Zlatý prsten

Hledání.. něco co nás naprosto uchvátilo. Nehledáme pro vidinu zbohatnutí, ale pro to jedinečné kouzlo.. Pro ty chvíle svobody, krásy přírody, ticha a dobrodružství.
  Kousek za naší vesnicí se nachází „magické“ místo naší rodiny. Už jako malé děti jsme sem chodili s dědečkem, který nám vyprávěl tento příběh. Proto bychom se s Vámi chtěli podělit o příběh zlatého prstenu, který se v naší rodině vypráví už po generace…

  Tento příběh začíná 25. září roku 1902, bylo těsně po žních a na statku panovalo nebývalé veselí. Nebylo to ani tak tím, že byla dobrá úroda, ale že právě dnes si brala má praprababička svého nastávajícího. Po svatbě se Jozefka s Pavlem přestěhovali do malého stavení, které Pavel zdědil po svém otci. Doba byla zlá, zem sužovala sucha. Žili skromně. Pavel si našel práci v kamenolomu. A Jozefka pletla košíky, které potom prodávala na trzích. Plat byl mizerný, ale vždy nějak vyšli.
    O rok později se na statku opět začalo dařit, úroda byla nad míru dobrá a Pavlovi začali na gruntu pomáhat i jeho synové. Pavel práci v kamenolomu opustil a věnoval se jen hospodaření. Psal se rok 1914 a nic nenasvědčovalo tomu, že by o pár dní později měla začít válka. Čas pokojně plynul až do osudného dne, kdy se Pavel dozvěděl, že musí narukovat. Celou rodinu tato zpráva velmi zaskočila, Jozefka plakala, svírala v ruce růženec a v hlavě jí blýsklo, že to může být naposledy, kdy Pavla uvidí živého a zdravého. Bylo to těžké loučení, Jozefka klečela a svírala v rukou Pavlovi nohy. Stále tomu nemohla uvěřit. Pavel si vzal ozdobnou šňůrku, kterou Jozefka měla v šití, dal si na něj svůj zlatý snubní prsten a pověsil si jej na krk.
„Takhle se mi nic nestane, slibuji Jozefko“. S těmito slovy se Pavel s Jozefkou rozloučil a zmizel v bukovém lese, přes který vedla cesta do města.

    Bylo 15. prosince 1918, tento den se nesmazatelně zapsal do Jozefčiny paměti. Poslední dopis od Pavla přišel v zimě roku 1916. Pavel v něm psal, že je naživu, ale že zima je zlá a že leží raněný v polním lazaretu. Od té doby nepřišel od Pavla žádný dopis, Jozefka už nedoufala, že by se s Pavlem mohla setkat. Čechy v tu dobu sužovala tvrdá zima a zásoby dřeva ubývaly. Jozefka tedy vzala saně a se skloněnou hlavou se brodila hlubokým sněhem do lesa. V tu chvíli ji něco přinutilo zvednout hlavu. U lesa viděla vojáka v modré uniformě. Srdce se jí na chvíli zastavilo a skrz hluboký sníh se rozběhla za vojákem. Když se přiblížila a jeho tvář byla zřetelnější, tak se znovu zastavila a dlouze se zadívala. Její milovaný to však nebyl. Voják k Jozefce přistoupil a nesměle promluvil. Byl to Pavlům přítel z fronty. Rozepl si kabát a z něj vytáhl deník, rozepsané dopisy a zlatý prsten na ozdobné šňůrce.

   Psal se rok 2016, byla deštivá červencová neděle. Už od rána jsme vyhlíželi z okna, kdy přestane pršet. Déšť se umoudřil až kolem páté hodiny, a tak jsme usoudili, že nemá smysl jet někam daleko. Vyrazili jsme tedy jen za ves do lesa. Po pár minutách nás napadlo, že bychom se mohli podívat na místo, kam nás brával děda jako malé špunty a vyprávěl příběh praprababičky Jozefky a Pavla. Došli jsme na místo, pípalo to opravdu hodně, sesbírali jsme pár alobalů, které jsme tam možná zanechali jako děti. A další signál. Říkáme si: „Zase asi alobal“. Dvakrát kopneme rýčem a v drnu vidíme lesknout se něco zlatého. Vykřiknu: „Snubák!“. Prstýnek si detailněji prohlížíme a s naším úžasem zjišťujeme, že je na něm vyryt monogram J. P. a datum 25. 9. 1902. Večer se dědovi chlubíme našim nálezem, který jsme našli tam, kam nás brával jako děti. On si ho prohlíží a na chvíli se odmlčí a poté říká: “To je prstýnek mého pradědy“.  A v nás ožívá příběh Jozefky a Pavla, který nám dědeček vyprávěl. Za jakých okolností ho sem Jozefka dala, se už nedozvíme, ale po desítkách let ležících v zemi, opět našel teplo našeho domova.