Raport z naší cesty za velkou louži

Čtvrtek

Elmara: Ve středu asi v jedenáct večer volám Pilotovi, pouze takový tradiční podvečerní pokec. Kecáme a samozřejmě probíráme zítřejší odlet. Jenom tak mezi řečí mu nastíním plán našeho odjezdu, díky tomu se přijde na to, že mi o dvě hodiny hapruje odlet. Trochu jsem zaměnil odlet z Londýna s tím z Prahy. Ráno jsme tak na letišti včas! Pilot ale trvá na tom, že je třeba dát ještě kafe a burgra. Díky tomu o deset minut zmeškáme otevřený „gate“ na zavazadla. Ty předáváme letuškám u brány k letadlu… Personál British Airways pouze nevěřícně kouká a šeptají si mezi sebou: „To jsou ti čtyři!“ No, začátek, jak se patří na Archeo LP. Cesta naštěstí proběhne v klidu, i když konstrukce sedaček ekonomické třídy je pro chlapíčka, co má dva metry opravdu smutnou věcí. Jedenáct hodin v pozici kolena u uší mi dává docela zabrat. Na letišti ve Vegas nás čeká překvapení v podobě celníka na imigračním, který dává do placu drobné české větičky a na dovolenou jezdí do Čech. Bereme taxíka a jedeme na hotel. Dávám sprchu a doslova upadám do kómatu.

Pilot: Jo, není nad ikonický začátek výletu . Večer před odletem mě zarazí zjištění, že já se Sárou odlétám z Prahy v deset a Mára s Janou až v jednu! No, ještě že jsem tak bystrý a podařilo se mi odhalit tento katastrofální omyl. Usínám s pocitem, že jsem borec. Ráno nervózně bloumám po bytě a snažím se vzpomenout, co jsem si zapomněl zabalit. No, to se brzo ukáže . Na Ruzyni se trochu zamotám v parkovištích, v patrovém jedu chvilku v protisměru, nervozita dělá své. Sára se mi snaží říct, že na odbavení musíme být maximálně 1,5 hodiny před odletem. Poučím ji, že jsme už online odbaveni, že na přemýšlení jsem tady já a ona má pouze tlumočit. Výsledný dojem zkazila moje drobná roztržitost, zapomněl jsem klíče od auta na střeše a Sára si toho bohužel všimla první.
Po klidné snídani u Mekáče nás trochu zarazí zavřená odbavovací přepážka. Díky naší vrozené diplomacii se nám nakonec daří dostat se do letadla akorát s trochu pošramocenými nervy a sebevědomím. Vysvětluji Sáře, že taková věc se nám stává maximálně jednou za 10 let.

Před odletem v Londýně

Pátek

Elmara: Večer máme „check in“ s Minelabem, tudíž máme celý den na prohlídku Vegas. Je to něco jako Matějská plná automatů. Navíc je všude modrá obloha, namalovaná ve výši mojí hlavy. Mám z toho pocit Obelixe…  že se na mě ta zemská klenba každou chvíli musí zřítit. Nejsem zrovna fanda kolotočářů, a tak chvílemi nevěřícně sleduji neskutečné pokusy, jak udržet lidi u hracích stolů. Výzdoba a tvary jednotlivých hotelů jsou někde na pomezí snahy o historickou konstrukci a šíleným kýčem.  Město na mě působí dojmem „okrademe každého, kdo přijde”, což bych řekl, že se tady docela daří. Evidentně se na to ale hodně Američanů divá stejně, jelikož večer se nás každý snaží ujistit, že takto USA opravdu nevypadá. Chvíli s holkami prolézáme krámy, ale pak s Pilotem objevíme hospůdku, kde mají Plzeň a ještě se tady kouří. Co chtít více! Určitě ale stojí za to, to jednou za život vidět, člověk by měl zkusit všechno .

Naše ubytování, hotel Paříž

Pekelná všudypřítomna modrá obloha .)

Pilot: Jsme v pekle plném blikajících automatů a nejkratších minisukní na světě . Servírky bez rozdílu věku a váhy chodí v utažených korzetech a síťovaných punčochách. Sáře není ještě 21 let, takže tady není plnoletá. Nikde jí nenalejí, nekoupí si cigarety, v baru si nesmí koupit ani Pepsi a v kasinu si nesmí sednout, může jenom chodit. Dokonce nenalejí ani Janě, protože máme ve skupině nezletilou. Přijde mi to vtipné a snažíme se pro ni najít vhodný dětský koutek. Překvapivě jí to vtipné nepřipadá. Večer couráme po ulicích velkoměsta hříchu, pozorujeme všelijaké týpky, jsou tady také vyvolávači Ježíše, včetně skupinky „Las Vegas se řítí do pekla“. Projedeme se 200 metrů vysokým ruským kolem, pohled na Vegas z téhle výšky je velkolepý, tolik neonových světel asi už nikdy neuvidím .

Pohled z ruského kola

Sobota

Elmara: Celodenní setkání distributorů Minelabu je opravdu zajímavá věc. Probírají se technické věci, novinky, další vývoj atd. Docela jsem se těšil, kolik sem budu moci dát fotografií… Hned v úvodu ale přišla trochu studená sprcha v podobě podpisu papíru „Žádné foto, žádné publikování”. Co tak lze vlastně prásknout? Ano, letos se lecčeho dočkáte a opravdu je, na co se těšit. Když vše půjde jak má, tak na letošním Mistru Hledači zažijete evropskou premiéru jednoho modelu. Žádný ze stávajících přístrojů ale nekončí a bude se tak jednat o rozšíření stávající nabídky.

Večer je společná večere. Kecáme s několika americkými a evropskými prodejci. Řada problémů je stejná, ale hodně jich je úplně jiných. Samozřejmě se probírají také nálezy. Jsme dost šokovaní z toho, co se v USA dá najít a hodně to mění můj názor, že nejde nic jiného dělat, než chodit na zlato. Vlastně to tady není špatné a třeba hledání na Floridě bych si uměl docela dobře představit, jenom bych musel pořídit Excallibur II. V průběhu večeře pak dojde na vyhlašování cen. Nic nečekáme a najednou se ozve: „Nejlepší hledačská akce… Lovec pokladů, Mistr Hledač. Nemáme nic připraveného, a tak padne obligátní „thankyouall”, a mažeme zase dolů z pódia. Večer nás dost drsně dohání časový posun a trochu mi z toho blbne hlava. Když přijdeme na hotel, jdeme s Tačudem zkusit štěstí v ruletě. Během pěti minut prohrajeme u neskutečně otravné Korejky 100 USD. Tím je naše hráčská historie započata a ukončena . Dětem bereme pár jednodolarových žetonů na památku a mažeme spát.

Sára to neodolala a udělal momentku na mobil alespoň při předání ceny

Pilot: Trávím celý den v zasedačce a poslouchám projevy v cizí řeči, kterou neumím. Moje tlumočnice se nudí, pořád čučí otráveně do mobilu a na mé dotazy, co říkají, odpovídá, „nic důležitého,“ případně „furt mele“. Potlačuji vnitřní nutkání jí zakroutit krkem a propouštím ji, ať si jde někam nakupovat. Představení novinek je zajímavé, bohužel nemůžeme říct podrobnosti. Hezká je prezentace hledání zlata v Africe, deset černoušků v bederních rouškách, detektory GPX a GPZ, na konci dne 380 g zlatých nuggetů . Tomu rozumím i bez tlumočnice. Máme společnou večeři, na stole mám tři vidličky a tři nože, sakra, trochu plavu v etiketě, na co co je . Během jídla nám místní hledačská hvězda, kterou znám z kabelovky, předvádí nový pořad na Discovery, Hadí ostrov. Koukáme na trailer, mají to pěkně natočený, šplhají tam s detíkem ve skalách, skáčou s CTXkem do vodopádu. S Márou si říkáme, že bychom to natočili taky, akorát by to muselo být na rovině, muselo by se tam dát zajet autem a nesměl by tam být ten vodopád. Na závěr prezentace se zvedne prodejce Jerry, to je taková místní ikona a zeptá se: „Co jste našli?“. Chlápek odpoví: „Nic.“ OK, to je smůla, tak pokračujeme v jídle.

Neděle

Elmara: Dopoledne máme setkání s vedením společnosti, zatímco Pilot se Sárou objevují kouzlo místního Delfinária. Po obědě vyrážíme do „rentálu“ pro auto a hurá do Prescotu za Tesoráky. Velikost místního „rentálu“ mě trochu dostala. Parkoviště o rozměrech několika fotbalových hřišť je plné aut. Nejdříve čekáme deset minut na Tačuda, který se slovy: „Mají tady výtah!“ odmítnul s kufry jít po schodech. Když konečně dorazí, po obhlídce střešní restaurace a dalších zajímavých míst, začneme hledat auto. Netrvalo to více jak čtvrt hodiny a máme našeho Forda. Cesta do Prescotu je v podstatě jenom poušť a hory. Jedete 200 km a přibližuje se hora. Cestou je jedna benzinka a indiánská osada tvořená několika mobilheimy. Dalších 200 km, uprostřed ničeho cementárna… pak najednou Prescot, co má 600 000 obyvatel. Večer jdeme s kluky z Tesoro na jedno. Dáme tři a začnou nám padat hlavy jako konvalinkám, a to všem. Je třeba si dát trochu voraz, a tak se domlouváme, že do továrny nevyrazíme ráno, ale až po obědě.

Zatím co jednám s vedením Minelabu, Pilot objevil Benátky

Pilot: Mára s Janou mají pracovní jednání, a tak couráme se Sárou po městě. Prší jako blázen. Sakra, co je to za poušť. Omrkneme kasino Venetia, které je kopií Benátek včetně Dožecího paláce a mostu Rialto. Budovou protékají kanály a jezdí tam gondoly. Dneska, z důvodu deště, ale nejezdí. Most Rialto je ale oproti originálu vylepšený, jezdí po něm pohyblivý chodník. Bohužel, v dešti nejezdí… Přesuneme se do kasina Mirage, kde je před vchodem udělaná umělá hora jako tropický ostrov, včetně několika vodopádů. Součástí kasina je delfinárium a zoo kočkovitých šelem. No, je to tady hezký, ale je čas vyrazit dál, prší tady a věc zvaná dolar se tady strašně rychle odpařuje. Vyrážíme naším SUV Fordem směr Arizona. Projíždíme pustinou Mohavské pouště. Je to trochu jiné než u nás, hrozně dlouho se tady jede rovně. Jak se tady dělá řidičák? Jedeš 100 km rovně a gratulujeme, udělal jste zkoušky?  Cestou se seznamujeme s vozem. Zdá se nám, že to nějak málo jede. Ostatní auta ze 6ti až 10ti válcovými motory duní, jako když jede tank a my máme zvuk jako splašený vysavač. Bohužel, nacházíme na zadních dveřích nápis EcoBoost. Jo, tak tohle V8 nebude .

Prostor kam oko dohlédne, pro Evropana hodně nevšední

Trochu nám na té poušti sněží

Pondělí

Elmara: Dopoledne jsme udělali odpočinkové. Což znamená, že především spím. Po oběde vyrážíme do továrny Tesoro. Zážitek je to skvělý. Tři hodiny prolézáme s Vincem a Neitnem továrnu, a pak jdeme probírat novinky. Tudíž, co že to bude nového letos v Tesoro? Už za pár dní se začne prodávat nový začátečnický detektor, jmenuje se Mohave a je osazený novou 7” cívkou. Přibližně v květnu by se měla začít prodávat Valkyrie, tedy pokud tento název zůstane. Což není jisté. Ke konci roku by pak měla přijít ještě jedna novinka, to je ale tak trochu nejisté, jelikož tam se ještě hodně testuje. Tudíž tak jak podobné projekty nabírají často zpoždění, bych to viděl spíše na první polovinu 2018.
Co říci k továrně? V Tesoro si dělají vše sami a to včetně osazování desek, je to nádhera. I když se to z fotky vchodu nezdá, továrna má tři patra je tam hezky živo. Z pochopitelných důvodů není možné uvnitř fotit, jde hlavně o utajení technologie výroby cívek. Pokud byste si někdy nějakou cívku od Tesoro dali pod rentgen, bude vás jistě fascinovat jejich přesnost. My už víme proč, ti kluci v Arizoně to dělají opravdu neskutečně poctivě. Klidně by se mohlo říci po staru. Základní filozofie je, všechno musí jít servisovat. V USA chodí hledat lidé s 25 let starými detektory Tesoro.

Společná fotografie před Tesorem. Zleva: Jindra Krejčí (Pilotk), Nathan Jaeger, Marek Mlejnský (Elmara), Vince Gifford (majitel Tesoro), Jana Mlejnská (Tačud). Sára fotila :)

Nový detektor pro začátečníky Mojave

Úterý

Elmara: Teď bych vám měl popisovat krásy Grand Canyonu. Ale bohužel… sněží a sněží, a to tak, že si na to nějak ani místní nepamatují. Nedá se tak nic dělat a my vyrážíme na jih do Kalifornie. Cca 500 km do Palm Springs jedeme půl dne. Nejdříve se motáme horami, což jsou dvě hodiny zasněžených serpentin a zbytek je pak nekonečná pláň polopouště plné kaktusů a takových těch putujících křoví (jo jsou to přesně ty koule, co znáte z každé dobré béčkové kovbojky, jak projede křoví, vždycky se pak něco semele).
Odpoledne dorazíme do Palm Springs, abychom zjistili, že tady před dvěma dny proběhly záplavy. Zdá se, že jsme Amíkům přivezli docela slušné počasí. Sníh v poušti, záplavy… Bohužel hlavní ulice v Palm Springs je uzavřená, díky tomu se asi hodinku snažíme dostat na hotel. Nakonec to vyhodnotíme tak, že hotel počká a jedeme se podívat na zdejší letecké muzeum. Je naprosto skvostné a velká část letadel je letuschopná. Za drobný poplatek 5 USD prolezeme funkcí B17. Točíme s kulometnou věží a vůbec blbneme jak malý kluci. Z muzea odcházíme, až když místní rozhlas hlásí, že se zavírá a že máme vypadnout.

Večer jdeme na večeři do vedlejšího golfového rezortu. Věkový průměr je tady tak 65 let. Všude hole a chodítka . Evidentně tady důchodci tráví čas trochu jinak než u nás. Každopádně je to legrace a docela se bavíme. Jenom čekáme, kdy začne bingo… Bohužel nic .

Pilot: Počasí nám nepřeje, jsme v poušti a sněží. Kluci z Tesora nám říkají: „Dejte si pozor na silnicích, tady lidi nejsou zvyklí jezdit na sněhu.“ Většina „pickupů“ s lehkým zadkem při brzdění na křižovatkách tancuje zleva doprava. Pluhaři se s tím tady nemažou a hrnou sníh ke středu silnice, takže  odbočování vlevo brání  mulda sněhu. Mára řídí opatrně, a za neustálého přívalu dobře míněných rad ze zadní sedačky, sjíždíme z hor do pláně Mohavské pouště. Kritický moment nastává v jedné ostré zatáčce, kdy nám hromada sněhu ze střechy padne na přední okno. Po krátké panice v nulové viditelnosti se s Márou shodneme, že to je chyba holek, protože čistění vozu od sněhu není mužská práce.

Cestou míjíme muzeum generála Pattona, ale omrkneme ho jenom z venku, dvě vojenská muzea za den by nám asi u holek neprošla. Po krátkém bloudění v Palm Springs a opakovaném průjezdu obytnou zónou označenou cedulí: „ Vidíte na ulici někoho, kdo není z vaší komunity? Volejte 911!“ dorážíme do leteckého muzea. Po vyřešení problému s autem, které se odmítalo nechat zamknout (problém byl, že  nejmenovaný jedinec zapomněl vypnout náš super tichý motor) jdeme courat do hangárů. Při prolézání B 17 mě překvapí, že uvnitř není zase tolik místa. A chudák spodní střelec, do té koule by mě nikdo nedostal! Holky to asi nebavilo jako nás, ale statečně se držely a měly pro nás pochopení.

Letecké muzeum v Palm Springs je prostě skvělé

Středa

Elmara: Ráno se necháme lanovkou vyvést do 3000 metrů nad mořem do Mount San Jacinto State Park. Zážitek je to velký. Dole v Palm je cca 20 °C a tady nahoře – 15°C a metr sněhu. Chvíli tady okouníme, ale jelikož nemáme žádné lyžařské vybavení a Pilotovi kloužou boty, rychle balíme a jedeme do národního parku Yoshua Tree. Krajina parku je natolik odlišná od všeho, co lze normálně vidět, že by se tady dalo klidně natočit slušný scifi z jiné planety. Za poplatek 25 USD se tady můžete flákat 14 dní. Park je opravdu velký, a tak jsme ho za den neprojeli ani autem. Jedinou pěší túru sabotuje Sára poznámkami na adresu turistů, turistiky a vůbec pěšího pohybu.
Večer vyrážíme na nejvyšší přístupný bod parku. Je to tak akorát, abychom stihli západ slunce. Čekáme pak ještě asi hodinku, až se pořádně setmí. Hvězd je vidět opravdu hodně, bohužel nedávné záplavy způsobily, že je vzduch plný vodní páry, a tak to není až tak hezké jak by mohlo být.

Pilot: Velmi zajímavá lanovka. Stoupání jako ve výtahu a podlaha kabiny se neustále točí dokola, abychom měli hezký výhled na všechny strany. Boky se ale netočí, takže neustále ručkuju po stěnách. Doufám, že se podlaha nemůže vyšroubovat. Na jednom sloupu se to dost rozhoupá. Trochu ječím, ale naštěstí nejsem sám. Nahoře je úžasný výhled a také nápis: „Před vstupem do divočiny si nazujte sněžnice“. Jo, to určitě, to v pohodě dám. Po pár metrech kloužu a neudržím se na nohou. No tak nic, jedeme se dolů mrknout na kaktusy. V Yoshua Tree je zajímavá, úžasná krajina a ještě se to dá celé projet autem! To je národní park podle mého gusta! Západ slunce pozorujeme z nejvyššího bodu parku stylově s lahví piva v ruce. Amíci nás překvapeně pozorují. Jo, zapomněli jsme, tady se na veřejnosti pije z papírových pytlíků .

Mount San Jacinto State Park

Mount San Jacinto State Park

Mount San Jacinto State Park - vrcholové foto ve 3000 ...

Národní park Yoshua Tree

Národní park Yoshua Tree

Národní park Yoshua Tree

Národní park Yoshua Tree - Venuše

Čtvrtek

Elmara: Balíme a jedeme do Los Angeles. Je znát že se motáme v aglomeraci co má cca 11 milionů. Doprava je opravdu hustá. Naštěstí mají takřka všude speciální pruh pro auta, kde jedou více jak dva lidi. Amíci pravidla dodržují, a tak rychlostí cca 80 km míjíme mnohakilometrové fronty těch, co jedou v autě sami. Žít tady, tak bych asi do práce a z práce někoho pořád vozil.

Long Beach

První zastávka je Long Beach, nekonečná pláž z bílého písku nás s Pilotem hodně rozesmutní. Mít tady klacky… No nic, Pilot se jde koupat a chvilku sbíráme mušličky. Pak vyrážíme do Hollywoodu. Parkování tady je asi stejná legrace jako v centru Prahy. Nakonec strkáme auto do nějaké podzemní garáže. Pikolík si od nás vezme klíčky a i z autem zmizí někde v podzemí.

Pilot testuje vodu....

Co se tady pohybuje po ulicích se dá těžko popsat, chce to vidět. Míjíme nějakou paní, která si vzrušeně vypráví něco s předním sklem dodávky. Pilot se jí ale líbí více a nějakých sto metrů ho pronásleduje. Couráme asi tři hodinky, a když už holky mají fotky všech hvězdiček, co chtěly, jedeme skrz město na hotel u letiště. Cesta v třech až pěti pruhových kolonách ubíhá pomalu, ale nakonec se na hotel nějak doklepeme. Abychom ráno před odletem neplašili, jdeme na „rentál“ vrátit auto. To je tedy něco… obří plocha, na kterou najíždí auto za autem. Přijedeme k pracovníku „rentálu“. Tady jsou klíče, jo, tady máme ještě navigaci, a to je vše? Jo, nebo je nějaký problém? Ne není, tak na shledanou… Pro Středoevropana zcela neznámý přístup, když si vzpomenu na hodinovou prohlídku „bydliku“, co jsme si půjčovali na Bulharsko. Tady ten chlápek to auto snad ani neobešel…

Hollywood

Hollywood

Pilotova kámoška v pozadí.... :)

Pilot: V průvodci se píše: „Největším problémem Los Angeles je doprava.“ Myslím, že je to pravda, protože pětiproudá dálnice jela krokem, ještě než se město ukázalo v dálce na horizontu. Město je roztahané na velké ploše, ale jde většinou o přízemní domky, centrum s mrakodrapy je mnohem menší než bych u jedenáctimilionového města čekal. Hollywood jsem si představoval jako luxusní nóbl třídu, ale ve skutečnosti je to něco jako bláznivá Matějská na ulici plné turistů, feťáků a evidentních magorů. Varovali nás, ať tam nechodíme v noci, že to není úplně bezpečné. No, večer to tam určitě žije, ale nemíníme nic riskovat, takže jedeme do hotelu. Celou cestu je cítit z venku tráva, tady snad smaží celé město .

Pátek

Elmara: Tak zase někdy USA!  V poledne letíme a cesta je dlouhá a neskutečně nepohodlná. V Londýně + 9 °C a u nás – 5°C. Vylezeme na letišti a jdeme dát kafe a cigáro. Nemůžu si pomoci, ale za celý pobyt v USA jsem neviděl ani jednu tak naštvanou servírku. Tedy vlastně mně došlo, že jsem neviděl ani jednu naštvanou servírku .
Pilot: Sluníčko svítí, je nádherný den, 20 stupňů a my jedeme domů. No, čeká nás namáhavých 10 000 km v turistické třídě, ale je to výborná motivace se časem posunout alespoň do třídy druhé .
Za celou dobu jsme neměli jediný problém, všechno proběhlo bez komplikací a k všeobecné spokojenosti. Tak zase příště, ahoj USA .

Tačud, Sára, Pilotk a Elmara

Na všechny fotky se můžete podívat zde: Album Archeo LP USA