Zapomenutí rodáci: Mistr světa a 1. československý medailista ZOH Rudolf Burkert

7. června jsme si mohli připomenout 33 let od úmrtí prvního československého medailisty zimních olympijských her a současně oživit onu 90 let starou vzpomínku na událost, o které psaly všechny prvorepublikové deníky s nadšením a dnes o něm téměř nikdo neví...

Rudolf Burkert se narodil německému otci a české mamince 31. října 1904 v Polaun – dnešním Horním Polubném u Kořenova v Jizerských horách. Již v mládí byl všestranně pohybově nadaný: Na lyžích běhal, skákal i sjížděl vrcholky Jizerek a Krkonoš. S velkou „kariérou“ skokana na lyžích ovšem začal docela pozdě, až někdy ve dvaceti letech. Byl členem sportovního klubu Windsbraut Polaun, který sponzoroval jeho zaměstnavatel Walter Riedl – majitel sklárny, který pro něj a další členy klubu nechal postavit malý čtyřicetimetrový můstek. V práci mu šéf poskytoval úlevy, aby mohl trénovat. Do práce i na trénink samozřejmě jezdil na lyžích. Skokanské tréninky probíhaly až u dvanáct kilometrů vzdálené Smědavy a tak není divu, že k talentu se přidala ještě pořádná fyzička a mladý Rudi tak měl ideální trénink pro závody sdružené, jak se kdysi severské kombinaci říkalo.

A jako sdruženář i skokan dosáhl velmi brzy velkých úspěchů; pravidelně vyhrával československé mistrovské tituly, stal se také mistrem Evropy. V roce 1927 získal titul mistra světa v závodě severské kombinace v italské Cortině d´ Ampezzo a o rok později se coby první Čechoslovák stal medailistou na olympijských hrách, když ve švýcarském Svatém Mořici získal pro naši zem bronzovou medaili ve skocích na lyžích po výkonech 57 m v prvním a 59,5 m ve druhém kole.

Závod tehdy sledovalo přes 8000 nadšených fanoušků, kteří si přáli vidět tehdejší světovou špičku v akci. Můstek K90 byl tou dobou nejen největší, ale také nejoblíbenější na světě a obecně se předpokládalo, že v olympijském závodě na něm budou k vidění opravdu úctyhodné výkony.

Ten den byla rozjezdová rampa velmi zmrzlá a rychlá, proto se pořadatelé rozhodli snížit rozjezd o několik metrů. Po prvním kole se ale týmy domluvily a požadovaly zvýšení nájezdu. Po třicetiminutové poradě komise rozhodčích ustoupila požadavku sportovců a nájezd zvýšila o 5 metrů. V důsledku toho všichni favorité skočili ve druhém kole dále, nejvíce pak poslední olympijský vítěz z roku 1924 Jacob Thullin Thams, který nehleděl na rozhodčí, odrazil se až z vrcholku nájezdu a doletěl na neuvěřitelných 73 m! Jenže neustál dopad a tak v konečném účtování figuroval až na osmadvacátém místě. Druhým v pořadí před naším Rudolfem Burkertem skončil Nor Sigmund Ruud s 62,5 metry a jeho krajan Andersen nesmírně dramatický a divácky atraktivní olympijský závod po skoku dlouhém 64 m vyhrál.

Již po prvních úspěších byl Rudi v Československu oblíbený, ale po vydařeném olympijském závodě (kromě 3. místa ze skoku byl ještě 12. v kombinačním závodě, kde dominoval ve skoku - 61 a 62 metrů, ale nevyšel mu běh) se stal prvorepublikovou sportovní hvězdou se vším všudy, co k tomu patřilo. Dostávalo se mu pozornosti široké veřejnosti a uznání od vrcholných politických představitelů. U fanoušků byl velmi žádaný, obletovaly ho dívky a dámy z nejvyšších kruhů společnosti. Oblíbený byl i mezi jeho soupeři; snad i proto, že byl jedním z mála, kterým se podařilo „rozbít“ skokanskou navládu severských zemí. Po něm se to povedlo až Němci Glassovi za dalších 28 let! Rudiho čistý skokanský styl a dynamický odraz tehdy obdivovali závodníci celého světa a pro mnohé z nich byl velkou inspirací. Ano, tenkrát mu svět opravdu ležel u nohou...

Rudi byl ale také trochu šoumen a rád se předváděl. Podle dobových svědectví se téměř ničeho nebál. Své skoky někdy „vylepšoval“ i při závodech různými triky a figurami. V den svatby dokonce exhibičně skočil na malém sněhovém „můstku“ se svou novopečenou manželkou v náručí... Bohužel v roce 1934 se při jednom skoku zranil – upadl tak nešťastně, že si přivodil komplikovanou zlomeninu nohy a jeho zářná sportovní dráha byla u konce.

Zranění mu na jednu stranu zničilo sportovní kariéru, na stranu druhou mu dost možná zachránilo život, protože jako invalida nemusel coby říšský občan do armády (Kořenov spolu s celými Sudety připadl po Mnichovské dohodě v roce 1938 Německu). Po válce nemusel do odsunu a mohl zůstat. Dílem snad i proto, že maminka byla Češka. Mezi lidmi byl oblíbený pro jeho veselou povahu, přístup k práci a fortel, který u něj mnozí obdivovali. Zastával většinou manuální profese. Nebál se řešit problémy netradičním způsobem a vždy si poradil.

Staral se o vleky, autobusem vozil albrechtické fotbalisty na venkovní zápasy. Jako zaměstnanec někdejšího n. p. Tofa vykládal vagóny, pracoval také na pile a jezdil traktorem, jak při rozhovoru o Rudolfovi připomíná místní rodák pan Petr Hrabčák. Pana Burkerta si pamatuje z dětství, kdy k nim domů vezl na valníku traktorem dřevo. Zvykem prý u nich bylo skládat ho už před domem, protože svah do dvora byl příliš prudký a nikdo se neodvážil dřevo dopravit až nahoru. Rudolf se však jen smál a před zraky nervozních členů rodiny a poťouchlých sousedů si poradil: Pomocí navijáku omotaného kolem stromu i přes prudký svah náklad bezpečně dopravil až na místo. Sousedé zklamaně odešli od oken, rodiče si oddychli a jak říká pan Hrabčák: “V mých očích se v tu chvíli stal hrdinou!“

On sám ho dodnes vidí jako asi šedesátiletého, opáleného a vždy usměvavého pána s cigárkem: „Byl věčně umazaný, to jak pořád někde něco spravoval… Lidi ho měli rádi a myslím, že si rád poseděl v hospůdce - pokud si dobře pamatuji, žádnou zábavu nezkazil.“

I přes vyšší věk nakonec v roce 1968 Rudolf s rodinou emigroval – světu známý a u nás tou dobou již zapomenutý olympionik. Po emigraci už se do Československa nevrátil, zemřel v Německu jako jedenaomsdesátiletý v roce 1985.

Všechny cenné medaile, poháry, diplomy, dokumenty, fotografie, odznaky a dokonce i lyže jeho rodina uchovala a pečlivě se o ně starala. V roce 2013 věnoval vnuk Rudiho cennou sbírku Jaroslavu Zemanovi, starostovi Albrechtic a majiteli nejstarší továrny na výrobu hraček v jedné osobě. Ten z artefaktů vytvořil unikátní expozici a vystavil ji na odiv veřejnosti v prostorách továrny, ve které kdysi pracovala také dcera Rudolfa Burkerta. Díky tomu jsou v rámci muzea hraček ve stálé expozici Slavných sportovců k vidění kromě různých fotografií a dokumentů také třeba unikátní první československá medaile ze zimních her, masivní těžká socha či děkovný dekret od pražského primátora Baxy a mnoho dalších zajímavostí a osobních věcí někdejšího světově proslulého skokana.

Závěrem zbývá se jen ptát: Proč je jméno Rudolf Burkert veřejnosti neznámé, jak to, že se o něm děti ve školách neučí? Byl to přeci první člověk, který pro Československo získal medaili na zimních olympijských hrách! Bohužel; nebyl prvním, ani posledním takto "vymazaným" člověkem z československé historie, který dělal čest a jméno naší zemi. I proto si v některém z příštích článků připomeneme další rodáky, o kterých ví celý svět, ale doma se na ně jaksi „zapomnělo“.

77 na dresu - Rudolf Burkert při svém olympisjkém skoku

Deska na místě někdejšího můstku Olympiaschanze se jménem prvního Československého medailsty ze zimních olympijských her

Medaile ze Sv. Mořice

Mladý Rudi

Rudolf byl fešák

Můstek Olympiaschanze ve sv. Mořici

Úžasný dokument z celých her v roce 1928. Unikátní záznam ukazuje také onen „rekordní skok“ 73 m, který ale skončil pádem. Celá skokanská část na videu začíná od cca 59. minuty. Schválně, zda spatříte číslo 77, které měl na sobě Rudolf Burkert…

Zde je záznam prvních tří skokanů, Rudolf Burkert s číslem 77 hned v prvním skoku

Zdroje: rozhlas.cz, wikipedia.org, olympic.org, ceskatelevize.cz, youtube.org, olympic.cz, Petr Hrabčák

Roman Němec