Čištění a konzervování mincí část 3

Chemicky čistá měď Cu je načervenalý, měkký, tažný, na čerstvém řezu lesklý kov. Má hustotu 8,94, bod tání 1083° C a tvrdost podle Mohsovy stupnice 3.
Pro své vlastnosti je nezastupitelná v elektrotechnice, patří však i k nejvýznamnějším mincovním kovům. Čistá měď se dnes na mince používá velmi zřídka, častější jsou slitiny. Z nich v mincovnictví a zejména v medailérství je nejvýznamnější a nejdůležitější bronz, což je slitina mědi s 4—8 procenty cínu, maximálně však s 8 %‚ protože to je hranice, pod kterou se dá tato slitina válcovat a lisovat, při vyšším obsahu cínu již jen odlévat.
Další neméně důležitou slitinou je mosaz. Je to slitina 60—90 % mědi se zinkem, případně ještě s menším množstvím některých dalších kovů. Druhem mosazi je tombak, což je slitina zinku s 80 a více procenty mědi.
Mince jsou raženy převážně ze slitiny zinku se 79—92 % mědi, medaile pak většinou z tzv. černého tombaku, což je slitina 90 % mědi a 10 procent zinku.

Dalším, v mincovnictví důležitým kovem, je tzv. hliníkový bronz, což je slitina mědi s maximálně 10 % hliníku, která má zvýšenou odolnost proti atmosférické korozi. Jedny z prvních mincí z této slitiny byly raženy například v Německu ve dvacátých létech (50 Rpt), z novějších ražeb je to například československá koruna, ražená od r. 1957 ze slitiny 91 % Cu + 8 % Al + 1 % Mn. Tyto mince samozřejmě nikdy nenabudou tmavou patinu, typickou pro čistou měď, ale mají svoje charakteristické světlejší žlutohnědozelené zbarvení.

Z mědi se razily mince již ve starověku, později mincovnictví zcela ovládlo stříbro. V našich zemích jsme se k mědi, jako mincovnímu kovu, vrátili za vlády Marie Terezie, tedy v 18. století, a to ražbou drobných nominálů, abychom se s ní a jejími slitinami pak celých 200 let setkávali jako s nejdůležitějším obecným mincovním kovem.
Měď se působením ovzduší za normálních podmínek pozvolna pokrývá zejména vrstvou oxidu měďného, který je v čistém stavu tmavočerveného zbarvení, na rozdíl od černého oxidu měďnatého vznikajícího energičtější oxidaci. Časem přechází tato červená patina až do čokoládově hnědých odstínů, případně ještě tmavších zabarvení, způsobených tvorbou sulfidů. Zejména u mincí ražených z bronzu nebo mosazi se lze také setkat s přirozenými vrstvami, obsahujícími kromě oxidů a sulfidů ještě bazické karbonáty se zabarvením i do hnědozelena.
Ražby z tohoto kovu nemají tedy nikdy zářivě červenou barvu mince právě ražené, ale na jejich povrchu je povlak, kterému říkáme patina, jehož barva, chemické složení, intenzita a tloušťka je závislá nejen na stáří mince, ale i na podmínkách, za jakých vznikal.

Patinu ušlechtilou, jejíž nedílnou součástí je i oxid měďný a která vznikala po dlouhou dobu za optimálních podmínek, která je svědectvím stáří mince a svým krásným zbarvením mnoha odstíny hnědé a zelené umocňuje estetický účinek a zpravidla zvyšuje i cenu mince, tak tuto patinu nebudeme nikdy odstraňovat.
Od této pravé, ušlechtilé patiny musíme ovšem odlišit měkkou, porézní, nevzhlednou měděnku, tvořenou převážně zásaditým uhličitanem měďnatým, která pokrývá zpravidla jen část mince, a u které je navíc nebezpečí, že se bude šířit na minci dál, a to hloubkově i plošně.
Je pro ni typické, že jakoby vystupuje z mince, udává se, že tato korozivní zplodina zaujímá 4x větší objem než původní základní kov, ze kterého vznikla. Vyskytuje se nejenom na mincích z čisté mědi, ale i na většině jejich slitin. Z praktického hlediska však pro potřebu čištění a patinování jednotlivé druhy nebudeme rozlišovat, eventuální rozdíly v postupech jsou zanedbatelné. Tuto vrstvu, které také říkáme divoká patina, se tedy pokusíme odstranit. A hned si také řekněme, že to nebude snadné a že vůbec měď a její slitiny patří v numismatice v souvislosti s čištěním k nejobtížnějším kovům.

Čistící práce musíme bohužel většinou začít s vědomím, že v místě, které čistíme, zůstane určitá „vyhlodaná“ prohlubeň po chybějícím materiálu a že to bude vždycky působit rušivě. Nejedná-li se tedy o minci mimořádně vzácnou, nenahraditelnou, raději se pokusíme získat do sbírky bezvadný kus.

V opačném případě se musíme pustit do práce. Pokud není místo napadené divokou patinou příliš rozsáhlé, pokusíme se o jeho vyčištění pomocí epoxydové pryskyřice ChS 1200 a to tak, že kapkou tohoto lepidla pokryjeme ostrůvek měděnky, kterou chceme odstranit. Druhý den, když epoxyd bezpečně zatuhl, tuto vrstvu opatrně odloupneme. Většinou zůstane na odloupnuté kapce lepidla přilepena i měděnka. Musíme dát jenom pozor, abychom při odlupování epoxydu mechanicky nepoškodili minci. Tento postup bude výhodný zejména tehdy, má-li mince bezvadnou patinu, která by jinak při čištění celé mince nenávratně zmizela a je-li napadené místo malé, takže jeho vyčištění nebude působit příliš rušivě. Nebudeme-li s výsledkem zcela spokojeni, můžeme zkusit napadené místo vyčistit pomocí dřívka a silikonového tuku. Konec dřívka obalíme smotkem vaty, potřeme tukem a lehce krouživými pohyby zasažené místo přetíráme. Bude to práce zdlouhavá, ale většinou se nám povede nevzhlednou vrstvu měděnky odstranit. Práci si usnadníme, když napadenou minci předem povaříme asi 1 hodinu ve vodě, do které jsme přidali na ¼ l jednu polévkovou lžíci uhličitanu sodného. Měděnka se sice nerozpustí, ale bude poddajnější, narušenější a její odstranění bude snazší.

Jsou-li na minci pouze tmavé skvrny jako předzvěst počínající koroze, pokusíme se o zesvětlení těchto skvrn pomoci kyseliny citronové, tedy lázně č. 7. Postupujeme velice opatrně, roztoku nanášíme na minci pomocí tyčinky nebo kapátka jen nejnutnější množství, a to pouze na skvrnu, kterou chceme zesvětlit. Při zbytečně velkém množství roztoku bychom zesvětlili i okolní patinu, což je samozřejmě nežádoucí.
Je-li však různých skvrn, případně ostrůvků divoké patiny na minci větší množství, nebo když pokrývají převážnou část plochy mince, nebudeme tato nevzhledná místa čistit jednotlivě, ale takto napadenou minci vyčistíme jako celek, tedy ponořením do lázně č. 7. Dobu čištění v tomto roztoku přizpůsobíme rozsahu koroze, zpravidla se bude jednat o hodiny, maximálně však o 1 až 2 dny. Čištění nebudeme bezdůvodně prodlužovat, protože kyselina citronová napadá i čistou měď, i když ve slabé koncentraci, což je náš případ, v míře zanedbatelné. V průběhu čištění minci občas z roztoku vyjmeme a pomocí měkkého kartáčku a teplé vody přečistíme. V uvedené lázni se nám zpravidla minci podaří vyčistit, produkty koroze se většinou rozpustí. Současně však celý povrch mince zesvětlá, zmizí i ušlechtilé patina, pokud tam nějaká byla a vzhled mince působí rušivě, nepřirozeně. V tom případě musíme minci patinovat, postup je popsán v závěru této kapitoly.

Vzácně se nám může dostat do ruky i nálezový slepenec několika mincí, spojených měděnkou tak, že drží pevně pohromadě, tedy jakási nevzhledná krusta většinou nečitelných a těžko určitelných měděných mincí.
Pokusíme se nejprve rozhodnout, zda je vůbec zachovalost mincí taková, aby stála za naši námahu a úsilí. Rozhodneme-li se pro čištění, nebudeme v žádném případě postupovat tak, že „slepené“ mince začneme od sebe oddělovat násilím. Přednost musí dostat chemický postup. Nejdříve slepenec loužíme v teplé vodě se saponátem. Pokud to nepomůže, pokračujeme lázni č. 7, do které celý slepenec ponoříme. V tomto případě se musíme vyzbrojit značnou trpělivostí, protože k vyčištění nám nebudou stačit již hodiny a mnohdy ani dny, ale může se jednat o týdny. Prvním cílem bude samozřejmě oddělení jednotlivých mincí od sebe. V průběhu působení lázně proto probíhající proces denně kontrolujeme a občas slepenec obrátíme, protože účinek lázně není u dna a těsně pod hladinou stejný a snažíme se při tom s citem, jemně a opatrně oddělení mincí od sebe napomoci.

Když se nám to povede, pokusíme se o první selekci, při které vyřadíme kusy, které na první pohled za další čištění nestojí. Ostatní mince přečistíme pomocí měkkého kartáčku a teplé vody, čistící lázeň vyměníme za čerstvou, nepoužitou a mince do ní opět ponoříme. V čištění za občasné kontroly pokračujeme, až se nám povede všechny korozivní zplodiny z mincí odstranit. Čištění můžeme kombinovat i s vpředu popsaným postupem čištění pomocí epoxydu. Rovněž v tomto případě budeme nuceni mince po vyčištění patinovat.
Mince z mědi a jejich slitin můžeme také výhodně čistit pomocí lázně č. 3. tedy roztoku chelatonu, který má schopnost převádět nerozpustné sloučeniny na povrchu mincí na sloučeniny ve vodě rozpustné, zatímco základní kov prakticky nenapadá. Pomocí této lázně dosáhneme vyčištění i v případech, kdy ostatní metody selhaly. Čistit můžeme jak jednotlivé „ostrůvky“ nanesením roztoku pouze na toto místo, tak i rozsáhlá „napadení“ celých ploch i již zmíněné nálezové slepence, a to ponořením do uvedené čistící lázně. Již po několika hodinách můžeme pozorovat, jak se roztok barví do modra, zpočátku jen bleděmodrý nádech přechází v sytější modrou, až modrozelenou. To je pro nás také znamení, abychom roztok vyměnili za nový, čerstvý. I zde platí, že mince v průběhu čištění kontrolujeme a občas přečistíme měkkým kartáčkem a vodou, ale žádné vedlejší agresivity se u této lázně nemusíme obávat. I v případě, že na mince „zapomeneme“, nedojde k jejich poškození, roztok pouze změní koncentraci, voda se odpaří, ale mincím samotným to neublíží.

I z této lázně však budou mince zpravidla vyčištěny až na obnažený kov. Opět tedy nezbude než takové mince patinovat. Je totiž pro tento kov charakteristické, že prakticky každý čistící zásah, zejména pomocí chemikálií, má za následek současně i ztrátu patiny.
Známý a občas používaný je ještě způsob čištění měděných mincí pomocí roztoku amoniaku. Na základě rozsáhlých zkoušek a dlouhodobého testování nemůžeme však tento postup s dobrým svědomím numismatikům doporučit. I když čistící účinek amoniaku je nesporný, jeho působení na základní kov se nedá totiž označit jako zcela neškodné. Obdobné je to i s minerálními kyselinami.
Tím jsme v podstatě vyčerpali chemické postupy čištění tohoto mincovního materiálu a dostáváme se k čištění mechanickému, které nepochybně vyvolá určitou polemiku, a sice k čištění pomocí mosazného kartáčku. Něco již o tomto postupu bylo řečeno v kapitole o tvrdosti, my si jenom připomeneme, že mosazný kartáček použijeme zpravidla tehdy, když všechny ostatní postupy selhaly, případně v kombinaci s nimi.

Protože čištění pomocí zmíněného kartáčku je snadné a účinné, lehce se nám může stát, že jej začneme používat i v případech, kdy to není nutné. Toho se musíme vyvarovat. Že základní kov mosazný kartáček nepoškodí, vyplývá z tabulky v kapitole o tvrdosti. Avšak při opatrném a citlivém čištění zjistíme, že ani patina nemusí být nenávratně ztracena, protože je přece jen přilnavější než měkká, houbovitá měděnka, která proto počne mizet jako první. Mosazný kartáček nám může pomoci například i při sjednocení vzhledu stejných měděných mincí, lišících se pouze různými ročníky, tmavší odstíny dokážeme zesvětlit apod.

Stejně však mějme na paměti, že použití mosazného kartáčku bude připadat v úvahu zpravidla u mincí oběhem již částečně otřelých. Ale např. u starých vzácných měděných ražeb budeme dlouho váhat, než se k jeho použití odhodláme, i když takový odborník, jakým byl K. Chaura, doporučoval jeho použití dokonce i na stříbro.
Nakonec nám zůstalo patinování. V podstatě jsou dva způsoby, jak patinu obnovit. První, jednodušší, vychází z faktu, že měď při zahřátí na 150 stupňů Celsia začíná oxidovat. Této okolnosti tedy můžeme snadno využít. Suchou minci pomalu zahříváme (například na elektrickém vařiči) a současně pozorujeme „nabíhání‘ patiny. Optimální je teplota v rozmezí 200—250° C. Tato práce vyžaduje již určitou zkušenost a zejména trpělivost. Patinování nelze uspěchat, mohli bychom snadno dosáhnout nevzhledně tmavého, nestejnoměrně vybarveného povrchu, zatímco při pomalé, pečlivě práci můžeme získat patinu, která nám bude zpravidla vyhovovat, od světle hnědé, až po tmavě čokoládovou patinu k nerozeznání od pravé.

Druhá cesta je chemická a to pomocí roztoku sirníku sodného, tedy lázně č. 17. Tento postup již vyžaduje značné zkušenosti a patří k nejnáročnějším chemickým pracím, se kterými se v naší příručce seznamujeme.
Nejprve si do čiré skleněné nádobky objemu asi 1 až 2 dl dáme přibližně 0,5 dl destilované vody. Potom kapátkem nasajeme uvedený patinovací roztok a jednu kapku přeneseme do připravené vody a důkladně zamícháme. Minci připravenou k patinování pak do této vody vložíme a pozorujeme účinek. Pokud asi 5 minut zůstává mince bez viditelných změn, což je v případě jedné kapky pravděpodobné, přidáme kapku další. Celý postup budeme opakovat tak dlouho, až začne vložená mince „nabíhat“ tvořící se patinou. Vždy, když přidáme další kapku, musíme roztok zamíchat, mince při tom musí být vyňata. Přesné množství kapek nelze stanovit, protože každá mince má jinou reaktivitu povrchu, navíc lázeň č. 17 se za normální teploty rozkládá, čímž se mění její účinnost (zásobní roztok by se měl uchovávat v chladničce). Dále se musíme již individuálně rozhodnout, jaká barva patiny nám bude vyhovovat, a podle toho přizpůsobit i počet kapek a v neposlední řadě bude každému vyhovovat jiná rychlost „nabíhání“ patiny, tedy opět jiný počet kapek. Na tomto místě si řekněme, že pomalejší „nabíhání“ patiny je správnější a lépe kontrolovatelné.

Jakmile zjistíme na minci první stopy patiny, další kapky již nepřidáváme, ale trpělivě čekáme, až patina trochu ztmavne. Minci potom vyjmeme, osušíme, lehce překartáčujeme mosazným kartáčkem a opět vložíme do nádobky k tvorbě další patiny. Tento postup opakujeme tak dlouho, až jsme s vybarvením patiny spokojeni. Náročnějším sběratelům ještě připomeneme, že i tento postup se dá kombinovat se zahříváním, variant je neomezeně, na což jistě přijde zájemce časem sám. Tímto opakovaným kartáčováním získává patina na stabilitě a na minci pak dokonale drží. Po posledním kartáčování minci dokonale očistíme v teplé vodě měkkým kartáčkem.

V tuto chvíli nás jistě napadne, proč vůbec o tomto druhém, podstatně náročnějším patinování mluvíme. Je to proto, že patinováním pomocí lázně č. 17 můžeme dosáhnout přece jen bohatší škály vybarvení než ohřevem, což pro nás může být někdy důležité.
Vyčištěné a napatinované mince budeme samozřejmě konzervovat, protože měď patří mezi kovy, na které má zhoršující se ovzduší obzvláště nepříznivý vliv.

Pro vlastní testy jsem se rozhodl vyzkoušet odlišné postupy než jsou popisovány v článku. Ty si může otestovat každý sám. Předem upozorňuji, že se jedná pouze o mé "hledání" cesty jak čistit nikoliv dogma.

Pro první test jsem si vybral minci 10h -> 1924. Tato mince by měla obsahovat 92% Cu + 8% Zn. Pro čištění jsem použil elektrolýzu, pro kterou potřebujeme: Plastový kyblík, 5dkg kuchyňské soli, 0,5l vody (případně jiný elektrolyt), autonabíječku. Na mínusový pól(katoda) se umístí čištěný předmět a na plusový pól(Anoda) nějaký nerez předmět, osobně jsem tam dal polévkovou lžíci ;-). Minci jsem nechal odmočit cca 12h ve zpočátku teplé vodě s JARem. Následovalo očištění měkým zubním kartáčkem. Takto vypadala mince po první fázi čištění.

V druhé fázi proběhla elektrolýza, čas jsem neměřil, pouze jsem sledoval minci jak krásně bublá. Přibližně i s otočením mince v kleštičkách, kde byla umístěna to celé trvalo cca 2 minuty.
Elektrolýzou zmizela měděnka + se narušily ostatní nečistoty.

Následně přišla ke slovu solvina(ta úplně nejobyčejnější s pilinama), kterou jsem zbylé nečistoty očistil třením mezi prsty. Tím jsem dostal "vyblýskanou" minci, skoro bez jakékoliv patiny.

V pořadí další bylo tedy patinování a neutralizace pod vodou, aby se vymyly případné zbytky solviny. Na sklokeramickou desku jsem minci položil a zapnul ploténku. Je potřeba říci, že v tomto případě je tak jako vždy lepší zahřívat pomaleji než rychle. Postupně vydíte, jak mince tmavne. Nezapomeňte minci otáčet ;-) A sundejte ji dříve než já, abyste nedosáhli efektu duhy jak můžete pozorovat na rubu mince.

Úskalí tohoto brutálního čištění je v tom, že se odlučují i části, které bychom chtěli zachovat, jak jsem se přesvědčil u 3 Kreuzer, kde před elektrolýzou byl vidět letopočet a poté již nikoliv, stejně jako nápis a číslice, které také výrazně zmizely v kyblíku ;-)

Další v pořadí byla 1Kč -> 1957 a neméně brutální metoda čistění pomocí mosazného kartáčku. Mince by měla být ze slitiny CuAlNi . Tak jako v předchozím případě proběhlo nejprve očistění vodou, JARem a zubním kartáčkem.

Následně pak mosazný kartáček a drhnutí a drhnutí a drhnutí. Kupodivu jsem si ověřil tvrzení z předchozí kapitoly o tvrdosti kovu a zjistil jsem, že minci jsem nepoškrábal :-D Samozřejmě jsem opět zlikvidoval patinu.

Stejným způsobem jsem patinu obnovil i když si v tomto případě vůbec nejsem jistý, jestli by takto mince vypadala s originální patinou. Podle mě by měla být spíše do zlatova než do hněda.

Další v řadě byl Edetan disodný (jedná stejnou látku jako je Chelaton 3) Bohužel jsem si zapoměl nafotit mince na počátku. Vytvořil jsem 10% roztok a minci jsem tam dal na hodinu. Občas jsem to zamíchal, obarvovalo se to hezky do slabě modra následně to ztmavlo. Na první pohled bylo vidět, že se mince hezky čistí a já si říkal, jaký že to mám zázračný roztok. A jak to již bývá tak chyba lávky, po vytažení bylo na první pohled ještě vše vpořádku. Jakmile jsem však chtěl dočistit JARem a kartáčkem, zjistitl jsem, že je mince i na kovu silně naleptaná a s hrůzou v očích sledoval jak se mi usazuje měď na kartáčku. Na výsledek se můžete podívat na těchto dvou mincích.

V budoucnu budu určitě testovat zmiňované roztoky na měď dle Bukvice, dočetl jsem se, že látky v těchto roztocích by měly spolu reagovat a nechat měděnou část mince napokoji. Tak uvidíme. Nicméně již nyní tuším, že tento způsob sice otestuji, ale čistit v něm asi nebudu.

Další čištění mě napadlo, když sem si vzpoměl, jak mi v mládí párkrát řekl otec, ten zrezivělý šroub nejde povolit dones kofolu, dáme mu napít :-) Obětí pro tento test byl EIN KREUZER -> 1816. Po základním očištění popisované v předchozích testech. Jsem zaparkoval minci s láskou (když ji miluješ není co řešit :-D) do kofoly na cca 3 hodinky. Každou hodinu jsem minci vyndal ven opláchnul a přečistil zubním kartáčkem. Výsledek si můžete prohlédnout. Ještě by to možná chvilku v kofole sneslo(rubová strana), ale výsledný stav podle mne není špatný ;-)

Poslední test jsem provedl s 1 Fenik- 1/4 Krejcar -> 1765 Jeho čištění probíhalo 3x 20min v zahřátém 3% roztoku peroxidu vodíku. Nápad převzat zde z Lovecepokladu.cz Mezi cykly opět čištěno měkým zubním kartáčkem JARem a vodou. Do hrnce s vodou jsem dal skleněnou sklenici s hrubším dnem a do sklenice nalil roztok. Následně jsem roztopil pod kotlem a před bodem varu vody vypnul nechal chvíli schladnout a vše opakoval asi 8x Ještě 4 cylky by to asi sneslo, nicméně pro demonstraci stačí :-D

Ještě jsem zkoušel 10% roztok kyseliny citronové, ale nemám zdokumentováno. Každopádně nedoporučuju, teda alespoň ne v 10% můžete zkusit méně co to udělá. Tento postup čistí až na měď a dokonce i s mědí ;-)

Co říci závěrem, snad jen to, že mincí na pokusy máte jistojistě všichni dost, jen je potřeba se toho nebát. Na těch měděných mrtvolách co většinou vykopeme není co zkazit. Takže si určitě každý najde svou cestu, která mu bude co nejvíce vyhovovat. Každopádně pokud se Vám naskytne hezký a zajímavý nález,  pak bych doporučil pouze vodu, mýdlo či JAR a měký kartáček a až to po několika hodinách nepude, pak teprve zvažovat invazivnější postupy pomocí chemikálií.

Hodně štěstí na lovu.

Riors

Použitá literatura: Jan Bukvic, Jan Zikmund - Čištění a konzervace mincí a medailí