VLADIVOSTOK – z války domů

V roce 2014 jsem uveřejnil na LP článek, který popisoval vstup mého děda do bojů první světové války, jeho odjezd na ruskou frontu a zajetí donskými kozáky. V závěru článku jsem stručně nastínil i jeho návrat ze zajetí cestou přes Vladivostok. Když jsem článek tehdy psal, nedávala mi tato cesta přes vzdálený přístav smysl a musel jsem si ověřit, zda se získaná informace zakládá na pravdě. Už tehdy jsem však věděl, že se k tématu musím v budoucnu vrátit a podrobněji návrat válečných zajatců na konci první světové války do vlasti přes vzdálený Vladivostok popsat. Nejen pro vás, čtenáře, ale především pro sebe.

Hrozná světová válka je u konce. Statisíce vojáků z rozpadlého Rakousko-Uherska se ocitli daleko od domova, v rozlehlých ruských stepích, v táborech na Sibiři i na Dálném východě. Mnozí z nich byli zajati už v prvních měsících bojů na východní frontě. Z celkového počtu zhruba 2,1 milionu zajatců centrálních mocností internovaných v Rusku bylo přibližně 400 000–450 000 z rakousko-uherské armády, včetně velkého počtu Čechů a Slováků. Jejich návrat domů se stal jednou z nejdelších a nejnáročnějších cest v moderních dějinách – z ukrajinských plání až k Tichému oceánu a zpět do Evropy, oklikou přes půl světa.

Repatriace válečných zajatců 1918 - 1922

Dne 3. března 1918 bylo v Brestu-Litevském mezi Ústředními mocnostmi a Ruskem uzavřeno separátní příměří. Tehdy započala první jednání o repatriaci válečných zajatců. Bylo dohodnuto, že repatriační proces zajatců z Ruska budou řídit evakuační komise Ústředních mocností, a proto do Ruska dorazila německá a rakousko-uherská repatriační komise. Rakousko-uherská hlavní repatriační komise aktivovala v polovině června 1918 na území evropského Ruska jedenáct evakuačních komisí. Zajatci byli soustřeďováni ve sběrných táborech, odkud byli přerozdělováni do jednotlivých transportů.

V této době však můj děd ještě pilně pracoval na polích donského kozáka Šimanovského, odkázán na jeho milost i nemilost. Než stačil vykonat potřebné kroky ke své záchraně ze zajetí, došlo k několika zásadním událostem. Porážka Ústředních mocností a rozpad Rakousko-Uherska způsobily zastavení repatriace válečných zajatců.

Šanci na návrat přináší až podzim 1919

Ve druhé polovině roku 1919 začaly na území Ruska znovu působit národní repatriační mise. Rusko bylo rozděleno do tří repatriačních obvodů: vnitřní Rusko a Ukrajina, jižní Rusko a Kavkaz a Sibiř. Přímý návrat do Evropy byl vzhledem k ruské občanské válce nemožný, proto byla vyhledána trasa vedoucí do Vladivostoku jako výchozího bodu pro návrat lodí. Děd získal v Oděse u Trockého doklad s potřebnými razítky a ve sběrném táboře konečně čekal na odjezd. Na sklonku roku 1920 nasedl do vlaku a odjel na Sibiř – stejně jako tisíce dalších vojáků rakousko-uherské armády, kteří padli na východní frontě do ruského zajetí. Mnozí z nich absolvovali cestu právě přes Sibiř až do přístavu Vladivostok a odtud dále lodí. Podmínky byly extrémní: vzdálenost, změny režimů v Rusku, občanská válka i nejasné repatriační trasy. Přesto se vědomí domova stalo pro tyto muže doslova hnacím motorem.

Cesta vlakem po Transsibiřské magistrále

Pro mnoho válečných zajatců představovala cesta po Transsibiřské magistrále jedno z nejdelších a nejnáročnějších období jejich internace. Tisíce mužů byli po zajetí na západní hranici ruského impéria shromažďováni ve sběrných táborech, kde byli následně naloženi do přeplněných vlaků mířících na východ do Vladivostoku. Transsibiřská magistrála byla už během první světové války dlouhá přes devět tisíc kilometrů a vlak na ní zastavoval nesčetněkrát – nejen ve velkých městech, ale i na malých výhybnách ztracených v tajze. Vlaky postupovaly velmi pomalu a často zastavovaly na stanicích s uhelnými skladišti. Zastávky trvaly od několika minut až po dlouhé hodiny, neboť trať byla přetížena vojenskými transporty a zásobováním. Ve větších městech, například v Omsku, Irkutsku nebo Čitě, byli zajatci přesouváni do provizorních baráků, kde probíhala kontrola, výdej skromných zásob nebo další nekonečné čekání.

Typické zastávky na cestě

K častým zastávkám patřila větší centra jako Perm – první velký uzel za Uralem, Jekatěrinburg – místo kontrol vlaků a doplňování uhlí, Omsk, Novosibirsk, Krasnojarsk – město položené mezi impozantními údolími Jeniseje, Irkutsk, Čita a poté Chabarovsk a Ussurijsk, poslední velká města před příjezdem do Vladivostoku. Z každého zastavení se rychle stávala rutina přežití. Bylo nutné doplnit vodu do železňáku a čutor, nasbírat suché dřevo, protože u menších stanic často nebylo uhlí. Malá kamínka nestačila, a tak ve vagónech vznikala improvizovaná ohniště, na nichž zajatci vařili řídké kaše, polévky nebo ohřívali chléb. Na zastávkách si muži protahovali tělo, chodili po peróně nebo si lehali na zem, pokud to počasí dovolovalo. Často také vznikaly malé improvizované dílny na spravování obuvi, přišívání knoflíků a sušení oblečení či dek. Polní lékaři využívali zastávky k ošetření omrzlin a kontrolám nemocných.

Počasí a podmínky na trase

Rusko je zemí extrémů. Zimy jsou zde dlouhé, suché a kruté – například v lednu 1921 klesaly teploty v oblasti Irkutska hluboko pod –30 °C. Okna vagónů pokrývala silná námraza a dřevěné stěny neudržely téměř žádné teplo. Muži spali namačkaní na sebe, aby si alespoň trochu tělesného tepla udrželi. Na jaře a v létě je zase sužoval prach z cest v okolí železnice, komáři v bažinatých oblastech Sibiře a výrazné teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Kvalita tratě byla proměnlivá – od dobře udržovaných úseků až po místa, kde se vlak plazil doslova krokem a výhybkáři museli často opravovat koleje. Strava zajatců byla velmi skromná. Hlavní potravou byl černý chléb, sušené či slané ryby, brambory a řepa. Čaj pili jen tehdy, když byla voda. Zajatci se snažili doplnit zásoby výměnným obchodem – nabízeli drobnosti, kousky oblečení nebo ruční práce. Místní obyvatelé, často sami žijící skromně, jim někdy přinesli mléko, brambory či kousek masa.

Vojenské uniformy určené pro evropské klima nebyly na sibiřskou zimu vhodné. Zajatci dostávali staré ruské kabáty, kožené boty či vatované kalhoty, pokud byly dostupné, ale často jim chyběly teplé rukavice nebo čepice. Malá kamínka uvnitř vagónů poskytovala jen slabé teplo a často kouřila. Každá skupina se během zastávek musela sama postarat o palivo, jinak noc strávila v mrazu.

Příjezd vlakem do Vladivostoku byl jedním z nejpamátnějších okamžiků celé cesty Ruskem. Dlouhé týdny strávené v přeplněných vagónech končily náhle na nádraží, kde se křik výpravčích mísil s hukotem přístavu. Vojáci vystupovali ztuhlí, unavení a často otupělí z jednotvárné krajiny i monotónního hluku kol. Přestože je zde obvykle čekalo další dlouhé čekání na loď, samotný pohled na moře znamenal, že cesta na východ má konečně svůj konec. Celé Rusko – země, která jim přinesla tolik utrpení, měli konečně za zády a před nimi se otevírala naděje na budoucnost.

Konec 1. dílu.

Zdroje: Geneva Archives (ICRC), Encyclopedia Britannica, Wikipedia (EN), Historie.cz, Národní archiv Praha , cervenykriz.eu, Russian Hydrometeorological, Service Trans-Siberian Railway