Lovci historie 2012 část 5. - soutěž pro všechny hledače s detektory kovu

Myslím si, že prsten není potřeba příliš představovat a pár slov o jeho tvůrci najdete na konci článku. Asi není "válkař", který by ho nechtěl nalézt, i když je to vlastně jenom takový stříbný kroužek. Alespoň pro kolečkáře jako jsem já, je jeho přitažlivost rovná nule. To ale nic neznamená, protože příznivců militárií je tady opravdu hodně a pro ně je to v podstatě top.

To, čemu se budeme v tomto dílu věnovat, jsou především místa, kam se v Čechách na válku chodí. To znamená ústupovky, různá vojenská ležení a samozřejmě velké sběrné lágry, odkud následně příslušníci ozbrojených složek třetí říše odjížděli na dlouhodobý pobyt za ural. Moc se jich již potom nevrátilo. I když je to hrozné, přehnaná lítost asi není na místě. Rusové si Německou okupaci opravdu užili a osud naprosté většiny Ruských zajatců v Německu byl ještě možná strašlivější.

Duben a květen 1945

Moc těch, kteří ještě v dubnu 1945 věřili, že Německo vyhraje válku nebylo. Většina obyčejných vojáků pak určitě doufala, že se po 6 letech přestálých hrůzse konečně dostane domů. Válečná mašina ale jela až do poledního dne, a tak, i když byla válka po ofenzívě na Odře již definitivně rozhodutá, stále se umíralo. V dubnu pak fronta dorazila i na, v podstatě poslední válkou příliš nedotčené území, protektorát Čechy a Morava. Místní kolaboranti, v čele s Emanuelem Moravcem, ještě stihli nechat překopat Moravu protitankovým příkopem, který už ale nikdo nebránil a začátkem května v novinách vyšly články ve stylu "Vše co jsem dělal, bylo pro národ". Pak už se ale nad nimi definitivně setmělo.

Němečtí vojáci se pak snažili dostat především z dosahu Sovětské armády. Ústup se tak změnil v útěk. Po tom, co Rudá armáda obsadila strategické dopravní uzle, se mnohdy jednotky rozpadly na menší části, kdy se šlo tak trochu na vlastní pěst. To hlavní ale bylo,dostat se na západ z dosahu obávaných Rusů. Ve chvíli, kdy vojáci zjistili, že Rudá armáda obešla území Protektorátu z jihu, a že tato jižní ústupová trasa je již zablokována, začaly se zahazovat zbraně, munice a samozřejmě všechna vyznamenání. Určitě se nikdo nechtěl nechat chytit Rusy se sponou za boj zblízka. Ta nebo podobné odznaky mnohdy znamenaly okamžitou polní exekuci.

Militárie se tak hledají především podél cest, kudy se utíkalo, nebo v místech, kde byli voláci soustřeďováni, ať už k nějakým pochodům nebo po delší dobu, to znamená v obávaných lágrech. Na jihu Čech jich bylo hned několik a patří mezi ty vůbec největší. Odhady počtu vojáků, kteří jihočeskými lágry prošli, se pohybují okolo 300 až 350 000 mužů a to je opravdu velký počet. Podmínky v těchto sběrných táborech byly otřesné a vězni trpěli hlady. Pobyt byl ale pro většinu poměrně krátký a naprostá většina byla urychleně vagonóvána a odesílána do gulagů v Rusku. Ti, co měli štěstí, se dostali na práci k místním sedlákům a díky tomu se jich řada již v prvních poválečných letech dostala domů do Německa. Takových válečných zajatců byla ale velká menšina.

O prstenu Karl Maria Wiligut - z blázince do říšského úřadu

Karl Maria byl synem policejního oficiála a setníka domobrany France Karla Wiliguta. Matka pocházela z drobné rakouské šlechty a pro Karla tak byla po dokončení základní školy vojenská kariéra doslova předurčena. Během svého působení v armádě se začal zajímat o okultní záležitosti. Tento zájem se naplno projevil po ukončení první světové války, kdy se začal věnovat svým germánským bádáním.

Tak, jako řady jiných Němců a Rakušanů, i Karl Maria ve dvacátých letech dospěl, že za úpadkem Germánů stojí především církev, Židé a Svobodní zednáři. Své názory začal šířít mezi stejně nespokojenými antisemity v nově vzniklé Rakouské republice. V Salcburku založil spolek a začal vydávat noviny pod názvem Železné koště, v nichž ostře napadal všechny, které považoval za strůjce úpadku Germánů. Do této doby také patří jeho několikaletý pobyt v ústavní léčbě a jak se mi podařilo zjistit, důvodem bylo, že Karl Maria věřil, že je tajným králem Německa. Propuštěn byl začátkem roku 1927 a začal rychle rozšiřovat okruh svých okultních přátel.

V roce 1932 opustil i s rodinou Rakousko a přesídlil do Bogenhausenu na předměstí Mnichova. Zde ho jeho přítel Richard Anders představil Heinrichu Himmlerovi. Na toho zapůsobila Wiligutova kniha Paměť jasnozřivých předků natolik, že se rozhodl ho maximalně zapojit do vlastních plánů. V roce 1933 tak Karl Maria vstupuje do SS a je jmenován vedoucím pro prehistorii a ranné období historie při Hlavním úřadu SS pro rasu a osídlení.

Druhý nejmocnější muž po Hitlerovi převzal nad „moudrým prastarcem“ patronát a učinil ho v SS jakýmsi nejvyšším obřadníkem. Wiligut  tak například s pomocí „gótské hole“ ozdobené runami celebroval svatby příslušníků SS a navrhl umrlčí prsten SS. Nejdůležitější prací Himmlerova chráněnce však byla nesporně pomoc při výstavbě Wewelsburgu u Paderjornu. Podle Wiligutových pokynů byl hrad vybaven germánskými symboly a v únoru 1935 podřízen přímo říšskému vedoucímu SS Himmlerovi. Wiligut se také podílel na zřízení školy říšského vedoucího SS v prostorách hradu.

Svými idejemi založil Wiligut novou větev áriozofie, takzvanou „irminskou víru". Irmin, respektive Ermin, jehož otcem byl Mannus či Manu, dal jméno „sloupu světla": Irminsul. Byl pokládán za zbožštělého praotce Hermionů, starého germánského kmenového svazu. V mýtické řeči znamenal „Irmin" totéž, jako indický výraz „karma(n)“- „osudový zákon" Germánů.

28. srpna se Wiligut, zřejmě z důvodu stále horšího duševního a fyzického zdraví, vzdává všech funkcí v SS, ale ještě v roce 1940 doporučuje Himmlerovi , aby se na hroby padlých vojáků SS dávala runa „Man“ , neboť znamená „ věčné přijetí bohem duchem", tedy nesmrtelnost.

Hned po novém roce 1946 dostává nemocný Wiligut těžký záchvat mrtvice a 3. ledna 1946 umírá.

Video

Co a kde budeme hledat

Hledat budeme právě onen mordorský prsten a to v místech, kde by se již nějaký ten prstýnek dal :).

První nápověda - mapa

Druhá nápověda - Hluboká

Třetí nápověda - křižovatka

Čtrtá nápověda - kámen u cesty

Pátá nápověda - kde zůstalo auto

Šestá nápověda - směr kam se šlo

Sedmá nápověda - "mohylník"

Osmá nápověda - vzdálenost maximálně 200 metrů

Devátá nápověda - Alamo

Pokud stojíte na cestě a vidíte tohle místo je to přesně ono :)

Tak máme vítěze. Velká gratulace pro Entra 6 a Křemílka

Hurá,dali jsme to. Docela jsme tápali kdeže se prsten může schovávat. Ještě ráno jsem nevěděl jestli vyrazím na hledání. Měl jsem jít do práce, pak v půl osmé telefon, do práce nemusím,takže bylo rozhodnuto. Do Rudolce to mám 45km za chvíli jsem byl u kamenu a pak jsem se pěkně prošel na místo" kde stálo auto a kudy jsme šli". Pak jsem byl v koncích stejně jako ostatní co jsem střídavě potkával. Když konečně spojky z domova začali dodávat první nápovědy měl jsem už obrovskou žízeň a hlad. To už někdo odjel a Já a Křemílek jsme se spojily. Jednou dostal On do mobilu nápovědu, nebo se i připojil na síť, za stálého nadávání co je to za blbej mobil...občas zas Mě zavolala dcera s nápovědou a tak jsme to dávali do hromady. Nakonec jsme se jeli do Rudolce naobědvat, kančí guláš je super. Rychle jsme se vrátily na kopec a pokračovaly v hledání. Baterky v detíku fungovaly skvěle na rozdíl od těch v Našich mobilech.

Už to vypadalo na konec a cíl byl tak blízko, další nápověda železa v boruvčí jsem Měl najitý od půl desátý tak žádnej problém. Utvořily jsme rojnici o dvou hledačích a pátrali dál. Pak to přišlo Telefonát od dcery doma s poslední nápovědou probíhal tak:Tati najdi cestu,na jedný straně pařez a tam to bude. U dělal jsem krok a signál-koukám, že už tam přede mnou někdo hrabal tak rozkopnu botou tu vyhrnutou hlínu a už jsem ho Měl.Zavolal jsem na Křemílka, který byl kousek ode mne: Jedem domu Máme to. Ještě fotka pro kontrolu a mohli jsme balit.               

Dík všem za povedenou akci.Milan (enter6)