Dohledávka hliníkového depotu

Kategorie: Poklady

Jednoho dne ke mně přišel kamarád, který si pořídil detektor a při té příležitosti si dal přezdívku Bratercius. Když jsem se ho zeptal proč tak divně, odpověděl mi, že to souvisí s jeho budoucími nálezy. Ukázal mi svůj první nález - desetník z roku 1953 a hned nadšeně vyprávěl, jak tam našel ještě torzo peněženky a rypák z prasátka. Celý depot prý nevyzvednul jen proto, aby při tom nebyl zahlédnut případným kolemjdoucím. Hliníkový poklad je prý nejlépe vyzvednout v noci a ve dvou. Náš večerní program byl tak rázem jasný.

Depot minci

Když jsem večer v domluvenou hodinu zazvonil u kamarádova domu, otevřela mi postava jako vystřižená z filmu Predátor. Ve dveřích se zjevil Bratercius v nových maskáčích a tváře měl potřené krémem na boty. Jeho nohavice byly proklatě nízko, takže zcela zakrývaly jeho obuv. Vysvětloval to tím, že počítá, že ještě poroste. Jeho žena, která se netvářila zrovna dvakrát nadšeně však  tvrdila, že v obchodě menší neměli a on se odmítal vrátit domů s prázdnou.

Čtenáře bude jistě zajímat naše výbava. Jsme vlastníky detektorů Garrett Euro Ace 350 a Nexus Standard MK II, na kopání jsme si pořídili skládací polní lopatky, které mají po straně čepele vroubky pro řezání kořenů, ostře nabroušené pilníkem na řetěz motorové pily a na svícení čelovky s přepínatelnými tlumenými a dálkovými světly pro případ, že se budeme pohybovat v blízkosti silnice a v protisměru bude projíždět auto. Dohledávací detektor nevlastníme, protože je podle kamarádových slov pro amatéry, takže nic pro nás. Nakonec jsme přibalili petku slivovice pro zahřátí. Přiznávám, že je to barbarství, ale se sklem se nám nechtělo tahat.

Hned jak jsme se vydali na cestu, navrhl jsem, abychom zapli čelovky, ale Bratercius namítl, že stejně svítí pouliční osvětlení, takže je to zbytečné. Když po pár krocích osvětlení zhaslo, zamítl návrh s tím, že k místu nálezu by trefil i se zavázanýma očima. Když jsme po pár nepříjemnostech, které budu zmiňovat později, dorazili na místo, Bratercius znalecky na chvíli blikl tlumeným světlem před sebe a pochvaloval si velmi rovný terén a také skutečnost, že ještě není zaseto. Nebylo na co čekat. Vytáhli jsme detektory a začali jsme prohledávat lokalitu. Bratercius opět odmítl svítit, neboť místo nám prý ohlásí detektor zvukovým znamením a rozsvítíme, až provedeme první výkop. Detektor se rozezněl velmi brzy a nadšený kamarád přiznal, že nečekal, že to najdeme tak brzy. Započali jsme s kopáním. Bohužel půda byla velmi tvrdá a když jsme vykopali jámu asi metr širokou, o hloubce se nedalo mluvit, rozsvítili jsme čelovky napřed tlumenými a pak dálkovými světly. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že se nacházíme na tenisovém kurtu, konkrétně na antuce. Nejsme žádní vandalové, proto jsme umělohmotný pásek, který představoval základní čáru vrátili přibližně na své místo a jámu zapravili tak, aby ani po dešti si tenista nevyvrtnul kotník. Neutrpěl pouze kurt, já jsem ohnul lopatku a Bratercius si ztupil vroubky. Dalo nám to práci, než jsme našli díru v pletivu, kterou jsme se nepochopitelnou náhodou na kurt dostali. Začal jsem přemýšlet o našem  fatálním selhání a přitom jsem si vzpomněl, že kamarád je těžký sklerotik, který si večer nepamatuje, co měl na oběd. Když jsme v tu noc už byli vzdáleni asi 1km od jeho domu, zjistili jsme, že si doma zapomněl detektor a na nohou měl pantofle. Když jsme se vraceli pro detektor, říkal, že cestou měl takový pocit, jak kdyby mu teklo do kanad.

Jen jsme opustili tenisový kurt, Bratercius už měl hned jasno, kde se náš cíl nachází. Bude to prý pole hned vedle lesa a není prý potřeba ani svítit, protože les pozná i po tmě z dálky. Tentokrát měl pravdu. I já jsem poznal, že se nacházíme v těsné blízkosti lesa. Kamarád si ještě popotáhl nohavice, protože mu přece jenom trochu překážely. Vytáhli jsme své renomované detektory a začali s hledáním. Zanedlouho se ozval podivný zvuk z lesa. "To je kolouch", pronesl tiše kamarád, "toho se bát nemusíme". Hluk se ale začal stupňovat a v naší blízkosti se objevila první zvěř. Divoká prasata chrochtala, srnky nervózně štěkaly a s nebe na nás začalo nalétávat káně, ikdyž Bratercius tvrdil, že se jedná o orla skalního. Chtěli jsme se dát na ústup, ale nebylo kam, byli jsme obklíčeni. Nejvíce neodbytné bylo káně a my jsme brzy zjistili proč. Když jsem rozsvítil čelovku v domnění, že ho světlem zaženu, zamířil jsem také na kamarádovy nohy. Tentokrát měl na sobě papuče, které velmi věrně představovaly šedé myši. Byl to předloňský dárek manželce k narozeninám. Doma si totiž nejprve nasadil tuto obuv a pak teprve brýle s osmi dioptriemi. Ještě jsem mu chtěl navrhnout, ať papuče odhodí, když vtom se ozvala střelba z nedalekého posedu. Zvěř se vmžiku rozprchla a my jsme nabyli přesvědčení, že jsme zachráněni. O našem omylu nás přesvědčila skutečnost, že střelba neustávala a kulky létaly nebezpečně blízko nás. Odhodili jsme detektory a jako ve scéně ze seriálu Profesionálové jsme hbitě skočili za blízký krmelec. Kamarád byl tak zděšen a zmaten, že za krmelcem špitl: "Tři sedm, jsi v pořádku?" Když jsem ho ubezpečil, že ano a střelba poněkud ustala, odhodlal se k diplomatickému kroku, t.j. hlasitě zařval směrem k posedu: "Nestřílej, vole, to jsme my, lidé!" Z posedu se ozvalo: "Neboj, už jsem toho nechal, stejně už nemám náboje." Kamarád ještě chvíli setrval za krmelcem aby se ujistil, že neblafuje a pak jsme se oba vrátili na pole. Střelec slezl z posedu, aby se podíval, co je to tam za exoty.

Když jsme k němu došli blíž, poznali jsme, že se jedná o Jindřicha Zajíčka, kterému ve vsi nikdo neřekne jinak než Mysliveček a znají ho lidé z širokého okolí. Zeptal se nás co tady blbneme. My jsme se mu pochlubili našimi detektory a protože jsme byli tak upřímní, on se nám svěřil, že blafoval a míní v lovu ještě pokračovat. To už Bratercius vytáhl petku slivovice, dal si pořádného hlta a nabídl Myslivečkovi.  Upozornil jsem ho, že je to myslivec na honu a alkohol by neměl pít, protože by mohl někoho zastřelit. Mysliveček však vše uvedl na pravou míru. Nebyl už myslivec, před čtrnácti dny ho vyloučili ze sboru, protože mu při honu naměřili tři promile z 1 metru, aby nezničil přístroj. Marně se snažil přemluvit velitele, aby mohl pokračovat v honu, že prý se bude stejně jen plazit. A tak se dal na opačnou stranu mysliveckého zákona. Bratercius nabídl opět Myslivečkovi flašku s tím, že pokud se jedná o pytláka, tak to je něco jiného. Mysliveček neodmítl, za ten večer dokonce několikrát. Když byla petka prázdná, chtěli jsme v hledání pokračovat, ale střízlivě jsme usoudili, že to asi nepůjde.  Než jsme se rozešli, slíbili jsme si, že on neřekne co jsme tam hledali a na oplátku my nikomu neřekneme, že jsme ho tam viděli. Při našem odchodu Mysliveček prokázal méně soudnosti a několikrát se pokusil na posed vyškrábat. Že se mu to nepovedlo svědčí fakt, že se pod ním v brzkých ranních hodinách probral, když ho olizoval jelen, kterého naučil chodit na slivovici, aby se do něj snáze trefil.

Domů jsme šli podél silnice, čelovky rozsvíceny. Když jsme zahlédli první protijedoucí auto, bez náznaku domluvy, byla v tom snad telepatie, jsme oba najednou přepli na dálkové. Oslňováním řidičů jsme se bavili a cesta nám tak pěkně ubíhala. Kamarádovi to však nestačilo a začal stopovat. Upozornil jsem ho, že se nacházíme necelých 100 metrů od jeho domu, ale on si to nechtěl nechat vysvětlit. Dokonce se mu podařilo jedno auto stopnout, to však jelo na opačnou stranu. Dveře se mu nepodařilo otevřít a tak když se ho řidič skrz stažené okénko zeptal, kde by chtěl svézt, řekl mu: "Jeďte, jak tam budeme, já vám řeknu". Naštestí nestihl nastoupit a já jsem ho odvedl zpátky na cestu. Tak to je zhruba to, co si z naší cesty domů pamatuji. Doma jsem zazvonil, jeho žena otevřela a když viděla v jakém stavu se nachází a co má na nohách, nechtěla ho v první chvíli pustit domů. On se ale nedal a zamířil si to do ložnice. "Snad se přezuješ, ne?", "Vždyť už mám na sobě papuče", namítl Bratercius. Ještě jsem zaslechl část rozhovoru, kde žena kamarádovi vytýkala, že je jak prase. On ji odpověděl: "Byť ráda, že ti nechodím z hospody ožralý". V posteli se mu prý, ještě než usnul, podařilo přepnout na parkovačky, takže mu čelovka vydržela na čele svítít až do rána. Já jsem se pak nějak dostal domů a takto neslavně skončila naše výprava za hliníkovým pokladem.

Nakonec jsme poklad přece jenom našli, jak potvrzuje tato fotografie. Nevím však, vzhledem ke kamarádově skleróze, zda jsme ho našli na tom místě, kde Bratercius našel svůj první první desetník. Možná, že se tam někde hliníkový depot ještě stále ukrývá. Místo záměrně neuvádím, aby se tam neshlukovali mincíchtiví hledači. Jenom pro úplnost se vrátím k fotografii. Všechny mince jsou pravé, kromě té vpravo nahoře. Jedná se o dobové falsum. V tomto případě byl hliník nahrazen stříbrem.

Pěkný hliníkový rok 2014

Kenneth

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Pěkně jsem si početl,ale když kopu tenisovej kurt,to přece musím poznat i po tmě, nééé ;-) :-D

8-)

nélepší hláška-- 3promile z 1metru :-D :-D,paráda ;-)

Dobrý depůtek... ;-) ;-).

No jo, jeleny naučený na slívku u nás máme taky :-D :-D

Napřed jsem si myslel že jde o legraci ,jenže jsem si to přečetl znovu a znovu a pak jsem si uvědomil jak to celé do sebe zapadá a jak je vše reálné.No já jen doufám že kurt je v pořádku .Depot je luxusní nezapomenout ohlásit v místním muzeu nález a odevzdat .A pak mě vrtá ještě hlavou ta falešná mince -jenže tomu nerozumím tak proč ne bude to falzum zřejmě z polska..

Moc pěkný,pobavilo Mě to :-) :-D

;-) krásná odreagovacka :-)

Moc moc pekne. Prijemne som sa zabavil.

prodej detektor a kup si tužku, psací stroj a kupu papíru. A pokračuj v povídkách. Gratuluji. Šimek by si Tě určitě vzal za parťáka. 8-)

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru