Vyhlášení vítězů

Pořadí článků

1. Povídka číslo 10: 33 hlasů
2. Povídka číslo 21: 14 hlasů
3. Povídka číslo 18: 10 hlasů

Prosíme vítěze, aby nám poslal adresu, na kterou chce zaslat detektor. Nejlépe na email klub@lovecpokladu.cz

Studna

Ačkoliv vlastně příběh začal absolutně katastrofálně ba i spíše trochu tragicky přeci jen nás na sklonku večera čekalo adrenalinové překvapení.

Tedy na toulky přírodou a s tím spojené hledání s detektorem, jezdím v podstatě již většinou jen s jedním absolutně perfektním kamarádem. A to slovo "kamarád" má pro mne obrovský význam. S Jendou se známe již nějaký ten rok a naše společně trávené chvíle v terénu jsou někdy opravdovým zážitkem. Málokdy se sejdeme se společným počtem podobných nálezů, ale téměř vždy si užíváme neskutečné srandy a úžasné relaxace. Jen si tak někdy říkám - že člověk, který by nás neznal osobně si asi bude poklepávat na čelo, jestli jsme vůbec normální.

Je zima Sobota 30. Ledna 2016, počasí však přeje a zem není zmrzlá. Takže nám dvoum polním myším to vyhovuje maximálně. Vydáváme se směr pole které podle starých map vypadá že by mohlo něco ze svého sevření vydat. Cestujeme zhruba 30 min a moje stařičká Oktávka hlásí, že s teplotou chlazení není něco v pořádku. Tedy při okraji silnice zastavuji a Jenda se hned ptá "to už jsme tu" odpovídám, že ne ale, že vaříme. Jenda na to "a co bude dobrého"? Nic musím zkontrolovat vodu….

Po vychladnutí a dolití kapaliny opět vyrážíme. Cesta ubíhá a já opět pozoruji, že teplota hrozivě stoupá a to už i Jenda si všiml a praví "lil sto do chladiče nebo na zem" a začíná se chechtat. No jasně že do chladiče ty joudo! Konečně jsme se po dalších dvou zastávkách dostali na místo určení. První co nás napadlo je nabrat vodu z přilehlého potůčku na dolití cestou zpět.

Jak tak nabírám vodu Jenda praví "hele to je pecka - krásně urovnané pole já CÍTÍM STŘÍBRŇÁKY ve vzduchu".A významně se na mne zazubí. Po vybalení a seštelování detíků vydáváme se směr malý remízek na vrcholu mírného kopečka. Po chvíli barva pod cívkou – kopu a co pa to tu máme – část AB přezky (no mohla být hezká – krásně zdobená.) a to už přichází Jenda a při pohledu na to torzo praví „jo v lese by byla celá“ oba se na sebe řehníme a pokračujeme po svých. Náhle Jenda volá „máááám“, odkládám detík a zrychleným přísunem se blížím – co máš (vyhrknu) a co asi „AGčko voe“. Tak nějak si jej prohlížím a říkám – jsi si jistý? On na to no myslím, že jo! Studuji jej dál a ta zelená patina mi nějak nesedí a navíc v očích parťáka vidím pohasínající jiskru – „neříkej, že není“ vystřelila jeho ústa. No kamaráde to není silverko ale nějakej tenkej měďáček Mařky Terky a lehce se usmívám…Jenda mi kolečko téměř vytrhne z ruky a sám se hodlá ono podivné kolečko zkoumat ….je úplné ticho a jelikož můj kamarád nepatří na krátko mezi ostrozraky, začínám se poměrně hlasitě smát. Ten pohled pro neznalé – jakou proceduru s ním provádí mne dostává do kolen a už se za břicho popadám. Tedy nikoliv proto, že bych mu stříbrňáček nepřál – ale člověk by to opravdu musel vidět, protože střídavý pohled na minci z jednoho metru a následně 20 cm je naprosto úchvatný.

„Seš hnusnej – zkazil jsi mi stříbrňák!“ A to už se ani Jeník neudržel a řehníme se oba jako cvoci. Nedělej si z toho nic – říkám: každé pole má svůj stříbrňák.

A tak nějak dál brouzdáme širé pole celkem s běžnými nálezy, nic extrovního. Pozor něco se děje Jenda začíná zpívat „a když se ru a když se ru a když se růže zčervená…“. No koho by tato prvotní sloka nesrazila ve výbuch smíchu. I když onu píseň neznám po chvíli se přidávám.

Tak nějak uplynulo celkem plonkové dopoledne a je třeba se napojit a něco zakousnout. Jenda standardně (černocha = ostravská klobása) a já co dům dal. Přichází na řadu teplá káva – (tedy kávu připravuji jen já!). Jak praví náš společný kamarád Tomáš (Jenda dělá diunou meltu)! Nicméně i v nouzi nejvyšší se to pozřít dá.

Pojedli jsme a popily a vyrážíme na další štreku. Vidíš ten lesík povídám, „jj měli by jsme někdy zkusit les“ na to on. To je narážka na to že jsme oba spíše polní myši a les tak nějak moc nemusíme – páč nám tak nějak nepřeje. A taky magnetikum bychom mohli, já na to. „To jsem zvědavej kde – leda v té tůňce co jsi nabíral vodu do chladiče brejlovče“ a propadá opět ve smích.

Ale stalo se. Tak že jsme přeci jen z té širé plochy přesídlili do toho kousku lesa.

Dlouhou dobu nic, jen samé alobaly víčka a další haraburdí. Najednou se ohlédnu a slyším „no pojď si to poslechnout – krásný tón a hluboko“. Má pravdu ten chlapec (tak to vypadá slibně) přitakávám. Rýček zajíždí do podloží a rve jemné kořínky silou ukrutného zlatokopa… Tak co je to- dychtivě očekávám výsledek a na svět se vykutálel knoflíček z dob RU. No parádní, a já furt nic, „to přijde, neboj“. A i já o pár metrů slyším v mých sluchadlech čistý a hluboko uložený cíl. Oba čučíme do vykopané jamky a po chvíli mi uvízne olověná střela mezi prsty (do prd…) a smutně se obracím do tváře raráška, který už se zase zubí. „Ty vl. já už to chápu – dostal kulí až mu knoflík ulít“. A zas nastává hurónský smích a představy jak to asi tenkrát bylo. Po pár dalších metrech další kolegův signál – „jóóóóó Svátostka“ to už si říkám něco o vraždě a spěchám okouknout tu svátost. Parádní (v podvědomí mi začíná něco bublat – jo tentokrát tam něco musí být) a cvak, bublání přerušil krásný signál. To nééééé zase kule!! Jenda obdivuhodně potěžkává můj výsledek namáhání „ ty vole ten těch kulí musel dostat, že zněj, lítalo všechno, svátostka, knote a bůhví co ještě najdem“. Tak tenhle proslov už se vážně nedal a já zamotaný ve šňůře od sluchátek válím se na zemi ve strašlivé křeči smíchu.

Les tedy zdá se přívětivý ke komukoli jen né mě. Nějaký ten čas se již pohybujeme v houští a najednou si všímám – hele tamhle je nějaká zbořenina. Stavení, které tu kdysi stávalo zřejmě nebylo z těch nejmenších. Odhadly jsme obytné místnosti, stáje, seník, i několik chlívků. Stav té haldy cihel a kamení však neprozrazoval, že by mohl něco zajímavého ukrývat.

A ani detektory krom všeobecného haraburdí nic nepotvrdily.

No tak to by dnes asi bylo vše, dáváme každý po cigaretce a pomalu zvedáme kotvy. Detektory vypnuté a my se jen dohadujeme, kterým směrem máme auto. Jeden, dva, tři kroky a najednou se ocitám v listí na něčem, co se podivně prohýbá…. Pocéééém volám na kolegu ve zbrani. Odhrabáváme listí a jsme na nějakém podivném ocelovém tálu. Ty vole to zakrývá studnu!!!! Oba jsme se shodli. Padající kámen do hlubin potvrdil.

Hele co takhle vyzkoušet magnet? "No já ho mám ale v báglu v autě" prohodí Jenda. Tak fajn jdeme pro něj.

Což to se řeklo hezky ale kde vlastně je - kterým směrem…. Asi po 30 minutách se nám podařilo jít správným směrem a auto jsme zahlédli. Cesta zpět už byla ovšem rychlejší. Opět jsme stanuli nad studnou. Kolik máš metrů šňůry, směřuji svůj dotaz při pohledu na rozmotávajícího magneto-lovce. Odpověď je strohá a jasná "40". Tak fajn.

První šplouchnutí magnetu o vodní hladinu. Jezdi s ním sem tam, kibicuji. Hm "to ale nějak nejde - se to tam nějak zašprclo". Tak zkus tahat, "to taky nejde"! Voda se začíná kalit a zřejmě je tam vhozeno bůhví, co a ani po dalších minutách se magnet nedaří vytáhnout! Tak zabereme oba "ty vole si urvy svůj magnet a ne můj"! Ušklíbl se majitel zbrusu nového zašprcnutého magnetu a zánovního lana. Ta studna hrozně smrdí podotýkám - tu vodu bych lemtat nechtěl… Najednou lup a něco se hnulo (co máš, co máš, taháš něco) hlasitě povzbuzuji. No "něco jo" a co "ty vl. nějakej klacek nebo trubku". Jakmile se to něco uvolnilo, zápach byl ještě intenzivnější. To je hroznej puch - opět zdůrazňuji a plesk a větev je v čudu. Jenda vytahuje magnet pro kontrolu "je v pohodě voko drží - čum tý rzi": Hmm přitakávám a obratem letí magnet do hlubin znovu - a okamžitě jak dopadl, ozvalo se takové lehké cvak…. Taháme jak o život - žuch zas něco odpadlo do vody, ale na magnetu se přeci jen něco drží. Nějakej plech nebo spíš torzo nějakého "něčeho čehosi".

Třetí nahození ale tentokráte je to něco většího " no ty kráv......  vidíš to, dva bodáky, to mě pose…“. Ty vol.... víš co byl ten plech? Přece rozpadlá pochva k bodáku. Srdce buší jak o závod a chlupy snad prořezávají i bundu. Naše tváře se rozzářily. Další nahození - voda je úplně zrzavá a šíleně páchne "další ty voléééééééééééééééééééééééééé to je šavlééééééééééé" Jak smyslu zbavení tančíme tantrické tance okolo toho božského otvoru. Další bodáky a další ..... šavle a další a další. No mě z toho jebne "no to mi povídej". Asi po 20- ti nahozeních máme 8 bodáků, 4 velké a k tomu 6 šavlí.

Ty krááááááááá.....čum ! Píííí......čum !

A Jenda vytahuje flintu jen tak tak, že se zas neodporoučela zpět do hlubin.

Nedá se ani popsat co jsme v tu chvíli vlastně zažívaly a kolik cigár jsme vyhulili. Vím jen jedno, že i teď v tuto dobu mne mrazí, vystupuje husina a srdce se opět dostává do tempa závodního běžce! Jen když si vybavuji ten den.

Pravda některé to mají téměř za sebou ale adrenalin (krom toho příšerného smradu) je cítit snad i ve vzduchu.

Dalšíííííííí (zde už bych asi naše komentáře moc nerozváděl - nebyly to nadávky ale výbuchy nadšení - leč vulgárními slovy asi toho nejtěžšího kalibru). "Ta je úplně jiná než talensta " A jo - to jsou nějaký předovky nebo co. Hele hele další "ale ta je nějaká zmrvená" - (to neřeš) odpovídám. Postupně jsme vytáhly asi ten největší obsah studny a myslím, že právě v čas. Téměř již nebylo vidět a to ještě musíme ten POKLAD naložit do auta.

Sice je Oktávka silniční vozidlo ale ti kteří měli možnost se mnou někdy někam jet - potvrdí že je to takový malý Okta-Tank.

Přiblížil jsem se tedy, jak nejblíže to šlo a (to naše zlato jsme naložily).

V podstatě už z nás dvou nikdo kusy nepočítal. Ale bylo jich hodně a auto myslím po tom sirném smradu snad páchne dodnes..... Asi tam byli hozené i náboje, které se za ty roky dočista rozpadly. Teprve druhý den proběhlo sčítání v počtu: 24ks bodáků, 16ks šavlí, 8ks pušek a 7ks šavlových bodáků.

Zřejmě se nikdy nedovíme, proč a kdo je tam naházel a co ho (nebo "je") k tomu vedlo….

Nejhůře dopadly šavle a z pušek toho taky moc nezůstalo, ale to myslím ani tak nevadí. Jistě bylo by něco jiného najít je tak o více jak 100 let dříve.

Tento příběh jsem vlastně ani psát nechtěl - ale i když vlastně o žádný poklad nejde - tenkrát to pro Nás byl neskutečný den a na ten se nezapomíná. A vlastně všechny dny kdy s kamarádem s velkým "K", s Jendou, vyrážíme za hledáním. Je jedna velká paráda a obrovská legrace, ať již jen samotná cesta nebo zážitky z průběhu dne.

Omlouvám se za použité výrazy, ale chtěl jsem Vám co nejvíce přiblížit atmosféru. To jestli se mi to povedlo nebo ne nechám již jen a pouze na Vás.

Cobra