15.7. 1099 Konec první křížové výpravy

V letech 1096 až 1099 proběhla na základě výzvy Urbana II. první křížová výprava, jíž se zúčastnilo mnoho významných pánů. Skončila dobytím Jeruzaléma.

Výpravy se zúčastnili pánové v čele s bratry Godefroyem a Balduinem z rodu lotrinských vévodů, normýnskými šlechtici Bohemundem a Tankredem z jižní Itálie nebo jihofrancouzským hrabětem Raimondem z Toulouse. Z Evropy však vyrazil i početný zástup prostých lidí pod vedením kazatele Petra Poustevníka, který je po různých obtížích a excesech jako židovské pogromy v Porýní, ocitl jako první na území Byzantské říše.

Vojenské akce probíhaly poměrně příznivě, byť se protáhly o tři roky. Nejdříve se podařilo dobýt maloasijskou Nikaju, čímž se otevřela cesta k Eufratu a do Sýrie. Následovala obtížná cesta těžkým terénem před Kilikii. Část křižáků potom zamířila k Eufratu a po dobytí města Edessa zde založili první křižácký stát.  Hlavní voj směřoval k Antiochos, které se po dlouhém a náročném obléhání podařilo dobýt.

Když křižáci následně uspěli proti přesile mosulského vojska, mohli bez větších problémů postoupit na Jeruzalém, který dobyli v červenci 1099 . „První výpravu lze označit za nejúspěšnější, neboť umožnila vznik čtyři křižáckých států – vedle Edesského hrabství ještě knížectví Antiochie, Tripolska a Jeruzalémské království,“ píší Drahomír Suchánek a Václav Drška v knize Církevní dějiny: Antika a středověk.

Již o vánocích 1099 se v Jeruzalémě konala první synoda. „Na ní byl zvolen papežský legát arcibiskup z Pisy Dagobert jeruzalémským patriarchou, od kterého pak Bohemund i Gottfried převzali svá území jako léna,“ uvádí se v knize Kapitoly z dějin evropské politiky.

Křižáci usedlíci, nazývaní muslimy bez rozdílu národnosti Frankové, utrpěli první velkou porážku už v roce 1119 v nešťastné bitvě nazývané bojem na krvavém poli. Západní křesťané přesto dobyli také některá významná vítězství, například když se opět let po zmiňované bitvě podařilo Jeruzalémskému království obsadit důležité přístavní město Tyros.

„Jeho dobytí se totiž nedotklo jen fátimvského egyptského chalífátu, po jehož dominantní správu do té doby náleželo, ale rovněž významného Damašského emirátu, který poté mohl obchodovat s dalšími oblastmi ve Středomoří emirátu, který poté mohl obchodovat s dalšími oblastmi ve Středomoří pouze prostřednictvím přístavů,“ píše David Nicolle v knize Druhá křížová výprava 1148.

Zdroje: Drahomír Suchánek a Václav Drška, Církevní dějiny: Antika a středověk., Kolektiv autorů, Kapitoly z dějin evropské politiky, David Nicolle v knize Druhá křížová výprava 1148, http://ancientscripture.blogspot.com/