Rukopis z období Velké války – stroj času a okno do duše Josefa Melouna

Dnes více poznáme Josefa Melouna, člověka, který své myšlenky vypsal na papír, aby nám zanechal svědectví této doby. Času, který nebyl příliš šťastný. Odloučení od blízkých bylo jistě hrozné. V zajetí si nemohl jen tak ulevit, svěřit se kdekomu se svými trápeními. Dost možná, že zápisník byl jediným jeho ventilem emocí a vnitřních trápení. V každém případě, Josef Meloun byl velmi citlivý člověk; z jeho textů i dnes můžeme cítit obrovské emoce. Chcete-li, začtěme se a přenesme o sto let zpět, abychom lépe poznali autora rukopisu a mohli se z jeho řádků poučit.

Čím více studuji zápisník Josefa, tím více si uvědomuji, že ono ruské zajetí a vůbec vše kolem Velké války, že to nejsou jen pouhá slova a historická fakta, strohé údaje z dějepisu. Nejsou to jen černobílé fotografie či nekvalitní válečné filmy s komickými postavičkami, které zrychleně cupitají po plátně a občas rozhodí rukama a upadnou. Uvědomuji si, že za každou postavičkou padlou v zajetí nebo na poli válečném, stojí vždy další Josef Meloun. Že takových Josefů byly celé zástupy.

Každý měl své vlastní lidské osudy, vlastní život, své blízké a také city. Je dobré si je připomínat. Nezapomenout na ně a myslet přitom na současnost. Neboť i my přeci, každý z nás má vlastní život plný barevného dění, vzpomínek a emocí. Velmi snadno a zvláště za současného dění, se může situace opakovat a další válečné dějiny budeme chtě-nechtě tvořit i my. Proto je dobré si tyto události stále připomínat. Nezapomínat na ně. Na zbytečně promarněné životy milionů lidí...

Zamysleme se tedy na dalšími řádky rukopisu, kde Josef Meloun ve dvou básních vzpomíná na lásku, kterou zanechal v rodném kraji domovském. Vzpomíná z dálek východu, z ruského zajetí, kde trávil v tu chvíli již druhý rok. Je samozřejmé, že měl strach – vydrží jejich láska? Čeká milá na něho? Nebo snad někdo jiný v kolo na tancovačce jeho Aničku prohání a potom u jezera spolu sedají? Josef má pochybnosti, vždyť se dlouho již neviděli a kdoví, jak to teď doma vlastně je. Vzápětí sám sebe konejší, třeba Anně křivdí a představy bolestné zaplaší. Třeba i tím, že se v básni ze svých muk niterních vypíše.

Další dílko „Naděje“ je dost možná i písní, kterou si mohli čeští chlapci v ruském zajetí notovat. Dovedu si živě představit, jak se mohla píseň zpívat, snad možná na motivy známých lidových melodií. V každém případě, i v těchto rýmech najdeme spoustu touhy a citu, chtění vrátit se domů, k rodině a blízkým. Zajatí čekají na mír a doufají toužebně, že přijde co nejdříve. Ta nejistota musela být strašná. A kdyby věděli, že mnozí se dostanou domů až po letech... A někteří vůbec. Jiní budou vyměněni za ruské zajatce a budou muset zpět na pole válečné, kde smrt kosí neúprosně...

Poklepáním na obrázek otevřete v plné velikosti

Poklepáním na obrázek otevřete poklepáním na obrázek

Jak jen spřede Osud cesty našeho Josefa? Dostane se jednou konečně domů k milé nebo složí kosti v daleké zemi cizí? Napoví nám snad báseň „Smrt na bojišti“? Budeme si muset počkat, pátrám netrpělivě dál... 

Zdraví GM4PRO