Tip od dědy z hájenky

Kategorie: Co se jinam nevešlo

nálezy německých odznaků

Bylo ráno jednoho podzimního pošmourného dne roku 2015. Už několik týdnů jsem se těšil na hledačku v Krkonoších a dnes jsem měl konečně po dlouhém čase volno. Už jsem potřeboval hodit za hlavu všechny ty všední povinnosti a stereotyp.
    Čekalo mě dlouhých sto osmdesát kilometrů v autě, ale to nevadilo. Měl jsem před sebou dva dny jen pro sebe. Žádné telefony, emaily, zákazníci, prostě jsem se těšil na klid
a pohodu. Z domova jsem vyjížděl někdy kolem šesté ráno. Vše bylo nachystáno – detektor, věci na kopání, spaní, jídlo, oblečení a samozřejmě nezbytná čelovka, kterou – po zkušenostech – už beru vždy s sebou.
Cestou jsem se stavil na obligátní kafe u benzínky a po zhruba dvou hodinách dorazil na místo. Před nějakým časem se mi zde zadařilo. Padlo pár pěkných mincí i něco války. Zaměřením jsem jak válkař tak mincičkář. Rád si kopnu to i to. „Hlavně si vyčistit hlavu“, jak vždy říkám.
    Vystoupil jsem z auta a hrozně se lekl psa, který vyběhl ze křoví. Chvilku jsem popadal dech. Krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí hafan ke mně přiběhl, kroutil ocasem a chtěl pohladit. Pěkně od plic jsem si ulevil, ale to už se pár metrů od nás objevil jeho páneček. Seschlý dědoušek se k nám pomalu šoural a bylo vidět, že už mu chůze dává zabrat. Pozdravili jsme se a on hned kdo že jsem a co tam dělám. Chvilku jsme si povídali a on mě pozval k sobě na večer domů. Prý na čaj nebo kávu. Bydlel nedaleko na samotě.
Než jsme se rozloučili, bylo něco kolem desáté. Sluníčko se sem tam ukázalo a vyslalo ke mně pár teplých paprsků. Mlha postupně mizela i z těch nejhlubších údolí v dohledu a já konečně vykročil s „klackem“ a kopáčkem do lesa. Začal jsem tam, kde jsem to celkem slušně prochodil už minule. Občas mi pípnul přešlý knoflík nebo mince. Čas utíkal rychle, jak to při hledání bývá, a hodiny ukazovali po půl jedné. Došel jsem zpátky k autu a naobědval se. Tedy „naobědval“ je silné slovo. Při hledání se snažím využít čas, jak jen to jde, a tak jídlo často odbývám a energii doplňuji cukrem. Asi to není nejlepší, ale mě to funguje.
    Nasycen a posilněn jsem se pustil hlouběji do lesa podél staré úvozové cesty. Začaly padat první měďáky. Po asi pěti kouscích jsem si zařval u prvního pěkného nálezu mojí výpravy. Šestikrejcar Karla VI moc potěšil a vlil do žil notnou dávku „dobré nálady“ toho pocitu, že to vaše courání po lesích a lukách a stovky najetých kilometrů přeci jen mají smysl. Nepíši tady samozřejmě o tom, že by to byl nález, pro který by se „vyplatilo“ jet, ale o tom, že každý nález, který vás osobně potěší, má smysl a udělá radost. Protože lov je opravdu cennější než kořist. Jak jsme vždy říkali doma: „není zase až tak důležité houbu sežrat, jako ji najít.“.
    Pokračoval jsem dál po cestě a snažil se brát každou „barvu“. Během dalších dvou nebo třech hodin jsem našel pár malinkých AG grešliček, ale nic většího. Přesto jsem byl spokojen. Šestikrejcar i drobné mince mě hřály příjemným vědomím, že už teď jsem nejel nadarmo.
    Jelikož byl podzim, začalo se pomalu šeřit a já se vrátil k autu. Docela jsem se těšil na večerní posezení u dědy. Místo jsem našel bez problémů. Přes plot na mě koukal ten jeho hafan a zvonek nikde. Naštěstí bylo na tom zvířeti vidět, že je to opravdu spíš mazel než hlídač, a proto jsem ke dveřím domu došel v pořádku, i nohavice od kalhot to přežily.
    Děda bydlel skromně ale, jak říkal, měl všechno, co potřeboval. Seděli jsme spolu asi tři hodiny a povídali o všem možném. I o válce a jeho, jak jsem se dozvěděl, hájence. Před mnoha lety odešel jako bývalý hajný do důchodu a hájenku mu ze známosti levně odprodali. Prý ho stála nějakou tu lahev domácí pálenky, ale rozhodně toho nelitoval. Bydlel na stáří tam, kde byl zvyklý a měl to tam rád. Já jsem se mu vůbec nedivil.
Domek byl ten večer osvětlený petrolejkou a ohněm z krbu, který příjemně hřál. Děda seděl naproti mně v houpacím křesle, které zavrzalo vždy, když se naklonil dopředu a velkými gesty popisoval své zážitky z dětství. Cesta, po které jsem dnes chodil, prý kdysi dávno sloužila kupcům. To korespondovalo s mými nálezy. Co jsem ale nevěděl bylo, že cesta vede přes kopec dál na malou loučku a podle dědy tam kdysi tábořila velká skupina německých vojáků na konci války.
    Jak se o tom zmínil, začalo mi to okamžitě vrtat v hlavě. Naštěstí starý pán se
o podrobnostech brzy rozpovídal sám. Jak jsem psal výše, hledám rád všechno - jak mince tak válku, ale občas se něco ve mně „přepne“. Přijde taková „hledačská horečka“ buď na to, nebo na to. A ten večer v hájence jsem po nově zjištěných informacích nemohl myslet na nic jiného, než na tu malou loučku tam někde za kopcem. Děda s úsměvem odpovídal na záplavu mých otázek. Prý to bylo v květnu 1945. Vojáků tam bylo kolem tří stovek a mezi nimi asi třicet příslušníků schutzstaffel, tedy SS. Popisoval, jaký respekt a strach vzbuzovaly černé uniformy. Kromě vojáků tam prý stálo i několik vozidel, které starý pán už neuměl pojmenovat. Pamatoval si jen, že na motorce se sajdkárou byl přidělaný kulomet. Více už zapomněl. Byli si tehdy hrát v lese s kamarády, a jak uviděli vojáky, snažili se dostat blíž, aby lépe viděli. Hlídka je ale brzy spatřila a velmi hrubě je vykázala pryč. Kluci raději poslechli, věděli, co se v okolí v posledních měsících dělo, a nechtěli přijít k úhoně.
    Slušně jsem se s pánem rozloučil a vydal se na cestu. Slíbil jsem, že se někdy zase ukážu a přinesu mu ukázat, co v okolí najdu. To jsem ještě nevěděl, že ho vidím naposledy. Autem to k nejbližšímu pensionu bylo asi patnáct kilometrů a ve zdejších serpentinách chvilku trvalo, než jsem se tam dostal. Uléhal jsem něco kolem půlnoci, ale usnul jsem až
o mnoho déle. Hledačská horečka mě zachvátila a já už myslel na to, co všechno příští den najdu. Ale znáte to, nikdy nevíme, jak to vlastně dopadne, a často ty nejžhavější tipy nepřinesou vůbec nic.
    Noc utíkala pomalu. Budil jsem se a pokaždé, když se mi vybavila ona dědova louka plná vojáků, mi chvilku trvalo, než jsem zase zabral. Budík nastavený na sedmou ranní ne
a ne zazvonit. Když už se ten prevít rozeřval, konečně jsem spal hlubokým spánkem a měl jsem chuť s řinčícím mobilem seknout o zem. Pak ale k mozku dorazila ona celou noc mě pronásledující myšlenka na louku. Během půl hodinky už jsem seděl v autě. Bylo mi těžko z rychle zhltnuté snídaně a ještě za jízdy jsem usrkával horké kafe z termosky. Počasí se přes noc změnilo. Po včerejších záblescích sluníčka nebylo nikde ani stopy. „Je teprve ráno,“ uklidňoval jsem se, „třeba se sluníčko později ještě ukáže“. Teď to ale vypadalo na déšť.
    Od auta jsem se vydal zpět k místům včerejších nálezů a po úvozové cestě pokračoval dál po vrstevnici kopce, až jsem přešel na druhou stranu, a pak se cesta stočila prudce dolů
a po pár stech metrech jsem mezi stromy uviděl malé travnaté prostranství. „To musí být ta louka!“ pomyslel jsem si. Doufal jsem, že jsem správně. Jestli tady tábořilo na tři stovky vojáků, něco tu jistě musí být. Místo bylo odlehlé a nepřístupné. Měl jsem tedy naději, že nikdo z kolegů tu přede mnou nebyl. Nikde jsem neviděl, že by bylo kopáno, ale jsem správně? Byla pravda, co děda včera povídal?

Po několika počátečních krocích začal detektor hlásit první „barvu“. Jednalo se o díru plnou napáskovaných nábojů do pušky Mauser K98. Zdá se, že jsem to místo, o kterém mluvil starý pán, našel, pomyslel jsem si. No, uvidíme. Už kolikrát jsem zažil, že po příchodu na novou lokalitu ihned padla jedna nebo dvě pěkné věci a já se začal těšit, kolik jen toho tam bude, ale po zbytek dne pak už nic zajímavého nepadlo. Pokračoval jsem dál. Vzal jsem loučku napříč kousek od cesty, která ji protínala. Signálů zde bylo habaděj. Kropenáče, výstrojní háčky, náboje různých ráží apod. Po dvou hodinách jsem měl plnou kapsu a musel jsem jí vysypat do igelitky, co jsem měl v batohu. Nejsem z těch, kteří po sobě nechávají vykopaný bordel. Tou dobou už jsem měl nervy pěkně našponované, čekal jsem metály, známky, zbraně, ale zatím nic. Tady musí něco padnout! Říkal jsem si nahlas pod vousy. Došel jsem po louce až k protějšímu lesíku. A teď se vydal podél něj. Pak jsem si všiml, že v lese asi tak pět nebo šest metrů od jeho kraje teče potůček. Nedalo mi to a vydal jsem se k němu. Ušel jsem dva, tři kroky a u statného pařezu mi detektor zahlásil silný barevný signál. Krásný vysoký tón. A je to tady, říkal jsem si. Kopaček se zabořil do jehličí a já opatrně obkopával rozlehlý signál. Asi ve dvaceti číslech jsem uviděl zbytek nějaké gumy. Když jsem tu věc vytáhl ven, mé nadšení kleslo k bodu mrazu. Rozpadlá gasmaska mě pořádně zchladila. Hodil jsem jí naštvaně zpátky do díry a přihrnul hlínu zpět. Zvednu detektor a ten vydal kousek od díry s maskou další parádní tón. Věčné dilema - kopat či nekopat - mi prolétlo hlavou, ale i když jsem předpokládal nález další masky, kopnul jsem to. A vyplatilo se! Z hrabanky na mě koukala hliníková ID známka v nádherném stavu. Nikde ani stopa po moru, který tak často známky likviduje. Vzal jsem ji do rukou a přečetl zkratku L.A.H. Radostí jsem zařval jako Tarzan. Jednalo se Leibstandarte SS Adolf Hitler. Více jsem z nápisu bez chytré literatury nevyluštil. Známku jsem uložil do krabičky, do které vždy ukládám ty lepší nálezy, aby se mi v kapse nepoškodily, a začal jsem lítat kolem a kopat každý šust. Tu a tam knoflík, jinak v blízkém okolí nic. Posadil jsem se na pařez a přemýšlel, co dál. Vyndal jsem známku a chvilku se ještě kochal tím krásným nálezem. Zapálil jsem si rituální nálezový doutník a snažil jsem se trochu uklidnit. Asi to znáte, že když najdete něco pěkného, tak adrenalin často způsobí, že jste pak schopní postupovat zmatečně a často tak přejdete krásný signál jen kousek od místa prvního nálezu. No, toto nebyl úplně ten případ, ale po pár minutách, kdy jsem se vzpamatoval a zpětně si přehrál celý ten pěkný zážitek, jsem si uvědomil, že když jsem kopnul masku, zapomněl jsem v rozčarování tu díru ještě projet detektorem. Okolí jsem jinak už celkem poctivě prošel, tak jsem si řekl, proč to pro klid duše nezkontrolovat. Šel jsem k díře a motykou vykopnul masku. Přejel jsem nad dírou detektorem a, světe div se, signál tam stále byl. Adrenalin opět vyletěl do závratné výšky a já klekl a dohledávačkou opatrně prohlížel díru. Signál byl rozlehlejší, něž jsem původně předpokládal. Vzal jsem malou lopatku, kterou občas používám při dohledávání, abych nález nepoškodil rýčem nebo kopáčkem, a pomalu a opatrně jsem odrýpával hlínu. A najednou jsem uviděl růžek kříže. Lesem se opět rozlehl huronský řev. Vzal jsem foťák a udělal fotku. Přepnul jsem na kameru a začal natáčet. V jedné ruce aparát a druhou jsem pěkně pomalu začal kříž odhrabávat prsty. Užíval jsem si tu chvíli napětí. Kříž se vyloupl ze země a byl jiný, než bývají klasické železňáky. Přišel mi trochu větší, a pak jsem si všiml, že očko není kulaté. V tu chvíli jsem už neřval, ale jen jsem se -  s rytířákem v ruce – posadil těžce na pařez. Ten pocit nemohu popsat, a kdo jste zažil, víte, jaké to je. Jelikož běžně nekouřím, byl další doutník mimo hru, doposud jsem s sebou nosil pouze jedno „vítězné“ cigáro. Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem se zvedl a pokračoval. Kříž jsem položil s posvátnou úctou na pařez, vzal dohledávačku a opět ji zabořil do díry. Signál nekončil. Byly tam další věci. Dál jsem pokračoval jen rukama. Spona za boj zblízka ve stříbře, odznak za zranění ve zlatě a nakonec na mě vykouklo sázené vejce – tedy německý kříž – také ve zlatě. To, co jsem prožíval už bylo, tak říkajíc, nad moje chápání a vůbec možnosti to nějak rozumně vstřebat. Vy, kdo stejně jako já hledáte v této době, víte, jak je těžké něco pořádného kopnout. Znáte to, jak moc vás bolí nohy po desítkách kilometrů, které nachodíme, abychom někdy našli alespoň půl známky nebo jeden stříbrňák. Chvíle, kterou jsem tehdy zažil, se vryla hluboko do mých vzpomínek a myslím, že takovou už jen tak nezažiji. A přátelé, nebylo to vše. Dohledávačka už sice zmlkla, ale když jsem díru projel ještě jednou detektorem, ozval se malý, ale čistý signál z větší hloubky. Motykou jsem třesoucíma se rukama signál obkopal do čtverce, vyhrábl hlínu a dohledával dohledávačkou. V díře nic, bylo to už vyhozené ven. Malý předmět, můj největší válkařský sen. Kousek od díry mi dohledávačka zapípala. Nabral jsem hlínu do ruky a v příštím momentu na mě zírala lebka. Byl to darovák, prsten osobně udělovaný Himmlerem.

Ten den to pro mě byla poslední kapka. Projel jsem naposledy díru detektorem, ale žádný tón se už neozval. Sbalil jsem se, nálezy pečlivě uložil a vydal se na cestu domů. Byl jsem jako ve snu. Takhle se mi ještě v životě nezadařilo. Jízda domů utekla ani nevím jak. Doma jsem nálezy vybalil a opatrně vše opláchl vodou. Stavy byly dle mého názoru luxusní. Samozřejmě střed rytířského kříže dostal za ta léta pořádně zabrat, ale byl v celku a čitelný. Věci jsem pak naložil do destilované vody a během následujících dní je vyčistil k mé spokojenosti. Darovák tolik péče nepotřeboval. Měl krásnou patinu, a tak putoval hned první večer do vitríny. Tolik splněných přání během jednoho dne. Co víc si přát.
    Následující dva víkendy jsem strávil v práci. Byl jsem ale plný toho posledního hledání, takže mě to ani tak nebolelo. Víkend na to už jsem měl volný a v plánu bylo znovu zajet na „mou“ loučku. První, co jsem měl v plánu, bylo zastavit se za tím kouzelným dědečkem, který mě tam poslal. Cesta uběhla rychle a já stál před brankou staré hájenky. Pejsek mě ale nevítal, nikde jsem ho neviděl. Z komína se nekouřilo a na starého pána se nešlo dobouchat ani dozvonit. Bylo mi líto, že jsem se s ním minul a nálezy z minula mu nemůžu ukázat, ale už jsem byl natěšený na hledání, tak jsem se tím tolik nezabýval a po chvíli jsem kráčel s detektorem v lese. Až později ten večer jsem se dověděl v pensionu, že děda před pár dny zemřel. Našli ho nějací turisté, když procházeli poblíž jeho domečku. Prý ležel na cestě
a chudák pes zmateně pobíhal kolem.
    Co vám budu povídat, i tato má výprava byla, až na smutnou zprávu o úmrtí, úspěšná. Padlo několik ID známek i odznaků. Ale ten první den a tu díru už to nepředčilo. Během následujících několika měsíců jsem tu lokalitu navštívil několikrát a ještě nedávno se mi tam zadařilo. Povrchové signály už jsem vysbíral, ale stále ještě je tam pár odpadových jam, které na mě čekají.
    Před Vánoci toho roku jsem se zastavil na místním hřbitově a na hrob starého pána položil pár květin a vyslovil krátkou modlitbu s poděkováním za ten milý večer u něj a tip, na který rozhodně nezapomenu.

Para

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Fakt super pribeh neslo ho nedocist :-O palec nahoru

Pekné čítanie !

Bajecnej příběh na jeden nádech! Super práce! :-)

Krásné čtení. Závidím a už teď jsem celej natřepanej na hledačku.... Navnadilo to. PS, rád bych viděl to video

Jak píše stella... Příběh mě pohltil jako bych to absolvoval s tebou. Paráda!

Pekna povidka. Moc se mi libila. Diky za ni.

Pěkný čtení. . ;-)

Super čtení :-O a o nálezách ani nemluvím :-O :,-( ;-)

Já jsem normálně totální cynik, který se nad hledačskými příběhy ušklebuje a vzpomíná na scénku z tankového praporu ( v křoví skotačil bujný srnec se svou družkou a mně se zastesklo po někom blízkém a pohladil jsem tebe - můj věrný tanku T-34 :-D :-D :-D), ale tohle je dost slušný námět, kvalitně zpracovaný, takže máš můj hlas. K nálezům gratulace, sice nejsem válkař, ale je mi jasné, že to je fakt něco! Hodně štěstí! ;-)

Pěkný příběh :-) 8-)

kouzelný dědeček

Krásné čtení.Gratulace k nálezům. :-) :-) :-)

hezké čtení a kde k tomu mám ty fotky rytířáku , video z nálezu o kterém se zmiňuješ? :,-(
Hned jsem letěl zkouknout ty krásný věci a nikde nic , tak bys to měl napravit když už jsi se podělil s příběhem ;-) Zapínám odběr jsem jedno oko a čekááám ;-)

Pěkná povídka. Otázkou je, zda je pravdivá? :-D

Je to fake jenom ta zámka ja na druhé půlce ražená obráceně :,-(

Taky si myslím že tento příběh je vymyšlený jako jiné ze soutěže, ale tam je to jasné...
Ale nějak takto bych to chtěl zažít i já ;-)

Ač pravdivé nebo takzvaně fake... každopádně pokud je to skutečnost tak nemám slov ani k příběhu a už vůbec né k nálezům už několik dní o tom moc přemýšlím a nepřuju si nicjiného než najít něco v podobném stylu ! ! Ámen ! 8-) o:-)

Jo pravda sen každého válkaře :-D

Nadhernej pribeh :-)

Jestli sem autor nedá nějaké pořádné fotky a to video, tak je jasné, že je to fake.
Ale i přesto musíme uznat, že para to napsal výborně a právě takové příběhy v nás probouzí to nutkání a horečku jít ven a hledat ;-)

Nejsem si ůplně jistý,jestli jsem už něco podobnýho náhodou nečetl v konkurenčním DR-mrknu do časáků,třeba to najdu :-) vím,že tam byl tip od dědy,kterej mezitím umřel taky :-D ;-),ale třeba se pletu ;-)

Modrey podobný to bylo o slintácích jestli se nepletu... ? Tam to myslím mělo mit podobný průběh ;-)

Chci tímto poděkovat všem, kterým se líbil můj příběh (21). Někteří se v komentářích negativně vyslovovali v tom smyslu, že je to fake, podvod a pohádka. V žádném případě se nejednalo o podvod. Jednalo se o hledačský příběh - povídku. Povídka - jako druh lit. díla - v sobě zahrnuje jak věci pravdivé, tak smyšlené a v tomto duchu jsem psal i já. Jsem rád, že se mnohým povídka líbila, přes to, že jí třeba nedali hlas. Para ;-)

tohle je něco co bych si chtěl někdy zažít!!! fakt dobry do budoucna krkonoše hodlám taky navštívit měli jsme tam roubenou chalupu tedy babička pár typů jsem už taky dostal ale tak jak popisuješ ty se mi určitě nepovede ! jinak supr čtení

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru