Ve spárech zla

Kategorie: Co se jinam nevešlo

Zpoza zamřížovaného okna hleděl ven a zkoumavě pozoroval padající vločky sněhu. Jedna za druhou, valily se jako o závod a tiše dopadaly na vězeňský dvůr, který se pomalu oblékal do studeného, bílého kabátu. Na první pohled by se možná zdálo, že je jedna jako druhá, ale když se zadíval pozorněji, každá se chovala trošku jinak. Každá z nich měla svůj vlastní život a všechny dohromady se předháněly v tom, která z nich dopadne na zem jako první. Jakoby je tam snad čekalo něco dobrého. "Jsou vlastně jako lidi", pomyslel si a ta představa ho zaujala. Stejně jako lidi pořád někam spěchají a nemají čas vnímat krásy okolního života, pak titéž mohou spadnout z výšek až na zem, na tvrdou zem. "Stejně jako já", zašeptal polotiše do šera vězeňské cely. Už je to více jak rok, kdy on sám dopadl z nebeských výšin až na zem, až tam, kde nikdo není dobrovolně. Tam, kde i ti nejvtvrdší chlapi občas pláčou potmě tak, aby ostatní neviděli jejich slabost.

Byl únor roku 1956 a David si uvědomil, že už je to skoro rok ode dne, kdy byl odsouzen. Patnáct let těžkého žaláře za krádež a podvracení socialistické republiky. Patnáct let čekání na svobodu, kdy den je jako měsíc a měsíc jako rok. V hlavě se mu honily myšlenky na to nejhorší. "To přeci nemůžu dát", říkal si sám pro sebe, když sváděl vnitřní boj mezi vlastní touhou po životě a smutnou realitou. Bylo tady těžké nemyslet na něco hezkého venku, co ostatním přišlo jako samozřejmost. Až tady mu pomalu a jistě dochází, že nejlepší věci na světě jsou zadarmo. Pohroužen do svých myšlenek si ani neuvědomil, že se k jeho cele blíží kroky dvou lidí. Jeden z nich byl dle typického cinkání řetězů trestanec. Druhý tedy musel být bachař. S těmi nebylo radno si tady zahrávat. Někteří z ních dokázali být nepochopitelně krutí a bezcitní. Bylo lepší si nechávat své názory pro sebe. Vždyť teď už byl jen obyčejný MUKL - muž určený k likvidaci. To vše se teď honilo Davidovi hlavou až najednou zpozorněl, kroky na chodbě se zastavily přímo před dveřmi jeho cely. Klíče zarachotily v zámku a do místnosti vstoupil bachař. David se ihned vzorově postavil do pozoru a zahlásil:"Vězeň číslo 14585". Tlustý bachař si ho nelibě prohlédl a pak jeho zrak upoutala rozházená deka na kavalci. "Do prdele Vrážek, to si děláš srandu?!", zařval na celou místnost tak, že kdyby tam byl strom, tak mu všechny listy opadaly. Praští nebohého Davida pěstí do obličeje a ten se ihned zhroutí k zemi. "Uklidit!". Nemělo smysl se bránit. Přišla by krutá odplata, kterou by nemusel přežít. Bachař si do něj ještě utře své boty, aby mu dal najevo, kdo je tady pánem a nechává ho být. Vzápětí vyjde zpět na chodbu, do cely popostrčí nově přicházejícího trestance a pak za ním zabouchne dveře. Ten zůstává stát jak solný sloup a s vytřeštěnýma očima se dívá na Davida ležícího na zemi. Pak si položí své věci na volný kavalec a shýbá se k němu, aby mu pomohl vstát. "Pojď, vstaň, takhle tady nemůžeš ležet, budeš nemocný", povzbuzuje ho jako by byl jeho starší bratr. "Nešahej na mě!!", odvětí vztekle David, odstří jeho ruku a vstane. Jde rovnou k zamřížovanému oknu. Až teď si všímá, že mu teče krev, kterou si ledabyle utře do rukávu a dál si všímá jen sám sebe.

Jak tak stojí u okna, za kterým pořád hustě sněží, přemýšlí. Ale ne tak jako před chvílí. Přemýšlí o pomstě. Představuje si, jak těm bachařům vrací vše i s úroky. Jak jsou ti ubožáci najednou v jiné roli, nejsou bachaři, ale on je tím bachařem a oni muklové. Jak slastná představa pro jeho potupenou duši. A teď co ten novej tady? Jsem zavřený rok a celou tu dobu mě drží na samotce. Najednou mi tady hodí někoho, o kterém nevím zhola nic. "Dáš si?", ozve se smírně za jeho zády a když se otočí, tak vidí jak jeho nový spolubydlící drží v natažené ruce kus chleba. "Nemám hlad", odvětí David už poněkud přátelštějším tónem a dál se jen dívá z okna. "Já jsem Martin", povídá nový spolubydlící a podává mu ruku. Je to poprvé co si ho David pořádně prohlídne. Je mu asi čtyricet let, atleticky stavěný, s ostrými rysy ve tváři. "David", představí se mu stručně a podají si ruce na znamení snad počínajícího přátelství. "Za co tady jsi", ptá se hned Martin, ale Davidovi ten dotaz  není příjemný. "Do toho ti nic", odpoví mu zvýšeným hlasem, aby mu dal najevo, že nejsou žádní staří známí a že důvěru si u něj jen tak nezíská.

Tak s nimi šel den za dnem a měsíce utíkaly. Za ten skoro rok, co spolu jsou na cele si k sobě už dokázali najít cestu a dá se říct, že nikoho bližšího ve svém životě teď David neměl. Začal Martinovi postupně důvěřovat s tím, jak se mu on sám postupně otevíral a zasvětil ho tak do tajů svého života. I David sám měl potřebu se někomu svěřit. V koutku duše děkoval Bohu za to, že má za spoluvězně zrovna Martina. Martin se zdál jako férový chlap, který si na nic nehraje a jen tak se něčeho nelekne. Drželi spolu basu a navzájem si v těchto těžkých životních chvílích pomáhali jak jen to bylo možné. A tak se i stalo, že jednoho večera to David nevydržel a začal se Martinovi svěřovat. Bylo léto roku 1957, venku bylo krásně teplo, červánky ze západu už dávaly sbohem dalšímu dni na zemi a poslední švitořící ptáci se chystali ke spánku v korunách stromů. "Martine", řekne polotiše do světnice David. "Copak?", ozve se z druhého kavalce. "Martine, víš jak jsi chtěl vědět, proč tady jsem a já ti to nikdy neřekl? To proto, že jsem Ti nevěřil. Teď si myslím, že Ti věřit můžu a prostě...", David se pojednou odmlčel. Jakoby to, s čím se chtěl Martinovi svěřit bylo tak tajné, tak osobní, že pro něj bylo nesmírně těžké se s tím někomu svěřit. Stále si nebyl jistý, zda může, zda má, zda neudělá další životní chybu? Martin se na něj jen mlčky dívá, nenaléhá. Chápe, co se asi teď honí Davidovi hlavou. Je to boj mezi touhou ulehčit svému svědomí a tím, že pokud něco řekne, mohlo by mu to v budoucnu v životě přitížit. "Hele jestli to nechceš říkat, tak to neříkej, vždyť já po tobě nic nechci", povídá po několika minutách ticha Martin. David se k němu otočí a jen tak se na něj dívá. "Já vím, děkuju kamaráde", odvětí pak a dál už to neřeší. Od toho okamžiku to ale v Davidovi vře o to více. Zdá se, že jeho vnitřní boj nakonec vyhraje srdce nad rozumem. Sám sebe přesvědčuje, že je to dobrý krok a že se nakonec Martinovi svěří. Má totiž svůj plán a na to budou potřeba nejméně dva. Komu jinému by tady a teď měl věřit více, než Martinovi?

Od toho rozhovoru uběhly už pomalu dva týdny, když se k němu najednou a zčista jasna David vrátil. Teď už ví, že to prostě musí zkusit. Bude Martinovi věřit a svěří se mu s jeho tajným plánem. Když zase nastal čas večera a bachař provedl poslední pochůzku po večerce, posadil se na svůj vězeňský kavalec a povídá:"Pojď sem" - kouká přitom na Martina a rukou poklepává na místo vedle sebe, aby si Martin přisedl k němu. Ten vstane, posadí se vedle něj a s upřeným zrakem teď naslouchá, co mu chce David říct. Ten těžce hledá každé slovo, ale postupně to z něj leze ven. "Martine, takhle už to dál nejde. Musíme s tím něco udělat". David se na něj nechápavě dívá a nechápe co a s čím by jako měli udělat? "No přeci s tím naším životem tady!" lehce zvýšeným hlasem odpovídá David, aby mu hned došlo, že musí být potichu a tak dále pokračuje polohlasem: "Tohle není k žití, copak tady chceš shnít do konce svého života?", dívá se Martinovi do tváře. Na tom je vidět jak přemýšlí, o co Davidovi vlastně jde. Přeci si nemůže myslet, že spolu utečou, nebo tak něco, vždyť je to holý nesmysl. Nemají žádnou šanci. "Ty chceš jako utéct?", zeptá se pak Davida nevěřícně. "Přesně tak", David ani na chvíli pohledem neuhne a pořád pozoruje, jak se Martin tváří. Je na něm vidět, že ho ta myšlenka více vyděsila, než potěšila. Zbývá mu odsedět poslední čtyři roky, útěk mu nedává žádný smysl. "Když pominu to, že by se nám odsud v životě nepodařilo utéct, pak už jen tedy otázka, co bychom na svobodě dělali? Jak bychom se živili, jak skrývali, vždyť je to celé nesmysl. Buď nás při útěku zastřelí a pokud ne, tak nás možná zastřelí potom. A když budeme mít to štěstí, že nás nezastřelí, tak pak nám napaří takové galeje, že v těch okovech zemřeme, to si piš!", Martin měl na celou záležitost svůj pohled. Davida tím ale neodradil. "Martine, já tě chápu, ale mám to všechno promyšlený, o tom ani nepochybuj. Všechno ti vysvětlím. Plán útěku ještě nemám, ale pracuju na tom. A když se nám podaří utéct, pak už to nechej na mě. Utečeme za kopečky a budeme mít peníze. Hodně peněz, to mi věř."  Martin se na něj dívá s úsměvným úšklebkem, jakoby si snad myslel, že se zbláznil. To Davida ještě více vyprovokuje k tomu, aby byl sdílnější. Čas pokročil a venku se již úplně setmělo.
"Hele Martine, třeba se tomu směj, měj mě třeba i za blázna, ale já tomu věřím. Víš je tady taková věc, kvůli které jsem se dostal do lochu. Několik let po skončení války mě kontaktovala jedna známá s tím, že by potřebovala pomoci ohledně jedné delikátní záležitosti. Šlo o to, že se díky jakéhosi pro mě neznámeho prostředníka, propojila s nějakou německou zámožnou rodinou, která snad měla aristokracii v krvi, nebo tak nějak to tenkrát říkala. No a šlo o to, že oni tenkrát v tom roce 1945 utíkali před Sověty. Co mohli, naložili a jeli na západ. Ale většinu hodnotných věcí poschovávali u sebe na zámečku. Ty se báli vézt s sebou, aby je cestou někdo neoloupil a popřípadě kvuli tomu i nezabil. Chtěli se pro to vrátit až se to po válce trošku uklidní, ale pak se všechno zvrátilo a oni už neměli možnost se k tomu majetku dostat. A tak jsem to měl být já, kdo to měl vyzvednout a převézt do jednoho bytu v Liberci. To se mi nakonec povedlo. Bohužel pro mě, už v tom bytě čekala státní bezpečnost a pak už to šlo se mnou z kopce. Asi ti nemusím vyprávět podrobnosti, dokážeš si to určitě představit sám. No a tak mi dali 15 let. Co oni ale nevědí, je to, že ty skrýše byly tři. Já vybral jen tu první, když mě zavřeli. Pokud se nám podaří utéct, budeme mít peníze na útěk i na slušné žití do začátku. Ale musíme na západ, všude jinde nám bude hořet půda pod nohama". David dovyprávěl a zhluboka si oddechl, jakoby mu snad spadl kámen ze srdce. Nepřítomně se zadíval do země. Na Martinovi bylo vidět, jak usilovně přemýšlí, jak s tou informací naložit. Mlčí, dívá se do černočerné tmy jejich cely a lehce se usmívá, to ale David nevidí. "Tak do toho nejdu kamaráde, to je jistá smrt", odpoví nakonec a jde si mlčky lehnout na svou pryčnu. Tam se otočí zády k Davidovi a snaží se usnout. "Tak a je to v prdeli", pomyslí si David a vyčítá si, že se Martinovi vůbec s něčím svěřoval. Spolkne tu hořkou piluli a taky uléhá na kavalec, co jiného má taky dělat. Svůj sen si ale nenechává vzít. "Tak to udělám všechno všecičko já sám", povzbuzuje se a když v hlavě spřádá další možnosti jeho útěku, usíná.

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Cement - to bude příběh na pokračování. Ale máš pravdu, mělo to tam být uvedeno.

Jéminkote-v tom nejlepším konec. Už aby tu bylo pokračování. Díky Ti. ;-)

NOL22: Jsem rád, že jsi tu pořád s námi ;-) Dost lidí letos odešlo, tak už jsem začínal být na pochybách, jestli jsi to taky nezabalil. Jako vždy dobré čtivo, úplně cítím pach vlhkých zdí, díky! ;-)

Čau borci. Jasný, bude to na pokračování a mělo to tam být uvedeno, to je fakt :-) Ahoj Vládíku, ahoj Argille! Já už tady vubec nefungoval, ale tak znáte to. Dobří holubi se vracejí :-D

pokračovat,pokračovat )))))

Paráda.. ať na sebe pokračování nenechá dlouho čekat 😊👍🏻

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru