Tajemství černé rokliny

Kategorie: Co se jinam nevešlo

Dlouho jsem váhal, zda se s vámi o tento příběh mám podělit či ne. To co začal můj děda, to já dokončil.  Jsem dnes jediný kdo o tom místu a o tom, co je s ním spjato, ví. Jak rád bych to nevěděl, zapomenout se mi ale nedaří. Dnes už je příliš pozdě na to, abych s tím mohl cokoliv udělat, stalo se. Dnes je den, kdy se naopak chci svěřit s tím, co jsem objevil a co v sobě nesu až příliš dlouho. Na jednoho prostého člověko je to břímě až moc velké. Tolik jsem to chtěl udržet v sobě, nedat na sobě nic znát a vše si s sebou odnést do hrobu. Tak moc jsem to chtěl! Ale už to nevydržím. Poslední měsíce jsem jak v mrákotách, musím na to pořád myslet a to jak jsem na to sám, to mi nepřidává. Chtěl bych zase klidně spát. To se mi zřejmě podaří jen tehdy, až se někomu svěřím. A tak dnes poruším slib. Slib, který jsem dal svému dědovi. Veškerá jména jsou smyšlená a přesné místo nálezu Vám taky samozřejmě neprozradím.

Ten den si pamatuju jako dnes. Bylo to na podzim roku 2008 a já tenkrát studoval na ekonomické fakultě v Praze. Venku bylo sychravo a mrazívý vítr se proháněl v bezlistých korunách stromů. Přecházel jsem právě z jedné přednášky na druhou, když v tom mi začal vibrovat telefon v kapse. Už dvakrát se mi stalo, že mi telefon zazvonil do právě probíhající přednášky a tak jsem si zvuk vypínal. Vyndal jsem ho tedy z kapsy a na displayi vidím "Táta". Bylo to zvláštní, protože většinou jsme si volali jen o víkendu. Pokud jsem ovšem já sám nejel na víkend domů. Zvedl jsem to a pozdravil.

 Táta na druhém konci telefonu, jakoby snad ani nechtěl mluvit. Ztěžka mě pozdravil a mlčel. "No tak tati, co se děje, proč mi voláš?". Měl jsem naspěch, za pár minut mi měla začínat další přednáška, kterou jsem rozhodně nemohl zmeškat. Stačilo posledně a jak mi to dal pan profesor Rusek sežrat. Pak se otec rozpovídal. Pomalu a skleslým hlasem mi povídá: "Víš, děda je na tom špatně. Dnes ráno hoodvezli do nemocnice a doktoři už mu moc šanci nedávají. Říkají, že se s tím prý už nic nedá dělat". Slyšel jsem, že se mu chvěje hlas a nechal ho pokračovat: "A tak jsem si řekl, že by asi bylo správné, kdybys o tom věděl. Nevím kolik mu zbývá času, proto volám ještě dnes. Určitě by byl rád, kdyby ses na něho přijel podívat. Vždyť se dost možná uvidíte naposledy v životě".  Poslouchal jsem ho a zkoprněl jsem. Já sám jsem teď musel hledat slova a nevěděl jsem, co vlastně odpovědět. Existuje na něco takového vůbec nějaká správná odpověď? A tak jsem řekl jen to, co jsem měl: "Chápu tati, přijedu hned zítra. Dnes tady dokončím, co musím a zítra ráno sednu na vlak a přijedu domů". Rozloučil jsem se s tátou a šel na již probíhající přednášku profesora Ruska. Ten si mě samozřejmě všiml a seknul po mě jedním okem.  Tak jak jen to umí. To znamelo jen jediné. Příště si Tě vychutnám, holoubku...už opět! Ale tentokrát mě to nechalo naprosto klidným. Musel jsem pořád myslet jen na dědu a na to jak mu teď asi je, co se vlatně stalo.

Druhý den ráno jsem se neprobudil do dobrého dne. Byl jsem nevyspalý, hlavu jsem měl otupělou, nebyl jsem schopen normálně přemýšlet. A tak jako robot jsem si udělal kafe, začal jsem se oblíkat a v hlavě mi stále dokola jela jen jediná věc - děda. "Ježííííš, ty narobiš bordelu, to neni možné toto" začal mě častovat můj spolubydlící Jarda, který pocházel odněkud ze severní Moravy. "Ti jeblo, ne? Víš kolik je hodin, dyť je 5 ráno, Ti šiblo, bo co?" povídá dál. "Ale ne, včera mi volal táta, že odvezli dědu do nemocnice a nevypadá to s ním dobře, tak jedu domu, víš" snažím se mu objasnit situaci, proč jsem ho v 5 ráno vzbudil. "Aha, tož to je mi líto. Tak se drž a ať Ti to dobře dopadne! A pozdravuj dědu!!" povídá. Stačím jen vyhrknout "díky moc, budu!" a už se za mnou zavírají dveře pokoje a já běžím na tramvaj. Potřebuju stihnout vlak. Na nádraží to sice není daleko, ale můj dnešní pomalý start vzal trošku více času, než jsem předpokládal. Ještě štěstí, že měl vlak zpoždění. A to se mi na českých dráhách právě líbí. Všichni jen nadávají, ale nikdo už nepoděkuje za to, že stihnul spoj jen díky tomu, že byl zpožděný.

Já byl dnes ten, kdo aspoň v duchu musel poděkovat. A tak už teď sedím v kupé a pozoruji za oknem ubíhající krajinu. Koukám do prázdných polí, kde se prohánějí zajíci s větrem a stádo srnek probíhá zrovna nedaleko nich. Parta malých vesnických kluků si pouští draka. Moc jim to nelítá, ale i v tom mžiku, co si stačím všimnout, jsou šťastní. Kousek dále zase k obloze stoupá velký dým, to vypalují trávu. Pach nasládlého kouře je ve vlaku cítit ještě hodnou chvíli poté, co jsme místo už dávno minuli. Připomnělo mi to ty krásná dětská léta, kdy mým největším problémem bylo, zda seženu gumu do praku, popřípadě jak správně si nalepit zrcátko na botu, abych se holkám ve škole mohl dívat pod sukně. Tenkrátmě děda poprvé vzal na pole a u blízkého remízku jsme si pak dělali mé první brambory pečené v popelu. Nebylo to nijak zvlášť dobré, ani sůl jsme neměli. Popel mi skřípal mezi zuby, ale já tu bramboru jedl jako bych snad týden nic v žaludku neměl. Jak říkám, ani mi moc nechutnala, ale nechtěl jsem to dát dědovi najevo. Nechtěl jsem ho zklamat a taky jsem nechtěl, aby si o mě myslel, že jsem měkkej. Děda byl odjakživa tvrďák a já se mu chtěl vyrovnat. To všechno mi teď připoměla vůně pálícího se listí a trávy. Už zase myslím na dědu.

Uběhla ještě necelá hodinka, než jsem vzal za kliku vagónových dveří a vystoupil na perón nádraží mého rodného města. Jakoby se tady zastavil čas. Všechno je pořád stejné, tak jak jsem znal jako kluk. Ale teď když už tady jezdím méně, připadá mi jakobych viděl věci, kterých jsem si dříve nevšímal. Přitom stačí zvednout hlavu a koukat nad sebe. Lidi pořád koukaj do země, nebo maximálně do výšky svých očí a to je málo, říkával děda. Děda...no jo, děda. Beru do ruky telefon a volám tátovi. "Ahoj tati, tak už jsem dorazil. Asi se rovnou půjdu podívat za dědou do nemocnice, ať nemusím jet nejdříve domů a pak zase za ním. Na jakém oddělení leží, prosím Tě?" ptám se. Ten mi sdělí, že ho teď navštívit můžu, ale mám počkat až na 10 hodinu, po velké vizitě. Měl jsem chvilku času a tak jak by se asi i našemu dědovi líbilo, zevluju na náměstí a koukám co se kde děje. Když se blížila desátá, vyrazil jsem k nemocnici.

Starý vrátný mi ani neodpoví na pozdrav a dál drtí načatou křížovku. U hlavního vchodu je informační cedule, která mě navádí tím správným směrem. Vstupuji na oddělení a rázná sestřička se mi ihned staví do cesty. "Co tady hledáte?", povídá trošku ostřejším tónem. Takovým co nezná kompromisy. Holt chápu, u některých zákroků je třeba být rázný. "Dědu hledám, měl by ležet na vašem oddělení" povídám trošku nesměle a sundávám si čepici z hlavy. "No joo a to je kterej, takovych dědů tady máme mladej pane!" střelhbitě opáčí sestřička. "Jee, promiňte - Iver, Jan Iver se jmenuje" vyhrknu ze sebe. Hned jsem si všiml toho, jak po vyslovení jeho jména zvážněla. "Jděte touhle chodbou a na úplném konci, poslední dveře vpravo" dodala a ihned zmizela v nějaké ordinaci. A tak jsem vykročil. Nechtělo se mi...šel jsem pomalu tou dlouhou chodbou a zelenými návleky na mých botách jsem leštil již tak blýskavou, chlorem zapáchající podlahu. Co mě za těmi dveřmi čeká? Bude se mnou mluvit, pozná mě, jak na tom bude, jak bude vypadat? Toho jsem se strašně bál. Ale nebylo zbytí, musel jsem jít.

Šáhnul jsem na kliku nemocničního pokoje, ale neotevřel jsem. Ruka mi zůstala na klice a já usilovně přemýšlel, co mám vlastně dělat. Mám přijít zkroušenej, že mě to bolí. To mu asi nepřidá. Tak mám přijít veselej, jakože se nic neděje? Třeba mu tím zvednu náladu a bude to tak lepší. Nebo bych třeba mohl...v ten moment mě vyruší hlas zdravotní sestry, se kterou jsem mluvil před chvílí. "Copak, není tam, už jste s ním mluvil?". "Ne nemluvil", odpovídám a beru za kliku. V místnosti jsou čtyři lůžka, ale jen tři pacienti. Pozdravím a od okna už se otáčí děda, který dřímal na boku. "Ahoj dědo" povídám. Na víc jsem se v ten moment nezmohl. Pořád jsem měl v hlavě slova mého táty - třeba se uvidíte naposledy. A já nechtěl. Nechtěl jsem se loučit. Nikdy se nechci loučit navždy s někým, koho mám rád. Děda se pousmál. Bylo vidět že má z mé návštěvy radost. Začal jsem si s ním opatrně povídat, jak se mu vede a kdy ho pustí domů a takové ty řeči co se v nemocnicích obvykle vedou.

Povídali jsme si asi 15 minut, když mě děda vyzval, zda bych se s ním nešel projít po chodbě. Že už má toho ležení až až. Souhlasil jsem. Pomohl jsem mu vstát a trefit se do pantoflí. Pak jsem si ho vzal pod rameno a tak jsme jako dva staří frontoví kamarádi vyšli na chodbu. "Dal bych si kafe" povídá děda. "No jasně, tak pojdmě dolů, tam jsem viděl automat, vybereš si jaký chceš dědo" odvětil jsem. Sešli jsme dolů, kde si nás už absolutně nikdo nevšímal. Všude pobíhali lidé, doktoři, sestřičky, pacienty, návštěvy. Všichni měli někam pospíchali. Jen já s dědou už jsme nikam nepospíchali a všechen ten cvrkot chvíli mlčky pozorovali.

Z ničeho nic mě děda objal za ramena a povídá: "Nevím jak bych začal. Víš, ještě předtím než umřu. Nevím jak dlouho tady ještě budu...", povídá. "Ale prosím Tě dědo, nech těch řečí" přerušil jsem ho, snažíc se zahnat jistě nepříjemný a smutný rozhovor, ke kterému se dle mého úsudku jednoznačně schylovalo. "Ne! Poslouchej!" nedal se odbýt. A pak mi řekl něco, o čem jsem nevěděl. A nejen že jsem to nevěděl já, nevěděl o tom nikdo z naší rodiny. Děda se potutelně rozhlídnul kolem sebe, jakoby se snad bál, aby nás někdo neslyšel. V ten moment mi to přišlo strašně vtipný. Kdyby to nebylo v tak vážné situaci, tak určitě vyprsknu smíchy, co to na mě hraje za kovbojku. On see ke mě ale naklonil a povídá: "Nebudem si tady mazat med kolem huby. Já vím, že to mám za pár a nějaké sladké řečičky teď potřebuju ze všeho nejméně, rozumíš. Chtěl jsem se Ti jen svěřit s něčím, o čem nemá nikdo potuchy. Dokonce ani Tvoje babička, nebo Tvůj táta!" Zpozorněl jsem. Co se to tady sakra děje? Byl jsem zmatený, ale snažil jsem se nemluvit a poslouchatco mi vlastně děda chce říct.

"Poslouchej Tome" začal a přitom koukal jakoby zasněně do dálky. Další minutu nebo dvě zase jen mlčel. Bylo na něm vidět, že se chce svěřit s něčím, co ho už dlouhou dobu trápilo. Poté si odkašlal a pokračoval v povídání: "když mě bylo něco jako je dnes Tobě, končila u nás válka. V té době jsme ještě žili v Sudetech, jak jistě víš. Vždyť si určitě pamatuješ, jak jsi ještě jako malý skotačil na chalupě, pamatuješ?". Mlčky jsem přitakal a podíval se mu do očí. Viděl jsem ho zase o desítky let mladšího, plného síly. A šprýmu! Můj děda býval velký šprýmař a okolí ho mělo rádo. Teď už přede mnou seděl starý, nemocný člověk. S bílými vlasy, které byly tak jemné jak je jen malé děti mívají. Vrásčité ruce pevně svíraly dřevěnou hůl, kterou si kdysi sám vyrobil a která ho věrně provázela už po dlouhé roky.

Z přemýšlení mě vytrhl dědův hluboký, ale přeci jen jemný hlas. "Pamatuješ si na černou rokli?". "Nepamatuju, dědo" odpověděl jsem a marně jsem začal přemýšlet o černé rokli. Děda pokračoval "je to rokle v tom lese, jako kdybys jel od té naší bývalé chalupy směrem k tomu opuštěnýmu mlýnu, víš. Jak tam byl ten betonovej mostek, který se pak zhroutil, pamatuješ si na to?". Ač jsem se snažil sebevíc "nevím dědo, fakt netuším. Dyť jsem byl ještě malej. Co s tím jako? Proč mi to povídáš?".

A potom se děda rozpovídal. Povídal mi o svém dětství a o jeho tátovi a mámě. O tom, jak trávil dětství v Sudetech, jaká to tenkrát byla doba a co všechno si museli zažít. Zkrátka povídal a povídal. Děda patřil do skupiny lidí, kteří měli nadměrný talent neustále odbíhat od tématu a byli schopní vyprávět o čemkoliv, jen ne o tom, o čem se vlastně původně chtěli bavit. Ale byl jsem trpělivý, nebylo by ode mě teď citlivé, kdybych ho nenechal se vypovídat. Vždyť nemám kam spěchat...a naopak stále tady byly ta tátova slova - "možná se vidíte naposledy".

A pak děda povídá "tam kolem tý naší vesnice, tam na konci války vodili vězně. Měli je přemisťovat z jednoho lágru do druhého. To aspoň říkali těm vězňům, ale pravda byla taková, že je častokrát vodili byť jen do kruhu, zkrátka je chtěli nechat vyhladovět, umrznout, umřít. Tyhle pochody smrti" povídá děda a odkašlal si "tyhle pochody smrti, ti lidi v těch pochodech smrti, ti chodili i kolem nás prostě. No to víš, Němci ty vězně nikde ukazovat nechtěli. Takže se snažili vyhýbat větším městům a chodili třeba i přes noc. Zkrátka aby je nikdo moc neviděl, rozumíš. A já je jednou viděl! Byl jsem zrovna v lese, posbírat nějaké dřevo do kamen a najednou vidím, po silnici jdou stovky lidí. Jako mátohy bez duše se po té cestě táhli. Na začátku, po stranách a na konci byly stráže, které je svými hlasy vybízely k dalšími pochodu. Když hlas nestačil, vytáhli dřevěné obušky a mlátili ty chudáky hlava nehlava. "

Dědovy oči jakoby zajiskřily a vodopád jeho slov pokračoval: "Najednou slyším pár metrů od sebe rychlé kroky a zrychlený dech. Otočil jsem se a oproti mě stáli dva muži. Oba na kost vyhladovělí. Jejich oči jim lezly z důlků, rychlé dýchali a koukali na mě stejně vyděšeně jako já na ně. Hned jsem poznal, že to musí být vězni, kteří byli v pochodu smrti, který právě procházel okolo. Začali mi něco říkat rusky a ukazovali mi posunky, ať jsem potichu. Najednou jsem uslyšel od cesty výstřel a řev dozorců. Ve vězních to hrklo a rychle mi začali něco říkat. Dnes už vím, že chtěli pomoct, potřebovali se ukrýt a přežít těch pár týdnů do osvobození. Já jsem měl ale tak nahnáno, že jsem se nezmohl ani na slovo a jen jsem tam tak stál, jako zkamenělej. Oni začali utíkat dál do lesa, díval jsem se za nimi a v hlavě jsem měl tisíce myšlenek. A už se blížili Němci. Doruda rozpálení na mě hned začali něco křičet. Bál jsem se. Strašně jsem se bál. Věděl jsem, že ani nemusím udělat žádnou chybu a mohou mě zastřelit jako potulného psa. A taky jsem jim úplně nerozuměl, mluvili strašně rychle. Ukázal jsem jim tedy rukou směr, kterým ti vězni utíkali. Nerozpakovali se a běželi dál jejich směrem. Na další sbírání dřeva jsem už neměl ani pomyšlení. Ubíral jsem se k domovu, když v tom jsem zdálky uslyšel sérii výstřelů. Až druhý den jsem se dozvěděl, že ty dva chudáky nakonec dohnali, dobili palicemi a potom jim prostřelili hlavy. Našel je hajnej, ten soused z protějšího kopce, ten Němec, pamatuješ? A tak jsme je potom ve vesnici pohřbili na hřbitově. Sešli se tam lidi z celé vesnice tenkrát, to si pamatuju."

"Ale dědo, co to všechno má dělat s nějakou černou roklí? Já tomu pořád nerozumím. To se stalo v té černé rokli?" vypálil jsem na něho už značně nedočkavě. Podíval se na me tím jeho stoickým pohledem, který by dokázal uklidnit i raněného a o život bojujícího býka v aréně smrti. Pochopil jsem a mlčel. Po chvilce děda povída: "No tak to Ti mě chlapče tenkrát moc mrzelo. Že jsem jim nepomohl. Že vlastně umřeli kvůli mě. Určitě na ně taky někde někdo čekal...rodiče, děti, přítelkyně, manželka, kdo ví. Už se nedočkali, zastřelili je chudáky u nás v lese v tom únoru 1945. A tak se mě to dotklo, že jsem zapřísáhal sám sobě, že příště už váhat nebudu a člověku v nouzi pomůžu. A další příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. Máma mě zase jednou poslala pro dřevo. Ale já se bál do toho lesa k cestě. Po tom, co se mi tam stalo minule. Bál jsem se, že tam půjde další pochod smrti, nebo prostě že se mi tam může něco stát. A tak jsem sice na dřevo šel, jak máma požádala, ale šel jsem na druhou stranu. Přes pole a pak až do lesa, který je od naší vesnice rozhodně dál, než ten do kterého normálně chodíme.  Vlezl jsem do něj, ale na okrajích nebylo žádné dobré dřevo. Všechno bylo vysbírané, nebo shnilé. A to já i tušil, protože tam chodili od Poustků, ti to měli kousek.

Pustil jsem se tedy hlouběji do lesa. Vím, že to bylo tenkrát studené ráno. Byl to buď duben, nebo květen, to už si nepamatuju. Každopádně jsem sbíral klestí a pak jsem napravo od sebe uslyšel křupnutí větve. Otočil jsem se a tam 3 chlapi v civilu. Akorát se potichu snažili projít kolem mě, ale jeden byl neopatrný a tak šlápl na větev a ten hluk je prozradil. Koukám na ně a oni na mě. V tom se první z nich odvážil a už přichází ke mě. Nasadil rozšafný úsměv a německy mi začal říkat, jestli nemám něco k jídlu. V té době jsem německy perfektně rozhodně neuměl, ale uměl jsem dost na to, abych jim rozuměl. Byli neholení, špinaví a na jejich tvářích bylo vidět, že už jsou na cestě nějakou dobu. Koho se báli? Vlastních, nebo Rusů? Neodvážil jsem se zeptat. Zato jsem si vzpomněl na to, co jsem si minule slíbil. Už nikdy nechci mít takové výčitky svědomí, jako jsem měl před pár týdny u těch zastřelených vězňů. Vždyť co, i kdyby to byl kdokoli, určitě na ně taky někdo někde čeká a bude rád, když se jim vrátí živý a zdravý. Tak nějak jsem tenkrát přemýšlel.

A tak jsem jim lámanou němčinou řekl, ať na mě počkají, že za chvíli donesu chleba a něco k tomu. Podívali se na sebe a ten co se mnou mluvil na mě mlčky kývl. "Und wasser, bitte" poprosil téměř omluvně. Utíkal jsem tedy domů a potajnu jsem vzal kus chleba, ve spíži ukrad něco sádla a k tomu přibalil jednu láhev vody. Vše tajně. Tak aby naši nevěděli, vytratil jsem se z chalupy a běžel jsem zpátky za nimi. Ale oni nikde. Přibehl jsem na místo, koukám a oni fakt nikde, ztratili se. Zkusil jsem ještě volat, ale nikde nic. A tak jsem se vydal na cestu zpátky. Neušel jsem ani dvěstě metrů, když na mě zpoza stromu vykouknul jeden z nich. Ukazoval mi, ať jdu k němu. A tak jsem šel a podal jsem mu uzlík s jídlem. Podíval se dovnitř, usmál se na mě a pohladil mě po hlavě. Pak se jak divoké zvíře rychle rozhlídnul všude kolem sebe. To si pamatuju dodnes, to nejde zapomenout. Jakoby mu snad mělo hrozit nějaké nebezpečí. Od koho? Vždyť jsem tam byl jen já sám? Hodně věcí mi tenkrát ještě nedocházelo, Tome.

No abych to zkrátil, ti vojáci, nebo kdo to byl. Ti tam zůstali ještě další dva dny. Nosil jsem jim vodu a jídlo. Jeden z nich měl něco s nohou, tak čekali, až mu opadne otok a budou se moct pustit dále. A teď si představ, že ten předposlední den jsem za nimi šel a on tam jeden z nich jen v tílku. A jak jsme si tak povídali, on mi pak ukazoval směr kam se chtějí vydat dále a byl jen v nátělníku. Při tom jsem viděl, že má na ruce, na vnitřní straně ruky, nějaké tetování. Tenkrát jsem tomu nevěnoval větší pozornost. Ostatně další den jsem se za nimi vydal zase. Naši stále nepoznali, že ubývá trošku více chleba, než by mělo. Přišel jsem na místo. Vždy mě čekali v přesnou hodinu na stejném místě. Ale vždy jen jeden. A ten mě pak dovedl k těm dvoum zvýbajícím. Oni prostě každý den měnili místo tábořiště, tomu jsem nerozuměl. A tak jsem i tentokrát přišel ve stanovený čas na naše místo setkání.

Čekal jsem minutu, pět, deset, půl hodiny, nic. A tak jsem se vydal na místo včerejšího tábořiště. To bylo opuštěné. A tak jsem zkusil to z předešlého dne. Ani tam nikdo. Zkoušel jsem volat, nic. Šel jsem domů. Další den jsem to zkusil ještě jednou, ale opět se stejným výsledkem. Smířil jsem se tedy s tím, že už jsou pryč. Ale měl jsem z toho dobrý pocit. Vždyť byli jako závodní poštovní holubi, kteří mají několik tisíců kilometrů před sebou. A když takový holub letí celý den a večer jen hledá místo na přespání, nějakou kaluž pro vodu a trošku jídla, aby hned ráno mohl letět zase směrem domů...tak občas jim dobří lidé pomůžou. Andělé. A já byl teď taky takový anděl. Měl jsem radost, že se mi podařilo zahnat černé myšlenky na ruské zajatce a že jsem aspoň takto mohl odčinit svojí hloupou chybu, která stála dva lidské životy.

 No a pak přislo osvobození a první svobodné léto. Všichni se radovali ale do toho se začaly ivyřizovat staré účty z války. A tak se i stalo, bavil jsem se tenkrát s Honzou Sklářem. Koukali jsme na kolony ustupujících Němců. A ten mi tenkrát povídá že viděl Rusy jak si přebirají Němce a všechny je nechali svlékat do naha. A pak si je prý prohlíželi a hledali na nich něco. Až potom prý viděl, že někteří z těch vojáků měli na vnitřní straně paže tetování. Ti kdo ho měli, ti museli jít stranou a vyskočit na korbu přistaveného náklaďaku. No a v ten moment ve mě strašně hrklo. Kdo to byli ti vojáci s tím tetováním? Vždyť stejné, nebo podobné měl jeden z těch, kterým jsem pomáhal já v lese! Začal jsem po tom pátrat, až jsem se dozvěděl pravdu. Byli to vojáci waffen SS, fanatici z přesvědčení. S kamarádem jsem se rozloučil a šel jsem celý zkroušený domů. Tak kvůli mě zemřeli dva lidi a potom pomůžu SSákům? Co jsem to za člověka, co jsem to udělal? Tohle nemůžu nikdy nikomu říct. A taky jsem to nikdy neřekl.

Ale teď když už jsem na konci svého života, rád bych věděl 100% pravdu. Možná bylo všechno jinak, možná to nebyli SS, možná...já nevím, prostě byl bych strašně rád,kdybych dnes věděl, že jsem tenkrát pomohl dobrým lidem a ne naopak". Děda domluvil a já si v hlavě stále přebíral všechno to, co mi právě řekl. Bylo to zajímavé, hodně zajímavé, tahle témata mě vždycky bavila. Ale málokdy o nich chtěli ti, kteří se takových věcí osobně zúčastnili, vypovídat. Děda mi dal čas, už nemluvil a jen čekal. Když jsem si vše jakž takž srovnal v hlavě, povídám: "dědo, to je fakt celkem silnej příběh!Ale pověz mi, co s tím mám co dělat já a černá rokle?". "No", povídá děda, "v černé rokli byli ti Němci, co jsem jim nosil jídlo. Jestli opravdu nevíš, kde to je.... "Počkej, tak já mám tady mobil, můžeš mi to ukázat na mapě!", povídám. A tak jsem vytáhnul mobil, otevřel mapu, najel na příslušnou vesnici a nechal se dědou navigovat, kde by to jako mělo být. Místo mi ukázal a povídá "Chtěl bych, aby ses na to místo jel podívat".

"Dědo, ale vždyť tam nic nebude. Co tam mám jako najít po tolika letech? Ty jsi tam něco tenkrát hledal?". Děda se ušklíbne a povídá "Jo chlapče, hledal. Byl jsem tam pak ještě několikrát. Něco věcí tam nechali, našel jsem tam nějaké kovové háčky a i bajonet tam zapoměli. A tak mě napadlo, viděl jsem onehdá v televizi, jsou to nějací kluci a chodí s těma detektorama, víš. Prostě hledají věci z války, kovový. Tak mě napadlo, jestli by sis to nemohl někde půjčit a zkusit to místo trošku projít? Třeba tam leží odpověď na to, co mě už tolik let trápí a na co stále neznám odpověď. Podíval jsem se na dědu, zda mu nepřeskočilo. takových let v zemi, tam nic nevydrží, to by tam museli nechat já nevím, zlato nebo něco takovýho! Ale mohl jsem v ten moment odmítnout? No nemohl, samozřejmě že nemohl. A tak jsem to dědovi slíbil. A slíbil jsem mu i to, že o tom, o čem jsme si ten den povídali, nikdy nikomu neřeknu.

Uběhly dva týdny a mě se podařilo sehnat detektor. Děda byl stále v nemocnici a čekal, kdy se ozvu a s čím. Měl jsem štěstí, protože jsem se o detektoru zmínil kamarádovi, že by to mohl být dobrý koníček. A on mi řekl, že už jednoho kámoše, který chodí hledat má a že by nás mohl seznámit. Slovo dalo slovo a za dva dny jsem s Martinem seděl na pivu. Bavili jsme se všeobecně o hledání a o životě a já si pomalu připravoval půdu na to, jak se ho zeptat, zda by mi půjčil detektor. Ale s tím, že půjdu jen já sám, bez něho. Jak šlo pivo za pivem, má odvaha rostla a tak jsem se ho prostě zeptal, zda by mi ten svůj detektorna jeden víkend nepůjčil. Že bych si to chtěl zkusit u nás doma, na vesnici, na poli. A když mě to chytne, tak bych si taky koupil detektor a pak bychom v Práglu mohli chodit hledat spolu. Martin měl už asi taky pěkně pod čepicí, protože se na mě usmál a povídá "no jasně, ty krávo, super, tak budeme dva. V pohodě, klidně si ho na ten víkend pujč. Já teď stejně nemůžu moc hledat, mám blbě napsaný šichty a jsem rád, že se doma vyspím". Paráda, první překážku jsem zdolal.

Hned další den byl pátek a odpoledne jsem měl s Martinem sraz. Přišel sice o 10m později, ale detektor nesl! Moc jsem mu poděkoval s tím, že hned v pondělí mu ho zpátky a v pořádku vrátím. Vzal jsem si bágl s detíkem a šel na vlak. Ve vlaku jsem si pak ještě tu tašku rozepnul a detík si poprvé detailně prohlížel. Zetex Omega...hmmm, kurňa to jsou mašiny, povídám si sam pro sebe. Koukám, má to více čudlíků, než jsem si myslel. To nedám...budu muset zavolat Martinovi, jak se s tim hledá. K večíru jsem dojel domů. V sobotu ráno jsem ještě zaskočil za dědou do nemocnice a řekl mu, že je vše na dobré cestě a dnes odpoledne na místo vyrazím. Přespím tam a budu hledat i v neděli. Večer už ale musím jet zpátky, pak že mu dám vědět. Děda poděkoval, ale ani se moc vybavovat nechtěl, nebylo mu dobře a chtěl odpočívat. Utíkal jsem tedy domů, naplánoval cestu, připravil jídlo a vybavení na hledání a šel spát.

Toho sobotního rána jsem nemohl dospat. Budíček jsem si nastavil na 6:45, ale už nejméně hodinu na něj zírám a popohánímimaginární ručičku digitálu dopředu. Nakonec jsem to stejně nevydržel a ještě před budíčkem jsem vstal. Umyl jsem se, nasnídal se, bágl s věcmi hodil na záda a vyrazil na nádraží. Vlak přijel načas. Nastoupil jsem a pak bezmála 3 hodiny jel vlakem do vesnice, kde jsem měl po 60 letech hledat něco, co nevím co by mělo být. S nějakým strojem, o jehož ovládánínemám ani potuchy. Když jsem dorazil na nádraží, rychle jsem se zorientoval a po modré se vydal tam, kde jsem TO ono něco měl hledat. Cestou jsem nepotkal ani živáčka a tak jsem si zpíval do kroku, aby mi cesta rychleji ubíhala. Když jsem dorazilna místo, rozložil jsem si tam základnu. To znamená, že jsem shodil ze zad batoh a zapálil si cigáro.

Ani jsem ho nedokouřil a už jsem šahal do tašky po detektoru. Bágl na záda, detík zapnut a jde se na to. No nechápal jsem vůbec nic. Zkoušel jsem si pod cívku házet mince a různě to nastavovat, ale byl jsem z toho jelen. Volám Martinovi, který mi dává rychlokurz ovládání tohoto zapeklitě sotisfikovaného stroje. Pochopil jsem asi jen 40% z toho, co se mi snažil předat. A z těch 40% jsem v sekundě ještě polovinu zapomněl. Ale nevadí, alespoň vím že mám odladit zem! Ok, tak nějak po zálesácku jsem to spáchal a šel jsem hledat. To by človek neřekl, kolik je v tom lese kovových věcí. No tady se chlastá první liga, zálesácí to je jiná sorta toto, mumrám si pod vousy. A pak jsem našel první minci. Byla to koruna z roku 1947. Říkám si safra, dědo, to tady ztratil možná někdo hned 2 roky na to, co ty jsi tady chodil krmit ty lidi! To jsou věci, to jsou věci... A hledal jsem až do večera. Nálezů jsem měl celkem dost. Hlavně železných, hodně zkorodovaných věcí. Ale měl jsem i dvě mince, pár spodků od brokových nábojů, dokonce pár nábojů do pistole...dole značených 1943. Aha, tak tady přeci jen nějaká válka může být.

To mě potěšilo. Začalo se pomalu stmívat, byl čas si připravit nocleh. Mezi dva stromy jsem si natáhl celtu, pod ní dal karimatku a spacák. Dlouho jsem u ohně neseděl. Byl jsem přeci jen unavený z dlouhého dne a i z hledání, které jak se zdá není úplná pohodička, nohy mě řádně bolí. Se vzpomínkami na dědu usínám a ještě před usnutím doufám, že najdu něco, prostě NĚCO, co by dědovi udělalo radost.

Druhý den ráno se probouzím velmi časně. Z ohniště se pořád ještě kouří, ale už v něm nejsou žádné oharky. V podstatě jen žhavý popel, vše přes noc krásně shořelo. A to jsem tam ještě v noci přikládal, když mě probudila zima. Umýt se není kde, tak si zapálím cigáro a napiju se. Kouknu vedle sebe, detektor tam je. Je to dobrý, nikdo mi ho v noci neukradl. A kdo by taky? Tady, tak hluboko v lese? To se vždy strašně nasměju, když vidím film jak někdo utíká v noci do lesa. A všichni okolo - ježiš, tak asi do lesa neee, jsi blbá? Utíkej na světlooo! A já bych utíkal právě do lesa. Vždyť tam se v noci lehce schovám, tam mě nikdo nenajde. V tom Hollywoodu asi nemají lesy, nebo nevím proč to maji obráceně...když mi v hlavě jely tyto myšlenky, tak už jsem cívkou zuřivě kmital jak o život.

Snažil jsem se přesně najít ta místa, která mi děda označil. Ale ona je jedna věc to vidět namapě a druhá věc to vidět naživo. Jistý jsem si rozhodně nebyl, ale dal jsem do toho vše, co jsem v daný moment mohl. Bylo někdy po poledni v neděli, když jsem opouštěl druhé stanoviště, kde kdysi měli ti Němci tábořit. Nebylo tam zhola nic, krom hliníkového padesátníku z roku 1953. Přesunul jsem se tedy na poslední místo s tím, že ve 4 to zabalím a půjdu na vlak. Celej špinavej, zuby neviděly pastu ani v reklamě, oblečení načichlé kouřem...ale hlava čistá a srovnaná. Došel jsem tam něco kolem 1 hodiny odpoledne, chvíli se posadil. Okem značně nezkušeného hledače pokladů jsem zhodnotil místo a vyhodnotil to tak, že to tam stejně musím projít celé.

Jen jsem vstal a udělal dva kroky, přišel první signál. Byl to nějaký knoflík. Takový šedivý a na povrchu měl něco jako krupici, nebo jak to nazvat. Vzadu písmena RZM - nic mi to neříkalo. Ale líbil se mi, nechal jsem si ho. A jak tak hledám, těch knoflíků jsem tam našel více. A některé z nich měly označení SS. A to už mi přišlo podezřelé. Že by se jednalo o vojenské knoflíky? Německé SS knoflíky? Mohl bych zavolat Martinovi, ale to nechci. Musel bych mu objasnit celou anabázi a tím porušit slib, který jsem jen před pár dny dal dědovi. A tak si knoflíky ukládám do boční kapsy mých maskáčů a hledám dál. A najednou silný zvuk. Opravdu silnej signál. Tak to vykopu a ona tam přezka. Normálně německá, vojenská, válečná přezka z hliníku. No já na to koukal jak blázen. Říkám si..no jo, tak on ten děda tady fakt asi krmil SSáky! No to snad neeee!!!

Celé místo jsem prohledal skrz naskrz. A ten nejlepší nález přišel až těsně před čtvrtou hodinou, tedy v době kdy už jsem  se to chystal zabalit. Jak jsem tak šel s detíkem, najednou jsem uslyšel takový ne příliš silný, ale čistý signálek. Vycházel přesně z bodu mezi dvěma kořeny velkého smrku. Začal jsem odhrnovat hlínu a za pár chvil jsem měl v ruce prsten. Krásnej, asi stříbrnej prsten, prtže vypadal jako nový, jen ho trošku očistit. Byla na něm lebka a uvnitř nějaké nápisy. Měl jsem velkou radost, že zrovna já mám takové štěstí a najdu hned prsten a stříbrnej! Začalo se stmívat a tak jsem vyrazil na cestu k domovu.

Doma jsem nikomu nic neřekl. Jen jsem řekl, že jsem byl hledat s detektorem s kamarádem v Sudetech, to našim stačilo. Dědovo tajemství jsem tak dále střežil jako oko v hlavě. Hned jsem musel vlézt na internet a začal jsem hledat ty knoflíky a ten prsten. To co jsem objevil mě zarazilo. Oni opravdu SS měli označené i ty jejich knoflíky? Nestačil jsem se divit. A ten prsten, asi nějaký kantýňák, nebo tak nějak tomu říkají na internetu. Ale hezký no. Co ale ty nápisy zevnitř. Je tam vyryto nějaké jméno - H.Himm...dál to nejde přečíst a ještě tam je vyryto "S.Ib Daluege". Je to fakt zajímavý!

Volám Martinovi, zda by mu nevadilo, kdybych mu detík předal místo v pondělí až v úterý. Nemá s tím problém, stejně prý půjde hledat až o víkendu. Omlouvám se a děkuji. Tak to bychom měli, povídám si. Tím pádem zítra nemusím do Prahy a pojedu hned ráno za dědou. Ale zkusím o těch knoflících a tom prstenu ještě něco zjistit. O knoflících jsem toho už moc nezjistil, zato prsten přinesl čiré zděšení. Jak jsem zjistil mělo by se jednat o totenkopfring - tedy prsten cti, který byl udělován významným představitelům organizace SS. Jak jsem pochopil, člověk který ho chtěl nosit, musel ze svých rukou nejdřív smýt hodně cizí krve.

A tajemný Daluege? Mělo by se jednat o Kurta Maxe Franze Daluegeho. Po válce byl zajat a v říjnu 1946 popraven v Praze. Byl to zastupující říšský protektor, který nastoupil po smrti kata českého národa - Heydricha. S těmito myšlenkami jsem v neděli večer usínal. Musel jsem pořád myslet na to, co řeknu dědovi. Mám mu říct pravdu, nebo ne? Nakonec jsem se rozhodl, že to neudělám. Zalžu mu a řeknu, že jsem tam nic nenašel. Nemůžu mu teď říct, komu tenkrát na konci války pomohl, to prostě nemůžu.

V pondělí ráno jsem se oblékl a bez snídaně vyrazil rovnou za dědou do nemocnice. Neměl jsem hlad, zato jsem měl plnou hlavu myšlenek které jsem nebyl schopen odehnat. Prsten, knoflíky, SS - vrazi...děda, safra jak z toho ven. Musím lhát, nedá se nic dělat. Do nemocnice jsem dorazil chvíli po 9. Šel jsem rovnou na oddělení, ale nechtěli mě tam pustit s tím, že návštěvy jsou dnes až od 2 odpoledne. A tak se snažím sestřičku přesvědčit a seznamuju ji se situací. Můj děda tady umírá a já musím jet zítra zpátka do Prahy. Podaří se mi ji obměkčit a ona se jde zeptat nějaké hlavní sestry. Chvíli ji to trvá, ale pak se vrací. Podívá se na mě a řekne: "Bohužel, není to možné". "Ale vždyť mi jde jen o 10 minut, pochopte prosím!", snažím se apelovat na lidskost. "Víte", povídá ona, "Váš dědeček dnes k ránu umřel. Neměli jsme ani ještě čas Vám to zavolat". Zůstal jsem stát jako opařený. V kapse jsem stále žmoulal ten prsten a nechtěl jsem tomu uvěřit. A tak mě požádala, jestli bych mohl ještě asi hodinu zůstat, že mi předají osobní věci po dědovi. A tak jsem čekal, poté jsem si věci převzal, podepsal jim lejstro a v igelitovém sáčku si odnášel to, co zbylo po dědovi. Byl tam i jeho snubní prsten. Babička už zemřela dávno, ale děda ho pořád ještě nosil. Dokonce si ho nechal v 50ti zvětšovat, blázínek. Ale teď už je na pravdě boží a mě je to strašně líto. Je mi líto toho, že jsem s ním naposledy neposeděl trošku déle, nebo ho třeba neobjal. Myslel jsem si, že tady bude dál. Vždyť tady byl vždycky...

Teď už ale ne. Mísí se ve mě trýznívá bolest a zlost dohromady. Nejsem ani schopen zavolat tátovi, tak mu jen píšu sms, že děda zemřel. Když jdu domů, nemám daleko k pláči. Svět se zpomalil, nic najednou není důležité. Kolem se míhají spěchající lidé, pubertální mládež vyvádí nemístné kousky a zatímco se smějí, postarší babička je začne hubovat. Na chvíli si sednu na lavičku a ten život pozoruju. Přiletí holubi a dožadují se nějakého sypání. "Nic nemám chlapci. V jedné kapse mám věci po dědovi a v té druhé mám...", povídám si spíš pro sebe než holubům a v kapse nahmatám ten prsten SS. V ten stejný moment mi dochází, že jsem aspoň dědovi nemusel lhát na smrtelné posteli. Vytáhnu prsten z kapsy a notnou dobu pozoruju všechny jeho detaily. Kolik zla v sobě asi může mít? Přemítám co dál. Když jdu kolem řeky, nenapadne mě nic lepšího, než do něj ten prsten hodit. Chci už uzavřít toto tajemství, chci aby se nad tím prstenem zavřela voda, stejně tak jako nad celým tímto příběhem. Když jsem to pak po letech vyprávěl Martinovi, nechtěl mi to věřit. A ani vy byste neměli :)

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Za palec-dobře se to čte. ;-)

Chlape, piš dál.

Přečteno jedním dechem. Člověk se zamyslí nad tím, co je opravdu důležité. Ať už je to smyšlené nebo podle skutečnosti, tenhle "děda" byl dobrý člověk stejně jako ty. Díky za článek!

parádička ;-)

Díky pánové! Dnes se mi v hlavě urodil další nápad na povídku, tak snad již brzy z trošku jiného soudku a jiné země :-)

Mimochodem - mám na Vás, na čtenáře jeden dotaz. Když jsem ještě chodil na základku, chodil jsem do knihovny, tak jako můj tehdejší nejlepší kamarád. Ostatně je to on, kdo mě přivedl na myšlenku chodit hledat. Je to starej a zkušenej harcovník - válkař. A on mi jednou v knihovně doporučil knihu, kterou jsem pak přečetl minimálně 2x. A chtěl bych poprosit, jestli to někomu něco neřekne.

V krátkosti kostra příbehu (tak jak si dnes pamatuju, nemusí to být úplně přesné). Ta hlavní postava tenkrát jela na hory, někam do Alp myslím. No a na těch horách byl ten člověk ubytovanej v nějakém penzionu. Tam si potom vsiml toho, ze nekteri zamestnanci hotelu jsou tak trosku zvlastni. Az potom objevil u jednoho z nich nejakou velkou jizvu na hlave. A v podstate slo o to, ze (a ted si fakt nejsem jistej jestli to nemotam) on byl nakej vojak, kterej za valky osvobozoval nakej koncentrak. A v tom koncetraku delal nakej nacistickej doktor pokusy na veznich. S tim, ze jim delal snad lobotomii, nebo jinou operaci mozku. Vysledkem meli byt poslusni otroci, kteri pracovali s minimem jidla a do vycerpani, dokud neumreli. Samozrejme bez jakychkoliv emocnich projevu, lidem tolik vlastnich. No a tenkrat tam toho doktora nedopadli, proste utekl. A ted po 20-30 letech ten clovek je na horach a vidi tam zamestnance (nejdriv jen jednoho), ktery ma uplne stejnou jizvu jako ti vezni v tom lagru...a chova se rovnez zvlastne. Nakonec se zjisti, ze ten doktor utekl a kdyz se stabilizoval, tak si zaridil na horach penzion, kde jako personal zamestnaval taky takto operovane lidi.... Nevite nekdo nahodou, jak se ta knizka jmenuje? 8-)

Klobouk dolů.Jak již bylo psáno,čte se to jedním dechem

NOL22: Nadšení z psaní tu vidět je. Vytrvej, časem třeba dáš i knihu. ;-)

Díky!!

GM4PRO: to je :-) Když mě to baví, tak to jde samo. A když mě to nebaví, tak prostě nepíšu nic, nemá to cenu. Náhodou jsem posledně už dostal nápad na knihu. Prozatím mám rozepsanou předmluvu :-D Nebyla by to beletrie, ale spíš o hledání. Něco, co tady na trhu prostě chybí. A konkrétně to prozrazovat nechci, myslím že to je dobrej nápad. Občas mě něco dobrýho napadne. A pak mě mrzí, když to nezrealizuju a vidím, že někdo jinej jo. Tak jsem do Prahy třeba chtěl "přivézt" polívku PHO, kterou jsem se naučil od Vietnamců v Kalifornii. Tenkrát to tady ještě nikdo neznal...a dnes? Pomalu na každým rohu. Tak to mám s vícero věcma, takže ten nápad si prozatím budu střežit jako oko v hlavě :-) Nejhezčí představa je, že bych se tím třeba mohl živit. Zní mi to stejně tak utopisticky, jako růžově...to se nestane, ale představa je to krásná :-)

Moc hezké čtení. Hlavou se mi teď prelevaji vzpomínky. Na tátu, na dědu. Děkuju moc .

Hele ničeho se nevzdávej. Utopie je jen v hlavě. Pokud to chceš a na psání máš dar...to jsi předvedl viz článek nahoře,tak se ničemu nebraň. Táta píše knížku,paměti, jen bude problém to vydat knižně. Není jednoduché sehnat vydavatele. Musíš si to všechno zaplatit sám. A to má kamaráda, který mu navrhne a nakreslí obal zadarmo. Držím palce a a já si knížku od tebe koupím. Hodně štěstí. Kostin. ;-)

Parádní článek.Mě říkal můj děda o jednom místě kde v roce 45 po osvobození Rusáci zajali skupinu Němců,měli prej pytle peněz které museli vysypat do řeky,bylo mě 10 roků jelo se tam partička kamošů a jeden tam našel bubinkáč jak říkal děda šestiranák,krom teda mincí z orliců kterých sme tam dali asi 8-10 kusů bylo to v roce 81.Ty mince sme hledali tak že sme odklopili pokaždé nějaký šutr a tak se našel i ten revolver.Otec kamoša ho vyčistl a šla odšrůbovat hlaven,co to ale bylo za kousek netuším,říkal kdysi na srazu spolužáků že ten jeho otec ten revolver prodal sběratelovi do Dubnan za 300kčs.

Nolle, díky za úžasný příběh, perfektně sepsaný, napínavý od začátku do posledního slova. jestli je smyšlený, či ne, na tom nezáleží, protože takovéto příběhy se stávaly, bohužel jsou už dávno zapomenuté. Lidi, co tohle prožili, o tom nechtěli nikdy mluvit, většina z nich se snažila celý život na to zapomenout, i můj děda zřejmě něco kdysi viděl na Slavonicku v jedné vsi a když už stručně někdy něco vypustil, tak říkával, že ani jeho koně nechtěli jít dál. Pro nás by to zřejmě byly zajímavé příběhy, ale pro ty lidi to byla doživotní noční můra. Piš dál příběhy, budu na další čekat. Měj se fajn. Díky. :-) ;-)

Je to hodně dobrý, to teda smekám ;-)

Tak já naopak napíšu, že mě to moc nebavilo... Jako talent na povídky máš, to se musí nechat, ale dost jsem přeskakoval, protože ty odbočky a to natahování příběhu mě moc nebavilo...

Díky přátelé, jsem moc rád, že jsem své příznivce neztratil ;-)

Zdenalek: V poho chlape :-) Ani ta nejhezci holka se nelibi vsem, natoz muj pidi clanek. Bylo by tedy prirozene divny, kdyby se nenasel nekdo s podobnym nazorem, jako mas Ty. Uplne v pohode a dekuju za uprimnost ;-)

Super příběh četl jsem až do konce to málo co do čtu!!! Až na konci mě dostalo že to vymyšlené! 8-)

Kostin: to máš pravdu. Našimi limity jsme pouze jen my sami, o tom žádná. Ale to je na tom všem právě to nejhorší 8-)

Loupeznik: hele jak se to vezme. Jsou v tom veci, ktere jsou pravidive cele. Pak tam jsou takove pravdy napul a pak jsou tam pasaze, ktere jsou uplne smyslene :-)

A jsem rad, ze u Piffina, Hledamcomuzu a Waffena to vyvolalo nejake nejake vzpominky, emoce. To je skvely ;-)

pekne se cte ta historie...prolezl bych to tam co by se do me veslo

Moc pěkný!
A ten darovák ti přeji najít, když už jsi jeden hodil do řeky... :-D

SirMaik: diky moc chlapiku! ;-) Drive jo, to bych se asi zblaznil radosti. Dnes uz bych radeji kopnul nejakej ten moravskej gombik :-P Na valku jsem zanevrel a nerozesel se s ni v dobrem. No nerozesel, ona se hlavne nikdy nesesla se mnou :-D :-D Ted uz jsem nadosmrti urazenej a nechci o valce ani slyset :-P Beru to tak, ze kdyz se mi neco 6-7 let vyhyba a potom prehodim vyhybku na stary veci, kde hned prvni natipovana lokalita byla proste dobre, tak to tak asi ma byt ;-)

Všetko je v pohodě a žiadna panika,lebo Kurt Dalueghe sa koncom vojny nehnul zo svojich statkov v Pomořanoch.
Tak neviem,čo by mu šíblo aby sa na tom mieste skrýval. :-D
V Čiernej rokline ,tak zrejme jeho naprawdę oryginalny prsteň, stratil skôr dajaký pšonek.
:-D :-D

Luxusní článek, co na to víc říct, máš talent.
Přeji hodně pěkných nálezů, a hlavně už přemýšlej nad dalším článkem. Děkuji moc

Sakraaaaa a já doufal, že to má minimálně 700 stran :-( :-)

Surmajka: Chces me snad vyprovokovat k clanku o dvojnikovi Daluegheho, který byl popraven na Pankraci, zatímco pravy Dalueghe byl v te době za pomoci Vatikanu uz v jizni Americe? :-D

Cel1n: moc dekuju!!

Marek: Joo, kdyby byl cas. To tak leda v duchodu, pokud nebudu uz jen malovat vojacky. Ted totiž budu vyrábět domaci mini slevarnicku, kde chci tavit cin a odleju si z toho armadu vojacku! :-D Prisel cas na splneni dalsiho dětského snu. První 3kg cinu mi včera privezl kuryr do práce. Kdyby nekdo nahodou nekdo tady mel na prodej cin za rozumnou cenu, klidne se ozvete ;-)

Hele, takhle by to jako nešlo! Nole, já nevím jak ostatní,ale já chci druhý díl, tedy pokračování. V té rokli totiž , kromě knóflú a darováku, bude ještě plechová truhlička a v ní....

Takže:
První noc po dědově smrti je hrozná. Nemůžu usnout, vzpomínám na dědu a na černou rokli. Puls mě tepe ve spáncích jak kola vlaku mířící do Sudet. Musím se tam vrátit, ještě jednou..........
(je to Tvoje)

Nol22: Skvělý čtení pane! Díky a těším se na další! :-)

Namor: :-D :-D :-D Hele at je prdel, mas to mit! Ted do toho prasknu a zítra poslu Marovi 8-)

Damned:dekuju! ;-)

Pěkný příspěvek. Možná by jsi mohl napsat povídkovou knihu. První povídku už máš.

Člověče tak sem to četl no a jak si to napsal tak sem to i vyděl dědu les i ty němce a rusaky zkrátka celý příběh ale děda vypadal jako můj i babička se mihla dik za vzpomínku měli by teď 114let a v 45 měli 40 můj táta 6 možná jak ten děda :-P :-P

Fany1? kdo ví, kdo ví :-) Ale pokračování jsem právě dopsal... Jen nevím, jestli bych měl eventuálně chuť psát potom ještě dál... A hlavně v tom pokračování jsem přeskočil i trošku co se týče té povahy povídky jako takové. Tahle část je taková temnější, pomalejší, smutnější. A tu druhou jsem se snažil napsat trošku dynamičtěji a trošku veseleji. No a ono mi to dohromady moc nesedí víš. To by chtělo celý ve stejném duchu a to jsem už teď nedodržel. Ale neva, stejně už bych v tom asi nepokračoval. Mám jiné věci na psaní, co si potřebuju dělat pro sebe.

Jerry: tak to je super, to jsem rád ;-)

Nol22: četlo se to jedním dechem, parádaní...už se těším na pokračování, dík :-) ;-)

Stavyp: Děkuju! ;-) Včera jak napsal Namor, tak jsem to rovnou napsal a ještě ten večer poslal Márovi. Ten mi dnes odepsal, že pokračování vydá v neděli. Takže v neděli...ale je to o něco kratší, než tohle. Nebylo tolik času. Napsal jsem to pokračování spíše jen tak z hecu :-) A dále se tomu už věnovat nechci. Ostatně pomalu pro vás připravuju něco na pokračování...tak aby to mělo aspoň 4-5 dílů. Téma už jsem si vymyslel, má to taky samozřejmě blízko k hledání, tak mi jen jen dejte čas. Ono to příjde :-P

Nole - díky. Fajnový čtení, mě to hrozně bavilo! A těším se na neděli:-)

moc pěkný čtení,líbilo se mi to :-) :-) klidně pokračuj :-D

Super čtení, díky moc, knížku si koupim ;-) :-)

parádní počtení, díky. Už se těším na pokračování ;-)

To NOL22: ta kniha, o které se zmiňuješ, vyšla myslím za socíku jako brožovaná, jmenovalo se to "Souboj mozků" a napsal to tuším Alois Joneš, neklame-li mne paměť.Je-li to ona, nepamatuješ si to moc přesně ale v kostře je to hodně podobné. Určitě to bude někde v antikvariátech, pogoogli. Shltnul jsem to tenkrát jedním dechem přes noc...
Jinak, kdybys chtěl nějakou pomoc s radiovou spojovací technikou aby Ti v knize seděly detaily (Wehrmacht, Luftwaffe atd.), zavolej 603 483 257 - Petr.

Připomělo mi to věřte-nevěřte..pravda,nebo lež..dozvíte se na konci pořadu :-)
Super čtení ;-)

Dalo to spousty práce,ale sepsal jsi vše opravdu moc dobře a máš na to vrozený talent,tak se drž svého kopyta ševče:-)..a dobře že jsi se svěřil,at se ti daří a těším se na další příběh...

Ta kniha se se jmenuje:https://cs.wikipedia.org/wiki/Hotel_U_mrtv%C3%A9ho_alpinisty

a všechny jejich knihy mě přivedli ke SF a k lásce k nim.

Teda alespoň myslím protože chlapa s jizvou si tam nepamatuji? Přeci jen četl jsme jí před víc jak 30 lety :-P ;-)

Díky moc všem, opravdu mi děláte radost. Vážím si toho, co píšete! ;-)

Namor: druhej díl je napsanej hlavně kvůli Tobě. Takže jestli se Ti nebude líbit, tak máš problém! :-D
A
Radiohead: moc děkuji za tip! Myslím si, že by to mohlo být ono!! Máš pamatováka! ;-) Seženu ji a musím si ji přečíst, abych opravdu zjistil, jestli je tomu tak. Prtže ani teď si nejsem jistý... Každopádně jsem se díval na net a můžu ji koupit za 15 CZK v Praze. Je jediná, kterou někdo nabízí, skvělý 8-) A samozřejmě děkuji i za druhou nabídku, přestože se obávám, že do tak detailních popisů asi nikdy nepůjdu :-)

Kim: čoveče, myslím si, že to nebude ono. Ale dost jsi mě teda nalomil s tou vraždou tam. Mám takový pocit, že v té knížce, na kterou si teď přesně nevzpomínám, že tam prostě byla vražda v tom penzionu a tim se to cely nejak rozjelo. A taky jméno Petr Glebski mi něco připomíná. Safra, je to záhada. Já ji právě taky četl před více jak 30 lety, těžko už se vzpomíná :-) Ale dá se sehnat za 40 CZK, prubnu jí taky ;-) :-D

Dávám taky palec nahoru.Cetl jsem to až do 2 hodin do rána a nemohl jsem usnout než to dočtu.Fakt máš talent to se musí nechat.Jen jsem na tu pravdu než fikci.Takze jsem byl zklamaný na konci že to je fikce.Kdyby jsi to neodkryl na konci zdálo by se mi jak hledám černou rokli a ráno bych se tam i vypravil.))) kdyby nebylo 50 cm sněhu.... Děkuji za dobrou ukolebavku před spánkem. Těším se na další. Zdar a sílu. ;-)

Kaparaso: Moc děkuji! Včera jsem ,díky jednomu z Vás, dostal nápad na další povídku.Chci se do ní pustit v co nejbližší době. Nebude to přímo o hledání, ale je to jistě téma, které bude zajímat nejednoho z vás. Ten příběh bude daleko pravdivější a pravděpodobnější, než je tento. Postaven na pravdivém příběhu. Tak snad se bude líbit ;-)

Tak tohle se četlo samo... Parádní povídka a těch smyšlenejch věcí tam až zase tolik není. Skoro vše tak mohlo být a věřím,že i bylo. Hrozná doba. Napravo i nalevo.. Piš dál a věřím,že spoustu z nás si tu svojí černou rokli taky našlo.
Dík.

Čau, super povídka ;-).

Ta kniha - Souboj mozků, je sci-fi o telepatii. Je to už dlouho, co jsem to četl, ale figuruje tam Dr. Niemayer, SS Obergruppenführer, dělal mozkové pokusy na vězních v táboře, ovládání a tak.. Jestli je to ono, pošlu ti to v doc, nebo pdb, dej vědět ;-)

Provin: Díky moc, jsem rád, že se líbilo :-)

Newt: nejsem si právě jistej, jestli to jedna z těch zde dvou uváděných knih. Ale myslím si, že ten Souboj mozků by to mohl být. Bohužel je to už spousty let, co jsem to četl a tak detaily jsou velmi mlhavé :-) Musím to vidět a začíst se do toho, abych poznal, jestli je to ono. Pokud to vůbec poznám. On ten dětšký svět má svojí velkou fantazii a dnes tu knížku už budu vnímat určitě jinak. NIcméně jestli to máš v PC, tak budu moc rád za zasláni. Napíšu Ti můj e-mail do obálky ;-)

Máš to tam ;-)

ty strugacké taky klidně pošlu někde to v pc bude

Ze začátku to měl takovej Lovecraftovskej nádech, nevyslovitelně, nepopsatelná hrůza. 8-)

Nol - tak uvidíme v neděli. Slibuji, že budu objektivní a pokud to nedopadne, napíšu ti to:-) :-)

👍 :-)

Dobrý počtení, díky! ;-)

Newt: Mam a moc dekuju! ;-)

Kim: ok, poslu Ti mail. Ale nemusis to kvuli me nak extra hledat. Jen pokud bys to mel "na dosah ruky", tak bych se podival :-)

Diky vsem, za zanechani vzkazu, ze se libilo, popripade nelibilo. Je to pro me dulezitej feedback k tomu, jak psat veci do budoucna! ;-)

NOL22:Krásný dokud jsem to nepřečetl tak jsem se od toho nemohl odlepit.Něco v tobě je tak pokračuj protože jsem ti to všechno věřil!!! ;-)

Enki: Děkuju :-)

pěkný čtení,jinak ta knížka co naháníš je Mrtvé komando od Jaroslava Šikla-už to bude pár let co jsem jí četl

Brambas: Dekuju! Coveceee, vrhac nozu, svycarske Alpy..zacina svitat! A to jsem byl schopnej uvěřit, ze si to tak nepamatuju, ze to klidne mohlo bejt v jizni americe :-D

Nol děkuju.Moc pěkně napsané.Taky se mi v tvém příběhu vybavila vzpomínka na dědu,který byl v době války nasazen na nucené práce,ze kterých se mu podařilo uprchnout.Děkuju a těšim se na další Tvoje skvělé články ;-)

Vtáhlo mě to do děje 👍👍

Tomjery43: super, dekuju! ;-)

Cement: A to by mělo! Tak se povedlo :-) Diky!

Super příběh, paráda, máš spisovatelskýho ducha, krásné čtení, velká pochvala chlape. :-)

Pecka,ted jsem si to na noční dal jedním dechem,asi jako většina :-D přesně takový povídky můžu.Těším se na další pěkný počteníčko ;-)

Díky pánové! ;-)

Totok první čtení je super a pokračování opět nádhera. Díky moc. ;-)

NOLEEEEE vy voleeeeee.....dobry,fakt dobry...co dobry..super....jsem ted na mrcaseni nejakej cas zanevrel,ale...dik za nakopnuti...uz jsem zase natesenej na hledacku..co kdyby ten ,,tvuj,,deda chodil na drevo treba i nekde u nas....jo jo..Newt umi videa..NOL pise po nocich..husim brkem..pri svitu hromnicky zase suprovy pribehy...a ja ???..nic..vubec nic... :-/ mel bych se nad sebou zamyslet.....DIK 8-) 8-) 8-)

Pikec: Děkuju :-)

Kurt: jj, s brkem po nocích, to jo. Ale husi teda neni :-D :-D No a jinak, hele..jsme hledaci, ne? Tak ja zase uz toho moc nenahledam. To je vetsi hrich, rek bych ;-) 8-)

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na LovecPokladu.cz účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru