Dramata prosluněné soboty

Nešlo to poslat dřív, to kvůli stávce ve Francii. Byl jsem tam na služební cestě, další drama. Ještě že tady vede pravice. Kříž na stradonickém oppidu opět stojí. Kdo za tím stojí? Nakonec lesní scéna jak od E. T. Setona.

Druhou říjnovou sobotu bylo nádherné počasí, nádherný den. Vědouc, že tomu tak bude, jsem vlastně ani nedospal. Vůbec jsem netušil, kam mě ten první cen víkendu zavane. Dokonce i s Elmarou jsem se domlouval, ale neklaplo to. Asi se bál, že by nakonec dostal to pupendo. Nakonec jsem zvolil neurčitou variantu postupného přibližování vlakem se zastávkou v Berouně. Pár metrů od nádraží tam totiž má místní Vietnamec ve stánku libové ponožky za libovou cenu. Nežmolkují, drží, a krásně padnou do mých pohorek, 35 bobáků za pět párů. Díky nedospání šlo nakonec stihnout i další vlak na Rakovník. Vystoupil jsem už v Nižboru, nechat se nabít pozitivní energií na akropoli stradonického keltského oppida, jednoho z největších vůbec. Tak nádherně, jak v sobotu bylo, jsem tam ještě nezažil. I ten kříž, z něhož jacísi osvícenci udělali na jaře pohanskou májku, opět stojí jako kříž. (Mně by nevadila ta celoroční májka.) Kdo za tím stojí? Protože mě však touha po hledání až sužovala, musel jsem pokračovat mimo oppidum. Detektor se proto dostal ke slovu až o pár kiláků dál. Nálezy nic moc. Kroužek na ptáka, faléra, mince. I přes sluchátka detektoru najednou bylo slyšet štěkot a ryk. Čekal jsem nimroda s hysterickým ohařem. Byl to však zaběhnutý vesnický ořech, který téměř dostal ročáka srnce. Viděl jsem je přes nepřístupnou rokli, kudy se ke mně zvuk jejich zápasu krásně donesl. Co teď? Detektor v ruce, na zádech dalších šest-sedm kilo nákladu v batohu. Nebylo co ztratit, batoh šel dolů a kamení z cesty po psu. Jedna rána vedle, překvapený čokl v šoku. Pomalu odkráčel. Každý přece ví, že psi se umějí smát. Tenhle se ale otáčel s výrazem, že jsem se musel smát já. Srnec. Aha, srnec. Pomalu vstal, odkulhal na druhou stranu, také se na mě díval, nevěřil, jako by pohledem děkoval. Připomnělo mi to všechno hned několik povídek od E. T. Setona z jeho knížek Divoké děti lesů a Moje cesta životem a přírodou. Odměnou mi bylo nalezení pár dalších kovaných hřebíků. Ale hlavně ten pocit...