Po stopách historie detektorů kovů. Díl 2.: Znovuzrození

Vzpomínáte, když jsme si říkali, že historie není přímočará? Krouží si jen tak letem světem, tam a sem, do minulosti a zpět... Tu popadne kus informace z dávných věků alchymie, tam zase navštíví amatérskou laboratoř světu neznámého badatele 19. století, jinde třeba nakuká kdekterému šikulovi, aby vymyslil to či ono – ku prospěchu lidstva. Je mnoho zastavení na cestě, kterou náš pomyslný „moudrý klobouk“ musí udělat. Pokaždé přitom znamená dílčí úspěch na cestě pokroku, i když zdánlivě třeba na slepé koleji...

Připomeňme si Grahama Bella, jehož neúspěšný pokus najít kulku v prezidentově těle a snaha pomoci tak jeho záchraně, znamenal skoro definitivní odložení vynálezu k ledu. Trvalo to dlouhá čtyři desetiletí, než se v roce 1920 uráčil náš klobouk dosednout na další moudrou hlavu, jejíž nositelem byl německý fyzik Gerhard Fischer. Klobouk sice ještě nedosedl dokonale, bylo třeba sem tam něco doupravit a vyladit, ale přeci jen našel toho správného člověka.

Gerhard Fischer na scénu!

Je až s podivem, že nevíme mnoho o životě člověka tak významného, jakým zcela jistě Fischer ve svém oboru byl. Mladý Gerhard zanechává první významnější historickou stopu teprve až po skončení studia elektroniky na prestižní drážďanské univerzitě. Tehdy se rozhodl opustit rodné Německo, které v těžké době s koncem první světové války nepřinášelo tu nejplodnější půdu pro nadějné fyziky a nápadité vědce oné doby. V Los Angeles, kde našel druhý domov, si roku 1920 coby výzkumný inženýr Federal Telegraph Co. a Western Air Express nechal patentovat velmi zajímavý vynález, který předznamenal Fischerovy další životní osudy. Stal se jím radiolokátor – zaměřovač, který dovedl vysledovat a určit polohu letadel pomocí radiového signálu.

Při vývoji a badatelském studiu těchto signálů, si všiml několika zvláštností. Jednou z nich byla anomálie, která vznikala vždy, když se mezi letadlo a přijímač vyslaného signálu „přimotala“ nějaká budova s kovovou střechou či jiný velký kovový předmět. Podobným způsobem lokátor reagoval vždy na určité a vždy stejné lokality – zřejmě se silnou mineralizací či rudnými ložisky. Přitom všem pozorování dostal Fischer povznášející nápad – pokud je signál rušen těmito lokalitami či budovami, reaguje tedy na jejich elektromagnetické pole, pak by bylo možné této vlastnosti (v radiolokátorech jinak nežádoucí) vhodně využít. Od myšlenky k činu nebylo daleko a v roce 1925, celých 44 let po Grahamu Bellovi, opět přichází na svět detektor kovů. Tentokráte vylepšený, přenosný a ku svému účelu (detekovat kovy) zcela a naprosto funkční.

1. patentovaný detektor kovů

Fischerův nápad zrál ještě dalších 11 let, než došlo k jeho patentování americkými úřady. Ještě předtím Gerhard stihl založit vlastní společnost, která prakticky funguje dodnes. Tehdy v roce 1931 dostala vznosný název: „Fisher Research Laboratory“, což nepředstavovalo nic jiného, než starou, nepotřebnou a obyčejnou – garáž. K tomu si představme nádavkem 4 pomocníky / techniky a rychlému vývoji přenosného detektoru kovů už nic nebrání.

Nenechme se ovšem mýlit, první detektory nebyly vůbec snadno ovladatelné, lehké nebo snad (nedej Bože) stylové! Vlastně to byly obyčejné neforemné dřevěné ploché bedýnky s jednoduchými cívkami měděného drátu, několika elektronkami místo dnešní řídící jednotky, zdrojem napájení a to je asi tak zhruba vše. Ovšem, na tehdejší dobu přístroje značně oblíbené, s podmanivým názvem „Metallscope“, si své zákazníky Fischerovi detektory rozhodně našly. Detektory se prodávaly např. pro stavebnictví, armádu i soukromé účely po celém světe. Odbyt byl tedy zaručen, vývoj mohl pokračovat...

Progresivní vývoj a úspěch

Úspěchů na poli radiolokátorů i detektorů kovů Gerharda Fischera si všimla také vláda Spojených států amerických a jeho lokátory využívala mimo jiné i ve vzducholodích (např. USS Macon). Fischer se stává oblíbeným a vyhledávaným, objednávky nestíhá plnit a nuceně tak rozšiřuje výrobu. Kapacita „linky“ v garáží už nestačí. Společnost se s celou výrobou stěhuje do nových prostor s výrobní halou v Palo Alto. Když se o tři roky později píše rok 1939 a svět je na pokraji druhé světové války, Fischer se stěhuje potřetí a opět do většího. Výroba pokračuje, úspěšný model Metallscope dostává lidovou přezdívku M-Scope a detektory kovů již získaly stejné základy, na jejichž principu fungují prakticky dodnes...

Další osudy a překotný vývoj detektorů kovů sledujeme v letech válečných a poválečných. Na scénu přicházejí i další výrobci, ale to si řekneme zase až příště. Na současnou nabíídku detektorů Fisher se můžete podívat zde: Detektory kovů Fisher

Foto 1 a 2: Nákresy a popis technologie detektoru kovů z Fischerova patentu (zdroj: http://www.google.com/patents/US2066561

Zdraví GM4PRO – Roman