Expedice Loveč 2013

Tak jsme po roce znovu vyrazili na hledací výlet směrem k Černému moři. Tentokrát to bylo do Lovče a spojili jsme to s největším setkáním hledačů v Bulharsku.

Čtvrtek

Elmara: Na cestu jsme vyrazili ve čtvrtek po obědě. Tentokrát se jelo třemi expedičními auty. Cesta utíkala docela rychle, tedy určitě rychleji než minulý rok, kdy jsme jeli “bydlikem”. Po cestě, celkem ničím nerušené, jsme zažili pouze jedno vzrušení a to požár nákladního auta. Při průjezdu okolo nám lehce plameny ožehly lak, ale řidič divoce gestikuloval, že s hašením rozhodně pomáhat nechce. Tudíž se jelo dál. V Srbsku jsme se rozhodli přespat. Bylo už lehce po půlnoci, když jsme zastavili u slibně vypadajícího motorestu “Belvedere”. Znaveni cestou jsme dali jedno pivko a šlo se spát. V tu chvíli nastal docela šok. Pokoje připomínaly nějaký horší africký hotýlek, tudíž jsme ho přejmenovali na hotel Rwanda. Ze stěn visely nezapojené kabely a v pokoji, kde jsem spal s Křemou nedávno slušně hořelo. S Křemou jsme se nasoukali do spacáků, jelikož přikrýt se peřinou plnou různých neidentifikovatelných skvrn jsme se tedy neodvážili.

Pilotk: Píčujou, že jedu rychle a že za mnou vlají. Jsem sesazen z čela kolony a jedeme podle předpisů. Jsou to žabaři. V hotelu Rwanda bojuje Wiťák ve sprcháči s obří stonožkou a já pozoruju plíseň na stropě. Dávám si tři piva a spokojeně chrním.

Expedice s detektory kovů
Řidič moc nehasil

Expedice s detektory kovů
Krušné ráno v motelu

Pátek

Elmara: Ráno se stávalo brzy. Rychle jsme snědli snídani a vyrazili směr Loveč. Do místa konání srazu Bulharských hledačů jsme dorazili odpoledne. Díky tomu, že jsme si zde udělali minulý rok hodně přátel, byla hodinka po příjezdu naplněná potřásáváním rukou a v několika případech také objetím atd. Prostě Bulharský kluci a holky jsou družní a to, že se vydáte na jejich sraz do takové dálky, opravdu umí ocenit. Po vítání jsme zjistili, že v hotelu neberou Eura a vydali se do města vybrat nějaké ty “levé” peníze. Po ubytování jsme zasedli s klukama od Golden Masku a vydatně jim do noci pomáhali, aby jim moc neteplalo pivo. Spát jsem šli pozdě, ale bylo to bezva.

Pilotk: Za světla je hotel Rwanda ještě strašidelnější než v noci. Snídaně je taková prapodivná, ale přece to tam nenecháme. Cestou mi chcípla navigace, ach jo, to je zase keců. Večer vidím tančit Elmaru s Krasimirem, do dneška se na ten výjev snažím zapomenout ….

Příjezd do Loveče

Večer
Večer v Bulharsku

Sobota

Elmara: Již odpoledne jsme se rozhodli, že se zúčastníme sobotní soutěže a večer probírali naše šance na případné vítězství. S přibývajícími kelímky nám připadalo jasné, že v soutěži určitě někdo z nás uspěje. Po tom co jsme ráno vstali a lehce posnídali jsme se vydali hledat Vláda, abychom zjistili kdyže začíná soutěž. Bohužel pro nás, hledači v Bulharsku vstávají brzy a tak jsme mohli akorát tak popřát vítězce. No nic, kluci se poflakovali po okolí a okukovali stánky a já jsem s Voxem a Křemou vyrazili k Minelabákům na domluvené setkání. Když jsem probrali vše, co bylo potřeba, chtěla si Ruth udělat společnou fotografii, čímž začal asi desetiminutový monolog Voxe na téma focení automaty a po tom, co deset minut dirigoval celou posádku stanu Minelab z jednoho rohu do druhého se mi ho konečně podařilo odehnat.
Pak jsme dostali typ na hledání od místní komunity a vyrazili na jednu louku poblíž. Libor, Olda a Šimon si zabalili svoje saky paky a vyrazili k moři za vidinou zlatých šperků.
Znalosti místních borců se ukázaly jako veskrze správné. Díky tomu jsme našli svoje první letošní římánky. Po přibližně 4 hodinách hledání jsme se vrátili do “základního” tábora, pochlubit se úlovkem a popřípadě ho odevzdat místním archeologům (na odevzdání mají členové asociace 6 dní). Kluci Bulharský nás pochválili, ale nálezy nám nechali. Jak jsme již minulý rok zjistili, nálezy podobných mincí jsou v Bulharsku považované za stejně cenné, jako když u nás najdete pár hezkých 2 halířů . To nám ale radost nezkazilo a přibližně do 11 hodin jsme vesele popíjeli a probírali se tradiční detektorářskou latinou. Pak vyšel na čistém nebi měsíc, který svítil jako velký lampion a prostě někoho napadlo, že by bylo škoda jít spát. Sebrali jsme detektory a šli ještě na pár hodin pochodit loučku, kterou jsme dělali již odpoledne. Byla to taková ta magická noc, Padlo pár dalších koleček a přibližně ve dvě ráno jsme to zapíchli a šli do postýlek.

Pilotk: Kdyby se celý dopoledne nechlastalo kafe a nehulilo, tak jsme závod stihli. Nějak jsme podcenili zásobování a nemáme nic k jídlu. Jedeme do města na oběd. Všechny jídláky jsou pouze Bulharsky v azbuce. Každá objednávka je pro nás novým dobrodružstvím. Při hledání se učím s GM4 a den zakončuji s největším množstvím římánků. Trochu se naparuju.
Noční hledačka je super, dávám 4 mince a projedu se nalitej po Bulharsku, co chtít od života víc.

Sobota
Setkání s Minelabáky na jejich stánku

Hurá na louky

Večer byl docela fajn

Neděle

Elmara: V neděli ráno po snídani jsme se rozloučili s klukama od GM a od Minelabu a vyrazili k moři. Cestou jsme si ještě vyhlídli jedno čerstvě zorané políčko. To bylo ale dokonale signálu prosté a po dvou hodinách v úmorném vedru nás to přestalo bavit. V Lovči jsme dali oběd na rozloučenou a vyrazili směr Varna. Do města jsme dorazili až pozdě večer a dobré dvě hodiny hledali ubytování. Nakonec jsme zakotvili v jednom hotýlku u hlavní silnice. Ukázalo se, že to byla volba skvělá, zejména restaurace vedle hotelu byla ve Varně vyhlášená. Hodili jsme do sebe večeři a šli spát.

Pilotk: Zase mě jebou, že jedu rychle po hrbaté dálnici a oslovují mě nehezkými jmény. Ve Varně fouká příšernej vítr, na pokoji nám nejde klima a v hotelovém bazénu jsou žáby. Dobře tady vaří a číšník, na rozdíl od nás, mluví 4 jazyky.

moře
Moře

Hotýlek

Pondělí

Elmara: Původně jsme chtěli v pondělí navštívit nějaké to místní muzeum, ale vše bylo zavřené. Na tento celoevropský zvyk jsme nějak zapomněli a tak se šlo k moři. Voda byla ledová a koupat se šel pouze Witt a nakonec také Pilot. Bulhaři se povalovali pod slunečníky a my u baru pili pressa a pivko. Odpoledne jsme se vydali do, dle průvodce jediného otevřeného muzea Bulharské flotily. Muzeum bylo sice stejně jako ostatní zavřené, ale přes plot jsme vlastně stejně vše podstatné viděli. Chvíli jsme pak brouzdali po parku, až jsme došli zpět k moři, kde se nám podařilo najít opravdu moc hezký plážový bar. S Meldou a Křemílkem jsme okamžitě zaujali výhodnou pozici na ochozu nad pláží a rozhodli se otestovat místní barmany. Pilot, Witt a Vox se vydali obhlížet přístav, což jim ale moc dlouho nevydrželo. Celé odpoledne jsme tak doslova proleželi, ale těla to evidentně potřebovala. Večer jsme pak ještě s Křemílkem zajeli obhlídnout lokalitu, kam umístíme 3 kolo LH.

Pilotk: Blbej průvodce Bulharskem, jednoznačně tam bylo napsáno, že námořní muzeum je otevřený. Moře je tak studený, že pravé varle se mi vrátilo do pytlíku v úterý, na levé stále čekám. Lemry líný se válejí v plážovém baru, nasávají Cuba Libre a očumují Bulharky v plavečkách. S Wiťákem už máme po pubertě a tak jdeme zevlovat po přístavu, kde kotví turecká válečná loď.

Bulharská marina
Bulharská marína

Pohoda
Pohoda na pláži

Úterý

Elmara: Původně jsme v úterý chtěli přejet do Rumunska, ale tam je to s hledáním doslova na levačku. Tudíž večer padla úvaha jak dál. Hledat jsme ještě rozhodně chtěli, tak jsme se nakonec rozhodli, že dopoledne kluci skočí do Muzea archeologie a odpoledne se vrátíme na dva dny do Lovče. Jana nám po netu sehnala nový hotýlek a večer jsme tak již mohli zase vidět tohle oblíbené Bulharské letovisko.

Pilotk: Ráno vyrážíme do Varny do arch. muzea. Jízda po bulharském městě se dá shrnout do jedné věty: Čekám, kdo mě trefí. V muzeu je opravdu hodně zlatých tráckých šmuků. Kde to sakra našli? No tak dáme malinkej obýdek a hurá zpátky do Loveče.

Úterý
Pevnost nad Lovečí

Pevnost nad Lovečí

A jde se hledat

Středa

Elmara: Středu jsme strávili prohlídkou místních pamětihodností a také hledáním. Znovu padly další kolečka a byl to asi náš nejlepší hledací den. Utekl ale jako voda a nás ještě čekalo Rumunsko.

Pilotk: Zase jsem jim to natřel, 11 římanů a prstýnek. Jsou to žabaři.

Porada
Večerní porada

Čtvrtek

Vyrážíme směr Rumunsko s cílem podívat se na pravý Drákulův hrad. Cesta vede vedlejšími silnicemi a stojí za starou belu. Na Dunaji chybí dost mostů a tak se přes řeku přeplavujeme trajektem. Jak Bulharští, tak Rumunští celníci kontrolují vše (papíry od auta, pojištění atd.). Po tom, co si Rumun nechal otevřít Pilotovu Oktávku a vypadnul na něj Meldův rýč, přišlo pár otázek na téma “Nevezete nějaký kokain?” atd. No, nakonec mu došlo, že žádný nemají a tak je pustil. Pak šel na řadu Citroen. Stejná procedura, ale po otevření kufru se mě celník ptá, zda jsme Alpinisti. Odpovídám že ne, že jsme “metal detectorist” a že se jedeme podívat na hrad Vlada Napichovače. Rumunovi to udělalo z mně neznámého důvodu velkou radost a začal něco vesele švitořit. Nerozuměl jsem ani slovo, ale hezky po slovansku jsem kýval, jako že je to super. Nakonec nás pustil a mi dojeli asi 100 metrů k další bráně, kde jsem zjistil, že máme zaplatit nějaký poplatek 1 euro za nevím co. Na faktuře ale byly Eura dvě, jelikož Pilot po svém drogovém výslechu nekompromisně projel bez placení.
Konečně jsme tak mohli vyrazit na cestu Rumunským venkovem. Cesty stojí opravdu za prd a občas potkáte kočující cikány. Krávy, koně, osly a všude přítomní psy se pasou kolem silnice a tak mohu jenom doporučit být co možná nejostražitější. Jelikož nikdy nevíte, co přijde za další zatáčkou.
Hotel, který jsme si objednali v Rumunsku, nestál za moc a tak jsme vyrazili rychle hledat nějaké útulnější místo. To se povedlo a s kapsami nabitými rumunskými igelitovými penězi jsme si udělali takový malý pátek.

Pilotk: Jo Rumunsko, to je výzva. Tady se to bude dělit na chlapce a ještě menší chlapečky.
Celníci u trajektu jsou paka a trochu nás dusí. Netakticky jedu první na loď a tak mě ostatní pozorují a očekávají velké žbluňk. No, povedlo se. Rumunským celníkům se líbí Meldova lopata, kurva, kdo ji dal hned za dveře? Při odjezdu z celnice fikaně ušetřím 1 euro.
V životě jsem neviděl u silnice tolik psů, koní, krav a kočujících cikánů, inu Evropská unie se hned pozná. Je to poetická cesta.
Večer z hospody jedeme v Oktávce v 6 lidech, mě nacpali do kufru, nemám je rád.

Na Dunaji

Pátek

Elmara: Ráno jsme vyrazili k Drákulovu hradu. V Rumunsku najdete dva, jeden pro turisty plný atrakcí atd. a druhý v horách, který by měl být ten pravý. Hrad stojí v poměrně úzkém a ostře řezaném údolí a na vrchol Vás dovede necelých 1500 schodů. Pilot nevěřil, že to dám, ale Křema mě celou cestu popoháněl, tudíž jsme to nakonec vyšplhali všichni. Na hoře byl krásný rozhled do údolí, ala jinak nic. Navíc byl hrad poměrně malý a pokud tady měl bydlet kníže ..... čekal bych, že bude mít více jak 10 vojáků Každopádně to ale stálo za to a po tom, co jsme slezli dolu, Karel s Pilotem rozhodli, že si zpáteční cestu zkrátíme skrz hory. Byl to dobrý nápad a skoro vyšel. Dvě hodinky jsme trápili auta po úzkých cestách, které vedly pouze a jenom vzhůru. Těsně pod vrcholem na nás čekal bagr a spadlá lavina. Chtě nechtě to znamenalo ústup a stejnou cestou zpět. Po cca 3 hodinách jízdy jsme tak zase všichni stáli pod Drákulovým hradem a já jen tiše uvažoval, že to možná nebyl tak úplně dobrý nápad hodit minci do studny s přáním ať se sem ještě vrátíme .

Pak už následovala pouze úmorná cesta směr Čechy. I když jsme uvažovali, že někde přespíme, nakonec jsme to vzali jedním vrzem a slušně vyřízený jsem v sobotu v cca 9:00h ulehl doma do postele a vzbudil se někdy okolo večeře.

Pilotk: Čeká nás 1500 schodů. Wiťákova teorie, že když je budeme lehce vyklusávat, tak nás nebudou bolet stehna, se po cca 500 schodech ukazuje jako totální píčovina. Nohy mě bolí a v pohybu mě udržuje pouze povinnost utéct Elmarovi, určitě by chtěl tlačit a vypil by mi vodu. Není sice nikde vidět, ale silné funění, které se nese lesem, prozrazuje jeho přítomnost.
Nahoře je nádherný výhled, ale jinak celkem prd. Vymyslel jsem úžasnou zkratku přes hory, škoda že jsem někde v údolí přehlídnul ceduli, že je zavřenej průsmyk. Cesta je klikatá a pořád stoupá. Oktávka se nadšeně žene vpřed, Citroen ale trochu funí a jeho řidič mi neustále nehezky nadává. Nahoře, v cca 2000 metrech a teplotě 4 stupňů narážíme na bagr, co odklízí spadlou lavinu. No stane se. Podrážděná posádka vozidla Citroen mi pantomimicky naznačuje můj brzký osud, včetně několika neortodoxních sexuálních praktik. Honem otáčím volantem a ujíždím skrz stádo ovcí zpět do údolí. Začíná opravdu hodně pršet.
Cesta domů je úmorná, ale střídáme se za volantem a za pomoci Redbullů a několika kafí dorážíme šťastně domů. Přibral jsem tři kila.

Schody
Na hradě