Tajemství Černé rokliny III

Kategorie: Co se jinam nevešlo

Už ani nevím, jak dlouho tady po tmě sedíme. Hodinky nemáme bohužel ani jeden. Mobil jsem si nechal v batohu a Martinovi vydržel jen chvíli, snad jen několik hodin, nevím. A signál stejně neměl. Když jsme usínali bylo něco před půlnocí. Někdy v noci jsem se pak probudil zimou. Martin nespal a když jsem se ho ptal na to, kolik je hodin, baterka jeho telefonu už byla vybitá. Jsme sice oblečeni dobře, ale stejně je nám strašná zima. Nemáme se jak víc zahřát a jídlo taky žádné nemáme. Betonová podlaha příšerně studí a co je nejhorší, pocit žízně roste snad každým nádechem.

"Hele takhle to nepůjde", říkám Martinovi a snažím se protáhnout své zimou ztuhlé údy. "A co chceš dělat? Ven se nedostaneme, spojení nemáme.", odvětí rezignovaně můj parťák. "No rozhodně tady nemíním jen tak sedět a umřít hlady, musíme něco udělat. Na něco prostě musíme přijít!", dávám k dobrému svůj plán, ve kterém se jaksi není čeho chytit. "Ok, tak pojďme postupovat logicky. Nejdříve ze všeho musíme prozkoumat bunkr, jestli tady náhodou někde není druhý vchod", dodávám. Martin tedy vstane a jdeme na průzkum. Bunkr neni moc velký. Respektive ta část ve které jsme, moc velká není. Objevili jsme další dvě helmy a nakonec i schody, které vedou kamsi dolů. Bohužel ty jsou zatopeny vodou. Nicméně i přesto se nám podaří objevit něco s čím jsme vůbec nepočítali a co by nám mohlo dodat kousek naděje. V zadní mistnosti pod nějakými dřevěnými deskami, Martin nachází asi tucet plechovek. Rok výroby 1942."Ty vole, to nemůžem jíst, vždyť na to chcípnem. Je to starý jak Jeruzalém, čoveče!", hřímá Martin, který jak se zdá, si vybral cestu pomalého vyhladovění. Aspoň že ten nůž mám vždy v kapse, myslím si své a začnu otevírat první plechovku. Hned co se mi do ní daří udělat díru, ozve se zlověstné zasyčení. "No tak tohle si asi raději nechám jako poslední možnost, jak se zprovodit z tohoto světa", komentuju událost rádoby černým humorem, který ale vtipný rohodně není. V momentální situaci určitě ne. 

"Musíme to prostě ještě zkusit. Vždyť tobě se ten poklop podařilo nadzvednout, tak třeba když se na ty stupínky postavíme oba dva a zabereme společně, tak se nám to může podařit. A čím dříve tím lépe, dokud moc neztratíme sílu", představuju poslední verzi plánu na to, jak se z téhle studené, vlhké a temné díry dostat. "Stejně nemáme co ztratit", Martin se zvedá a zapíná baterku, která snad jako jediná z věcí ještě věrně slouží. Lezeme tedy spolu po studených stupíncích nahoru. Martin první a já hned za ním. Nahoře se  zastaví a já se snažim natlačit hned vedle něho. Každý pak jen jednou nohou na stupínku a druhou ve vzduchu. Takto se společnými silami snažíme poklop otevřít. Daří se nám ho nadzvednout, ale na víc nemáme. Asi slábneme, protože ani ve dvou se nám to teď nedaří otevřít natolik, abychom se tím otvorem protáhli na svobodu. "Tak ještě naposledy a pořádně, prostě zaber jak bejk!!", hecuju Martina k poslednímu pokusu. Ten zabere jak statný valach a já se mu snažím pomáhat seč mi síly stačí. Oči mi lezou z důlků a dávám do toho vše. Možná ještě víc! Daří se, už se to otevírá! Venku je  tma a tak pořád nic nevidíme! Ale cítíme ostrý noční vzduch, jaký úžasný pocit to je! To pak ale znamená, že jsme tady uvězněni už víc, než 24 hodin.

 Snažím se do malé skulinky vměstnat. Aspoň trošku a pak snad už prolezu a pak zachráním i Martina. Cpu tam první ruku a Martin strašně nadává, protože ho při tom málem shazuju dolů. Nedokážu se tam nacpat, prostě to nejde. Ale nebylo to zbytečné! Rukou se mi daří zachytit batoh, který jsem ze zad shodil nedaleko vstupu a snažím se ho vtáhnout do bunkru. Podařilo se to jen z části, protože dole v batohu mám uloženy náhradní pohory. Mít náhradní boty, to je prostě výhra! Koho by napadlo, že nám z této šlamastiky pomůžou právě náhradní boty! Poklop jsme sice neudrželi a opět se přivřel, ale ne úplně!! V úplném zavření mu zabránily právě tvrdé podrážky mých horských bot. Konečně nám svitla troška naděje! Jako první hledám mobil. Bohužel už je taky vybitý. Zkouším ho zapnout, ale naskočí jen na chvilku a pak se hned sám vypíná. Naštěstí mám v batohu chleby se salámem a hlavně pití. Jídlo už není úplně nej, ale pro mě je to stejně báječná bašta. Ještě nikdy v životě mi nechutnal chleba se salámem tak moc jako teď. Když jsme se najedli a napili, okamžitě se mi po těle rozlil pocit spokojenosti a tepla. Spolu s tím přišlo i pozitivní myšlení.

"Ták kámo", povídám poté co jsem dojedl a napil se. "Cítim tolik sil, že bych ten poklop teď uzvedl i sám!", směju se a jak je vidět, i Martinovi se zvedla nálada. "No to jooo, jako dal bych ti tu šanci, ale pak by ses vychloubal, že jsi nás zachránil. To já nebudu nikde poslouchat, jdeme na to!", směje se Martin a už šplháme zase nahoru. Zdá se, jakobychom už byli secvičeni. Už si tolik nepřekážíme a po chvilce bolestné námahy se mi konečně daří dostat ven. Nadechnu se čerstvého vzduchu a první co vnímám je zpěv ptáků. Kosáci! Takže už asi bude svítat, čeká mě nádherný den! Ještě nikdy mě nezalil takový pocit vděčnosti a lásky k něčemu tak pro mě samozřejmému jako je čerstvý vzduch a volné nebe nad hlavou. "Děléj, co tam děláš", z mého chvilkového snění mě vyrušuje z hloubi země vycházející mumlání Martina. "Už jdu na to kámo, potřeboval jsem si jen chvíli odpočinout!", odvětím a začnu tahat za víko. Hned poté se v otvoru objevuje Martinova hlava a pak i on vyskočí na svobodu. "Joooooooooooo, do prdeleeeeee, jooooooo!", nechává Martin průchod svému nadšení a já se jen směju a neříkám nic.

Teď už ale určitě nemáme na další dobrodružství chuť. Snažíme se ze země posbírat všechny věci, které se nám daří baterkou najít a vydáváme se směrem k autu. Všechno zdá se být jakoby těžší, než předtím. Oba mlčíme. Mlčíme ale jakoby nějak radostně, pokud se to tak dá nazvat. Aspoň já to tak cítím a jsem přesvědčen, že Martin taky. "Hele, měli bychom se tam ještě vrátit a ten vchod pořádně zamaskovat, ať nám tam někdo nevleze", povídá on z ničeho nic. "No tak to je mi teď upřímně úplně jedno kámo", nenechávám se přesvědčit k něčemu, na co nemám ani nejmenšího pomyšlení. Jdu stále dál směrem k autu a nehodlám se tam už teď vracet ani náhodou, stačilo! Jdeme po tmě a máme jen jednu baterku, takže nám cesta zabírá víc času, než když jsme šli tady. Ale nevím to určitě, zkrátka mám jen ten pocit.

Po cca slabé hodince bloudění temnými stíny lesa, kdy každá křižovatka, cestička, strom i kámen, vypadají jinak, než za světla, občas zapochybuji o správném směru našeho pochodu. Nakonec se ale přeci jen dostáváme k autu. Sice z úplně jiné strany, než jsme měli přijít, ale to není podstatné. Martin otevírá dveře auta. Na zadní sedadla si hážu bágl a usedám na místo vedle řidiče. Martin otočí klíčky v zapalování a motor chytá hned napoprvé. "Vidíš, kvalita...jojo, na tohodle koně je spoleh", Martinova láska ke Škodovce je, zdá se, bezbřehá. Je schopný ji pochválit snad i za to, že zůstala stát na místě. Ale tentokrát s ním tu radost sdílím. Auto se rozjíždí a kužely jeho světel protnou tmavé obrysy lesa před námi. Jedeme domů. Konečně!

Uběhl týden a já zase jednou volám Martinovi:"Nazdár, tak jaká? Kdy tam vyrazíme?", ptám se ho a myslím při tom na bunkr v Černé roklině. "No musíme co nejdřív čověče! Jak jsme to tam nechali rozrytý, tak se strašně bojím, že nám do toho někdo vleze a my budeme mít na zádech dvojku. Já mám to čerpadlo už rozjednaný, zítra po práci bych za tím chlápkem měl jet. Večer v šest mám být u něj. A za ty prachy, by to stálo", odpovídá Martin a já jsem rád, že se zhostil dalšího problému, který musíme vyřešit. Musíme vyčerpat vodu ze spodnějšího patra bunkru. Jedině tak budeme mít jako první možnost, odkrýt případná tajemství, která se zde před světem, v temnotě a hluboko pod zemí, schovávají víc jak 60  let. "Jo jo, to by bylo super, kdyby se to za tu cenu podařilo koupit", dodávám a myslím na to, že při příštím pokusu budeme muset více zabezpečit otevřený poklop. Něco takového jako minule, už se mi zažívat určitě nechce. "Ok, tak mi dej zítra prosím tě vědět, jak jsi dopadl. Kdyby se ti to nepodařilo koupit, tak bychom tam stejně mohli zajet jen tak a trošku to tam zamaskovat. No a až to uděláme, tak si tam třeba můžem ještě nějakou chvilku zahledat okolo.” Martin souhlasí, loučíme se a ukončujeme hovor.

Další den mi v kapse zapípá sms:"Mam to! O vikendu muzeme jet, tak si to zarid. Bude to pecka!", zní zpráva u které je jako odesílatel uveden Martin. Paráda, takže vodní čerpadlo máme. Už se těším, protože to je opět věc, kterou jsem ještě nikdy nezažil. Přichází pocit vzrušení z neznámeho, neobjeveného a hlavně tajemného! Moje fantazie nezná hranic a tak si před spaním dost často představuju, co všechno bychom v tom bunkru mohli najít. Ale myslím na to i přes den. Ta myšlenka se mi do hlavy přímo vtírá, nejde se jí zbavit natrvalo. Vždy znovu a znovu přichází a jako zpěv Sirén mě láká zpět k bunkru. Ale je to hezký, není se čemu bránit. Představuju si všechno možné. Od ukrytých zlatých cihel, přes seznamy českých konfidentů Gestapa, až po Jantarovou komnatu. Tam prostě může být cokoli, ale taky tam nemusí být nic. Zatím nemáme žádné indicie o tom, že by v tom bunkru někdo po válce byl. Tedy je dost možné, že tento tajný objekt doposud nikdo neobjevil a lidská noha tam nevstoupila po několik desítek let...až do letošního roku. Už aby byla sobota ráno, to je to jediné, na co mám teď myšlenky. Ale já vím, že se dočkám. Jako vždy. V pátek se seberu a odjedu domů. Doma zase všechno pěkně nabalit a ráno pak vykmitat na hledačku. A mimochodem, v obchodě jsem si koupil takové malé pouzdro na tělo, kde se mi vejdou základní věci, které bych v případě nouze mohl potřebovat. Minulá zkušenost mě poučila a tak v této mé soukromé KPZce mám i konzervu paštiky a pár sucharů. Nikdy totiž nevíš!

Dalších pár dní jsem tedy jakž takž přetrpěl v Praze a v pátek večer se vlakem vydávám domů. Volám ještě Martinovi, zda je vše ok a zda zítřejší odjezd v 7:00 platí. Vše je domluveno a já uléhám ke spánku. Zdá se mi sen o tom, jak jsme zase zavřeni v tom bunkru. Velice živý a barevný sen, který mě celého zpoceného probouzí do klidné, ztichlé noci. Několik vteřin po probuzení stále ještě nevím, co je sen a co je skutečnost. Naštěstí jsem doma. Slastně se opět zavrtávám do peřiny. Na budíku je 4:30, ještě mám čas.

Ze spánku mě probouzí nepříjemné bouchání na dveře. Otevřu oči, kouknu na budík a je 7:35. Do prčic! Hned běžím k oknu a pod ním vidím stepujícího Martina, který bouchá na dveře! "Čau! Já jsem zaspal čoveče! Promiň, jdu se rychle oblíkat a za pár minut tam jsem". "No ty bláho, už jsem si myslel, že jsi dostal strach!", Martin se otáčí a jde zpátky do auta. Rychle posbíram všechny již předem připravené věci, nahážu na sebe oblečení, obuji své pohorky a vyrážím. Dnes jsem si vzal na nohy ty, které nám posledně téměř zachránily život. No téměř...možná úplně, to nikdo neví! Každopádně mám za to, že tyhle boty mi přinášejí štěstí a to dnes budeme sakra potřebovat. Přicházím k autu a na zadní sedadlo hážu svůj bágl. Tam už trůní vodní čerpadlo, které pořídil Martin. "Dobrý ne?!", povídá a pohledem zkoumá, jak dalece ohodnotím jeho kup. "Musel jsem to hodit na zadní sedačky, do kufru se mi to nevejde, jak je nízkej", dodává. "Hele dobrý no. Hlavně uvidíme jak to maká, zkoušel jsi to?", ptám se ho. "No jenom bez vody, jsem si to nechal ukázat, že to startuje, víš", dodává Martin a já se modlím, aby to bylo ok a aby dnešní cesta nebyla zbytečná. Nakonec usedám i já, Martin nakopne svého věrného oře a vyrážíme.

"Hele a co hadice vůbec? Máš k tomu nějaký hadice, ne?", dochází mi až téměř u cíle naší cesty. "Nemám", říká Martin a mě hlavou projede známá hláška - pro Boha, co to je člověka?!!! “Klíd, mám je v kufru. Dal mi to i s tím čerpadlem, nejsem blbej, ne", směje se Martin a mě se v ten moment ulevuje. Né až tak kvůli těm hadicím, ale kvůli tomu, že Martina stále můžu řadit do kategorie "normální člověk". Když vyjedeme nám už tolik dobře známy kamenitý vršek, parkujeme a začínáme vybalovat věci z auta. Čerpadlo holt poneseme ve dvou. A do toho ještě desetilitrový kanystr s naftou. Ale nechce se nám chodit nadvakrát, tak to holt pobrat musíme. Cesta to tedy byla "úchvatná", co vám budu povídat...raději nevzpomínat! Ale teď už jsme na místě a vše můžeme složit. Martin si ani nezapaluje a už běží k bunkru. "Hele vole, nikdo tady nebyl, supér, hehe!, směje se na celé kolo. Jeho dušička má klid, že náš objev nám nikdo "neukradl". Byl z toho dost nervózní celý týden. A já pak už začal být nervózní z něho, protože jsem to byl já, kdo se předtím nechtěl vracet. A kdyby nám tam někdo vlezl, tak by o viníkovi nebylo pochyb.

"Tak jdeme na to. Nejdříve něco na zajištění poklopu. Tam vrazíme to íčko….co jsem nechal v autě", praví Martin a já se jen usmívám v naději, že po mě nebude chtít, abych mu šel pomoct. "Tak tady zatím počkej a já skočím do auta", dořekl a já  souhlasně kývu hlavou. "Hele, já si mezitím pohraju s těma pantama, jestli to trošku nepovolí, jo?", volám na něj v momentě, když už se vzdaluje hlouběji do lesa". "A dyť jó, tam už není co zkazit", odpovídá a jeho postava mizí mezi stromy. Jdu na to vědecky. To znamená, nepředřít se. Beru si lopatku a snažím se vše okolo poklopu očistit od hlíny, mechu, listí a popadaných větviček. Když jsem s výsledkem jakž takž spokojen, sedám si a zapaluji si cigáro. U toho popíjím colu, kterou občas poliju i zrezavělé panty. Vždy chvíli počkám a pak poklop vždy nadzvednu, co mi síly stačí a pak ho zase nechám spadnout. Takhle pořád dokola. Zapaluju si zrovna třetí cigáro, když vidím přicházet Martina. Vypadá nasraně. A taky je. "No ty voleeee! Kdybych věděl, že se to tak pronese, tak Ti asi řeknu, ať jdeš se mnou", hlásí jako první věc, když mě uvidí. Uštvaně odhazuje těžké íčko do trávy a sám se pak svalí hned vedle něho. Zapaluje si. "Dám cígo a jdem na to!".

Přichází to nejdůležitější. Otevíráme poklop a daří se nám ho překlopit tak, že už padá na druhou stranu, tedy že se nepřeklápí zase zpět. Panty přeci jen o něco povolily! "Hele, tak s tím íčkem jsi se tahal zbytečně", povídám Martinovi a ten se zapřísáhá, že zpátky tu potvoru už nenese. “To ji raději nechám ležet tady. Pro budoucí generace hledačů!”, haleká a při tom již slézá pomalu dolů. Čerpadlo necháváme nahoře a já za Martinem spouštím nasávací hadici. Naštěstí je celkem dlouhá, tak doufám, že to bude stačit a neodjedeme zase s nepořízenou. Stát se při takové akci může v podstatě cokoli.  Zatímco se Martin potuluje kdesi v podzemí a zřejmě instaluje hadici do vody, já mezitím zapojuju i  tu druhou  a hledám místo, kde tu vodu budeme vypouštět. Mno jo, ale on tady žádný svah moc není! To tady budeme za chvíli stát ve vodě, nebo nám to poteče zpátky do bunkru. Nezbývá než se chopit lopatky a vykopat před vstupem do bunkru malou hráz, která by měla zabránit zpětnému pronikání vody.

"Tak cooo?", volá na mě z díry Martin. "Dobrý, já to mám zapojený, co ty? Mám to nastartovat?". "Jo, nakopni mašinu a já se jdu podívat, jestli mi tam ta hadice bude držet", odpovídá jeskynní muž, jak teď z legrace Martina nazývám. Jdu tedy k vodnímu čerpadlu, startuju, jede to, vrčí to. To je rachot, to snad musí být slyšet až tam dole v dědině. Říkám si sám pro sebe a přestože jsem s nějakým hlukem počítal, až takový jsem ho nečekal. Hodně se to rozléhá v takovém lese, to by člověk neřek. No tak snad jsou lidi zalezlí doma. Tady se asi moc procházet nebudou. "Hele jede to jako po másle. Jsem se díval a už ubylo asi půl centimetru", hlásí Martin, když vylézá z díry. "Mno tak teď už nezbývá, než jen sedět, kouřit a hlídat hladinu vody v bunkru a nafty v čerpadle. "To je to správný hledáníčko, tak se mi to líbí. Meleme, meleme", usmívám se a napodobuju hlášku z jedné české pohádky. Voda teče, my postáváme a koukáme se, jak se nám daří zaplavovat les.

Uběhly asi dvě hodiny a čerpadlo pořád jede. Jdu se podívat dolů. Vody už celkem ubylo a tak jsem ještě vlezl dolů a popotáhnul hadici vice pod hladinu. "Prvních pět schodů už máme v suchu!", hlásím parťakovi hned poté, co vylézám z díry. A tak jsme čerpali a čerpali, až přišel večer a my ještě nedočerpali. "Pojď, jdeme udělat oheň, něco pojíme a zalehnem, ať jsme zítra čilí. Dnes už to vypneme a zítra to dorazíme", povídám a odcházím pryč. Martin vypíná čerpadlo, poklop zavírá a cestou k ohništi bere do rukou pár suchých větví.

Potom si ještě dlouho do noci povídáme. Debatujeme o tom, kolik času asi zabere vyčerpání veškeré vody, co tam asi tak může být a jak je to skvělý, že něco takového potkalo zrovna nás dva. Martin dává k dobrému tip na plány rakety V-2 a z konce války zmizelé insignie Karlovy univerzity. Já tipuju dvě zlaté cihly a k tomu seznam kolaborantů. Celý ten náš hovor mě navede do filozofické roviny myšlení. “Já stejně pořád nechápu tu logiku války. Jako myslím v globálním, celosvětovém pohledu. Vždyť válčíš vždy pro nějaký zisk, ne?  Ať už je to půda, nerostné suroviny, nebo nedej Bože v budoucnosti třeba voda. No a při těch bojích se spotřebovává obrovský množství materiálu, energie a lidí jako takových. A teď si vem druhou světovou jo. Vem si, kam až to Hitler na východě i západě dotáhnul a stejně velkým územím pak ustupoval až to nakonec prohrál. Takže ve finale nedosáhl ničeho. Jenom obě válčící strany spotřebovaly spousty toho, kvůli čemu vlastně bojovaly, chápeš? Takže v podstatě jako lidstvo jsme nezískali nic, zato jsme hodně ztratili. A to vše jen pro pár magorů, protože každý vůdce musí být zároveň psychopat. Tak to prostě je. Jinak by se tím vůdcem nestal”, dívám se na Martina, který s pohledem upřeným do poskakujících plamenů popíjí pivo a k tomu přikusuje smrtelně prosmaženou slaninu s chlebem. Takové rozhovory já rád, když je na to ten správný parťák. Tím Martin bohužel nebyl. On na nějaké úvahy nikdy moc nebyl, co jsem měl možnost prozatím poznat. Ale jinak je to férovej kluk, který si nevymýšlí a nelže. A to je nejdůležitejší. Takových lidí dnes poskrovnu.

Druhý den ráno mě neprobouzí zima, ale zvuk motoru čerpadla. Martin asi vstal dříve a plný nadšení se zřejmě už pustil do práce. Líně vylezu ze spacáku a protahuju se. Karimatka dobrá, ale stejně jsem otlačenej jak pes. Jen co se trochu rozkoukám, dávám si cigáro a jdu k Martinovi. “Tak co, jak dlouho už to jede?”, ptám se ho. “Nazdár princezno! Hele ani ne půl hoďky. Jsem tam dolil naftu a počkáme teď, já nevím, dvě hodinky a pak se zase skočím podívat dolů”. Ok, takže co teď dělat? Mám si jít sbalit spacák s karimatkou, nebo si jít ještě lehnout, nebo se nasnídat? Nevím. “Marťás! Můžu si půjčit detektor?”, napadá mě v zápětí. “Jó! Ale dávej tady bacha na ty výbušniny, kopej zeširoka, ok?”, volá Martin a já se chopím jeho stroje.

Po cca dvou hodinách nemám nic moc. Podařilo se mi najít v jedné díře 12 dalších knoflíků a k tomu pár mincí z Československa, popřípadě Rakousko-Uherska. To není špatný, mám radost. Tu mi trošku kazí fakt, že mince jsou dost sežrané a není toho na nich moc vidět. Půda tady v tom jehličnatém lese  bude hodně kyselá, potvrzuji si sám sobě. Ale každý kus se počítá. Pořád to jsou jedny z mých prvních minci a na ty se vzpomíná vždycky nejlépe. Vracím se tedy k bunkru. Trošku se po lese ještě motám, ale zvuk pilně pracujícího čerpadla mě navádí tím správným směrem. Když přicházím, Martin tam není. Odložím tedy detektor i lopatku a houknu do díry: “Jseš tam?!!”. “Jó, pojď už taky dolů, za chvíli už to budeme mít”, zní zezdola Martinův hlas. Letmým pohledem ještě kontroluju polohu poklopu, který je tak jak má být. Dostatečně otevřený na to, aby se už sám od sebe nemohl zavřít. Zapínám svojí baterku a spouštím se dolů.

Pod stupínky už na mě čeká Martin: “Pojď, něco Ti musím ukázat!”, vypáli na mě vzrušeně a zrychleným krokem míří k dříve zatopeným schodům. Jdu za ním. Pomalu scházíme po schodech dolů a  já si dávám  pozor, abych nestoupnul na hadici, která stále ještě čerpá vodu. Schody nás dovedou do jakési chodby, na jejímž konci vidíme místnost bez dveří. Stále je na podlaze ještě asi 20 centimetrů vody, ale už předtím jsem si všiml, že Martin po sobě zanechává mokré stopy. Takže už se tam určitě byl podívat. A když mě tam tak žene, určitě tam něco našel, něco tam je! Co tam asi uviděl? Jsem nedočkavý a vodu ve svých botách už ani nevnímám. Těch pár metrů k té místnosti vyloženě prosvištíme. Martín vchází do místnosti a tam se zastavuje. Jeho baterka svítí do jednoho z rohů, kde ve tmě leží 3 menší kovové bedýnky a jakési dřevo. “Vidíš to?”- kmitá Martin světlem baterky po místě a já se zasekávám na místě bez schopnosti něco říct. Po chvilce se zmátořím, “Jo, vídím. bedny!” Jsme tak blízko a přitom tak daleko. Jistota toho, že v těch bednách něco je, je v podstatě nulová. Jsem tak blízko, ale jakobych se bál tu pravdu zrovna teď odhalit. Jakobych si ještě chvíli chtěl vychutnávat ten pocit napětí a očekávání. Je to určitě lepší, než rychlé zklamání. Pro mě tedy určitě. Martin přistupuje k bednám a vybízí mě, abych šel k němu. Přicházím a on posvítí na dřevo, které se nachází u beden. “Vidíš to? To jsou ornamenty, vole! To byly obrazy, teda rámy obrazů, z kterých už nic nezbylo!”, Martin je vzrušený tak, že jsem ho ještě takto neviděl. A mě dochází, že pokud tady byly uloženy nějaké obrazy, tak v těch bednách bude taky něco vzácného. Jsem z toho pocitu úplně omámený. Nevím, jestli mám mít radost, nebo co mám vlastně dělat. V životě jsem v podobné situaci nebyl. Koukám na ty bedny, na Martina, na bedny, na rámy obrazů a zase na Martina.

 “Tak to otevřeme, co?”, prohlásím nakonec a Martin se chopí svého krumpáčku. Přiloží ho k víku bedny a začne ji násilně otvírat. Po chvíli se mu daří ohnout roh víka natolik, že se dovnitř už dá podívat. Svítím mu na to baterkou a tu pak směřuji do právě otevřeného prostoru v bedně. Vidíme ale jen jakousi hmotu. Šedivá, kašovitá hmota plní obsah právě otevřené bedny až téměř do poloviny. Sakra, utrousím a začíná ve mě hlodat červ znepokojení. Myslím si, že v tom byly nějaké dokumenty a Martin se mnou souhlasí. Přišel čas na druhou bednu. Je úplně stejná jako ta první. “Na, teď máš šanci ty”, povídá Martin a vyměňuje se mnou krumpáček za baterku. Dělám to úplně stejně jako Martin. Mám ale vice štěstí, protože “má” bedna je zřejmě vice poškozená, kování nevydrží a mě se jí tak daří otevřít zcela. Martin ihned baterkou míří tam, kde očekáváme nález století. A opět – rozmočený dokumenty. Zklamaně se na sebe podíváme. Celá ta dřina a všechno to okolo, to vše jsme dělali kvuli tomuhle? Martin se podrbe na hlavě a prohlásí: “tak a už nám zbývá jenom poslední. Jsem pro poslední cigáro a pak ji otevřeme, hm?”, podívá se na mě a já souhlasím. Kdeže jsou ty včerejší představy od našeho večerního ohně. Vše je zas tak obyčejné, šedivé, radost jakoby zmizela a nicneříkající realita všedních dní se přihlásila o své místo. Strašně moc si přeju, aby aspoň v té poslední bedně něco bylo.

“Já nebo Ty?”, ptám se Martina, sotva jsem zahodil nedopalek mé cigarety na zem. “Jestli ti to nevadí, tak já”, říká on a já souhlasím. Stejně je to jedno. Buď tam něco je, nebo není. Při bližším pohledu si všímám, že ta poslední, třetí bedna je trošku jiná než ty zbylé dvě. A je taky o něco menší. Svítím Martinovi pod ruce a olíznu si při tom oschlé rty. Napětí je velké. Nepřipouštím si to, ale sucho v hrdle mám. Martin zabere, víko povolí a já šokován, zůstávám stat s pusou dokořán. “Ty vole, zlato! Dívej na to! Zlató!!!”, řve Martin jak pominutý a rukama se hrabe v obsahu bedny. Přiklekám k němu a nejsem schopen slov. V bedně je nejméně tak 10 kilo různých zlatých šperků. Prsteny bohatě vykádané drahými kameny, zlaté kříže, svícny, poháry, náramky, náušnice, náhrdelníky s perlami, s různě barevnými kameny ale i jiné, prosté šperky, které jsou jen ze zlata. “To není možný, to není možný”, opakuju si stále dokola pro sebe a oba dva tam v té vodě dřepíme a probíráme se tím zlatem jako Indiana Jones. Martin už si zkouší prsteny a na krk si dává velký, masivní zlatý řetěz. “Jsem král, jsem hledačů krá!!l”, řve jak pomatený, chechtá se a pak mě radostí objímá. “Ty vole kámo, fakt jsme to dokázali, podívej se na to, fakt jsme to dokázali!!”, není k utišení a hlas mu přeskakuje, jakoby jeho prvotní radost přecházela až v dojetí. Zahlcuje mě pocit obrovského štěstí, který se nedá ani popsat. To se zkrátka musí zažít. Nejsem schopen nějakého uvažování. Vidím jenom zlato, strašne zlata a já ho našel!  Teda my jsme ho našli. Jakobych se právě zabezpečil nadosmrti. Jakobych právě našel omluvenku z práce na zbytek mého života a mě ze srdce spadnul obrovský a těžký balvan. Jakobych právě našel ničím neomezenou letenku do nějaké exotické země, kde se pak s vychlazeným drinkem v ruce budu opalovat na pláži a myslet na místní zimu. A taky na to, jak jsem jednou s jedním klukem našel něco, co se stává jen v těch nejživějších snech těch nejumíněnějších hledačů. Je to něco, na co v životě nezapomenu a taky něco, čím se nebudu moci chlubit před ostatními. Pokud si chceme zlato nechat, musí jeho nález zůstat našim společným tajemstvím. Na místě pak zůstáváme až do noci. Teprve potom se odvažujeme vytáhnout všechno zlato nahoru. Balíme si ho do báglu a přenášíme postupně k autu. Ještě v tento moment se domlouváme, že koupíme další potřebné vybavení a zlato roztavíme do cihliček. Kameny a perly vyloupeme a prodáme zvlášť.

Jak to bylo dál, to už není tolik důležité. Co se má stát, stane se. Tomu věřím. Nicméně stejně je zajímavé, že při hledání odpovědi na jedno tajemství, se mi podařilo objevit tajemství úplně jiné. A zatímco na to první jsem odpověď nenašel, to druhé jsme vyřešili, včetně pověstné zlaté třešničky na dortu. Tohle ale nebyla třešnička, tohle byla pořádná dýně! Když už jsme pak jeli cestou zpátky domů, vlna radosti se mě pořád držela. Život je skvělej! Martinova Škodovka je taky skvělá a prostě všechno je super! Svojí budoucnost teď vidím v daleko zářivějších barvách, než kdykoli předtím. A za to můžeš ty dědo! V duchu pak děkuji za vše to, co mi teď život nabídnul. Děkuji i dědovi, díky kterému jsme to místo v podstatě objevili. A vám, kteří jste ještě svůj poklad nenašli, přeju abyste to jednou mohli zažít taky. Pamatujte ale, že někdy je ten pravý poklad ukryt někde mezi námi. To jen my ho kolikrát přehlížíme a ignorujeme. Častokrát si ho pak všimneme  až pozdě, kdy už není v našem dosahu. Není zlatý, není ani stříbrný. Jsou to dobří lidé kolem vás. Těch si važte a držte se jich. Protože to je ten největší poklad, který ve svém životě můžete najít.

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Jeste jsem to necetl, ale koukam, ze mate na serveru spatny cas ;) Ted je 9:15 a clanek "bude" vlozen az za 5 minut v 9:20 :)

Al nemáme, článek je v administraci už od včerejška. Ráno jsem ho pouštěl a upravoval jsem čas zveřejnění .. a blbě jsem se podíval na hodinky ;-)

Najít podobný bunkr to byl vždycky můj sen, bohužel vždy jsem našel max ww2 žumpu od latriny a v ní pár nábojů

Paráda,tak přece to bylo v šuplíčku ;-)...až tě zase políbí můza,tak piš jsi dobrej

Jo seš dobrej :-D

Parádní čtení, to tak zažít... To si nedovedu ani představit :-) ale nikdy člověk neví co se mu pod civkou ukáže :-) díky za takovou povídku, naprosto barvite jsem si vše představoval... Díky

Je to fakt pecka😊...super se to cte a to jsem za zivot precetl mooooc knizek ,takze muzu srovnavat. Respekt.

Ahoj, no a pak mě seřve šéf za to že se flákám. Ale nejde se od toho odtrhnout,čteno jedním dechem.
Je to perfektní, piš je ti to souzeno a z hůry dáno. Děkuji byla to paráda ;-)

Zase se to hezky četlo. Díky moc. ;-)

NOL22 poklona, perfektne napísané, mal by si vydať sériu knižiek na tématiku detektoringu toto na trhu chýba.(niečo ako kedysi séria traja pátrači :-) ) ;-)

I já děkuji za příběh. Jedním dechem přečteno. Prostě paráda ;-) ;-)

NA ZAMYŠLENOU.
S tím pokladem máš nolle pravdu. Ten můj sedí vedle mě a příští rok jsme spolu 25 let (čtvrt století).
Díky moc ;-) ;-)

NOL: teda tak rychle , musím dát palec .. ;-) ;-) dík

Díky palec nahoru ;-)

mňam jedním dechem

Nolle díky za pěkný seriál. Super ;-)

No ty vole...teda NOLE :-O :-O :-O normálně jsem cejtil tu vodu na nohách :-D :-D
Až napíšeš tu knížku, zamlouvám si jí už teď ... :-) :-)
Super počteníčko.....DÍK ;-) ;-) ;-) ;-)

NOL22:Díky moc jsem byl nataženej jak to dopadne.Jsi borec!!!SMEKAM!!! ;-) ;-) ;-)

Nádherný počtení Nole jsi fakt borec. a potěšil jsi mě tím, že jsi zakomponoval můj nápad otevření poklopu. Kdyby se za psaní platilo zlatem, tak už máš taky pár slušných cihliček a kdyby se tím dalo živit na plný úvazek a mít velmi slušný příjem, řekl bych jen jdi do toho, protože ty na to máš a uživíš se tím. :-) Už se těším na další podobné články.

Nolle- Všechno, co jsem chtěl napsat, už napsáno bylo. Takovéto povídky nám tu prostě chybí, a navíc psané takovým stylem, že po přečtení ještě dlouho na ten příběh myslím a nejde mi z hlavy. Máš dar od boha a věnuj se tomu. Jak jsem Ti jednou psal- rád se jednou zůčastním Tvé autogramiády. Děkuji Ti za krásné napínavé čtení, při kterém člověk na chvíli zapomene na všelijaké starosti a v mysli se stane součástí děje. A jak výše psal Vitorio-já ten svůj poklad mám vedle sebe už 30 let. :-) :-D

Nole, ty kujóóóne! Tys nám zase dal! Ale já to věděl, praxe je praxe.
Ale...,slíbil jsem ti po prvním díle, že budu objektivní a svůj názor na další článek vyjádřím v pravdě po pravdě.

Až do toho zlata, vážně paráda. Opravdu.
Takhle rychle jsem písmenko za písmenkem dávno nehltal. Příběh má spád, žádný zbytečný okolkování, dobře napsáno.
Za svůj život jsem přečetl poměrně slušný objem knih.Než jsem se historicky seznámil s internetem, bez knížky jsem neusnul a čtení byla moje opravdová vášeň. Hltal jsem cokoliv ale nemám a nikdy jsem neměl rád brak. Tento knižní artikl jistě mnozí ocení ale skutečný čtenář takové čtivo odkládá. A tvůj příběh právě tím zlatem do braku zabředl.

Proč si kamaráde Nole nenechal v truhlách dochované tiskoviny, osobní věci popř. zbraň? Proč to zatracené zlato? Takhle se dobrý příběh nepíše.

Nezlob se na mě, ale já musel.

Věřím, že se nebude NOL zlobit a naopak v dalším díle zjistíme, že to při tom tavení není zlato, ale ..... ;-)

Ty jo hoši, díky moc všem. To vaše se taky dobře čte a mám pak hezký den..díky Vám! Jinak právě jsem dokončil další článek a k tomu mám ještě jeden rozdělanej. Ten jak to vypadá, bude asi na pokračování.

A musím se vyjádřit na kritiku :-D

Namor: úplně přesně chápu, co tím myslíš, je to tak ;-) Ale abys věděl celou pravdu, musím ukázat i druhou stranu mince. Ukončit jsem to chtěl něčím opravdu cenným. Prostě výjimečným nálezem. Když si k tomu připočteš to, že o vodě v bunkru se už vědělo v minulém díle...tiskoviny pod vodou prostě ne. Ok, dejme tomu, ze by tam teoreticky nezateklo. Tomu jsem se chtěl ale taky vyhnout, protože tiskoviny a osobní věci by mohly evokovat k tomu, že se ten příběh může rozvíjet dál. A já ho už určitě chtěl ukončit. Tak asi proto. Ale mám námět k zamyšlení, i tak máš kus pravdy a rozhodně se nezlobím :-)

Díky za super čtení a hlavně za ten pozitivní konec. ;-)
Ne, jak v americkejch filmech, kdy najdou poklad a všechno se začne hroutit, propadat a tak a oni mají nakonec prd. :,-(

Tak jako se cestovatel nesmí dát na cestu, spoléhá-li na stále jasnou oblohu, tak i autor, který nedokáže snést oheň kritiky, by se vůbec neměl dávat do psaní.
Honore De Balzac

Jsem rád, že jsi přijal můj názor a díky za odezvu.
Rozhodně nepřestávej v tvorbě, máš dar upoutat čtenáře od počátku děje. Jen pozor na ty konce:-)
A těším se na připravovaný článek!

Naopak,konec parádní,zatím to jsou nejlépe čitelné články a teď povídka...myslím,že kritika od pana Namora je tu jediná. Jo dobré čtení je i od Kima,škoda,že nepíše

Moc pěkný :-) :-)

Paráda byla to fuška hlavně ta traverza zrovna teď mě chytla ploténka sundaval sem psovi obojek tak že postoj nebyl správný a je šlus takže dik za poctenicko detektorarskeho ABC :-P :-P

Díky moc chlapi! ;-) Tento týden by měla vyjít ještě jedna povídka a pak mám ještě něco rozpsaného, tak uvidíme :-)

"Pamatujte ale, že někdy je ten pravý poklad ukryt někde mezi námi. To jen my ho kolikrát přehlížíme a ignorujeme. Častokrát si ho pak všimneme až pozdě, kdy už není v našem dosahu. Není zlatý, není ani stříbrný. Jsou to dobří lidé kolem vás. Těch si važte a držte se jich. Protože to je ten největší poklad, který ve svém životě můžete najít."

Tohle tesat do kamene!
Děkuji za počtení, líbilo se mi moc.

Alx: jsi člověk se správným přesvědčením, díky! ;-)

Nole super,tohle je parádní počtení.Per to do nás :-D ;-)

Moc pěkný čtení,mě se líbilo ;-)....všechny tři :-)

Moc dekuju :-)

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na LovecPokladu.cz účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru