Akce Jordán

Čekal jsem 180 let a teď se mi můj sen splnil.Nejstarší vodní nádrž v Evropě se konečně vypouští.Už mě poslední dobou nenapadá kam zajít,a tak jsem si tajně jednou zašel na polo vypuštěný rybník Jordán. Ani pokuta 30 tisíc korun mě neodrazuje od naplánované návštěvy.Tu a tam tahám minci, tu a tam zase nějakou munici, sem tam zlatý prsten. Ale nic, co by mě nadchlo. Přichází půl čtvrtá ranní a něco mě oslňuje do očí. Ustupuji o pár kroků zpět a nabírám si vodu do bot. Začínám tušit přicházející problém.

Dva strážníci Městské policie mě legitimují. Na jejich tvářích je vidět,že je něco v nepořádku.Třemi krátkými větami mi oznamují porušení pěti zákonů. Jeden ze strážníků mluví slovenským přízvukem připomíná mi gorilu.Vyrýsované tělo samé svaly. Jeho holou hlavu zdobí čepice. Je po legraci. Strážník zapisuje iniciály a sděluje,že se můj čin projedná na úřadě. Přece jen mi nešlo do hlavy, kdo na mě policisty poslal. Oblečený do černého i obličej maskovaný krémem na boty, detektor přestříkaný na černo, dokonce i zuby jsem pro jistotu natřel tmavým lakem na nehty. Strážník mi krátkou konverzací sděluje, že na mě upozornila hlídka Státní policie, že je v mojí blízkosti nastartovaná motorka opřená o majestátný dub. Byla to moje nešťastná „Zetka“ z roku 1950, kterou jsem měl po tatínkovi.Tuším,že typ T bez zadních tlumičů. K Jordánu jsem přijel právě na ní. Motorku jsem nechcípal, vlastně to ani nešlo.Občas teda jo,přes kvalt. Teď ani nevím, proč jsem u Zetky přivřel přívod benzinu a čekal,až dojde.Zřejmě špatná gumička v zavíracím kohoutu zapříčinila to, že motorka běžela celou dobu. Snad právě proto,že dva vykuchané výfuky zavinily to, že si mojí Zetky u stromu někdo všiml. Možná, že někomu rušila obraz v televizi, zkrátka bylo to na prd.

Pokusil jsem se o uplacení „orgánů“. Netrvalo dlouho a oba strážníci si rozdělují obsah mojí kapsy. Bylo tam něco kolem osmdesáti zlatých prstenů, díky nimž mačkají úpis z rodným číslem, jenž jsem jim před pár minutami zanechal.Ten namačkanější mi poplácává po rameni a přidává pusu. Konečně nasedají do auta, vypínají majáky a potichu odjíždějí. Pokračuji v hledání a narážím na orezlou plechovku s německým nápisem. Pro jistotu se schovávám za blízký strom a opatrně klacíkem nadzvedávám plechovku. Je půl páté ráno a nad Táborem se rozsvítilo.Ohromující ohlušující rána, rachot rozbíjejícího skla a stovky kilogramů všudypřítomného bahna dopadává k zemi.Tlaková vlna mi sebrala kalhoty a odnesla neznámo kam a dokonce shodila i mojí Zetku a ta po krátké době konečně chcípla.Pro jistotu jsem vzal nohy na ramena, naskočil na Zetku a odjel. Byla tu druhá policejní kontrola při cestě domů. Mauser pověšený na řídítkách, granátů plný batoh přes rameno hozený pancerfaus mě nutí hlídce nezastavit. Podřazuji za jedna heft plynové rukojeti stáčím co nejvíce dozadu,druhou rukou držím rachotící blatník, který se mi přimotává do drátu předního kola. Kopcovitým terénem uháním jako drak.Vyskakující dvojka netáhnoucí trojka kmitající se ručička tachometru někde kolem čtyřicítky mě nutí zběsilou jízdu po 300 metrech vzdát. Byl to tentýž policista, který mě kontroloval před pár hodinami. Tentokrát je nesmlouvavý otáčí si mě k sobě zády na nasazuje pouta, jsem zadržený tentokrát za nedovolené ozbrojování a loupež, našli u mě přes 5 kg zlata, maskovaný krémem na boty se mi nedaří vysvětlit, kde jen jsem k tomu přišel při vzpomínce na neskutečnou ohlušující ránu a řinčení rozbitých skel se nechávám odsoudit raději za krádež a nedovolené ozbrojování.Trest si odpykávám na cele s chlápkem, kterému zas někdo podstrčil do krabice od bot místo vína několik milionů. Myslím,že se jmenuje David příjmení jsem už zapomněl,teď někdy ho mají pustit.Píše se rok 2034…. mně pustili o 5 let dříve……..

Peyman

ps-zde na potěchu oka jsem nafotil co jsem si za zběsilé honičky strčil do pusy a spolknul ,,,