UKRAJINSKÁ HALIČSKÁ ARMÁDA V JOSEFOVĚ

Kategorie: Války , První světová válka , Československé legie

Příběh vojáků z tzv. „Československé ukrajinské legie“
a důvod jejich pobytu na území Československa v letech 1919- 1924

Při několika loňských a letošních návštěvách oblíbeného východočeského pevnostního města Josefova jsem při jedné mnou často vyhledávaných polních procházkách s detektorem náhodně narazil na místo, na němž se mi poštěstilo najít několik kovových insignií, konkrétně čepicových a klopového odznaku s vyobrazeným národním ukrajinským symbolem - Tryzubem.

Posléze jsem se dozvěděl, že zde byl na konci první světové války v dobách Rakouska- Uherska a prý i po vytvoření samostatné Československé republiky vybudován zajatecký tábor pro ruské vojsko, čemuž by odpovídala i přítomnost dobových ruských mincí a knoflíků s ruskými insigniemi, též opaskových spon a zde nalezených osobních předmětů. Tato více či méně stroze nabytá odpověď mi ale nestačila. Byli zde snad Ukrajinci internováni spolu s Rusy?
Přenesme se tedy do období konce 1. světové války, kdy po decimující porážce habsburské monarchie připadá dělba území východní Evropy mezi Čechoslováky, Poláky, Rusy a o samostatnost usilující Ukrajince. Právě důvod pobytu vojáků z Ukrajiny, kteří se pohybovali na našem území, a to zejména v Josefově, se pokusím přiblížit.

Ilustrační_foto

Počátkem všeho byla skutečnost, že Ukrajinská legie, jež vznikla po rozpadu monarchie z 1. Ukrajinského střeleckého pluku c.k., se pod přímým vlivem Ukrajinské národní rady zmocnila dne 1. 11. 1918 města Lvova, a tím dala vzniknout dosavadnímu hlavnímu městu právě utvářející se Západoukrajinské lidové republiky, která byla vytvořena na území západní Haliče, Bukoviny a Zakarpatska. Zde se formuje, rozšiřuje a v síle o cca 50 000 mužích se slučuje v Ukrajinskou haličskou armádu (UHA) a svádí boje o město s nově uskupenou polskou armádou. Po dobytí Lvova Poláky je nucena se urychleně přesunout (probojovat) na východní Ukrajinu a sloučit se tak se „ síčskými střelci“ do područí diktátora atamana Petljury.

Ilustrační_foto

Právě během přesunu na východ byla na území již ovládaném Čechoslováky zajata část této armády, poté internována ve Vranově nad Topľou a později rozdělována do pracovních jednotek na západ po celé ČSR.
UHA, čítajíc v té době cca 45 000 mužů, byla rozdělena do tří pluků a vojensky nasazována. Nastává doba bojů, spolčování se s jižními Rusy i Poláky v protibolševické akce a následné potupné vyhnání z vlasti. Teprve až po vyhlášení polsko-ruského míru byla UHA definitivně rozpuštěna a její bojová činnost ukončena. Jednotky byly internovány v Polsku, Rumunsku, ale i v ČSR, kam v srpnu roku 1919 vstoupila cca dvoutisícová skupina UHA (spolu s civilisty a malou částí „síčských střelců“), která byla naší armádou odzbrojena, umístěna nejprve v Liberci a poté usídlena v internačním táboře u Josefova.

Ilustrační_foto

Zde byli Ukrajinci slučováni se svými krajany, kteří sem byli deportováni z rakouského zajateckého tábora v Lebringu, a to jako vojáci ruské armády příslušní k ukrajinské národnosti. Velitelem josefovského tábora se stal plukovník československé armády Ladislav Záleský, velitelem sekce vojenské „B“ štábní kapitán Stanislav Šamánek a velitelem sekce civilní „D“ (převážně se jednalo o rodiny důstojníků a zdravotní personál) kapitán Petr Žák. Ukrajinští vojáci i civilisté byli sjednáni pod velením čs. armády, jejíž kázni podléhali a dle hodností v domovské armádě zde také pobírali žold. Stali se tedy jakousi „cizineckou legií“ na území tehdejšího Československa. To se ale nelíbilo Polákům, kteří jen těžce snášeli zformovaný sbor Ukrajinců v sousedním státě (od roku 1919 čítalo množství Ukrajinců příchozích na naše území cca 4000 osob), a tak se postupem času právě kvůli nátlaku ze strany Polska, nepotřebě držet tento celek a prý i pro excesy v chování vůči zdejšímu obyvatelstvu začalo v roce 1923 s rušením tohoto vojenského internačního tábora i ostatních pracovních táborů v celé ČSR.
 

Ilustrační_foto

Ilustrační_foto

Proto tedy dodnes nacházíme na místních polích fragmenty osudů. Osudů Ukrajinců, kteří byli vyhnáni z vlasti, do které bylo tak složité se vrátit, a když se to přece jen podařilo, byla jejich domovina již dávno v područí bolševické hegemonie, která absolutně netolerovala ukrajinské vojáky sloužící v cizí armádě a nelítostně je pronásledovala. Mnohým se po návratu domů stala osudem i smrt.

Löns

 

 


Prameny:

Časopis HPM 1/2002

wikipedie.cz

valka.cz

 

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Výborně :-)

Moc pěkně napsané ;-)

Parádní článek :-) :-)

Parádní článek a hezky udělán. ;-)

Lonsi, fakt pěkný článek, je vidět, že tě to baví. Mj. když se koukám na "Ano, šéfe!", tak je naprosto jasně vidět, že většinu těch "kuchařů" to prostě nebaví, ani kudly ten poslední neměl nabroušeny.

tam jsem byl na vojne :,-(

Zpráva pro Lönse.
Měl bych jednu prosbu. Potřeboval bych dostat pro účel studie fortifikační architektury lepší sken první fotograie, která je pořízena z bastionu no. XII a je tam patrné odkrývání předprsně (její mocnost) a hlavně tenaille (kleště) no. XLIX, které mohou při větším rozlišení ukázat na rampu, či schodiště. Děkuji.
P.S. Nenašel jsem tvůj PM, tak píši sem. ještě jednou děkuji. ;-)

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru