Den jako ze snu!

Dnes to hledání šlo prostě úplně samo, až by se dalo říct, že to nebyla žádná zábava. Tímhle bych ale určitě urazil toho našeho hledačského Boha, takže tuhle hříšnou myšlenku rychle beru zpět. Prostě dnešek byl naprosto senzační den!!

Všichni to známe - desítky a stovky hodin prochozených po polích, lesích a loukách, prostě kde to jen jde a kde to komu z nás nejvíc vyhovuje. A podle míry štěstí, které nám je ten který den dáno, si odneseme nálezy. Většinou jen pár měďáků, někdy se zastříbří a výjimečně se i zaleskne dozlatova. Radost máme každý také z něčeho jiného, jednoho potěší tohle, druhého zase tamto. Asi většina z nás má svoje vysněné mety, tedy nálezy, které by někdy chtěl najít. Jasně, pořád to je o tom, že na hledání je pro mě nejlepší ten pocit, že jsem někde venku v přírodě, nejlíp o samotě, v klidu a cítím se jako součást přírody, kterou si v běžném životě kolem sebe skoro ani neuvědomujeme. Ale stejně - každý sníme o něčem, co bychom prostě moc rádi našli. Tyhle sny máme každý svoje, ovšem často se opakují a tak i já jsem mezi těmi svými vysněnými měl "klasiku" - zlatou minci ( jakoukoliv), cokoliv zlatého ( prsteny, náušnice, atd.), jakýkoliv tolar, atd. Ale asi nejvíc jsem chtěl konečně najít "krále mincí" - pražský groš. Se spíš už jen podvědomým přáním nalezení čehokoli z tohoto a vědomým přáním najití aspoň něčeho stříbrného jsem i dnes, jako prakticky každý volný den, vyrazil ven. Touhle dobou začíná hledání už jen tím, najít neoseté pole, protože na louky a lesy bude čas, až pole nebudou. Plánovat lokalitu už nemá tedy ani smysl, prostě jsem vyrazil s tím, že zajedu tam, kde se mi líbí příroda a uvidím, jestli nějaké pole v okolí bude ještě neoseté - jinak budu na přilehlé louce pod lesem. Přijel jsem na místo, pole hnědé, nikde nic neraší, tak vyběhnu z auta, na pár místech nohou odhrábnu hlínu - nikde ani zrnko, dobré. Na tomhle poli jsem už třikrát byl, na tomhle kraji taky, nikdy tu žádné extra nálezy nebyly. Asi 250 metrů přes pole do něj zabíhá remízek, tak si říkám, že začnu hledat až u něj. Hážu detektor přes rameno a spěchám přes pole. Samozřejmě mi to nedá, jen tak jít po poli, tak po 50 metrech ve skoroklusu zapínám detektor, na chvíli se musím zastavit a ladím půdu a zapínám sluchátka. Pak stejným "klusem" vyrážím dál k remízku - mávám jen tak z principu, sem tam. Skoro hned mám signál, který mi trhá uši, ale je první, tak ho musím kopnout, i když je to skoro jasný "bordel", nejspíš hliník - sprej nebo něco takového. Kopnu to - a ejhle placatý hliník, ani nevím, co. Pohoda, čekal jsem to. Vyrážím dál, udělám pár kroků - a další signál - tentokrát taky hezký, ale už slabší, ale čistý. Zaryju, nohou si pomůžu a vykopnu hroudu, která se celkem drolí. Lehce se sehnu, spíš jen skloním hlavu a koukám, co to na mě stříbrně svítí z menší hrudky. Nevím, co všechno zvládne lidský mozek, ani jak přesně to v něm funguje. Každopádně jsem v tu mikrovteřinu tušil nebo spíš věděl, že jsem našel něco, o čem ani nechci přemýšlet, aby se to nepokazilo. Chvíle, kdy nemáte v hlavě prostě NIC. Stejný pocit, který jsem zažil zrovna předevčírem, kdy jsem na kraji lesa měl jasně železný signál a říkal si, že to železo kopnu, protože nějaký hezká sekera by mi udělala radost. Zaryl jsem v klidu rýč, nohou si pomohl a vyhodil jsem ven hlínu, ze které se hezky pomalu vykutálel granát F1... Vteřiny, kdy jen stojíš, hledíš a nemáš v hlavě vůbec nic. Tak tenhle pocit jsem měl i teď a místo toho, abych se pořádně podíval, jestli se nepletu, tak vytahuji mobil a píšu kolegovi, se kterým občas chodíme hledat, něco ve smyslu "...jestli jsem našel to, co myslím, tak se dnes zleju!" Pak konečně beru hrudku do ruky, lehce se rozpadne a vidím, že to je opravdu můj první "pražák"! Mrknu blíž a vidím, že to je Václav II. Mince je ohnutá skoro do pravého úhlu, což mi radost nekazí, ale přece jen bych ji rád rovnou. Moc neváhám a mezi prsty se mi ji podařilo hned na místě celkem slušně srovnat, nic neprasklo ani se nepoškodilo. Dělám pár fotek a jako v mrákotách se vydávám dál a říkám si, že dnes už mám "vyděláno" a že už nemusím najít vůbec nic, protože mi to je jedno, a že stejně budu naprosto šťastný. Během pár minut docházím do remízku, procházím ho jen tak, aby se neřeklo, když už jsem tu. Nacházím měďák s krustou, asi 1 heller, jinak nic. Po pár minutách vycházím na vedlejší pole,které letos zemědělci nechali zarůst trávou a přemýšlím, jestli v tomhle stavu má vůbec smysl dál hledat - jaksi jsem ztratil motivaci a nebyl jsem schopný zaměřit myšlenky na hledání a naladit se na tu pohodu s tím spojenou. Mávám detektorem jen tak ze zvyku a plánuji si obejít tohle pole, což je tak na hodinku a pro dnešek to prostě sbalím, i když jinak nechodívám kratší dobu než 4 hodiny. Najednou další signál, dnes teprve asi sedmý - jsem na poli asi 40 minut i s dobou, kdy jsem se kochal pražákem a dělal fotky. Signál jako na stříbrňák - ale stejně tak na milion jiných věcí, převážně nesmyslů, znáte to. Ale je to barva, tak to kopnu, jako vždy. Drn drží hezky pohromadě, tak do "přemluvím" botou. Zase klasika - jako u většiny nálezů, co za něco stojí - nic nemusím hledat dohledávačkou ale na jedné hrudce vidím něco zlatého. Už mi nezbyl ani adrenalin, tak se jen tak sehnu a tupě koukám - zlato... hmmm.. a co? No NIC, prostě BOMBA!! Zlatý prsten, sice zkřivený, ale u zlata je mi to naprosto jedno. Nevím, jestli se mám smát nebo co dělat. Nechápu! Jeden den a totální štěstí z pražáka, kterého jsem chtěl fakt moc - a k tomu zlatý prsten, který samozřejmě hodně moc potěší kdykoli -a to všechno během pár minut. Doplazil jsem se k autu, sice plný dojmů a naprosto užaslý nad tím, co se mi to dnes stalo - ale hned si v duchu říkám, že se těším na zítřek, až si půjdu pořádně zahledat a užiju si to. Řekněte, je tohle normální? Máte v kapse vysněné nálezy a stejně se hlavně těšíte na to, až zase budete pěkně v klidu venku a budete se toulat cestou, spíš necestou. Ale o tom to naše hledání přece JE! Jak se zpívá v jakési písničce - " i cesta může být cíl". A tak to přesně mám - je fajn zažít pořádnou radost při tom, když najdeme něco hezkého, ale stejně je nejlepší prostě ten pocit, kdy brouzdáme po polích, lesích, loukách a kopcích, kde často není ani živáčka a problémy celého vesmíru jsou nám úplně fuk.
...mrknete na hrudku z metru a půl a stejně víte, že TO tam JE!!!
...mrknete na hrudku z metru a půl a stejně víte, že TO tam JE!!!
....tohle byl můj sen, prostě SEN.
....tohle byl můj sen, prostě SEN.
...zlato je tam - a co? PARÁDA!!
...zlato je tam - a co? PARÁDA!!
14 hlasů
14 hlasů

Komentáře

;-) :-)tak vítej v klubu,pražáků,i zlata. :-)ale víš jaká nuda to včíl bude? :-Dčlověk to pak očekává aspoň každou druhou hledačku.Mě letos necinkl ještě ani jeden stříbrňák o zlatu nemluvě a to sem na silvestra tak pěně končil,ale už si začínám zvykat :-D :-D :-D

Zlatý prsten už jsem měl z loňska - tak vím, že to se mi nikdy neomrzí. :-) :-D Zlaťák mám už taky a letos pět stříbrňáků, takže se daří. Motivace bude pořád, to jsem v klidu. Nejlepší je vypadnout z domu do přírody - o to jde - jestli se něco najde nebo ne, to už není tak podstatné. Však to znáš. :-)

Super ;-)Výborné počtení.Vše co jsi o hledání napsal tak mám taky ale to asi každý s nás.Popsal jsi to ale moc hezky.Jenom nepobírám to porovnání Pražáka.Mě ty potvory( jakýkoliv Ag skoro nikdy nevidrží,tak to moc nedělám)většinou prasknou.

Kvasaku máš recht, dřív sem o pražákovi ani nevěděl...... Ale s noxem už mám dva a teď hartusim na stavy :-D...

:-D :-Dano,být venku je určitá druh svobody ;-) :-)

Hezký příběh i výsledek-gratulka ;-)

Paráda ;-)

Mega gratulace... ;-)

Někde jsem četl ,že každý člověk má v jednom dni v měsíci štěstí 👍 by mě zajímalo, kdo ho má za mě 👍😁.

:-Dtřeba ti to vychází na třetí ráno,do půl čtvrté :-D

hezká parádička. ;-)

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na LovecPokladu.cz účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru