USAT Sherman - domů přes polovinu světa - díl druhý

Vladivostok, kdysi jen vzdálené ruské město na konci světa, se stalo na jaře roku 1921 posledním útočištěm tisíců našich vojáků zajatých v průběhu první světové války na ruské frontě. Přístav byl plný vojáků, vojenských hlídek, námořníků a lodních dělníků a panoval zde nepřetržitý námořní ruch, který se mísil s barvitou směsicí národností. Z Vladivostoku vyplouvaly americké transportní lodě např. USAT Sherman, USAT Thomas, USAT Logan a vojáci museli často čekat měsíce, než dorazil další parník, který je doveze do evropských přístavů.

Přístavní sklady praskaly pod tíhou bednění, uhlí, válečného materiálu a proviantu a do této atmosféry vplul americký transportní parník USAT Sherman, který měl část našich chlapců dopravit zpět do Evropy. Jejich nekonečná sibiřská anabáze konečně dospěla ke konci, naděje na budoucnost právě přirazila k molu.                                                                  

Vojáci stáli v dlouhých řadách a čekali na nalodění. Vzduch byl těžký a vlhký, do toho se ozývalo volání nosičů, dunění parních jeřábů a hvizd amerických námořníků. Po letech bojů na ruské frontě, zajetí, po strastiplné cestě Transsibiřskou magistrálou i dlouhém čekání v přístavu se před nimi otevřela cesta napříč oceány – cesta, kterou měla obstarat právě americká transportní loď Sherman.

Nalodění vojáků na velký parník probíhalo několik dní. Američtí důstojníci, přesní, strojení a přísní prováděli evidenci mužů, zatímco čeští velitelé se snažili udržet pořádek a klid v dlouhých zástupech vojáků, kteří se pomalu těžkými kroky posouvali k lanu nataženému k lodní lávce. Všechny čekala důkladná kontrola. Osobní výzbroj byla odevzdána do lodního skladu, muži si směli ponechat jen nejnutnější zavazadla a probíhala kontrola nemocných a zraněných, kteří byli umisťováni poblíž lodní ošetřovny. Přestože nervozita panovala na každém kroku, vojáci pociťovali obrovskou úlevu a zároveň očekávání. Konečně se blíží návrat k rodinám a do vlasti, která teprve vznikala.

USAT Sherman – domov na týdny plavby

Ocelový parník USAT Sherman, původně stavěný jako transportní loď pro americkou armádu, nebyla rozhodně žádná luxusní a pohodlná loď. Před odplutím byly provedeny jen základní a potřebné úpravy, aby pojmul více jak tisíc vojáků najednou. Jeho praktičnost se projevovala na každém kroku, široké ocelové chodby, prostorné nákladní paluby, jednoduché kajuty a obrovské kotelny. Větrání bylo nedostatečné, takže v teplých dnech se velké kajuty měnily v dusné prostory. Na palubě se nacházela improvizovaná ošetřovna, skladiště potravin, malá čítárna a několik prostor vyhrazených k mytí většinou s mořskou vodou, protože sladká byla vyhrazena pouze k pití a vaření.

Ubytovací standard byl nerovnoměrný. Důstojníci měli k dispozici 2–4lůžkové kajuty s malými okny, skříňkami a stolkem, poddůstojníci větší místnosti po 10–15 mužích a řadoví vojáci velké místnosti se třemi patry železných paland, často po 40–70 lidech v jediné sekci. Pach potu a vlhkého prádla byl trvalým společníkem. V noci slyšeli muži hukot strojovny a vzdálené šumění vln, které někdy uklidňovalo, jindy budilo.

Vybavení lodi

Parník byl vybaven lékařskou ošetřovnou s americkým personálem, skladem proviantu a chladírnou pro maso. Součástí byla malá lodní knihovna, kterou vojáci okamžitě obsadili. Velká lodní kuchyň, odkud se nesla až do podpalubí vůně fazolí a kávy, a především otevřená paluba, kde muži denně nastupovali na rozcvičku a odkud bylo vidět na oceán. Jídlo bylo jednoduché, ale pro vojáky znamenalo luxus. Americká strava příjemně překvapila. Každý den se podávaly fazole, rýže, hovězí konzervy, suchary a černá káva. Na zastávkách se doplňovalo čerstvé ovoce. Vojáky překvapila zejména kvalita konzervovaného masa, která byla ve srovnání s ruskými zásobami výtečná. Oblíbenou pochoutkou se staly americké „hard crackers“, tvrdé ale chutné suchary. Pokud loď zakotvila, doplnili kuchaři zásoby o čerstvé ovoce, vejce a někdy i zeleninu. Největším problémem byla sladká voda, kterou bylo možno doplnit pouze v přístavech.

Loď měla základní zdravotnické vybavení a malé lékařské oddělení. Největší obavy panovaly z návratu chřipky, která nedávno decimovala svět, ale cesta proběhla relativně klidně. Problémem byl spíše mořský vlhký chlad, zvlášť při přechodu mezi oceány. Dlouhodobé přežívání na lodi přinášelo různé potíže. Časté průjmy způsobené změnou stravy, vší, kožní vyrážky z vlhka a mořskou nemoc, která většinu vojáků trápila po celou cestu. Lékařské oddělení pracovalo v nepřetržitém režimu.

Cesta kolem Japonska, přes Tichý oceán a Panamským průplavem do Atlantiku

Cesty domů byly složité a směr plavby byl dvojí. Buď okolo čínských, indických a arabsko-egyptských břehů do Terstu, nebo okolo Japonska přes Ameriku a Panamským průplavem do Atlantského oceánu a pak do některého z evropských přístavů. Většinou jely lodě první cestou a v tomto případě trvala plavba přibližně 15 dní. Vybral jsem druhou možnost. Trasu, která mi přišla zajímavější a o které jsem dokázal sehnat více informací.

Po vyplutí z Vladivostoku mířil Sherman nejprve do Nagasaki. Plavba byla plná kontrastů: kdo ještě nedávno stál na zmrzlé magistrále, nyní pozoroval zelené svahy japonských ostrovů. Přístav muže přímo ohromoval. Pestrobarevné rýže a čaje na trzích, lehké dřevěné bárky rybářů a drobné dárky, které Japonky nabízely cizincům. Vojáky zde přivítalo teplé, i když mírně deštivé počasí. Zásobování probíhalo rychle, protože situace v Rusku i na Sibiři byla stále napjatá. Týden klidné hladiny a jasných dnů se změnil, jakmile Sherman vplul do Pacifiku. Zde se počasí začalo dramaticky měnit. Loď zasáhly bouře s vysokými vlnami, která posádku držela podpalubí. Loď se nakláněla tak, že z paluby mizelo vybavení, v podpalubí se ozývalo dunění vln a voda pronikala i do některých ubytovacích prostor. Mnoho mužů bylo upoutáno ke svým palandám, neschopno jíst a tehdy poprvé pocítili mořskou nemoc. Na trase přes Panamský průplav se cestující, zvyklí na sibiřské mrazy, náhle ocitli v úplně jiném světě - v zelených přístavech Karibiku.

Cesta přinášela tropická vedra, teploty přes 35 °C a klidné dny s vůní mořského větru. Po průjezdu Panamou se parník Sherman vydal do Atlantiku, tentokrát vstříc chladnějším dnům. Loď se prodírala studeným větrem, ale celkově byla cesta relativně bezpečná. V mužstvu panovala soudržnost. Na palubě se zpívaly české písně, hrály karty a vyprávěly historky z fronty či ze sibiřských transportů. Právě na této cestě mnozí poprvé cítili, že doba jejich utrpení končí. Muži trávili čas hraním karet, psaním deníků, čtením knih z lodní knihovny, nebo prostě jen seděli na palubě a sledovali nekonečnou modrou hladinu.

Evropa na obzoru

Když se na horizontu po týdnech plavby objevily první evropské břehy, muže zaplavila vlna euforie. Nálada byla slavnostní, vojáci poprvé cítili domov, který jim Evropa přinášela a připravovali se na návrat. Někteří psali dopisy domů, jiní rozebírali, co je čeká v rodné zemi. USAT Sherman doplul svůj úkol. Dopravil domů ty, kteří si svůj návrat vybojovali nejen na frontě, ale i na tisících kilometrů železnice a mořských cest. Parník Sherman vyplul z Vladivostoku 24. června 1921 s 1 546 muži na palubě a dorazil do francouzského Brestu 8. července 1921.

Plavba na americkém parníku Sherman byla poslední kapitolou velkého příběhu vojáků poztrácených v širé Rusi. Byl to návrat, který spojil Asii, Pacifik, Ameriku i Atlantik. Návrat, který dal mužům možnost vrátit se ke svým milovaným rodinám, ke své práci a připravit se na nový život v mladé Československé republice.

Nikdo z nás si nedovede představit, co vše prožili tito obyčejní rolníci, učitelé, hokynáři a řemeslníci. Obyčejní chlapi, kteří před válkou byli nejdále v nejbližším městě, nyní procestovali téměř celý svět.

Návrat domů

Po připlutí do Evropy byli bývalí vojáci rozdělováni podle národnosti do skupin a posíláni do nových států vzniklých po rozpadu monarchie – Československa, Rakouska, Maďarska, Polska a dalších. Celkem se mezi lety 1919–1921 z ruského zajetí vrátilo zhruba 250 000 mužů, z toho několik desítek tisíc po trase přes Vladivostok. Mnozí se vraceli domů až tři roky po skončení války, můj děd stanul na prahu rodné chalupy v prosinci roku 1921.

Jejich cesta z Ukrajiny, přes ledové pustiny Sibiře a nekonečné koleje Transsibiřské magistrály až k Tichému oceánu a následná cesta přes světové oceány domů do Evropy, patří k nejpůsobivějším kapitolám lidské vytrvalosti a zaslouží být připomenuta.

Zdroje: US Army Transport Service, Geneva Archives, Encyclopedia Britannica, Wikipedia (EN),    Historie.cz, Lidové listy 

• Odkaz na první díl: VLADIVOSTOK – z války domů