělec. Jsou tak naivní. Jako děti. Z dětí se ale velmi brzy stanou muži. Z některých však ne. Z těch zbydou jen lidské trosky. Fyzicky nebo psychicky zlikvidovaní lidé. Snad jim národ jejich oběť jednou splatí.

Z přemýšlení mě vytrhává křik několika důstojníků, kteří všem nařizují rychle nastupovat na auta. Všichni si tedy bereme svoje věci a naskakujeme. Potom rychle odjíždíme po cestě směrem na východ. Nejedeme moc dlouho, když uslyšíme první výstřely a exploze. “Chlapi, je to tady, jdeme na ně! Za národ, za vůdce!” vykřikuje bojovně jakýsi mladíček, který je na frontě týden i s cestou. Však on mu už Rus vysvětlí, jak to tady chodí. Auto s námi na nerovné cestě hází ze strany na stranu a po chvíli zastavuje. “Ven, ven, ven, rychle, rychle!!”, pokřikují naši velitelé a my vyskakujeme jeden za druhým. Nechávají nás nastoupit do tvaru a rychle nám vysvětlují situaci. Jsme v úseku, kterým naše tanky jen projely. Respektive toto městečko byli nuceni objet. Narazili zde na silný odpor pěchoty. Bojovali s nimi asi přes hodinu, než se rozhodli toto místo raději objet a neztrácet další čas. Na nás tedy zbylo toto městečko vyčistit od nepřítele. Co víme, je to, že před městem určitě leži minové pole. Několik našich nepojízdných tanků stojí v před jeho branami. Některé v plamenech, některé to odnesly jen utrhlým pásem a tak se někteří tankisté zachránili. Ti take vypověděli, že nemají vůbec ponětí, kolik obránců se v tomto téměř zbořeném městečku může nacházet. Jisté ale je, že mají k dispozici děla, které již obránci využili při odrážení našeho tankového útoku. Jsou tam krom tankových min i ty protipěchotní? To nás trošku strašilo, ale to je válka. Jdeme na ně!

Nejprve nám nad hlavami začaly prolétávat dělostřelecké granáty, kterými se naše dělostřelectvo snažilo ničit obranná postavení nepřítele. Nevěděli jsme přesně jak je postavená obrana, ale švihali to tam, jeden za druhým. Půl hodiny jsme se na to divadlo koukali. Potom se rozhostilo ticho, nikde nebylo slyšet ani ptáčka. Teď už je řada na nás. Rozbíháme se směrem k městečku. Nikdo neukazuje žádný strach, jdeme si pro další vítězství, jsme nejlepší vojáci na světě! Běžíme jak o závod. Snažím se dostat co nejrychleji do zákrytu nějaké zdi, nebo nějaké prohlubně, kam bych se mohl na chvíli schovat. V tom Rus spustil palbu. Suché výstřely pušek se mísily s hlubokými zvuky kulometných dávek, výbuchy minometných min a dělostřeleckých granátů. První padlí na naší straně a já rychle zalehávám. Snažím se střílet do míst, odkud vnímám palbu obránců. Jsme už dost blízko na to, abych viděl jednotlivé postavy vojáků, jak přebíhají mezi sutinami a troskami domů. Pár metrů ode mě vidím, jak se někdo bázlivě krčí v díře vzniklé po výbuchu. Je to ten mladý, který ještě před pár minutama něco vykřikoval o národu a vůdci. “Hni se, jdeme!” zařvu na něj a on si mě sotva všímá. “Zvedej tu prdel, jdeme!!” křičím na něj už řádně naštvaný. Mladej ale pořád leží na místě a místo toho aby se zvedal, odjišťuje handgranát. Pak ho hází před sebe. “Co děláš ty idiote!”, řvu na něj, když vidím jak si počíná. Vždyť k nim ani nedohodíš. Skoro jsi to hodil mezi naše!”, rozčiluju se nevídaným způsobem, protože není nic horšího, než nechat svůj život v rukou někoho takového. “Do prdele, zvedej tu línou prdel a běž”, řvu na něj a sám se rozbíhám vstříc přicházející palbě. Když vybíhám, otočím se ještě po tom mladém, abych si zkontroloval, že tam nezůstal ležet jako nějaký zbabělec. Postavil se na nohy a než stačí udělat první krok, dostane kulku přímo do hrudi. Ani nevykřiknul. Nemělo smysl to řešit, musím dávat pozor hlavně na sebe. Rychlými přískoky se dostávám k sutinám prvních domů a zalehávám. Už tady jsou jiní a další nás dobíhají. Konečně se jednomu družstvu daří postavit do pozice kulomet a ten začne štěkat jak zběsilý. Dobíhá i minometné družstvo, které za námi hned zajímá pozice a začné pálit jednu minu za druhou. Počkám až doběhnou moji nejbližší spolubojovníci a společně se dle plánu pouštíme dál do městečka. Za každým rohem číhá smrt. Kulky kolem nás lítají, ale držíme se pořád pospolu. Po druhé straně ulice postupují naši kamarádi. Stejně jako my se snaží postupovat rychle a účinně. Není to však dost dobře možné. Téměř v každé rozpadlině, v každém dome, je ukrytý nepřítel.

Dobíháme do další ulice a opatrně vykukujeme přes roh. Téměř okamžitě se na nás zaměřuje palba kulometu. Rychle se schováváme a přemýšlíme jak ho zničit. Klečíme schovaní v řadě a já dávám dokupy údernou skupinu, která bude mít za úkol se ke kulometnému hnízdu dostat. Povedu je. Ostatní zatím zůstanou tady a budou se snažit nepřítele zaměstnat střelbou. Vybírám si sedm chlapů, u kterých věřím, že jsou ti praví. Obejdeme je z boku. Když odcházíme, ostatní se snaží najít si nějaké chráněné místo, odkud by mohli vést palbu. Kulometčík zalehává ihned těsně u rohu a vypouští pár dávek jako pozdrav nepříteli. Otáčím se na svoji skupinu a povídám:”vemte si ještě pár granátů od ostatních, budou se”, nedopovím. Kousek od nás se ozve ohromná exploze. Kulometčík dostal téměř přímý zásah dělostřeleckým granátem. Čtyři mrtví na místě, dalších asi šest zraněných. Každý, kdo byl blízko, to schytal. Řev raněných se začíná rozléhat do nekončící palby. Zdravotník se snaží, seč mu síly stačí, ale pod rukama mu vmžiku umírají další dva vojáci. “Nemáme čas, jdeme!”, zavelím a rozběhnu se. Za mnou mých sedm statečných.

Přebíháme ulici a schováváme se do prvního domu. V letu procházíme přízemí a postupně se posouváme dál a dál. Dům od domu, blok od bloku. Z venku slyšíme stále probíhající urputný boj. Rusové své pozice drží jako nikdo jiný. Bojují tak, že nás to až překvapuje. Měli jsme za to, že jejich síly jsou vyčerpané a jejich obrana bude postupně slábnout. Ale skutečnost tomu vůbec neodpovídala. Když probíháme dalším barákem, ozvou se výstřely samopalu a jeden z našich padá mrtvý k zemi. Zastavujeme se a zjišťujeme, že v jedné mistnosti někdo musí být. Házíme tam rovnou dva granáty. Ozvou se dvě ohlušující exploze a nářek raněných. Po prvotním rozplynutí kouře rychle vbíháme do místnost s prsty na spouštích našich zbraní. Vidíme však jen asi dvacet zraněných vojáků. Asi v místě měli nějakou narychlo vytvořenou ošetřovnu a během našeho útoku se jim nepodařilo utéct do bezpečí. Na zemi leží mladá dívčina, bude jí něco kolem dvaceti let. Leží na zádech a tělo má potrhané od granátu. Kousek od jejího těla leží samopal, který ji vypadl z rukou. Tak to ona po nás střílela. Už to má holka za sebou. Zbytek raněných stále naříká. “Jdeme dál, nemáme čas”, popoháním svoje chlapce. Odcházíme. Najednou za sebou uslyším střílení. Otočím se a vidím jednoho z našich, jak do těch raněných vystřílel celý zásobník. Když dílo dokoná, otočí se. Naše oči se střetnou. Popojdu blíže k němu, abych si prohlídnul místnost. Nebylo o co stát. “Jdeme!”, zavelím a zase se připojujeme k ostatním. Procházíme další budovy a jsme už dost daleko na to, abychom z domu viděli na střelce nepřátelského kulometu. Stavíme se do oken a na můj pokyn na něho všichni začneme střílet. Za pár vteřin je po všem. Schytal to a zbytek osádky se rychle schoval.

Pojednou slyšíme křik a zvuky běžících lidí pod námi. “Kurva, jdou si pro nás!”, vykřikne jako první Otto a opatrně kouká dolů ze schodů. “Jo, jsou tam dole, je jich hodně!”, řve na nás a my se takticky rozmisťujeme tak, abychom mohli krýt jak schody, tak prostor za námi i před námi. Otto už ale začal pálit. Dle řevu je nám jasné, že nejméně jednoho z nich dostal. Jednu dvojici posílám směrem dopředu, druhou za nás, do směru odkuď jsme původně přišli. Já ještě s jedním se přidáváme k Ottovi a pálíme dolů pod nás. Situace nevypadá dobře, začali na nás střílet i zvenku skrze díry, kde dříve byly okna. Zalehli jsme k zemi a stále střežíme schody pod námi. Rusové se ale tlačí dál. Až poté co zasahujeme další dva z nich, stahují se. Vzápětí se ve vedlejší místnosti rozezní neskutečná rána. Vypadá to na zásah dělostřeleckým granátem. Půl zdi úplně chybí a kus střechy jakbysmet. “Zpátky, zpátky!!”, volám skrze zvířený prach na své soukmenovce vepředu, aby se stáhli k nám, ke schodům. Počkáme na ně a pak půjdeme zpátky dozadu, abychom se vrátili pro posily. Jsme už dost daleko, nechci se dostat do obklíčení. A rozhodně ne do zajetí, to raději zemřu tady, než čekat co by se mnou Rusové udělali. Byli suroví, neméně tak jako jsme byli i my. Šlo jim doslova o holý život, o přežití jejich národa, bojovali vskutku o vše. “Kde jste sakra, zpátky!!”, volám zase na předsunutou hlídku, ale nikdo se nevrací. Vysílám tam jednoho z naší skupiny. Ten vyběhne a po chvíli se ozve střelba. Nechávám zbytek skupiny u schodů a jdu za ním. Na chodbě vidím, že je mrtvý. Leží tam na břichu a nehýbe se. Pošlu tam do toho tmavého místa dávku, nic se však neděje. Takže Rusové už tam jsou. To znamená, že kluci z předsunuté hlídky jsou mrtví taky! Rychle běžím zpátky. My jejich boj přeslechli díky naší vlastní střelbě na schodech. “Rychle, rychle, zvedejte se, musíme odsuď co nejrychleji pryč! Dělejte vstávejte, co čumíte?! Všichni vepředu to schytali, jdeme!” Ostatním jakoby nedocházely moje slova. Koukají na mě, pak se jeden ozve:”Ale vždyť tam vepředu je Gerhard!”, povídá jakoby to snad mělo něco znamenat. “Je mrtvý, všichni jsou mrtví! Chápeš to?! Vstávej a kopni se do prdele, nebo se s ním už taky brzy setkáš!”. Pošleme směrem dolů ještě pár dávek a hodíme tam granát. Všechny vysílám pryč a sám tam ještě chvíli zůstávám, abych kryl jejich ústup. Prásk, další zásah dělem, tentokrát ale o dvě patra pode mnou. Pošlu dolů ze schodů ještě několik výstřelů a pak se snažím od tohoto místa dostat co nejrychleji. Po několika minutách dobíhám naší skupinku. Ta měla štěstí a během ústupu se jim podařilo najít ještě jednoho zraněného Rusa. Táhnou ho za flígr s sebou. Rus nadává, protože má něco s nohou, ale na to my nedbáme. Jeho život pro nás nic neznamená. Buď půjde, nebo dostane kulku. Řekl bych, že pravidla této hry chápe.

Když se dostáváme ven, zjišťujeme že se zbytek naší pěchoty stáhnul. “No do prdele, to je skvělé teda! Zase nás tady nechali, normálně nás odepsali!”, nadávám skoro nepříčetně. Aby taky ne. “Kdo z vás se tady dostal 2x do ruského zajetí? No kdo? Mě to jednou stačilo!”, dodávám k situaci a ostatním dochází, že tady končí každá legrace. Musíme se dostat co nejrychleji k našim. Možná to tady za chvíli vybombardují a nás zabijou vlastní bomby! Anebo se kruh kolem nás uzavře a my padneme do zajetí, z kterého už nebude úniku. No prostě nebude. Nevěřím tomu, že by se mi můj husarský kousek mohl povést ještě jednou. Rychle se proplétáme sutinami a běžíme zpátky. Kolem sviští kulky, ale už to ani nevnímáme. Když to máš dostat, tak to dostaneš. Tak jsme si to tehdy říkali. Kolikrát jsme viděli někoho, u koho se nám zdálo, že se mu snad všechny střely vyhýbají. A pak tady byli takoví, kteří na smrt mysleli pořád. Ostatní se je samozřejmě při jakémkoliv náznaku pokoušeli umlčet. Sami totiž měli problém něco takového dostat z hlavy a když už se jim to konečně podařilo, tak mají poslouchat skuhrání někoho jiného, že umře? No to ani náhodou! Ale já, jak se zdá, jsem jeden z těch šťastných. Sám jsem se dostal z ruského zajetí a kulky se mi opravdu zatím vyhýbají. Zatím. Takové úvahy se mi do hlavy vtírají v moment, kdy se normálně snažím usnout. Teď, v boji, není na nic takového čas. Stále běžíme, občas se zastavíme, abychom opětovali palbu a donutili tak protivníka, aby se zastavil a aby nás tolik nepronásledoval. Utíkáme stále dál a dál, až v jedné ulici konečně narážíme na naše. Křičíme na ně, aby nestříleli a běžíme k nim. Všichni už tady byli stáhnuti zpátky. Odpor byl tak silný, že se nám nepodařilo prolomit obranu Rusů a my se musíme s těžkými ztrátami stáhnout zpátky. Vybojované předpolí ale nechceme jen tak předat nepříteli zpátky zdarma. Dorážejí další posily, které mají za úkol tento vydobitý úsek udržet přes noc. Ranění jsou odváženi jako první. Naše jednotka se ještě pozdržela a do promrzlé země narychlo pohřbíváme několik našich padlých. Kopání jde strašně ztuha, ale my nemáme čas a jsme enormně unaveni. Jednoho padlého vojáka do hrobu v podstatě natlučeme. Jeho tělo se nám nevejde do díry, ale vyčerpání už je tak velké, že se nikomu nechce ji zvětšovat. A tak ho tam chudáka doslova natlačíme podrážkama našich bot. Není to nic, co by se dalo teď chápat. Není to ani nic, na co bychom byli hrdí. Ale tak to tenkrát bylo. Děláme jim kříže z březového dřeva a na ně zavěšujeme jejich přilby. Pak se v krátkosti pomodlíme za jejich duše a nastupujeme na auta, která nás dovezou zpátky do našeho polního tábora.

Pokud se našim posilám podaří udržet tyto pozice přes noc, pak hned zítra ráno opět nastoupíme, včetně podpory tanků. A pak už jim pořádně zatopíme! Vyženeme je pryč, místo obsadíme a nedalekou Moskvu jistě dobijeme. Vždyť už nyní šlo dalekohledem pozorovat její okrajové části, byli jsme sakra blízko a to naší touhu po vítězství ještě zvětšovalo. Dobití, unavení a hladoví teď všichni v polní kantýně koukáme do ešusů z kterých stoupá pára z horkého jídla. Mlčky jíme a nikdo nic neříká. Není ani co by kdo řekl. Jeden v sobě má za ten den tolik zážitků, co jindy třeba za celý jeho předchozí život neměl. Někdo ztratil nejlepšího kamaráda, s kterým to táhnul už nekolik let a byl mu bližší, než vlastní bratr. Někdo ztratil úplně všechny a z jednotky se zachránil pouze sám. Někteří už jsou bradou vzhůru a některým třeba umrzly nohy. Na to si taky pamatuju…jak tam ti kluci z wehrmachtu stáli, v těch zákopech…a strašně nadávali jaká je jim zima, že se to nedá snést. Jeden z nich ale prohlásil, že to už překonal, že jemu už je teplo. Poklepal jsem mu po nohou a bylo to jakobych poklepal kus dřevěného špalku. Nebyla mu zima, to mu jen nohy umrzly a s tím i nervy, takže chudák už nic necítil a myslel si, jak na to vyzrál. “Tak to pojedeš domů, kamaráde”, povídám, zatímco on na mě nevěřícně zírá a snaží se pochopit, co jsem mu právě řekl. Pak si horečně začal sundávat boty a rukama začal třít nohy, aby je zahřál…pořád říkal, že to není možné, že mu nemohly nohy umrznout, že je to blbost. Nechal jsem ho u toho. Asi byl v šoku. Sám musel vidět, jak ty nohy vypadají. Když odcházím, propuká v hysterický pláč. Má štěstí, pojede domů. Dostane metál a má od války klid. To já, já jsem ten, kdo zase zítra bude bouchat na brány pekla. “Pane Bože, stůj při mě tak, jak jsi dosud stál. Moc Tě prosím”, to jsou má poslední slova před spaním. Na zítřejší den se ale vůbec netěším. Bojové štěstí jakoby se k nám teď otočilo zády. Snad to bude jen na chvíli.