Sice v sobotu a v neděli to vypadalo, že mrzne, až sebou jeden prostě na louži praští, ale to je pryč, a předpověď je luxusní. Tak co už s ní, je dobrej čas na hledání.
V neděli hoďka a půl, jenže to bylo po společenský akci, po náročný dokopný jednoho náročnýho nálezu, takže tomu to výsledkově odpovídalo. Pole hroudatý, jazyky chlupatý.
Je to za náma, hice jsou pryč a je supr. Ráno to je prostě v pohodě. Ten kdo tam chodil, chodil podle stop dobře, ale moc nekopal, a když kopal, tak to tam nechal ležet.
Dnešní ranní úder od 4.52 do 7.11 přinesl Lepolda, ale ne mě. Co mě dneska zaujalo, to byly dva kousky, jeden je hezkej a druhej hezky tajemnej. Z darů naší země aneb stav před a po.
Se mi nechce ani psát, že tyhle pole jsou prochozený durch už dobrejch pár roků, a potom ještě jednou zájezďákama znova, takřka božsky. No, a pořád je co.
Něco mi dneska říkalo, že ranní údery není třeba ještě dávat do starýho železa. S kámošem zpoza kopce pod kopcem. Prima kuželka a ptáček a korunka a stříbrňáček. Ráno je prostě fajn.
Co je střed světa, to je otázka, teprve když si určíte, co je ten svět. A taky si napřed je třeba určit, co to znamená určit. Z rodinných výletů, když sem je donutil vstát, vesměs.
Plomby sou lepší než ty co mám v zubech. Nejvíc mě zajímá ten asi Ferdinand měděnej. Když je hic, se snažim nevylejzat, mám fobii z toho, že se mi zkazí na slunci maso.
Nejdřív jsem myslel, že je bronzovej, potom arzen bronzovej a nakonec je stříbrnej. Kroužek. A není z hodinek. Je dobrý, když si člověk dokáže zahledat v klidu a hlavně v podstatě všude.