Kam se podělo české zlato na konci druhé světové války? Část 5

Nejdříve bychom měli vyhodnotit důkazy Hitlerovy sebevraždy. Pokud jsou opravdu neprůstřelné, jakákoli další analýza je naprosto k ničemu. Pokud důkazy sebevraždy nejsou přesvědčivé, tak to stojí za analýzu.

Fragment lebky a čelisti, které se připisují Hitlerovi, je dnes v Moskvě. Poměrně nedávno (v roce 2018) k němu získal přístup francouzský specialista Philippe Charlier, který potvrdil, že se přesně shodují s Hitlerovou zubní kartou a také potvrdil stopy po kyanidu a fakt, že zemřelý byl vegetarián. Konspiracím odzvonilo. Hitler zemřel v bunkru, ukázal test jeho zubů - iDNES.cz

Stačí to jako nezvratný důkaz? Pokud by se jednalo o kteréhokoli „normálního“ člověka, tak jistě. V dnešní době občan civilizovaného státu obvykle zajde jednou za půl roku až za rok k zubaři, ten mu prohlédne chrup, spraví kazy a nález zanese do zubní karty ve své kartotéce. Pokud se stane něco nepředvídatelného, třeba autohavárie, při které shoří tělo do nerozpoznatelna, tak dle těchto záznamů lze bezpečně mrtvolu identifikovat.

Problém je v tom, že Hitler je ve zcela odlišné situaci. Pokud by chtěl uprchnout, tak musel za sebou zanechat věrohodného mrtvého dvojníka. Jistěže dvojníky měl, dost dobré na to, aby stáli na tribuně sto metrů od jásajících davů (kdyby po něm někdo vystřelil). Ale fyzické tělo, které by (živé či mrtvé) odolalo forenzním metodám identifikace spojeneckých lékařů či patologů a obelhalo je, to je v podstatě nemožné. Jediný způsob je, že by z něj v podstatě zbyly jenom ty zuby. Bylo možno to podvrhnout? Jistě, a ještě k tomu snadno. Hitlerův zubař i jeho asistentka byli v bunkru s ním a pro zubaře nebylo nic snadnějšího vzít svůj vlastní formulář a vyplnit tak chrup někoho jiného. Podrobněji rozebereme dále. Jinými slovy veškeré důkazy o Hitlerově smrti jsou naprosto bezcenné.

Teď se podívejme na teorie o Hitlerově útěku z bunkru a důkazy, že žil v Jižní Americe.

Existuje spousta pozorování Hitlera, například zde: Mohl Hitler opravdu dožít v Argentině? - (ceskezpravy.eu) nebo zde: Spisy FBI dokazují, že americká vláda v roce 1984 věděla, že Hitler stále žije | AC24.cz

Jaká je průkazná hodnota takovýchto pozorování? Obávám se, že malá. Existují tisíce svědectví, kde zahlédli Martina Bormana a nakonec se prokázalo, že zahynul již 1.5.1945 v Berlíně. Nebyl to Skorzeny se dvěma metry výšky a zjizvenou tváří. Takovéto pozorování by byly zcela jistě i kdyby Hitler opravdu spáchal sebevraždu.

Takže si položme otázku, zda Hitler CHTĚL uprchnout. Jakou osobností vlastně Hitler byl? Byl to odvážný a statečný kapitán, který raději půjde se svou lodí ke dnu, než by nastoupil do záchranného člunu? Nebo se jednalo o člověka, který byl přesvědčen o své genialitě a o porážce pouze kvůli tomu, že jej národ a vojáci zradili? A že by bylo lepší začít znova a lépe? Možná byl přesvědčen, že – pokud on přežije – tak dojde k válce mezi spojenci a sověty a spojenci jej rádi přivítají, když pod jejich prapory on jako Vůdce přivede obnovený wehrmacht?

Je velice dobře možné, že pravda je to druhé. Že se chtěl zachránit i s Evou Braunovou, na nějakou dobu se ukrýt a pak slavit vítězný comeback. Jako většina diktátorů obklopených pochlebovači byl odtržen od reality a myslel si, že spojenci začnou válku proti Stalinovi, budou k tomu potřebovat zkušené důstojníky Wehrmachtu a SS a ti zase budou potřebovat svého vůdce. Nepochopil, že budí takovou nenávist mezi obyvatelstvem, že spolupráce s ním je zhola nemožná. Proto je docela dobře možné, že se rozhodl většinu svých nejbližších spolupracovníků hodit přes palubu a sám se zachránit.

Zorganizovat něco takového by ale v žádném případě nebylo jednoduché.

Běžný důstojník SS se mohl převléknout do civilu, nebo za prostého vojína a doufat, že jej nikdo nepozná. U vysokých představitelů to ale tak nefunguje. Zkusil to gaulautier Východního Pruska Erch Koch, byl poznán a popraven. Zkusil to Himmler, byl poznán a rozkousl ampuli s kyanidem. Kromě toho Hitler neměl žádné soukromí, neustále kolem něj bylo mnoho lidí. On prostě nemohl vzít Evu Braunovou za ruku a jít na romantickou procházku po Berlíně a tam se ztratit a pokoušet se Rusům namluvit, že je hokynář s manželkou. Okamžitě by byl poznán. Kromě toho lidé v jeho nejbližším okolí, kteří cítili, že budou rovněž odsouzeni k smrti, by jej ani na okamžik nekryli. Kdyby se vědělo, že uprchl, byl by tajnými službami nalezen kdekoli na světě by se ukrýval. Jediná možnost, kterou měl bylo, přesvědčit všechny o své smrti (a podvrhnout příslušné důkazy) a uprchnout. Toto nemohl zvládnout sám, na to potřeboval pomoc několika lidí, kteří by měli šanci rovněž přežít. Pokud by na toto pomýšlel, tak patrně jediný člověk, který by takovou operaci dokázal zorganizovat a provést by byl Skorzeny.

Jak by se to dalo provést technicky? Snažil jsem se projít všemožné podklady, kterých se dnes vyrojilo jako hub po dešti. Přiznám se, byl jsem znechucen. Taková sbírka blbostí se hned tak nenajde. V jednom televizním pořadu vyšli s předpokladem, že Hitler uprchl z bunkru, plazil se i s Evou za pomoci dvou esesáků nějakým odpadním kanálem až na Berlínské letiště Tempelhof. Autor této slátaniny se ani nenamáhal si ověřit, že letiště Tempelhof bylo obsazeno Rudou armádou již 28-29.4.1945, takže asi těžko z něj mohl Hitler odletět někdy v noci z 30 dubna na 1. května.

Jiný, poměrně nedávný mnohodílný seriál deklaroval příběh Hitlerova útěku z Berlína. Průvodci byli bývalí vyšetřovatelé a analytici CIA a FBI. Těšil jsem se, že něco uvidím. I když ten seriál měl tuším 5 nebo 8 hodinových dílů, nepřinesl ani jedinou použitelnou informaci. Vyšetřovatelé jeli k Goebbelsově  Karin Hall a lezli tam do sklepa, procházeli ruinami nacistické nemocnice, podívali se na hranice mezi Rakouskem a Itálií, kudy prchali po skončení války esesáci, byli v Jižní Americe u ruin nějakých baráků, aniž by vysvětlili, co může mít společného s Hitlerem. Při to všem moudře pokyvovali hlavami. Naprostý přehled ničeho. Jestli ta parta pitomců byli fakt ex-vyšetřovatelé FBI a CIA tak Americe pomoz pánbů.

V podstatě jediný kompetentní zdroj a analýza možného útěku Hitlera z bunkru nepochází z žádného oficiálního zdroje, ale od spisovatele fantastických románů Ludvíka Součka Ten to popsal ve svých knihách „Případ Hitlerových zubů“ a „Případ jantarové komnaty“. Je to zpracováno velice dobře (rád bych napsal ve srovnání se vším ostatním, ale v zásadě nic jiného, co by stálo za přečtení a není jenom sbírkou nesmyslů, není). Možná je to tím, že MUDr. Souček byl původním povoláním zubař a toto je hodně o zubech. To ovšem neznamená, že Souček tam nemá chyby, logické lapsusy a že jeho závěry často nejsou chybné – dnes už máme google, kterým lze mnoho prověřit. Každopádně lze jeho úvahy a závěry použít (po důkladném prověření) jako páteř naší analýzy.

Aby se bylo možné orientovat k tomu, co píšeme, je nutno znát oficiální narativ toho, co se odehrávalo v posledních hodinách v Hitlerově bunkru. Takže před čtením pokračování tohoto textu doporučuji (v zájmu srozumitelnosti) přečíst si článek Posledních 24 hodin Adolfa Hitlera minutu po minutě: Sebevraždu spáchal už před 71 lety! | Blesk.cz podrobněji bylo rozebráno v extrastory – článek na konci tohoto textu, link již nefunguje.

Jedno je ale jisté. Pokud se Hitler zabýval myšlenkou na útěk, organizací by byl pověřen Skorzeny, už vzhledem k jeho slavné referenci únosu Mussoliniho. Je zde ještě něco jiného, něco, co se u zločinců nazývá „modus operandi“. Nechat Hitlera obklíčit v bunkru, a nakonec ho nechat v posledním okamžiku uletět, to je jako by se Skorzeny podepsal. To je přesně něco, co by napadlo právě jeho.

Hitlerovi mnohokrát nabízeli útěk z bunkru. Například čerstvý maršál Schörner dostal 21.4.1945 rozkaz probít se z Čech a prolomit obklíčení Berlína, pro který přislíbil učinit maximum.

21. dubna byl do hlavního stanu pozván velitel skupiny armád Mitte Schörner. Hitler mu nařídil, aby se probil se svou skupinou armád na pomoc Berlínu. Schörner rázně odpověděl, že rozkaz führera bude splněn přesně. Zdroj http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Berlinska-operace-z-hlediska-170502.htm

Papírově ten rozkaz nebyl tak úplně mimo, Schörner měl k dispozici mohutnou armádu poměrně nedaleko (viz výše). Ovšem na Ostravsku Rudá armáda mohutnou ofenzivou prolomila ve dnech 20. – 22. dubna hlavní Opavskou obrannou linii, takže to, co mohlo být reálné 21. dubna už 23. dubna bylo nemožné. Schörner poslal Hitlerovi (patrně 23.4.1945) následující dopis:

"Chtěl bych Vás požádat, abyste v této pohřební hodině opustil Berlín a převzal velení z jižního sektoru. Pokud padnete, padne i Německo. Miliony Němců čekají na příležitost znovu vybudovat Německo společně s Vámi,"

Hitler odpověděl 24.4.1945 takto (dokument byl dražen v roce 2019):

"Zůstávám v Berlíně, abych se tak v počestném stylu zúčastnil rozhodující bitvy o Německo a abych byl dobrým příkladem pro všechny, kteří také zůstali. Věřím, že jedině takto odvedu pro Německo tu nejlepší službu. Zbytek vás musí vynaložit veškeré úsilí, abychom boj o Berlín vyhráli. Rozhodně pomůže, pokud co nejdříve postoupíte na sever,"

Což má logiku, přesun do Alp by odložil jeho zajetí nebo smrt maximálně o několik dnů.

Jeho osobní pilot Hans Baur nabídl dne 29.4.1945 Hitlerovi, že vezme jeden ze dvou existujících prototypů letadla Ju 390 (vylepšený Ju 290 s doletem až 9700 km) a odveze jej do některého neutrálního státu. Hitler opět odmítl.

Baur pleaded with Hitler to leave Berlin. The men volunteered to fly Hitler out of Germany in a Ju 390 and to safety. Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Hans_Baur

Což má opět logiku, žádný neutrální stát by neustál azyl pro Hitlera proti žádosti o vydání od USA, Sovětského svazu a Anglie.

Důkazy o Hitlerově sebevraždě

Právě nedávno opět vyšel článek, který tvrdí, že po prozkoumání pozůstatků čelisti Adolfa Hitlera francouzskými vědci v Moskvě se definitivně prokázalo, že čelist patří Adolfu Hitlerovi a že je tedy zcela určitě mrtev. Výzkumníci dokonce prokázali, že čelist patřila vegetariánovi.

https://www.wbur.org/npr/612932451/french-researchers-hitler-really-did-die-in-the-bunker-in-1945

Stručný popis Hitlerovi sebevraždy. Podrobně bylo popsáno mnohokrát, například zde (link již bohužel nefunguje, text na konci tohoto článku):

https://www.extrastory.cz/poslednich-7-hodin-adolfa-hitlera.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

30.4.1945 15:15 Marta Goebbelsová prosí Hitlera, aby odjel do Alpské pevnosti, Hitler ji vyhodil.

15:30 – ze zavřené místnosti se ozve výstřel. Borman a Linge (Hitlerův komorník) čekají 10 minut, poté vejdou dovnitř. Nahlédne tam otevřenými dveřmi i radista Misch, potom Hitlerův pobočník Otto Günsche za nimi zavřel dveře.

Hitlera a Evu Braunovou vynášejí zabalené v koberci (dle jiné verze se zakrytými hlavami) na dvůr kancléřství. Evu Braunovou vynáší ke schodům Bormann, tam její tělo přebírá Hitlerův řidič Erich Kempka (údajně ji Bormann nesl jako pytel brambor), vynesl ji schodištěm nahoru a tam tělo převzal Otto Günsche. (https://en.wikipedia.org/wiki/Erich_Kempka) Tam je polévají benzínem (Kempka opatřil cca 180 - 200 litrů) a spalují.

18:00 Z bunkru do zahrady jde důstojník SS Ewald Lindloff s rýčem, Zjišťuje, že těla Hitlera a Braunové jsou nejen spálena, ale i roztrhána dělostřeleckými granáty. Pohřbívá je do jednoho kráteru po granátu.

O týden později najdou ostatky ruští vojáci. Od nich je získali agenti ruské rozvědky.

Identifikaci zubů jako Hitlerových provedl jeho osobní zubař Hugo Blaschke a jeho asistentka Kaethe Heusermannová, našla se i Hitlerova zubní karta.

Zdánlivě úplně jasné forenzní důkazy.

Možnost podvržení důkazů

Pokud by Hitler chtěl uniknout, musel přesvědčit jak spojence, tak Sověty, ale i nejvyšší funkcionáře nacistického Německa, že jsou věrohodné důkazy, že zemřel. Pokud by se našlo tělo, tak by se dalo identifikovat zcela bezpečně. Pokud se najdou spálené zbytky, tak forenzní analýza vychází z analýzy kosterních pozůstatků (věk, výška, celková postava) ale především zubů. Bez podvržených zubů by ani nemělo smysl utíkat.

Pokud to organizovali Otto Skorzeny a Heinrich Müller (šéf gestapa Heinrich Müller (gestapo) – Wikipedie (wikipedia.org), tak to mohlo proběhnout následujícím způsobem:

Potřebovali dvojníky Adolfa Hitlera a Evy Braunové. Nemuseli to být dobrovolníci, stejně je případní svědci uvidí jenom zdálky a mrtvé. Heinrich Müller jako šéf gestapa měl přístup k tisícům vězňů, vhodné typy mohl selektovat docela snadno.

Dále potřebovali muže věkem a lebkou alespoň přibližně odpovídající Hitlerovi se spravovanými zuby a zlatými můstky. O tom, že Hitler má plná ústa protéz věděl zřejmě kde-kdo, ale detaily znal asi jenom Blaschke.

Navštívili Blaschkeho a jeho asistentku Heusermannovou a dali jim nabídku, která se neodmítá. Buď tu čelist potvrdí jako svou práci, nebo je někdo z tisíců členů gestapa a SS po válce najde.

Přepsat zubní kartu na skutečnost, kterou měl v puse ten ubohý vězeň byla maličkost. A že současná forenzní analýza potvrdila, že byl vegetarián? No, gestapo živilo své vězně bifteky poměrně zřídka. Je zde ještě jedna zvláštní věc. Protéza byla velmi drahá ze zlata, ale forenzní analýza mluvila o velmi zanedbaném chrupu. Toto opravdu skoro vypadá tak, že někdo, kdo o svůj chrup pečoval (zlaté protézy) se dostal do vězení gestapa, kde v posledních letech rozhodně neměl možnost o svůj chrup příliš pečovat. Že by Hitlerův osobní zubař Hugo Blachke nechal Hitlerův chrup ve stavu, že by jej po smrti charakterizovali slovy „velmi zanedbaný“ by opravdu bylo divné a to tak, že dost.

Aby toto mohlo fungovat, tak byla nutná úzká spolupráce s Blaschkem a Heusermannovou. Jejich úkolem by bylo vypovídat a potvrdit pravost čelisti a zubů. Bylo jasné, že je budou vyslýchat specialisté – experti na výslechy jak sovětské, tak americké tajné služby. Měli rozchozené psychologické metody, kterými obvykle z amatérů pravdu dostali. Proto agenti určeni pro vysazení za nepřátelskou linií procházeli speciálním výcvikem, jak se chovat v případě zajetí a výslechu. Pokud měli Blaschke a Hausermanová odolat takovému výslechu, museli projít krátkým a intenzivním školením. Kdo by byl na takovéto školení vhodnější, než experti na výslechy gestapa? Nakonec šéf gestapa Heinrich Müller to mohl zařídit přímo v bunkru nebo v budově kancléřství.

Prošel jsem si životopisy Blaschkeho a Heusermannové na wikipedii. Zajímavé a, podle mě, důležité je, že oba dva byli mezi několika vybranými lidmi (především generály), kteří byli v dubnu 1945 v Hitlerově bunkru. Že by Hitler měl takovou péči o svůj chrup, že by ve svém nejbližším okolí musel mít nejenom svého osobního zubaře, ale i jeho asistentku? Tomu ovšem nenasvědčuje závěry forenzních specialistů, kteří označují Hitlerův chrup za „velmi zanedbaný“.  Blashke odletěl 20.4.1945 do Salzburgu (aby byl zajat Američany a mohl vypovídat u nich a potvrdil Hitlerovu smrt směrem ke spojencům?):

In 1945 as the end of Nazi Germany drew near, Blaschke accompanied Hitler to the Reich Chancellery in Berlin and later the Führerbunker. As the Red Army was closing in on Berlin, on 20 April, Hitler ordered Blaschke, Albert Bormann, Admiral Karl-Jesko von Puttkamer, Dr. Theodor Morell, secretaries Johanna Wolf, Christa Schroeder, and other staff to leave Berlin by aircraft for the Obersalzberg. The group flew out of Berlin on different flights by aircraft of the Fliegerstaffel des Führers over the following three days. Blaschke's longtime dental assistant Käthe Heusermann had been offered a chance to fly out of Berlin with the others, but declined and stayed behind with Hitler until his death. Heusermann left on 1 May in one of the break-out groups and made her way back to her apartment by the morning of the following day.

https://en.wikipedia.org/wiki/Hugo_Blaschke

Heusermannová byla v bunkru až do 1.5.1945, kdy spolu s Hitlerovým řidičem Kempkem, Bormannem a dalšími prominenty unikali z Bunkru. Hitlerův druhý pilot Beetz byl při tom smrtelně zraněn a Heusermannová jej zůstala ošetřovat.

Skoro se vnucuje myšlenka, že ještě zkontrolovala zuby na spálené mrtvole, aby je byla později schopna bezpečně identifikovat.

Ještě jedna věc je zvláštní. Podle všech svědectví Hitler spáchal sebevraždu pistolí. Na oné čelisti, kterou zkoumali Francouzi jsou modré flíčky, které prokazují otravu kyanidem. Otrava kyanidem zabíjí téměř okamžitě. Někteří autoři předpokládají, že s pistolí u spánku rozkousl ampuli a zároveň se ve smrtelné křeči střelil do hlavy. To mi přijde přinejmenším jako trochu zvláštní vysvětlení. Nehledě na tu druhou pistoli.

Jak to mohlo probíhat v bunkru (analýza na základě dosažitelných faktů)

Vězně se zlatými zuby někde stranou nenápadně zabili, nejspíš kyanidem, jehož stopy jsou dodnes na čelisti.

Dvojníky Adolfa Hitlera a Evy Braunové odvedli do místnosti, kde potom „Hitlera a Braunová spáchali sebevraždu“. Všechny podklady se shodují na tom, že z této místnosti byl přímý východ z bunkru ven do zahrady kancléřství.

Dvojníky oblékli do šatů Hitlera a Braunové, pak je zabili a naaranžovali. Na to jim 10 minut od výstřelu (16:30) do otevření dveří (16:40) bohatě stačilo. Ono ten průhled otevřenými dveřmi vypadá jako špatné ochotnické představení. Také mu omylem podhodili dvě pistole místo jedné. Vysvětlení typu „On si to tak vzal - kdyby selhal kyanid tak se střelí do hlavy a kdyby i ta pistole selhala tak si vzal ještě jednu náhradní“ mi přijde dost přitažené za vlasy.

Hitler s Braunovou v doprovodu dvou členů SS (od Skorzenyho) anebo dvou gestapáků (od Müllera) odcházejí do předem připraveného úkrytu a čekají na noční let.

Hitlerova dvojníka někde odhodí, mrtvých civilistů se všude válela spousta. (Mrtvola muže neobyčejně podobného Hitlerovi byla skutečně u vchodu do Říšského kancléřství nalezena, podoba byla taková, že se ruští vojáci několik hodin domnívali, že nalezli Hitlera. Zdroj včetně filmových záběrů na mrtvolu dvojníka: 100 dní do konce kapitulace – Countdown to surrender The Last 100 Days - a film by Michael Kloft production Spiegel TV GmbH, comissioned by zdf info - díl 3  minuta 55 - 56)

Mrtvolu se správnými zuby a dvojnici Evy Braunové spálí a pro jistotu ještě rozmetají výbušninou – nic jednoduššího než to svést na náhodný ruský dělostřelecký granát. V tomto okamžiku už je ke zkoumání jenom čelist a nějaké úlomky lebky. Pro forenzní analýzu dost.

Transport Berlín - Alpy

Uniknout z obklíčeného Berlína by bylo možné vzduchem, anebo pozemní cestou. Pro pozemní cestu nebyl Hitler dostatečně fyzicky zdatný, zbýval tedy vzduch. Bylo to v noci z 30.4 na 1.5. 1945 možné?

Určitě, ale bylo to spojeno s velkým rizikem sestřelení ruským protiletadlovým dělostřelectvem při startu. Víme, že Hitler dne 24.4.1945 povolal do Bunkru Fieseler-Storcha se dvěma skvělými letci – generálem von Greimem a Hannou Reitschovou. Při přistání 26.4.1945 (https://en.wikipedia.org/wiki/Hans_Baur) byl von Greim zraněn a Fieseler-Storch poškozen. Von Greim byl jmenován maršálem a vrchním velitelem letectva. Greim s Reischovou odletěli 28.4.1945, ruští vojáci po nich stříleli, protože se domnívali, že utíká Hitler. (Vzpomeňte, že dne 28.4.1945 v Rosenheimu čekal Skorzeny se zástupcem velitele gestapa na přílet „šéfa“ v jeho Fieseler-Storchu – to sedí s přesností na hodiny! Akorát Skorzeny nemohl vědět, že Storch bude poškozen a nahrazen vhodnějším JU88)

Dále je známo, že dne 29.4. 1945 opustili bunkr 4 kurýři s úkolem doručit poslední Hitlerovi rozkazy a jeho poslední vůli. Probili se centrem Berlína až k řece, kde zažádali o vyzvednutí létající člunem. Člun je skutečně našel, přistál, ale kurýři převrátili člun a kvůli silné palbě pilot odletěl, aniž by je vyzvedl. Každopádně přílet do Berlína, přistání a odlet byly i při plné palbě ruských děl na konci dubna možné.

Zdroj: https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/hitlerova-zavet-se-nasla-v-podsivce-v-kufru-a-v-lahvi-40032216

Navíc bylo s Rusy dohodnuto přerušení palby.

Souček píše ve své knize Jantarová komnata následující:

„16 hodin: Hitler, Bormann, Eva Braunova a Beetz se sešli v Tiergartenu u natankovaného JU 52. Beetz však odmítl startovat, bál se o Hitlerův život. Rusové totiž zesílili palbu, granáty jen pršely. Bylo úplně vyloučené pokoušet se o start. Jakmile by letadlo vyrolovalo z prostoru chráněného hradbou pytlů s pískem, bylo by zasaženo. Situaci vyřešil Bormann. Prostřednictvím Goebbelse odeslal ke generálu Čujkovovi parlamentáře, generála Krebse. Podle předběžných jednání měla být zastavena palba v celém úseku, kudy Krebs projde linií fronty. Tím se jaksi mimochodem vnáší světlo do záhady, která dodnes vrtá hlavou maršálu Čujkovovi i mnoha historikům. Proč totiž hrdlořez Goebbels, který do poslední chvíle pokračoval v řízení naprosto nesmyslného boje a za několik hodin poté chladnokrevně zabil svých šest dětí i sebe, proč jen poslal vyjednávače k sovětskému velení? Vyjednávače bezradného, bez konkrétních úkolů a bez plných mocí, který se spoléhal jen na pochybnou senzaci, kterou způsobí oznámením Hitlerovy smrti? Důvod je zřejmý. Hitler potřeboval, aby kolem Tiergartenu na nějakou chvíli umlkla děla a minomety. To se mu podařilo. JU 52 kolem půlnoci startovalo. Hluk motorů přehlušila palba v ostatních úsecích. A před zraky sovětské protivzdušné obrany skryla letadlo mocná oblaka prachu a kouře nad celým Berlínem.“

Pokud vyměníme Beetze (který prokazatelně zahynul den později v Berlíně) za bezejmenného pilota, kterého poslal von Greim s Junkersem a JU52 nahradíme JU88, tak to přesně takto mohlo proběhnout.

Odbočka k věrohodnosti zdrojů:

Při práci jsem často narážel na otázku, zda mohu věřit tomu, co zdroj uvádí. Největší problém mám s Ludvíkem Součkem. O tomto pánovi je známo, že shromáždil ohromné množství podkladů ke svým knihám. Bohužel s těmito podklady pracoval značně nekriticky a zdroje těchto podkladů bývají nevěrohodné. Při minimu jiných zdrojů k dispozici vyloučit jeho tvrzení by byl přílišný luxus. Snažil jsem se proto s těmito informacemi pracovat s maximální opatrností a všude, kde to bylo možné, ověřovat je z jiných zdrojů.

Uvedu příklad:

Německý letec, kapitán Gerstenkorn, startoval v noci 21. dubna 1945 s JU 290 ze španělského letiště Barajas. Byla to poslední cesta na této lince ve směru Madrid—Berlín. V téže době dokončili plukovník Siegfried Knemeyer a další německé stíhací eso, plukovník Werner Baumbach (roztomilé krycí jméno Vinnetou), na berlínském tempelhofském letišti plány útěku nacistických prominentů.

V Tempelhofu soustředěny nejlepší stroje tajné perutě 200, zkušení piloti Lufthansy, obeznámení se zámořskými trasami a letišti, nejlepší střelci, mechanici, radisté. Několik tuctů dálkových letadel s přídavnými nádržemi, zásoby potravin na šest měsíců, léky, dokonce i lovecké pušky a rybářské náčiní (!). Rozdány mapy letových tras do Španělska, Jižní Ameriky a dokonce na ostrůvky v Pacifiku. (Grónsko? Ani zmínka!)

Řídil osobně ministr Speer — komandoval Knea a Vinnetoua. …

… Výňatek z knihy, Karl-Heinz Eyermann: Der grosse Bluff, Berlín, 1962, str. 303: „Odborníci vzdušné špionáže zmizeli… O Rowehlovi a Knemeyerovi není ani stopy.

Vypadá to, jako by je pohltila země. Kue zmizel, kde je asi Vinnetou? O něm se také vůbec nemluví.“

Zdroj: (Ludvík Souček – Tajemství jantarové komnaty)

Skutečnost je následující:

• Peruť 200 existovala a doopravdy měla letadla, která Souček popisuje.
• Werner Baumbach jí doopravdy velel, Siegfried Knemeyer byl ve stavu a dokonce doopravdy na počátku roku 1945 u nich byl Speer.

V průběhu měsíce února jsme ještě jednou viděl Himmlera spolu s plukovníkem Baumbachem, velitelem mně přidělené Kampfgeschwader 200, a s ministrem zbrojení Albertem Speerem Zdroj: P.W.Stahl

• Scéna na Tempelhofu vznikla jenom ve fantazii pana Eyermanna. Všichni výše jmenovaní pánové byli na Wikipedii dohledáni, včetně toho, kde byli zajati a jak dlouho pobyli v internačních táborech, co dělali po propuštění (mimochodem Baumbach odletěl do Argentiny, kde pracoval v letectví a zahynul při letecké nehodě).
• Dle tvrzení P.W.Stahla byly po válce dohledána všechna letadla perutě 200 a všechna byla na německém území a padla do zajetí. Otázkou je, s čím to srovnával. Patrně se stavem počátkem května 1945. Stahl byl ovšem velitelem odloučené jednotky a nebyl v centru dění. Takový masivní odlet, jak je popisován výše, by mu samozřejmě neunikl, ale pokud by někdo chtěl v březnu zašít jedno či dvě letadla, tak by to při obrovských ztrátách na misích v březnu a dubnu 1945 bylo docela dobře možné. Zvláště pokud by ten „někdo“ byli velitelé Skorzeny s Baumbachem kryti osobně Hitlerem.

Teď zkusme pokračovat v kritické analýze Součkových tvrzení, trochu delší výňatek z knihy:

24. dubna: Do bunkru je narychlo povolán generál letectva a osobní Hitlerův důvěrník von Greim. Na přímý rozkaz přiletí v témže letadle fanatická nacistka Hanna Reitschová, která bojovala jako stíhací pilot. První vyzkoušela pilotáž rakety V-l s lidskou posádkou jako přípravu ke zřízení letky sebevrahů po japonském vzoru. Málem při tom zahynula, ale v dubnu 1945 byla už zase jakžtakž v pořádku. Zranění ji ani trochu z fašismu nevyléčilo. Tak získal Hitler letadlo a dva vynikající piloty. Von Greim byl však nad Berlínem raněn sovětskou protivzdušnou obranou a upadl do bezvědomí. Řízení převzala Reitschová, propletla se nad městem a přímo akrobaticky přistála s malým Fieseler-Storchem na kousku nepoškozené dlažby nedaleko Braniborské brány, pár kroků od Hitlerova bunkru. Za několik hodin navštívil Hitler von Greima, který ovšem pro něho po svém zranění ztratil cenu, a jmenoval ho polním maršálem. Kdyby Hitler povolal generála do berlínského pekla jenom proto, aby mu osobně sdělil to, co mohl telegrafovat — spojení totiž fungovalo —, byl by jedním z největších přeborníků na kanadské žerty v dějinách. Jenže tím Hitler určitě nebyl.

Snad uvažoval i o Hanně Reitschové, ale nakonec se přece jen rozmyslel jinak. Fieseler-Storch byl totiž sovětskými granáty a minami za pár minut zle pocuchán.

26. dubna: Hitler povolává osobním telegramem, jehož formulář byl nalezen, dvě letadla z jednoho z posledních letišť Luftwaffe v Rochlinu.
27. dubna: Obě letadla šťastně pronikla sovětskou palebnou přehradou, unikla stíhačkám a přistála v Tiergartenu, v zoologické zahradě, kde pro ně byla předem narychlo připravena přistávací plocha. Nejdříve přistál třímotorový JU 52, několik hodin po něm rychlé Arado 96.
28. dubna: Stalo se mnoho věcí najednou. Hitler se hned ráno dozvěděl, že nepostradatelný Himmler vyjednává za jeho zády se západními vojsky a nabízí jim kapitulaci. Rozzuřen do nepříčetnosti poslal zraněného maršála von Greima, aby s Aradem a s Hannou Reitschovou jako pilotkou odletěl, zrádce zatkl a potrestal. Sám si vyhradil zastaralý, ale spolehlivý JU 52. Zbývalo ještě vybrat si pilota. Kdyby zmizel jeho osobní pilot Bauer, bylo by to přece jen příliš nápadné. Hitler se jeho služeb moudře vzdal. Věnoval mu obraz Bedřicha II. a nádavkem poněkud nelogicky ampuli se smrtícím jedem. Tak daleko však Bauerova věrnost jeho chlebodárci přece jen nesahala. Byl živý a zdravý zajat sovětskými vojáky, když se marně snažil prchnout z Berlína.

V bunkru byl ovšem ještě druhý, náhradní pilot, standartenfůhrer Beetz. Také po něm se sovětští zpravodajci sháněli. Marně. Byl totiž vybrán, aby Hitlera, Evu Braunovou a pravděpodobně i Bormanna odvezl z Berlína. Hitler se na něho mohl spolehnout přinejmenším stejně jako na Bauera. Byl to zarytý a fanatický nacista.

1. Von Greim s Reitschovou nepřiletěli 24. dubna, ale 26. dubna (ovšem může být rozdíl mezi povolal a přiletěli). Přiletěli letadlem Fieseler Storch (přesně jak píše Souček) z letiště Gatow. (zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_von_Greim ). Letiště Gatow bylo centrálním letištěm letky 200 a byl tam štáb a velení perutě (Stahl). Dle Stahla tehdy bylo možno létat pouze v noci nebo při rozbřesku, ve dne nebi vládly spojenecké stíhačky).

„On 26 April 1945, the improvised landing strip was used by Hanna Reitsch to fly in Colonel-General Robert Ritter von Greim.“ Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Hans_Baur

2. Hanna Reitschová se nezranila při pokusu o řízení V-1 (i když se na tom projektu podílela) ale při technické chybě na podvozku raketové stíhačky, kterou testovala (Stahl)
3. Žádné místo jménem Rochlin jsem na žádné stávající mapě (google maps, mapy Seznam.cz) nedohledal. Myšlen byl zjevně Rechlin. Takových hloupých překlepů je v Součkovi mnoho. (https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_Ritter_von_Greim )
4. Von Greim s Reitschovou neodletěli 29.4.1945, ale už 28.4.1945 večer

„Robert Ritter von Greim, appointed by Hitler as head of the Luftwaffe after Hermann Göring's dismissal. During the evening of 28 April, Reitsch flew von Greim out on the same road-strip to Plon.“ Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Hans_Baur 

5. Beetz (Georg Betz) nemohl odletět s Hitlerem ani Bormannem, protože byl těžce raněn na Weidendammerském mostě. Byl dán do péče Käthe Heusermannové (mimochodem právě té zubní asistentky, která později identifikovala Hitlerův chrup), ale na svá zranění umírá. Na tomtéž mostě v téže chvíli je těžce zraněn i Martin Bormann a kouše ampuli s kyanidem. Ostatky Bormanna byly bezpečně identifikovány a při nálezu měl ještě skleněné střepy z ampule v ústech. Zdroje: https://en.wikipedia.org/wiki/Georg_Betz https://en.wikipedia.org/wiki/Martin_Bormann

Na jiném místě Souček píše:

V 7.40 ráno 1.5.1945 dostal Dönitz od Martina Bormanna tento telegram:

Velkoadmirálu Dönitzovi. Vůdcova závět je v platností. Připojím se k Vám co nejdříve. Do té doby Vám doporučuji, abyste se zdržel zveřejnění. Bormann

Téhož dne dostal Dönitz do Flensburgu i druhý, nepodepsaný telegram.

Říšský vedoucí Bormann bude již dnes u Vás, aby Vám osvětlil situaci.

K tomu nemáme žádné nezávislé zdroje, i když na existenci telegramu (bez citace) odkazuje například kniha „Tajné archivy promluvily“

Souček předpokládá, že Hitler s Braunovou a Bormanem odletěli do Flensburgu k Dönitzovi, aby pokračovali ponorkou do Argentiny. To je ale naprostý logický lapsus. Pokud by tomu tak bylo, bylo by zbytečné posílat výše uvedené telegramy, protože Hitler by se objevil u Dönitze s Bormannem osobně. Také doprava ponorkou je hodně pochybná, ponorka má osádku desítky mužů a že by všichni zbytek života o svých pasažérech mlčeli se nedá očekávat. Logiku to ovšem má, pokud předpokládáme, že Hitler odletěl jinam než do Flensburgu (například do Alp za Skorzenym) a do Flensburgu za Dönitzem poslal Bormana aby jej informoval, případně například poslal ponorku či ponorky s materiálem a nižšími důstojníky.

Pokračování v úvahách o možnosti útěku Hitlera vzduchem z Berlína:

Hitler měl k dispozici celou letku různých letadel, od maličkého „čápa“ Fieseler Storcha až po mohutný speciál Ju 29 pro 50 lidí s přetlakovou kabinou. Zdá se, že pro útěk bylo původně doopravdy uvažováno s malým Fieseler Storchem. To je letadlo pro 2 – 3 osoby, což by stačilo pro pilota, Hitlera a Evu Braunovou. Tímto typem letadla odletěl mohutný chlap Skorzeny vážící 110 kilogramů i s Mussolinim (který rovněž nebyl žádný drobeček) a s pilotem z Gran Sasso. Dokázal startovat i přistát z minimální přistávací dráhy. Toto je přesně ten typ letadla, který by asi napadl jako první polovičního amatéra Skorzenyho. Jenomže je to letadlo pomalé (175 km/h ve výšce 300m) a s krátkým doletem (380 km). https://cs.wikipedia.org/wiki/Fieseler_Fi_156

V takovém letadle by únik byl obrovské riziko. Letí nízko a pomalu, takže by mohl být snadno zpozorován ze země a byl by kořistí prvního stíhače, kterého by pozemní nebo radarová hlídka přivolali. Také dolet je nedostatečný, vzdálenost mezi Berlínem a Rosenheimem, kde čekal na šéfa Skorzeny, byla více než 600 km vzdušnou čarou. Což by znamenalo minimálně jedno noční tankování na zemi spojené se všemi riziky z toho vyplývajícími. Telegram povolávající dvě letadla je tedy logický krok a časově zcela perfektně zapadá do předpokládaného děje. 26.4. zřejmě velmi brzy ráno přistává Greim s Reitschovou a hned ten den povolává telegram dvě letadla.

Von Greim je ovšem letecký profesionál a jako velitel 6. letecké armády má k dispozici všechna letadla, které ve třetí říši zbyly.

Lze souhlasit se Součkem, že dvoumístné Arado 96 by byla volba Greima. Druhé letadlo je ale problém. Když se řekne Junkers, každý si vybaví trojmotorový Ju-52. To je přímo symbol značky. Jenomže je to také snad nejméně vhodné letadlo pro únik z obklíčeného města. Je zastaralé, obrovské (uveze 18 vojáků) a pomalé (maximální rychlost 265 km/h, cestovní rychlost 211 km/h).

Pokud by von Greim měl úplně volnou ruku, jaké letadlo by asi vybral pro tento úkol? Zdá se, že jiný Junkers a to Ju 88. Tento letoun byl navržen ve třicátých letech jako noční bombardér se čtyřmístnou osádkou speciálně tak, aby byl natolik rychlý, aby mohl uletět stíhačkám. Sériové typy měly maximální rychlost bez pum 500 km/h, verze S až 615 km/h. Spojenecké stíhačky na konci války byly sice o málo rychlejší (680 – 700 km/h), ale než by jim někdo nahlásil cíl, než by vzlétly a vystoupaly do požadované výšky byl by cíl už dávno pryč. Navíc měl kabinu z pancéřového skla, byl tedy slušně chráněn proti palbě vojáků ze země samopaly, lehkými kulomety a puškami. A právě Ju 88 se objevil na konci války u Skorzenyho.

Takže si zrekapitulujme možný únik letadlem:

Hitler povolává Greima a Reitschovou, 26.4. brzy ráno přistávají. Greim zraněn na pravé noze, Fieseler Storch poškozen.

26.4. 1945 Hitler mobilizuje dvě letadla.

28.4. 1945 Arado 96 přiletí a odveze Greima s Reitschovou. Toto včetně letadla je nezávisle potvrzeno jak v životopise Greima, tak i Reitschové.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_von_Greim https://cs.wikipedia.org/wiki/Hanna_Reitsch

Noc z 30.4. 1945 na 1.5. 1945. Bormann posílá prostřednictvím Goebbelse generála Krebse vyjednávat, je dohodnuto zastavení palby. Všude je tma, kouř, dým, mraky. Ju 88 přiletí, naloží Hitlera, Braunovou a Müllera a odletí.

1.5.1945 ráno Ju 88 přiletí do Rosnheimu, přistane, vybraní Skorzenyho muži jej maskují a Hitler s doprovodem jde do úkrytu. Už tady možná čeká Müllerův zástupce a jeho sekretářka. Většina Skorzenyho mužů o tom nic neví, jsou 100 km daleko v Radstadtu u vlaku, kde den předtím měli za Hitlera tryznu.

Kde se asi Hitler ukrýval? Myslím, že se nekrčil v žádné chýši. Pár kilometrů dál měli své Orlí hnízdo, okolí kterého bylo již před lety pečlivě vyklizeno ode všech obyvatel. A ještě jedna perlička, která to nepřímo potvrzuje. Do Berchtesgaden se nastěhoval Herman Göring. Göring neodhadl politickou situaci, chtěl po Hitlerovi převít moc, takže jej Hitler nechal zatknout. Göring musel uprchnout na hrad  Mauterndorf. Berchtesgaden a Orlí hnízdo byly volné. Pro Hitlera a Evu Braunovou?

Transport Alpy - Argentina

Hitler je v Alpách a potřebuje se nepozorovaně dostat do Argentiny. Tato cesta vyžaduje přípravu, která začala už zřejmě začátkem března. Má vybrané letadlo. Nejlepší by sice byl Ju 390 s doletem 9700 km, ale ten existuje pouze ve dvou prototypech a zmizení jednoho by se nedalo utajit. Nicméně letadel s doletem přes 6000 km je k dispozici více. Druhé nejvhodnější je patrně Ju 290 s doletem 6150 km, těch bylo vyrobeno 65 ks a nějaký by se jistě dal „ztratit při misi“. Navíc měli i několik ukořistěných B17 a B25.

Dolet se ovšem počítá při továrním provedení, protože maximální startovací hmotnost je daná. Takže čím větší náklad, tím menší dolet. Ale platí to i naopak. Například v knize P. W. Stahl GEHEIMGESCHWADER KG 200 se píše o tom, jak v rámci úspory místa a váhy nechal demontovat z Ju 188 dvacetimilimetrový kanón (Ju 188 byl nástupce Ju 88, ale byl pomalejší kvůli těžké výzbroji, a tedy méně vhodný k útěku Hitlera s Berlína – nebo si snad někdo umí představit, jak Hitler nebo Eva Braunová pálí z 20 mm kanónu na americkou stíhačku?):

Okamžitě jsem vydal rozkaz, aby ze všech strojů mechanici tato děla vymontovali. Za prvé jsme tím ušetřili 400 kilogramů hmotnosti a za druhé jsme tak získali v každé kabině místo pro dalšího V-muže.

Jinými slovy, pokud by Ju 290 maximálně odlehčili o výzbroj, jistě by se dolet zvýšil citelně přes 7000 km.

Stahl ve své knize rovněž popisuje, jak Němci v roce 1944 vybudovali v Západní Sahaře tři letiště, na kterých mohly přistávat i ty nejtěžší dálkové stroje. Myšlenka byla mít letecké základny proti leteckému mostu amerických sil vedoucímu z USA přes Latinskou Ameriku do Západní Afriky a dále do Káhiry a na Africká bojiště. Američané letiště odhalili a (s výjimkou jednoho letadla, kterému se podařilo uletět a událost hlásit) objekty zničili. Dalo se ovšem předpokládat, že na jaře 1945 tam už žádné posádky nebudou. Přímý let z Alp do západního cípu Afriky obnáší asi 7000 km a let odtud do Buenos Aires rovněž zhruba 7000 km. To je hodně na hraně, ale Ju 290 odlehčený a jenom s několika pasažéry by to asi dal. Na Saharském letišti by ovšem musel být připraven dostatek leteckého benzínu a oleje. To se samozřejmě dalo zařídit. Až do poloviny dubna byla v provozu civilní letecká linka mezi Španělskem a Německem. Agent s plným kufrem peněz (koncem války se už falšovaly nejenom anglické libry, ale i americké dolary a agenda s falšováním dokladů a peněz včetně zásob už vytištěných bankovek, bankovního papíru a štočků na konci války skončila u Skorzenyho). Ve Španělsku byl jistě schopen zajistit dostatek benzínu pro mezipřistání na Sahaře. Spojení ze Španělska do Afriky bylo a za dolary bylo možno koupit vše včetně leteckého benzínu a jeho dopravy do pouště. Takže představa letadla s několika cestujícími na nočním letu z Alp do Španělska (Švýcarsko ani Francie v té době neměli radary), natankování při mezipřistání, přelet na Saharské letiště, dotankování a přelet do Jižní Ameriky byly reálné. Obdobné akce už měli Němci za sebou. Stahl ve své knize popisuje výsadek do Iráckého Mosulu z 27.listopadu 1944, kdy letěli nonstop z Vídně nad Mosul, zde vysadili padáky výsadek a letěli zpět s mezipřistáním a dotankováním až při zpáteční cestě na ostrove Rhodos.

Jedna ze základen letky 200 byla v Horschingu u Lince pod velením kapitána Brauna a ten měl minimálně jeden Ju 290. Cituji z knihy (jak to bylo řečeno Stahlovi):

S datem 30. dubna se tu píše, že kapitán a jeho šestičlenná posádka má za úkol co nejdříve s Junkersem Ju 290, poznávací značky PJ+PS, v noci za vhodného počasí dopravit do Barcelony skupinu lidí. Pokud by nebyl možný zpáteční let posádka byla ve Španělsku internována, má se kapitán Braun ohlásit u německého leteckého atašé v Madridu. Letadlo má být nabídnuto k prodeji Španělům.

Následovalo poučení, podle kterého vojáci i pak podléhají vojenským zákonům a jsou zavázáni přísným mlčením. Tuto povinnost musel kapitán potvrdit vlastnoručním podpisem.

Výslovná poznámka - musí být upuštěno od přestříkání nebo jiného maskování. Posádka letí v uniformě jako na bojový let. Ani k tomuto letu ovšem již nedošlo. Francouzi do Horschingu nepřijeli, zůstali prostě "viset" cestou v naprostém chaosu někde na silnici.

Pro kapitána Brauna měl ovšem písemný rozkaz k letu ve zmatcích posledních dnů účinnost ochranného dopisu, který ho chránil před podnikáním nějakých dalších nesmyslných akcí. Zanedlouho se v Hradci Králové setkal s generálplukovníkem von Greimem, který se ho zeptal ve své funkci velitele letecké armády 6 na jeho úkoly. Když mu ukázal 'ochranný dopis' a informoval ho o tom, proč ještě neodletěl do Španělska, umožnil mu Greim odletět do Španělska i bez francouzské vlády.

Takže z tohoto si můžeme vybrat, že Braun měl k dispozici Ju 290 (možná ne jeden), letěl do Hradce Králové za Greimem a ten mu vydal nějaké rozkazy. Klidně mohly být tajné a on to nikde nešířil, to, o někde uvízlých francouzských důstojnících mohla být krycí pohádka tajného rozkazu. 

Jsme v Německu na hranicích s Rakouskem, máme zde Hitlera, máme zde Skorzenyho s jeho vojáky, máme zde ukrytá depozita ve zlatě, bankovkách (pravých i falešných), máme zde letiště s letadly dalekého doletu, kde velitel dostal rozkazy od von Greima a víme o existenci německých letišť v Západní Sahaře.

Po skončení války, někdy mezi 8.5.1945 a 20.5.1945 odlétá velké letadlo s několika pasažéry směr Západní Sahara (možná přes Španělsko, možná přes bližší Saharské letiště), potom dlouhý přelet přes Atlantik do Argentiny, nelze vyloučit pro zkrácení přeletu přistání a dotankování někde v Brazílii. V Argentině jsou očekáváni. Vezou s sebou dostatek hotovosti v lehkých bankovkách, od roku 1948 začne Skorzeny osobně nebo přes prostředníka dovážet další peníze z úkrytu. Otevírají se kanály ODESSY, do Argentiny plyne proud bývalých důstojníků SS a jiných prominentů menšího formátu. Od roku 1954 má Skorzeny k dispozici banku, transfery se stávají mnohem jednoduššími.

Vyhodnocení pravděpodobnosti:

Technicky to jistě možné bylo. Slabým místem je skutečnost, že i při maximální konspiraci by o Hitlerově útěku muselo být informováno poměrně dost lidí. Udělejme souhrn:

• Lidé, kteří jej doprovázeli: Eva Braunová, Heinrich Müller, jeho pobočník a sekretářka, pilot Ju-88
• Skorzeny a několik málo jeho mužů v Alpách.
• Lidé, kteří zůstali v bunkru: Martin Bormann a minimálně dva příslušníky SS nebo gestapa, kteří asistovali při výměně dvojníků, Hitlerův komorník Linge a jeho osobní strážce Otto Gü
• Robert von Greim a asi Hanna Reitschová, Baumbach, kapitán Braun a pilot Ju-290 (může být totožný s pilotem Ju-88 ale na dlouhou trasu asi potřebovali dva piloty)
• Hitlerův zubař Hugo Blaschke a jeho asistentka Käthe Heusermannová.

Shrnutí:

• Důkazy o Hitlerově sebevraždě bylo možno zfalšovat, a to velmi snadno. Což neznamená, že sebevraždu nespáchal, akorát o tom není žádný věrohodný důkaz.
• Pokud by Hitler chtěl uprchnout, tak Skorzeny by byl logická volba, aby to zorganizoval a technicky a personálně zajistil. Je zde řada indicií, ale opravdový důkaz žádný.

Závěr:

Bohužel máme příliš málo indicií a důkazy vůbec žádné, takže otázka sebevražda versus útěk musí zůstat otevřená. Pokud mám vyjádřit svůj osobní názor, tak o maličko pravděpodobnější mi přijde verze útěku. Ten popis sebevraždy mi přijde opravdu jako divadelní představení. Důkazy o sebevraždě jsou v podstatě jediný mechanismus, kdy bylo možno je podvrhnout. Že se obyvatelé bunkru nesměli podívat zblízka na mrtvolu vůdce a rozloučit se s ním, je divné. Spálení je logické, ale ten „náhodný“ zásah granátem, který znemožnil jakoukoli forenzní analýzu kromě zubů je už zase další náhoda. No a to, že mrtvý voják velmi nápadně podobný Hitlerovi je náhodou zabit přímo na schodech u Bunkru, a to v době, kdy nám v naší analýze zrovna přebývá mrtvola Hitlerova dvojníka, kterou je potřeba schovat – to těch náhod je už hodně. Navíc to letadlo, které se objevilo u Skorzenyho odnikud a které by úplnou náhodou bylo zrovna to nejvhodnější pro útěk z Berlína.

Jesse James kdysi řekl – když někoho potkám, je to náhoda. Když ho potkám podruhé, je to velká náhoda. Když jej vidím potřetí vytahuji kolty a střílím.

Těch náhod, které přesně zapadají do schématu, je zde opravdu hodně.