SLUŠNÝ ČLOVĚK

Kategorie: Druhá světová válka

Byl jsem ještě malý, ale na tu dobu si moc dobře pamatuji. Žili jsme tenkrát v jedné horské vesničce na Českobudějovicku a psal se rok 1937. Pocházel jsem z celkem sedmi dětí. Můj otec Wilhelm Richter byl veteránem z první světové války. Bojoval tenkrát kdesi na Ukrajině a v Polsku, ale nikdy se o svých vojenských zážitcích nechtěl moc bavit. Mému tátovi nikdo neřekl jinak než Willi. Byl všeobecně oblíbený pro jeho veselou povahu a věčný úsměv na tváři. K práci se dovedl postavit jako málokdo a pokud bylo potřeba, uměl si zjednat pořádek. Byl přísný, ale hodný. Obzvláště k nám, dětem. I když práce bylo  s hospodářstvím víc než dost, častokrát si na nás i přesto udělal čas a věnoval se nám. Něco takového nebylo v drsných horských podmínkách pravidlem. Maminka Berta byla drobnější postavy a byla taková, jak to říct, tichá a klidná. Nikdy se nepouštěla do hádek a i když si o věci myslela něco jiného, svůj názor si nechávala pro sebe. Byla to moudrá žena. Oba dva moji rodiče tak tvořili téměř idylický pár, který mohl být ostatním vzorem. Otec nepil a byl spořivý. Každý měsíc poctivě stranou odkládal část peněz, které jsme neutratili za jídlo a další potřebné věci. Říkával nám, že je nás moc a tak je potřeba šetřit, aby ani jedno z jeho ptáčat nevypadlo z hnízda bez peří. Tenkrát jsme tomu ještě moc nerozuměli, ale když to říkal on, byla to jistě pravda.

Ve stejné vesnici s námi žila i rodina bratra mého otce. Jmenoval se Franz a byl o dvanáct let mladší než tatínek. Franz ve válce na rozdíl od mého tatínka nesloužil. Spolu se svou ženou Annou pak vychovávali tři děti. A protože naše chalupy od sebe nebyly daleko, žili jsme v podstatě jako jedna velká rodina. Vypomáhali jsme si vzájemně při pracech na polích, ale i v domácnostech. My děti jsme pak kromě školy, kterou jsme navštěvovaly, měly za úkol zejména drobné nákupy a menší práce doma. Sestry a malí kluci většinou pomáhali ženským a ti větší, co už měli víc síly, pomáhali s těžkou prací tátům. V naší vesnici jsme žili jak my Němci, tak Češi. Žili jsme poklidným životem v horách, kde se žilo prostě, ale lidé k sobě měli blízko. Život na horách je drsný a bez pomoci souseda se kolikrát neobejdete.  Ke konfliktům mezi lidmi samozřejmě docházelo, ale šlo spíše o osobní spory, než o to, kdo byl jaké národnosti. Všichni jsme se tak navzájem přirozeně respektovali. Aby taky ne, vždyť spousta rodin obou národností měla v místní kamenité půdě již po generace zapuštěny své kořeny.

Situace se u nás hodně zhoršila v roce 1938. Nás Němců tenkrát v Sudetech bylo asi tři milióny. Tedy pokud se o nás říkalo, že jsme menšina, ano. V Československu možná ano. Ale v Sudetech jako takových jsme se jako menšina rozhodně necítili. Byli jsme tady doma.   V té době už provokace Henleinovců neznaly hranic. Také obyčejní lidé, kteří se dříve normálně zdravili, dnes jakoby se neznali. Jakoby se báli na sebe promluvit, aby si neznepřátelili lidi vlastní krve. Němci začali osočovat Čechy a snažili se je ze Sudet vypudit. Henleinovské bojůvky provokovaly téměř každou noc. My jsme jako Němci měli celkem klid, ale nemálo našich českých sousedů tak klidného spaní už nemělo. Zvuky nočního bouchání na dveře, kameny rozbíjených oken a nadávek ze tmy, se staly smutnou realitou naší kdysi poklidné vesničky.

Pamatuji si, jak jednoho dne přišel za otcem Franz. Táta byl zrovna ve stájích a já si hrál ve stodole na seně. Byl jsem tam sám, takže si ani jeden z nich nevšiml, že je vidím a jejich rozhovor poslouchám. "Willi dnes v noci přejdou ti lidi hranici. Donesou zbraně a vše potřebné. Snad tady posílají i někoho, kdo je cvičený v taktice boje a nakládáním s trhavinami!", povídá vzrušeně Franz. "Já, Erich, Fritz, Johann, Herbert i Richard jdeme. Bude tam ale daleko víc chlapů, všechny je neznám. Jdeš s námi?", dořekl a s upřeným pohledem hleděl na otce. Ten jen zavrtěl nesouhlasně hlavou. "Ne Franzi, nepůjdu." Strýc se ale nedal:"Ale vždyť bojujeme za naše práva, za Německo! Jsi Němec a podle toho by ses měl taky teď chovat.", snaží se domluvit otci, i když ví, že když ten si postaví hlavu, není s ním k hnutí. "Podívej Franzi, ještě to není tolik let, co jsem se vrátil z fronty. Nesmyslného mrzačení a zabíjení jsem tam viděl až dost. Možná víc, než ty bys snesl. Tak mi tady přestaň vykládat nějaké nesmysly o Německu a o tom, jak odsuď musíme vyhnat Čechy! Už nikdy to od tebe nechci slyšet, rozumíš? Je to hloupost a od takových věcí by ses měl držet dále. Zlo přináší jen zlo! Jestli tam půjdeš s nima, dobře si pamatuj, co jsem ti teď řekl. Neděláš dobře a jednoho dne se Ti to vymstí! To ti jako starší musím říct", otec domluvil a díval se Franzovi do očí. Ten odvrátil hlavu a jakoby chvíli přemýšlel. Pak povídá:"Dělej jak chceš, ale jsi srab, ty nejsi Němec!", otočil se na pětníku a v mžiku byl pryč. Otec se za ním ještě chvíli díval, ale pak jen mávnul rukou a šel si po svém.

Druhého dne ráno bylo na návsi pozdvižení. Všude se utvářely hloučky lidí. Všichni o něčem vzrušeně diskutovali. Když jsem procházel okolo, pár střípků z těch rozhovorů jsem zaslechl. Ono je ani nezaslechnout nešlo. "Zamordovali je tam, sprostě je tam zamordovali!", vykřikuje stará Stašková a nenávistně se dívá po okolo stojících Němcích. Do toho přichází její syn, který ji domlouvá, ať jde domů a nedělá ostudu. "Jakou ostudu prosím Tě? Vždyť je to pravda! Co jsme komu udělali, aby nás tady zabíjeli jako nějaké prašivé psy!", rozparáděná sousedka není k zastavení a její lamentování je slyšet ještě i poté, co se i se synem ztrácí za rohem nejbližšího stavení. Přiběhl jsem domů s očima navrch hlavy v kuchyni všem vyprávím, co jsem právě viděl a slyšel na návsi. Otec mě poslouchal s vážnou tváří a když jsem domluvil, jen se zkroušeně podíval na mámu. Ta koukala na něj a neřekla nic. Ale znal jsem ji dobře. Nemusela nic říkat, abych věděl co si myslí. V jejích očích jsem viděl zlobu a výčitky. Nerozuměl jsem tomu. Otec si odkašlal a nastříhaným tábakem si nabil svoji fajfku, kterou si kdysi vyřezal z dlouhé chvíle v zákopech a které se nechtěl vzdát, byť si mohl koupit daleko lepší a honosnější. Tahle mu byla stejně ze všech nejmilejší. Vyšel na zápraží, zapálil si a koukal do dálky. Pak mu to nedalo a někam odešel. Já, ale ani ostatní sourozenci jsme se však nedozvěděli, co se vlastně stalo a nechápali jsme chování našich rodičů. Kdo koho zabil a proč vlastně? Tady se nikdy nezabíjelo, co se to děje? Nevěděl jsem, netušil jsem, ale všemi smysly jsem vnímal, že se něco děje. Chování dospělých se změnilo, vše se potom změnilo.

Toho večera seděla máma v kuchyni u stolu a drala peří. Nás už zahnala na kutě, aby taky od nás měla aspoň chvíli klidu. Všichni už spali, jenom já a mladší sestra Emmi jsme se pod peřinou pošťuchovali a spát se nám nechtělo. Potom jsem z venku uslyšel kroky. Mířily k naší chalupě. Otevřela se vrátka a neznámá osoba otevřela dveře do chalupy. Byl to otec. Ty zvuky jsem důvěrně znal. Každý z nás jakoby měl svoje typické zvuky zavírání dveří, chůze a podobně. Na to jsem měl vždy talent. Táta říkal, že mám dobrý sluch a že by ze mě měl být hudebník. Ale vždy se tomu pak zasmál a říkal, že si mě jen dobírá. "Hudebník, to není žádný život. Poctivá práce je vždy víc, to si pamatuj", dodal, aby mě ani ve snu nenapadlo počítat s tím, že bych se snad mohl živit něčím jiným než on. Když se otevřely dveře do světnice, zůstal stát ve dveřích, jakoby se  mu snad ani domů nechtělo. Rozhlédl se po místnosti, přistoupil k mámě a políbil ji do vlasů. Ta přestala drát peří, podívala se na něj a povídá:"Tak už si sedni, povídej". "Už spí?", zeptal se jí on a máma jen souhlasně přivřela oči. Táta si sednul na starou, rozvrzanou židli vedle ní a začal vyprávět:"Byl jsem za ním. Včera v noci tam s nimi byl. Zabili 3 četníky. Zapřísahal se mi, že kdyby věděl jak to dopadne, že by tam nikdy nešel. Bylo to prý strašné", začal otec a matka z něho nespustila oči. "Prý tam přišli po půlnoci. Řekli jim, že se musí hlavně zmocnit zbraní a pokud ty četníky ztlučou, tak jen dobře. Ale o žádném zabíjení nebyla ani řeč, to se mi zapřísahal. Přepadli tam tu stanici a rovnou někdo z nich začal střílet. Utéct prý už nemohl, ostatní by si toho všimli a měl by pak s nimi problémy. Četníci se zabarikádovali na stanici a začali střelbu opětovat. Vyzývali je, aby se vzdali, ale to ti mladí  Češi odmítli. Pak někoho napadlo, že je vytopí a tak tedy z blízké požární stanice dovezli stříkačku a začali je kropit. Ale ti strážníci začali střílet skrze dveře a jednoho z našich  postřelili. Museli se stáhnout a vymýšleli, co udělají dál. Mladý Ziegler pak řekl, že ví, kde ve vsi bydlí žena jednoho z obránců. Vydali se tedy za ní. Franz prý stále čekal s ostatními okolo stanice. Po půlhodině ji přivedli. Byla jen v noční košili a celá od krve, zmlácená k nepoznání. Dali jí na krk provaz a poslali ji před strážnici. Tak aby jí ten manžel viděl, ale oni sami se schovali za rohem domu a druhý konec lana držel jeden z nich v ruce. Až poté se ti Češi vzdali. Vyšli ven,byli ukrutně zmláceni a nakonec zastřeleni". Otec domluvil a u stolu se rozhostilo ticho. "No tak to je ale konec. Teď už nikdy nebude nic jako dříve Willi", odvětila máma a s hrůzou v očich jen tak koukala před sebe do prázdna. "Co teď budeme dělat", řekla pak a táta jen sklopil hlavu a hlesl:"Nevím. Žít. Budeme žít", odpověděl neurčitě a šel si opláchnout ruce do lavoru. Pak jsem usnul.

Od té doby jsem už o této záležitosti doma neslyšel. Po vesnici se sice vyprávělo plno věcí, ale rodiče mi vysvětlili, že lidé mluví hlouposti. Ať si toho nevšímám a hledím si sebe. Taky vztah mého otce s jeho bratrem se zdál být v pořádku. Kdybych tenkrát nebyl schovaný v tom seně, ani by mě nenapadlo, že mezi nimi došlo k nějaké roztržce. Ale z toho mála, co jsem zaslechl, jsem usoudil, že Franz dal na otcovy slova a podobných akcí Henleinovců se už pak nikdy nezúčastnil. Anna otěhotněla, ale měla problémy. Jeli tedy za doktorem do města a ten jim sdělil, že něco není v pořádku a že už nesmí vůbec nosit těžší věci, ani dělat těžké práce a má spíše odpočívat. Tím pádem se Franz doma nezastavil a měl co dělat, aby zastal všechnu práci, natož aby chodil na nějaké pochybné noční akce. Vše tak bylo ve starých kolejích. Respektive v těch nových, protože dřívější klid se do naší vsi už nikdy nevrátil.

Když potom byly v roce 1938 Sudety doslova vytrhnuty z českého područí a byly vpraveny pod křídla nové německé říše, zdálo se, že už nikdy nebude nic tak, jak tomu bylo dříve. Vzájemná nevraživost mezi Čechy a Němci se stupňovala každým dnem. Nebylo dne, kdy by se něco nestalo, kdy někdo na někoho nezaútočil. Pěsti a kulky se staly hlavními argumenty a zároveň i nástroji prosazující si neregulovatelnou moc. Češi byli opakovaně napadáni a nelítostně biti. Hitlerem zmanipulované davy doslova uchvátil fanatismus. Dřívejší pokojný soused měl dnes v ruce štětku a přemalovával české nápisy. Nic českého nebylo dobré. Někteří se chovali jako smyslu zbaveni, kdo se chtěl mstít, mstil se. Češi se stali vyhledávaným terčem německých nacionálních nálad.

A to se dotklo i naší vesničky. Jejich chalupa stála na druhém konci vsi, než ta naše. Jmenovali se Procházkovi a měli čtyři děti, které byly v podobném věku jako jsem byl já. Paní Procházková pracovala jako švadlena a její manžel Karel pracoval na pile. Nikdy s nima nebyl žádný problém, byli to slušní lidi a když mohli, tak každému pomohli. Doteď si ten okamžik pamatuju jako by se stal dnes. Šel jsem si k nim zase hrát. Schovávačka, přeskakování, slepá bába a káča, to byly naše hry. Měl jsem rád hlavně Marušku, kterou jsem často zlobil a sliboval, že jednoho dne si ji vezmu za ženu. Ona se bránila, ale já vím, že jen tak na oko, aby mě poškádlila. Už i naši rodiče si z nás utahovali, když se vyptávali, kdy si ji už konečně vezmu. Vím, že to bylo úterý. Blížil jsem se k jejich chalupě, když jsem několik metrů od vrat jejich dvora, uslyšel výkřik. A potom další a další. Muselo se tam dít něco hrozného. Rychle jsem přiběhl k vratům a skrze díru po suku jsem viděl, že na jejich dvoře stáli nějací cizí lidé - Němci. Jeden pana Procházku držel a další dva ho pěstma tloukli a nadávali do Čechů. Jeho manželku a děti drželi v rohu prostranství. Jak ti plakali... Rychle jsem utíkal domů, povědět to tátovi. Ten neváhal, sekyru kterou měl v ruce, protože právě štípal dříví, pevně stisknul a vyběhnul z domu tak rychle, že mu ani maminka nestačila nic říct. Utíkal jsem za ním. Když jsem doběhl k domě Procházkových, otec už byl na jejich dvoře a divoce se hádal s těmi lidmi, kteří tam tu nebohou českou rodinu lynčovali. Sekyra by asi sama o sobě nic nezmohla. Několik z nich mělo v rukou, nebo za opaskem zbraně. Ale táta, ten se nedal. Tak dlouho se tam s nima hádal, až jeden z nich nakonec zavelel, dobitého pana Procházku jen tak shodili na zem, rozbili ještě pár oken a něco nádobí v kuchyni a s vyhrůžkami odešli. Při odchodu ještě párkrát vystřelili do vzduchu. Pro Čechy už u nás nebylo místa. Procházkovi se pak do měsíce odstěhovali někam do vnitrozemí, snad ke Kolínu, co jsem slyšel. Nebohou Marušku jsem už pak v životě neviděl. Tak jak zmizeli Češi z pohraničí, tak mi ze života zmizela i má první dětská láska.

Rok na to, v roce 1939 už k nám vtrhla regulérní německá armáda. Všude vlály prapory s hákovým křížem a Hitlerova podobizna zdobila kdejaký roh. Většina našich sousedů byla nadšena. Konečně doma, konečně pod ochranou křídel německé říše. Stáli v dlouhých špalírech a zvednutými pravicemi zdravili projíždějící kolony německých vojsk. Němečtí vojáci se rovněž usmívali. Aby taky ne. Zaprvé se jim podařilo pokořit nepřítele v podstatě bez boje a místní je vítají jako zachránce. To nejednomu z nich jistě zvedlo náladu. A tak tam všichni stáli, zdravili a provolávali slávu Hitlerovi. Teď už jim nikdo nemohl nic. Můj táta se ale neradoval. "Válka, ta vždy přinese jenom strádání a smrt. Nevíš čeho všeho jsou lidé schopni, když jim jde o život, nebo když mohou zničit dávného nepřítele, popřípadě získat nějakou výhodu. Jsou schopni úplně všeho. A nic z toho není dobré. To je válka", kladl mi otec na srdce a s výhledem na další světový konflikt se každým dnem uzavíral čím dál tím víc do sebe. Se sousedy v té době vycházel jak s kým. Někteří ho brali, ale někteří mu neustále v narážkách připomínali to, že se bratříčkoval s Čechy. Taky nás pomlouvali, ale to byli ti největší zbabělci. Ti by něco takového mému otci do očí nikdy neřekli. Slabošské hyeny, jak říkal táta. Vše teď bylo jiné. Dnes měli různí hochštapleři navrch před dříve váženými občany. Stačilo se jen hrdě hlásit k Hitlerovi a jeho myšlenkám a toto pak potvrzovat činy. Čím horší pro oběti, tím lépe pro vykonavatele. To byly ty zásluhy, ke kterým se hrdě hlásili po téměř celou dobu naší okupace. A bylo to taky něco, na co po válce velice rádi zapomínali.

Ještě téhož roku v září začala válka. Hitler napadl společně se Stalinem Polsko a jakmile ho dobyl, byl pánem situace. Západní státy kromě písemných protestů, neučinily zhola nic. Tak poznal, že si může dovolit v podstatě cokoli a jakmile se jeho vojska dala po válečném tažení v Polsku dohromady, zaútočil na Francii. Můj táta, ani strýc odvedeni nebyli. Otci přeci jen už dávno nebylo 20. Franze předvolali před komisi, kde jejich vojenský doktor potvrdil jeho schopnost jít na frontu. Ten si ale po pár dnech od odvodu udělal škaredé zranění ruky. Štípal třísky ze špalku a jak si ho tou jednou rukou přidržoval, špatně máchnul a utnul si tři prsty na levé ruce. Tak se vojenské službě vyhnul. Táta nicméně stejně tehdy říkal, že to byla nějaká podivná náhoda.

Roky plynuly a situace na frontě se změnila. Dříve nezadržitelný Wehrmacht šel teď od porážky k porážce. V rádiích nám sice říkali, že jde o taktický ústup před následným mohutným útokem, který Sověty zatlačí hluboko do jejich vnitrozemí, kde budou zničeni. Ale mezi lidmi se povídal přesný opak. Německá vojska nezadržitelně ustupovala a masy sovětských vojáku se valily na západ k Berlínu. vyloděním spojeneckých vojsk ve Francii se celá vojenská situace Německa ještě zhoršila. Hitler přesouval jednotky ze západu na východ a obráceně. Některé elitní divize byly často přesouvány z jednoho úseku fronty na druhý jen proto, aby pomohly těžce zkoušeným obráncům. Fronta "hořela" na mnoha úsecích a oni tak byli přemisťování jako hasiči do těch nejhorších vojenských střetů. Vojska byla vyčerpaná, vojenského materiálu se nedostávalo a vše toto doléhalo i na civilní obyvatelsvo. A do toho se ještě dělaly finanční ale i jiné sbírky na vojáky bojující na frontách.

Situace byla pro Hitlera zoufalá. Když přišel duben 1945, bylo již vše téměř rozhodnuto. Ale někteří ještě stále věřili v obrat na frontě. Vůdce sliboval nasazení zázračných zbraní, které smetou nepřítele jednou provždy. Nic takového se však nedělo a sověti již prošli celým Polskem a přímo ohrožovali Berlín. Náš národ se bránil jak mohl. Starci, ženy i děti ve městech, každý dostal pancéřovou pěst a krátké školení jak nejlépe a nejúčelněji zasáhnout ruské tanky, jejichž počty jakoby snad každým dnem rostly, než aby se bojem snižovaly. Vše bylo marné. Když pak obklíčený Hitler spáchal ve svém berlínském bunkru sebevraždu, spousta Němců pochopila, že se blíží konec jejich vysněné říše, že se blíží nový řád, který tady jistě brzy nastolí vítězné mocnosti. A taky se báli. Ukrutně se báli pomsty Čechů, kteří jim měli co vracet. A taky že někteří z nich vraceli i s úroky. Co je však na celé věci nejzajímavější a nejhrůznější zároveň, mstili se hlavně ti, kteří sami měli máslo na hlavě. Ti slušní to většinou nedělali. Pak se u nás ve vsi začaly ukazovat jakési revoluční gardy. Kdo ví, kde se ti chlapi tady vzali. Nikdo je neznal, dělali si většinou co chtěli a život Němce v té době neměl ani cenu kulky. Loupili, vraždili a o nějakém zjednávání pořádku se v hodně případech nedá vůbec mluvit. Někteří z nich se chovali hůře než zvěř."

"Hajzl zůstane vždy hajzlem", prohlásil jednoho květnového rána otec, když jsme stáli na nádraží a viděli starého Kleina, jak běži za dvěma chlapama s páskami RG na rukávech. "Ať už jim říká cokoli, nebude to nic dobrého", povídá otec dál a odplivl si. "Zrovna on, který jako první v hospodě opilý vyřvával, že všichni Češi budou vyhnáni, že tady je Německo. Teď se bojí a zřejmě sbírá plusové body u lidí, které v životě neviděl. Pojď raději domů, tady nemáme co dělat", chytil mě za ruku a vykročili jsme k domovu.

To co si dříve zažívali Češi, jsme teď my sami měli možnost ochutnat. Bezpráví a násili, tak to tenkrát bylo všude. Když jsme byli s otcem v Budějicích, přetáhl ho nějaký ozbrojený mladík holí. Jen pro to, že jsme šli po chodníku. Němci už nesměli chodit po chodnících. Možná kdyby tam byl otec sám, dopadlo to jinak. Ale takto, když tam byl se mnou, se jen chytil za nohu a popohnal mě pryč. Čech za námi nadával, jako bychom mu snad vyvraždili rodinu. Tátovi z toho bylo hodně smutno. Čekalo nás teď hodně neradostných chvil, plných zklamání, slz a bolesti. A nejhorší na tom všem bylo, že jsme nevěděli kdy a zda to všechno zlé vůbec skončí.

Takto jsme dokázali v naší vesnici žít ještě rok. Byl rok 1946 a lidé z naší vesnice byli zařazeni do odsunu. My se ale nevzdávali. Existovala tady pro nás ještě poslední šance. Totiž Němci, kteří za války nijak aktivně nevystupovali proti Čechům a Československu jako takovému, mohli na příslušném MNV požádat o vyjímku z odsunu. Mohli tak dokázat, že s fašismem nesouhlasili a ani nyní tedy nepředstavují pro nově vznikající Československý stát žádnou vnitřní hrozbu. A tak se otec i strýc vydali na MNV, kde řádně sepsali příslušné prohlášení. Byli si celkem jisti, že se za války k Čechům chovali dobře a že by jim to tedy mohlo vyjít. Mohlo, protože slovo "jistota" v té době téměř neexistovalo.

Další dva měsíce uběhly jako voda a na mohutném dubu, který vévodil naší návsi, se objevilo písemné sdělení, že přesně za 14 dní mají všichni Němci stát v 8 hodin ráno na nádraží. Všechno měli v domě nechat jak je a vzít si s sebou jen to nejnutnější. Tato zpráva samozřejmě vzbudila všeobecnou paniku. Pokud ještě doposud nebyli někteří schopni uvěřit tomu, že opravdu budou vystěhováni ze svých domovů, tak teď už nepochyboval nikdo. Lidé se scházeli večer po barácích a neustále řešili co s nimi bude. Ženy často plakaly a muži je museli utěšovat. My děti jsme ze všeho byly zmatené a vystrašené. Vše co nám bylo blízké jsme měli opustit jen tak a odejít někam, kde to vůbec neznáme. Kam vůbec půjdeme, kde budeme spát, čím se budeme živit? Vždyť Německo je rozbombardováno, všechno zničeno, mužů práce schopných nedostatek. Tyto a podobné otázky byly v těchto dnech probírány častěji a časteji. Vše se jakoby kumulovalo a chmury dopadly i na ty nejveselejší povahy z nás.

My jsme měli štěstí. Táta žádost, kterou byl podávat na MNV, neřešil do té doby, než se objevila ta vývěska s datumem nuceného vystěhování. Řekl tedy Franzovi a společně se pak šli zeptat, jak to vypadá s odpovědí na jejich žádost o setrvání v Československu. Když pak oba přišli k nám, moc se nesmáli. My jsme tedy povolení dostali a na mámě bylo vidět, jak se jí ulevilo. Na druhou stranu, strýc ho ještě nedostal. Jeho žádost sice nebyla zamítnuta, ale odpovědi se mu zkrátka ještě nedostalo. Tak ubíhal den za dnem. Franz a jeho žena Anna se každý den chodili ptát na výbor, zda již přišla odpověď. Bohužel se ale každý den vraceli s nepořízenou. Jejich nervozita rostla a Anna jakoby se začala ztrácet před očima. „Já ti normálně už nemám chuť ani jíst. Večer si jdu lehnout a nezaberu. Franz to samé. Když už usneme, v noci se probouzíme hrůzou. Mám noční můry a jediné co nás teď drží nad vodou, jste vy s Willim a naše děti”. Povídala jednou mamince v kuchyni, když se za námi zastavila cestou z další nepořízené. Máma i otec se jim snažili pomoct jak mohli. Ale co mohli? Nemohli téměř nic, snad jen modlit se.

Jak se blížil den transportu, Franz a Anna k nám začali chodit méně a méně. Před transportem jsme je neviděli už několik dní a tak se táta s mámou navečír vydali do jejich chalupy. Vrátili se asi za hodinu s tím, že je vše v pořádku. Ale byli oba dva strašně smutní, bylo to na nich vidět. O čem si tam tenkrát povídali, to netuším. Ale o čem si asi tak mohou povídat lidé, kteří se znají roky a jsou krevně spřízněni, v momentě kdy část z nich je vyháněna z vlastního domova a ti druzí zůstávají? No nebylo to jistě nic veselého.

Další den ráno už měli být téměř všichni naši sousedé nastoupeni na vlakovém nádraží. Měli s sebou kufry s tím nejcennějším, co vlastnili. Někteří z nich se ale báli toho, že je Češi oloupí a tak raději rodinné poklady ukrývali v lesích, nebo po chalupách. Pevně věřili, že jde jen o nějaký omyl, vše se vysvětlí, ledy roztají a oni se tak budou moci maximálně za pár let vrátit domů a vše si vyzvednou. To se však už nikdy nestalo. Ptal jsem se tehdy otce, proč nejdeme strýci pomoct s nějakými věcmi. On mi tenkrát odpověděl, že se o tom včera s Franzem bavili, ale ten mu prý řekl, ať si nedělá starosti, že vše zvládnou sami a rozloučí se na nádraží. A tak jsme tam toho rána přišli celá rodina. Táta držel v ruce balíček. Měl v něm boty, které pro svého bratra pořídil už dávno, ale chtěl mu je dát v nějaký významný den. Dnes se ale uvidí naposledy, nebude lepší příležitosti. Máma jim zase na cestu upekla buchty.  A jak jsme tam tak stáli, začala kontrola těch, kteří přišli a zda tam všichni jsou.

Místní komunista Pavelka předčítal jména ze seznamu a lidé, kteří se mu ohlásili, si odškrtl. Byli tam všichni. Vůbec ale neohlásil Franzovu rodinu! A my je taky nikde neviděli! Táta, držíc mě za ruku, přišel k Pavelkovi. "Zdravím Tě, Honzo. Nečetl jsi rodinu bratra a kde vůbec jsou?". Táta se s Pavelkou znal dobře. Pavelka byl rovnej chlap a táty si vážil, to věděli všichni. Pak povídá"Willi, oni byli z transportu vyjati".  Táta se na něj podíval a se značnou nedůvěrou v hlase se ho zeptal: „Děláš si teď legraci? Teď není správny čas na legraci”. Pavelka se jen ohlídnul, zda u něj v blízkosti není nějaký Čech a když pojal za to, že může mluvit, naklonil se k otci a povídá: „Víš Willi, on tu odpověď dostal. Přišlo to zeshora už před týdnem. Ale někteří chlapi se rozhodli, že ho vytrestají, víš?”. „Vytrestaji? Za co?”, souká ze sebe něvěřícně otec. „No povídalo se toho o něm více...ale, a to si nech pro sebe, to nikomu neříkej, co ti teď řeknu. Prostě jeden z těch poctivých Němců jako jsi ty, nám řekl, že tvůj bratr měl prsty tenkrát v tom přepadení četnické stanice. Důkazy samozřejmě žádné nemáme a Praha rozhodla, že smí zůstat. Stejně tomu ale někteří uvěřili a byli za to, že by jsme ho aspoň takto měli vytrestat”. Otec se na něho nevěřícně díval. „To není pravda, nic takového neudělal, kdo Ti řekl tu lež?!”. Pavelka na něj zvedl obočí, snad aby se tatínek uklidnil, nebo aby si snad uvědomil s kým mluví. Pak mu potichu řekl ”Víme to určitě, protože nám to řekl starý Klein. Tomu nemáme důvod nevěřit, to je slušný člověk”.

Otec poděkoval a vyšli jsme s tou radostnou zprávou k baráku strýce. Sice nadával, cože je to za hloupé nápady a že to je podraz. Ale já tenkrát věděl, že ti Češi nebyli daleko od pravdy. A musel to vědět i táta. Když jsme přišli ke stavení, všude bylo zamčeno.  Volali jsme na ně, ale nikdo se neukazoval. Co se tady stalo? Otec mi tedy řekl, ať to oběhnu zezadu od zahrady a on se dál bude pokoušet dostat dovnitř zepředu. Tak jsme tam tenkrát společně ještě se starším bratrem Hansem běželi. Běželi jsme spolu o závod, kdo jim tu fantastickou zprávu řekne jako první. On byl ale větší a taky byl rychlejší. Nestačil jsem mu. Když jsem potom proběhl zahradu a dostal se na dvorek, on už vycházel zpátky z domu. Tak na něho tenkrát volám „tak co, kde jsou?”. „Neptej se, pojď”, necitlivě mě chytil za ruku a táhnul mě pryč. Když mě za sebou tak táhnul, přesto jsem se otočil a skrze okno v kuchyni jsem viděl něčí houpající se nohy. V ten moment jsem se zděsil a přestal se bratrovi bránit. Ten mě dovedl až k vratům, které otevřel zevnitř. Když otevřel, řekl otci „všichni se oběsili v kuchyni”. Otec se tam hned rozeběhl a začal je chudáky odřezávat jednoho po druhém. Zdálo se, že nejstarší syn ještě dýchá, ale nakonec byli mrtví všichni. Máma se dala do usedavého pláče a pak ji táta řekl ať nás vezme domů, že tam nemáme co dělat. Utřela si slzy a všechny nás pobídla, ať jdeme s ní. Poslední co si pamatuju, je to, že jsme odcházeli a otec se zádumčivě díval do země. Svojí hučku při tom držel v rukou před sebou a prostě jen tak koukal do země. „Slušný člověk”, dodal pak sotva slyšitelně.

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Docela by jsi mě nakopnul, abych doděl příběh našeho pradědy. Který si tedy prožil svoje, od legií v Rusku po vznik Slovenského státu, kdy jako vrchni financ v 39 zažil věci neuvěřitelné. Samozřejmě po roce 48 komouše. Je toho ale tolik, že je to spíše na knížku :-)

Nole - moc Ti děkuju. :-) ;-)

Wilhelm Richter skutečně existoval.
Zúčastnil se bojů první světové války avšak po r.1918 zůstal v armádě a pokračoval ve své vojenské kariéře. Dotáhnul to na generála.

Jinak dobrý Nole. Skoro jak scénář pro Habermannův mlýn:-)

Nole opět parádní čtení krásně zpracované. Opět smekám klobouk. Pokračuj v tom dále, protože když ti dá někdo nějakou kostru události, tak ty z toho dokážeš vytvořit super čtení. :-)

Nestačím hledět. :-O Pokud něco začneš psát tak si to určitě koupím, mám rád takové příběhy. Tvůj styl mi připomíná Erich Maria Remarque, na západní frontě klid. ;-) :-)

Za mně- přesně to co napsal Pawl ;-)

čupr

Díky ;-)

Vsem velke diky za uznani, panove ;-)

"Hledamcomuzu" za timto clankem stoji, prtze to byl on, kdo mi dodal pribeh. Ja uz si pak jenom hral s postavami a trosku s dejem :-) Takze velke diky i jemu ;-)

Nole ,clovece fakt jses dobrej. Slibuju ti ,ze jestli jednou vydas nejakou knizku tak si ju koupim. Musel jsem na dalnici zastavit na odpocivadle abych si to precetl. Mozna zauvazuj nad tim neco vydat, nevim jestli se dnes knizky ctou a prodavaj dosti na to aby jsi na tom zbohatnul ale myslim ze je to porad vetsi sance nez ve sportce😊. A pokud te zajima tema druhe svetove valky doporucim ti V pekle plynovych komor. Ja to precetl cely za jeden vecer. Je to o italskym zidovskym mladikovi Schlomo Venezia co se dostal do Osvetimi a byl vybran do tzv sorderkomanda co palily tela z plynovych komor. Nebudu to rozepisovat ,pribeh plnej hruz az se tajil dech ovsem clovek aspon vi ceho jsou lide za valky schopni at uz na strane tech co chteli prezit a tech co urcovali kdo prezije. ...DRZIM TI PALCE.

Milhaus112: To je krasny, takova pochvala, moc dekuju!! Je to fakt uzasny, jak lidi pisou, ze zastavi na dalnici, nebo ze musi vypnout masinu, popripade jdou spat pozde, jen aby ten clanek docetli. Husty 8-) To je asi ta nejvetsi pochvala, co za tohle muzu od nekoho dostat! Co se tyce knizky, uz jsem se trosku rozkoukaval (mam ted napad na dve knizky, jedna s povidkama a druha ciste pro hledace). Co jsem doposud zjistil, tak tam jsou dve cesty, samonaklad a pak skrze nejake vydavatelstvi, ktere ale cloveka sedre z kuze. Tam pak davaji autorovi asi 5% z prodejni ceny :-) No a taky rozhoduje naklad. Nejmensi je tusim 1000 ks. Samozrejme cim vetsi je naklad tisku, tim mensi je pak financni naklad na jednu vytistenou knihu. Sve tam bude hrat urcite roli i pouzity papir a to vcetne obalu /tvrdy, mekky/. Takze je otazka, na kolik by vyslo vlastni zafinancovani 1000eho nakladu a potom, zda by se to vubec prodalo. Takze pro me je minimum riziko to vydat pod nejakym nakladatelstvim. Pokud by mi to ovsem vubec nekdo vzal ;-) V teto rovnici je zkratka tolik neznamych, ze vysledek a spravny postup se mi jako neznalemu urcuje velmi tezko. No a co se tyce Tveho tipu na knizku. Moc dekuji, ale ja jsem uz par knizek podobneho razeni cetl a nedela mi to dobre covece. Jako prectu to v pohode, ale pak se mi to vraci a hazi me to do nepohody, nebo do mensi depky, jsem z toho smutnej. Proste mam nejakou empatii a ja pak na ty silny a smutny, kolikrat bestialni pribehy, nedokazu po dlouhou dobu zapomenout. Takze je pak dost mozny, ze bych nejakou dobu psal jen opravdu temny a smutny veci se skaredymi konci, protoze moje momentalni nalada ma na psani velkej dopad. Kdyz nemam naladu, nic veseleho zkratka nenapisu a naopak :-) At se dari a dekuju!!!

Pěkné , super čtení Tome ;-)

Díky Dane :-)

Pěkné čtení ;-)

Parádní počtení, moc dík ;-) V knihovně už mám místo na knihu sbírek povídek pro hledače ...

To já taky :-)

Už zase :-O a opět díky ;-)

Byl sem tam nebo ne? Tak si to napsal tak to cítím asi něco v tobě dříme tak dík za pocteničko parádní 💯👍

Taky bych si ty knížky rád koupil,pěkně jsem si početl a aspon mi utekla noční :-D ;-)

Tak hele.....jako tohle je fakt hustý :-O :-O :-O :-O
Zas a opět super čtení......dík
Něco mě napadlo....nebejvá to často , ale přece jen.... o:-) o:-) o:-)
Finanční problémy na vydání knížky , by moli vyřešit místní borci tu na LP o:-) o:-) o:-)
Asi takhle. Pokud by se sešlo dost lidí na to , aby předfinancovali vydání té knížky, nebo knížek, mohlo by se stát, že by si nepotřeboval vydavatelství. ......Příklad : zájemnci o tvůj produkt by poslali na ůčet cca 200Kč, při dostatečném množství peněz , vydáš knížku a těm co přidali na její zrod, ji dodáš za zbytkovou cenu cca 100Kč....přičemž , by byla v prodeji za 350Kč a tím by tvoji podporovatelé měli slevu 50Kč......
Jde jen o nápad...ale na FB takhle rozjelo svůj kšeft plno lidí i s totálníma píč..vinama , ale tohle je super...mezera na trhu vyplněná tvojí knížkou......za mě OK
;-) ;-) ;-) ;-) ;-) ;-)

Me uz tohle napadlo taky ale nechtel jsem do toho rejpat. Je to klasickej start-up system a funguje. Dokonce jsem premyslel i nad tim ze pokud knizka bude pro hledace muze se do ni zaradit par stranek vyrobcu detektoru ci podobneho zbozi jako reklama, s tim ze dany vyrobce prispeje na naklad vydani. Ale to uz je spis otazka na Elmaru zdali by vyrobci vubec meli zajem a je-li vhodne do nich stouchnout a predlozit jim tuhle moznost. Kazdopadne za me ,ja bych klidne prislel a mel radost z toho ze jsme pomohli nekoho posunout dal. ;-)

....prispel tam melo byt....

To Doby, milhaus - Plně s Vámi souhlasím, jak píšete-takovéto knížky nám chybí, pokud bude zřízen nějaký účet, rád na něj samozřejmě také přispěji, myslím si, že by nás bylo mnoho, a Nolovi strašně přeji, aby mu to Vše klaplo. Mějte se Všichni fajn. :-D ;-)

Chlape, stále se opakuji, ale paráda! Díky za článek

Ufff to je nářez . Hezky napsaný.

Jo a tvoji knížku si rád predplatim. Tvoje písmenka mají reálný základ a to je v dnešní době lži a překrucování velká deviza.

Ahoj, je to parádní čtení k zamyšlení, čteno jedním dechem. Knížky si rád předplatím, souhlas s Doby a Milhaus. Nol22 piš prosím dál, a děkuji moc. ;-)

Moc Vám všem děkuju za slova uznání a tak skvělé podpory. To se už dnes jen tak nevidí :-) Obzvláště, když si to člověk nezaplatí (jako naše rádoby celebrity a politici) a je to tedy upřímné, od srdce. Člověk člověku - jen tak, zdarma. To nám v dnešní společnosti schází asi nejvíce. Peníze nás zkazily. O to víc si pak vážím, když někdo umí rozdat úsměv, radost, lásku, empatii, podporu atd. To je to nej, co bych si mohl přát. Díky!

PS: pokud mě neopustí chuť psát, rád vám budu dělat radost i nadále. Mám teď rozepsanou jednu povídku, která ale bude určitě na pokračování. První díl je jakž takž hotov, ale nemám teď moc času a tak skoro nepíšu. Takže bych to tady nerad posílal, aby tam pak nebyla třeba 3 týdny mezera. Napíšu aspoň 3 první díly a pak už by se to asi dalo (po týdnech) dotáhnout až do konce. A koho by zajímalo o čem to bude, tak malou nápovědu už mohu dát nyní: podzim 1941, kdesi před Moskvou...

Dávám odkaz na podobné téma.Viděl jsem ho před lety,ale nevěděl jsem jak se ten dokument jmenoval.
https://www.youtube.com/watch?v=D7ekHANp_Zo

to_snad_ne: Diky za odkaz. Nemuzu se ted na to kouknout, ale urco se podivam doma. Bude to pecicka...citim to ;-)

Opravdu hezké počtení. Piš dál. A samozřejmě souhlasím s tím co je výše psáno.

je to mazec...takhle shrnutý do jednoho vyprávění, celá problematika jednoho rynečku, paráda,... Tohle by mělo bejt v čítankách.

NOLL22:Děkuji pěkně!!!Zamáčknul jsem slzu a je dobře že píšeš protože máš dar od Boha psát.A to že píšeš o věcech o kterých se moc neví je jen dobře!!!Děkuji !!! ;-)

Maks,Peters1, Enki: Moc Vam dekuji chlapi! ;-)

NOL22: Krásný a poutavě napsaný příběh. Také jsem ho přečetl jedním dechem. Nejúspěšnější spisovatelé měli společný dar, dokázali psát tak, že zaujmuli čtenáře a ten jen četl a četl. To se nedá naučit, to musí mít člověk vrozené a zdá se, že Ty ten dar máš. Nezahoď ho a i když vím, že to je časově náročné, měl by jsi pokračovat. Ještě jedna poznámka. Každý začínající spisovatel se nejprve snažil získat startovní kapitál publikováním krátkých povídek v tématických časopisech. Některé redakce zajímavé příspěvky i dobře honorují. Tím bych asi začal. Knížka je přeci jenom větší a dost finančně náročné sousto. Pouze můj názor. ;-)

Kloss: Moc děkuji. Zajímavá myšlenka s těmi povídkami ;-) Ale prakticky nevím, komu se mám nabídnout a zda by o to vůbec někdo stál :-) Nicméně je to cesta a je to cesta, která mě předtím vůbec nenapadla. A je mi sympatická, protože to má nějaký přirozený progres - povídky a až pak knížka. Přijde mi to přirozené. Díky moc za ten nápad a za Tvůj komentář jako takový! ;-) PS: hodnost kapitán? 8-)

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na LovecPokladu.cz účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru