To se četlo jedním dechem - dík
Skryté tajemství Zadní země
Kategorie: Co se jinam nevešlo
Všude je bílo, mráz na oknech čaruje roztodivné obrazce a venku tančí sněhové vločky vášnivé tango v divokých kolech vzdušných vírů. Je po obědě a přemýšlím, co dělat? Nechci sedět doma jako pecka další den. Vstal jsem, oblékl se a vzal do ruky vodítko, na jeho druhý konec upevnil naši fenku Sáru a vyrazil vstříc dosud nejpodivuhodnějšímu dobrodružství, jaké jsem kdy zažil.
Venku se honili snad všichni čerti. Oči jsem měl ihned zaslepené prudce letícím sněhem. V nose to štípalo, při nádechu v plicích mrazilo. Kolik je vůbec pod nulou? Zapomněl jsem se doma podívat. Najednou se mi nějak nechtělo moc daleko, rozhodl jsem se tedy jen pro krátkou procházku nahoru k lesu a zpět. Mrknul jsem na Sáru; vypadala spokojeně, prut jako anténu, doslova „pérovala“ natěšením. Myslila, že půjdeme jako obvykle až do lesa.
Došli jsme na jeho kraj. Chtěl jsem to otočit. Pojednou se rozhostilo krásné, vlídné a teplé ticho. Přestalo foukat. A bylo v tom ještě něco: Uvědomil jsem si, že zde nejsou davy turistů, jako jiný víkend, kdy do Národního parku proudí tisíce lidí denně. Prostě nikde nikdo, ve sněhu ani stopa. A ten Božský klid...
Les mě kryl před větrem a sněhem, svou sytě zelenou náručí doslova lákal. Pohlédl jsem k údolí a městu: Tam dole divoce létal sníh v silných poryvech větru, ale tady je tak příjemně a krásně... Rozhodl jsem se v okamžení a vstoupil do pohádkově pocukrovaného lesa. Byla to nádhera. Sněhem obtěžkané stromy svými skloněnými větvemi tvořily nekonečné varianty rozličných klikatých cestiček a bludišť. Cítil jsem, jak mě stromy chrání a hlídají. Cítil jsem to zvláštní souznění, jaké lze poznat jen při plném vědomí dokonalosti zimní přírody.
Když jsem došel k prvním pískovcům Zadní země, už mi bylo krásně teplo. Dokonce chvílemi problesknul mezi mraky a stromy paprsek lehce popoledního slunce, až se nakonec obloha vyčistila docela. Blyštivý odraz třpytivě omrzlého sněhu v kombinaci se skalní šedou a lesní zelenou tvořili harmonický celek. Vlastně jsem poznával zcela novou krajinu, která vypadá v zimě docela jinak, než v létě. Doslova jsem se v té záplavě světla, barev a ticha koupal. Ačkoli mohlo být pěkných 8 – 10 stupňů pod nulou, rázem člověku bylo tak pěkně po duši i po těle, že ani nevnímal kudy a kam jde. Ale na to jsem nemyslel. Vždyť cestu zpátky najdu podle stop a mám tu přeci Sáru!
Jak jsem se tak rozhlížel a nemohl té krásy nabažit, ani nevím jak, zničehonic jsem uklouzl. Snad po omrzlém kameni či kořeni stromu, nepamatuji se. Upadl jsem a uhodil se do hlavy. Na moment jsem musel ztratit vědomí, protože okamžik pádu si nevybavím, avšak to, jak nezadržitelně kloužu do jakési prohlubně, nezapomenu nikdy. Byl to děsivý pocit! Z té radosti a jásavé krásy kolem jsem se v dalším okamžení propadal stále hlouběji do temnoty jakési skalní rozsedliny, nevěda kam, nemoha pád zastavit.
Pokoušel jsem se něčeho chytit, klouzání zpomalit, ale nešlo to. Nic jsem neviděl, instinktivně jsem natáhl nohy ve směru „jízdy“, ruce rozpaženy, očekával jsem náraz. Trvalo to celou věčnost. Naštěstí jsem postupně zpomaloval, až jsem se zastavil docela. Nohy mi pod koleny visely do prázdna. Sáhl jsem do náprsní kapsy a vytáhl malou baterku. To, co jsem spatřil, bylo neuvěřitelné!
Šachta, kterou jsem klouzal, vypadala podobně jako skluz na uhlí do sklepa. Ostatně, jako sklep vypadal i prostor, ve kterém jsem se ocitnul. Nohy mi visely asi metr na podlahou. Opatrně jsem se zdvihl na lokty a podíval se pod sebe. Otočil jsem se na břicho a pomaličku sunul dolů. Když jsem dosáhly špičkami chodidel na pevnou zem, nabyl jsem větší jistoty. Poskočil jsem – dobrý, drží!
Zvědavě jsem se rozhlížel kolem sebe. LED baterka jasně osvítila stěny nějaké místnosti. Místnosti?! Došlo mi to. Kde to vlastně jsem? Co dělá uprostřed pískovcových skal takováhle místnost? Jak je stará, k čemu sloužila? Nikdy jsem o ní neslyšel! Zmocnila se mně vzrušivá zvědavost.
Stěny byly rovné, dokonale kolmé k podlaze, ku stropu se pak zužovaly, zakulacovaly. Vypadaly tak nějak – skoro až moderně. Byly otesány, stopy po špičáku či nějakém sekacím nástroji, kterým si zde kdosi vyhloubil tento sklep, vypadaly čerstvě. Na vzdálenější konec místnosti již svit baterky nestačil a ztrácel se ve tmě. „Třeba to pokračuje dál!“, pomyslel jsem si.
„Sáro, Sááááro,“ vzpomněl jsem si na věrnou fenku, kterou bylo slyšet jakoby z velké dálky. Štěkala, chvílemi kňučela. Asi chtěla za mnou, ale nevěděla jak. Šachta, kterou jsem doklouzal až sem, byla až příliš prudká, dlouhá a temná. Zřejmě se bála. Je to ještě štěně. Nu což, věděl jsem, že počká. Jen mi bylo divné, že nahoře nevidím denní světlo. Asi je ta šachta delší, než se zdála…
Odvrátil jsem se od šachty a vydal k druhé straně místnosti. Po chvilce jsem narazil na masivní dveře s kováním a jednoduchou závorou! Vypadaly nově, jako by je sem někdo osadil teprve včera. Vzrušení stoupalo. Přiložil jsem ke dveřím ucho. Zdálo se mi, že něco slyším, ale dveře byly opravdu masivní a stěží bylo rozumět zvukům za nimi. Opatrně jsem nadzdvihl závoru a odsunul ji stranou. Dveře se pohnuly a současně jsem zcela jasně zaslechl vzrušené volání, překřikování, lomoz a hluk. Kde by se tu ale vzal? Uprostřed skal, kde vládne pouze ticho, klid a neviditelný rys?
Ocitl jsem se v jakési úzké, ve skále tesané chodbě, snad patnáct, možná i více metrů dlouhé. Hluk vycházel z druhého konce chodby, kde byly další dveře. Skrze jejich silné fošny problikávalo oranžové světlo. Došel jsem k nim. Ucítil jsem kouř a zcela zřetelně bylo slyšet hlasité výkřiky, snad v němčině a současně se ozýval hluk jako někde z kovárny. Ale nebyl tolik pravidelný a silný, jako když naráží kladivo do kovadliny, ale spíše přerušovaný, chvílemi až podivně břitký, tak známý… Skoro jako by – jako by tam nahoře někdo šermoval, bojoval s meči!
„To není možné,“ pomyslel jsem si. „kde to jenom jsem!“. Opřel jsem se o dveře zády a zhluboka vydechl. Horečně jsem přemýšlel. Nemohl jsem pochopit zhola nic! Neměl jsem však ani příliš času, neboť dveře se rychlostí blesku naráz otevřely a mně odmrštily na zeď vedle. Nestačil jsem ani vyhrknout, když se kolem přehnal muž v řinčící zbroji. Ve středověké zbroji! Nevšiml si mně, tiskl jsem se ke zdi za dveřmi, které jsem prsty přidržoval, aby se nezavřely. Muž ve zbroji proběhl chodbou, v rukou něco zřejmě těžkého. Předmět asi uložil v místnosti, do které jsem chvilku předtím doklouzal šachtou, protože záhy se již s volnýma rukama spěšně vracel. Prošel opět kolem mně a zavřel za sebou dveře.
Uffff. Zhluboka jsem vydechl a klesl na zem. Absolutně jsem nerozuměl tomu, co se děje, kde se nacházím a čeho jsem byl právě svědkem. Srdce mi bušilo jako o závod. Nahoře lomoz pozvolna tichl, ale stále zato silněji bylo slyšet praskání ohně a do chodby se zpoza dveří valil již dosti hustý čpavý dým. Adrenalin se mnou třásl. Snad trochu i strach. Ale ovládl jsem se a zvědavost zvítězila. Pomaličku jsem zvedl závoru a otevíral dveře. Přede mnou byla další místnost, tentokrát jsem nepotřeboval světlo. Byla osvícena září ohně, jenž zuřil přímo nade mnou. Hořela prkna podlahy, z mého pohledu stropu, z něhož padaly na mě jiskry. Trámoví zatím drželo. „Snad jsem ve sklepení jakéhosi dřevěného stavení, které někdo podpálil,“ napadlo mě.
Spatřil jsem při protější zdi schody vytesané do skály. Opatrně jsem stoupal vzhůru, kde byly velmi těžké, masivní padací dveře. Opřel jsem se do nich ramenem, a snažil se je vytlačit nahoru. Povedlo se! Avšak mezerou, která vznikla, provalil se ke mně plamen. Ožehl mi tvář i čepici, ucítil jsem spálené chlupy. Tak tohle nepůjde. Seběhl jsem znovu schůdky dolů a spěšně vstoupil do chodby. Snad vteřinu či dvě nato se zbortil strop místnosti a k nohám mi dopadlo tisíce žhavých jisker, a kusů hořících prken, zbytků hrubého nábytku a vybavení místnosti nade mnou.
Neměl jsem však příliš času podrobněji předměty zkoumat. Zlomené, šikmo položené trámy okamžitě vzplály. Oheň zachvátil celou sklepní místnost, žár byl tak silný a prostupoval až do chodby, že jsem musel okamžitě ven. Trochu jsem zpanikařil. Rychle jsem za sebou zavřel dveře, které ostatně brzy vzplály a se žárem v zádech proběhl chodbou do první místnosti se šachtou. Ve spěchu a při mihotavém světle plamenů v zádech jsem zapomněl rozsvítit a po paměti spěchal k šachtě. Než jsem k ní však doběhl, o něco těžkého jsem zakopl a hlavou narazil přímo do zdi pod šachtou. Poslední, co si pamatuji, byl cinkot a zlatavý třpyt snad mincí, které se po mém zakopnutí o truhlici rozkutálely po podlaze…
Když jsem se probral, uviděl jsem Sáru, jak stojí nade mnou a zuřivě štěká. Byl jsem venku, ležel na sněhu, byla mi zima. Posadil jsem se. Strašně mě bolela hlava. Sára dováděla, vítala mně. Asi měla radost, že se znovu vidíme. ZNOVU? Co se stalo? Byl to všechno sen a nebo ne? Vzadu na temeni jsem nahmatal krev. Otočil jsem se. Na pískovcovém kameni za mnou ležel slepený chomáček vlasů s krví a kousek kůže z mojí hlavy. Ještě že jsem měl batoh na zádech, pomyslel jsem si s úlevou, že páteř drží a že mám jen sedřenou kůži a bouli jako hrom. Ale hlava brněla pěkně…
Chtěl jsem vstát, jedna noha však byla zaklíněna v jakési ledové štěrbině. Visela v ní do prázdna. Vysunul jsem nohu z díry a podíval se úzkým otvorem dovnitř. Skalní otvor toho moc neukázal. Byl navíc zčásti překrytý vysokou vrstvou tvrdého sněhu a ledu. Přesto bylo vidět, že díra bude hlubší a rozhodně nejde jen o nějaký převis či malou průrvu! Tak ono tam dole přeci jenom něco je!
Stmívalo se, byla mi zima a na zvracení. Musel jsem jít. Domů jsem dorazil, ani nevím jak. Spíše mě vedla Sára. Měl jsem asi otřes mozku. Doma už byla žena z práce i děti ze školky. Když mě Péťa uviděla, udiveně na mě zírala, cože jsem to zase dělal a „podívej se na sebe, jak vypadáš…“. Podíval jsem se do zrcadla. A lekl jsem se. Obličej očouzený, obočí ožehnuté a příšerná boule čele. Bunda na zádech potrhaná, prošoupané i kalhoty na zadku. Tak že by to přeci jen nebyl sen? Tohle se fakt špatně vysvětlovalo...
Těžko říct, co se stalo. Chtěl jsem hned druhý den zpátky, ale nešlo to. Sněžilo další dva dny v kuse tak hustě, že se nedalo ani chodit. Bohužel zmizely i mé stopy. Musím tedy skálu objevit znovu. Nejspíš ale až na jaře, až led a sníh poleví a budu moci prozkoumat tu tajemnou skalní průrvu. Snad ji dokážu znovu najít...
Článek je zařazen v kategoriích:
Komentáře
Moc pěkné čtení.Děkuji
GM4PRO umí.
Pěkný čtení...dík
Kdy bude další pokračování s Kájou a Vojtou?Určitě na to čeká více člobrdů.
Moc krásné počtení,snad Ti ten na hoře možná určil další směr k dalšímu objevování.Co ty víš? 
Krasny čtení. ...krasny fotecky....skoro připomínají moje vandracky oblibene klokocky 
Pěkně napsaná povídka
Moc hezké počtení
Sugestivní 
až mě rozbolela hlava krásný Romane
Krásný příběh, pěkné počtení já ti říkal že jsi šikula. Jsem zvědav kdy napíšeš knížku.
Hezky napsaný. Na východy podzemních prostor je nejlepší jít v mrazech s termokamerou, vždycky je u nich výrazná tepelná stopa. Ale dolů si vezmi sebou nějakého jeskyňáře, pod zemí to nebývá sranda.
Nádherný příběh.Díky
...super díky...Romane...
Jednim dechem....
Opravdu krasa chci pokračování
pěkny příběh,aj by ses tim mohl živit
super příbéh je to fakt a nebo jenom sen jsem zvědaví jinak Díky
Sakra zase napětí a konec .Horší jak ameickej seriál 
Parádní čtení , co rozproudí fantazii . Taky mám připravenej vlez do díry ,ale sám do toho nepolezu a počasí zatím nepřeje. Opravdu tajemný a krásný místo ,kde je dle pověstí vchod do tajné chodby na hrad.Veškeré indície odpovídají a po odkopání částečného zásypu se bude dát aj vlízt. Skála opravdu zvláštní a krásná zároveň jež se zove ,,Kovadlina" a trčí ze země ,jako nezaměnitelnej orientační bod.Zvlášť ,když široko daleko není podobnej šutr Tož na jaře to průbnu a třeba se taky proberu ve středověku 
Všem vám moc děkuju za sympatické ohlasy. Pro autora je to vždy důležité, cením si toho moc! K otázce, zda jde o skutečný zážitek nebo sen: Těch dosud neodhalených tajemství skrývá nádherná a nedotčená Zadní země opravdu dost. Mnohdy člověk ani neví, zda prožívá realitu, sen nebo oboje najednou... Budete si muset odpovědět každý sám. Jsou věci, které prozradit nelze
Pěkné čtení,v sobotu konečně jedem.
Povídku jsem nečetl, ani nemůžu nenechávám se ovlivňovat při svém psaní. Ani nechci aby si někdo pak myslel že kradu nápady.Ale s tím co GM4PRO v posledním příspěvku mohu jen souhlasit.
Kime mohl by jsi už napsat nějakou prvotinu a Lovce, když je teď ten zimní čas? :)
ještě chci něco dát ke konkurenci dokud mám u redakce známé.pak už bude utrum a vzhledem k tomu že mám dost rozepsáno do šuplíku.začnu dopisovat rozdělané povídky.
Tady je ta poslední z tištěného:
Sníh
...Je těžké mít před sebou na dosah ruky něco ,po čem toužíte,
když zároveň víte,že jedinou správnou volbou je se toho vzdát...
Sever
S kouřícím hrnkem čaje stál na zápraží domu, deku přehozenou přes ramena. Pohled, který se mu naskytl, ho moc nepotěšil. Sněžilo a na pastvinách se pomalu začal držet sníh. Znamení že zima je definitivně tu. Na sever přišlo smutno a pusto. Na těch pár chalup, z kterých se kouřilo, byl jediný hezký pohled. Znamenal, že tu je ještě živo, ale i ty brzo zpustnou a jejich majitelé se sem do kopců vrátí až na jaře. Asi poslední šance jít do lesa protáhnout tělo a zkusit trochu toho hledačského štěstí. Vrátil se dovnitř do domu a přihodil do kamen pár lopatek uhlí. Snad bude ještě trochu žhavého, až se vrátím, pomyslel a přešel k věšáku. Popadl armádní zateplenou bundu, ušanku a pod věšákem o stěnu opřený detektor s krumpáčkem. Opustil chalupu a vydal se do kopců a lesu za ní. Rychlé tempo, které nasadil, ho záhy dostalo ke kraji lesa. Tady se zastavil, první pauza z mnoha. Už tu byl stokrát, ale vždy se otočil, aby se podíval na krajinu za sebou. Pohled co se neomrzí, říkal si v duchu. Jeho vlastní chalupa byla z tohoto uhlu jediná, co byla vidět. Vytvářela pocit zapomenuté samoty, i když to byl jen pocit. Ostatní domy byly roztroušené dál po okolí nebo ve stráních pod chalupou. Ještě chvilku se kochal a pak zapnul detektor a vstoupil do lesa.
Čas strávený s detektorem utíká a běží neuvěřitelnou rychlosti a s časem běží i metry a kilometry. Nořil se hlouběji a hlouběji do smíšeného lesa. Prozkoumával terénní nerovnosti, které se mu nezdáli, nebo naopak líbily. Vrážel cívku detektoru do vývratů. Ke kořenům starých stromů. Tam kde byl zajímaví kus prostoru se zdržel a točil. Křížil své kroky, aby nevynechal jediný kus místa, kterého zrovna upoutalo. Záhy zjistil, že tam kam ho nohy donesli, to nezná. Takhle daleko ještě nikdy ve svých toulkách po okolí nedostal. Svah byl v lese strmější. Každý krok obtížnější. I když se střídalo stoupání i klesání stále měl pocit, že jde jen do kopce. S každou úžlabinou bylo víc práce ji sejít a zase vyjít. Pod listím a čerstvou vrstvou sněhu mu pár zapadaných větví přivodilo málem pád. Když mu bota po nich sjela. Monotónní ticho občas přerušil zvuk detektoru, který narazil na překážku a tak pípnul. Terén se postupně začal měnit. Dostal se do jakýchsi kamenných moří. Míst, kde velké balvany, které pokrývala malá vrstva sněhu, připomínali ztracené náhrobky. Tady bych nemněl být říkal si pro sebe.Kámen tu zvoní až to rve uši.Měl bych se držet dál, víc zpátky v normálním lese. Obloha se postupně houstla temnými mraky a z nebe čím dál víc sněžilo. Dříve poletující velké sněhové vločky už měly jasný proud. A rychle vrstvily nové už ne milimetry, ale centimetry sněhu. Čas stále běžel a on začínal být unavený. Původní tempo ochablo a kapsa na nálezy zela prázdnotou. No je čas na návrat řekl si a udělal čelem vzad. Přibývající sníh postupně měnil místa, odkud přišel k nepoznání. Záchytné body, které si v hlavě uložil, mizely a on začínal bloudit. Věděl, že směr z kopců dolu je správný, ale už ne jestli vice vlevo či vpravo. Nečekaně tak dorazil na místo, kde starý les byl oddělen kamenným valem od lesa mladého. Dříve tu asi byla pastvina nebo pole. Teď to bylo zarostlé mladými stromky a nálety. Tady jsem ale opravdu špatně běželo mu hlavou. Tudy jsem dnes nešel. Instinktivně se držel ve starém lese. Prodírat se tím mladým se mu nechtělo. Svah v tom místě opět padal prudce dolů. A právě v půlce svahu, kde chtěl přestat hledat, aby neztratil stabilitu, zazněl detektor jasným signálem. Ten tam byly myšlenky na návrat ani obava z bloudění a ani obava že brzo přijde tma. Mozek se lusknutím prstu přestal zabývat blouděním. Byl v něm zase hledač.
Poklad
Adrenalin a představivost začala dělat divy. Únava byla ta tam. Sundal si bundu a hodil na nejbližší větev stromu. Začal kopat což ve svahu, v kterém se sotva držel, nebylo snadné. Zem naštěstí nebyla zmrzlá a půda až na pár kořenu byla poddajná. Tupý uder krumpáčku o cosi kovového ho zbrzdil. Začal si pomalu v duchu nadávat, že je tak hrr. Sáhl do tmavého otvoru v kořenech. Nahmatal studenou kovovou věc. Díra byla moc malá, předmět velký a mizel kam si do země. Po delším zápoleni s kořeny a zvětšováním otvoru dostávala předmět jasný tvar kovové bedny. Srdce bušilo jak o závod. Bedna vězela ještě částí v zemi alespoň tak se mu to připadalo. Uchopil stěny bedny a doufal, že cloumáním ji vyprosti ze sevření země. Sotva zabral, stěny bedny se zhroutily proti sobě a on přepadl málem hlavou do otvoru.
Zatraceně zaklel, málem bych si pořezal zápěstí nemít na nich tlustý svetr. Vyndal ruce a zahleděl se plný zvědavosti do díry v bedně, kterou tak neobratně vytvořil. Sněžení způsobilo, že do otvoru mžoural. V otvoru bylo vidět jen hromadu hlíny, rzi ze zbytků stěn bedny a pod tím prosvětlovali nažloutlé špinavé hadry podobné obvazům. Opatrně na ně sáhl a ucítil, že pod tím vším je něco tvrdého. Fantazie okamžitě začala pracovat. Byl tak vzrušený, že ani nevnímal mokrá kolena z klečení u díry a ani kopáním zpocená záda. Odházel hromadu rzi a očistil nejbližší látku od hlíny a sněhu, který se mu dovnitř nasypal. Hledělo na něj několik stejných úhledně zabalených balíčků. Vzal nebližší z nich a otáčel jím a zkoumal ho. Bezpochyby to byla obvazová látka, ale něčím k sobě slepená. Sáhl do kapsy pro kapesní nůž a dal se do pomalého rozřezávání obvazu. Nic v podvědomí ho neupozornilo na to, že by to mohlo být nebezpečné a že ani neví do čeho řeže, ale bát se nemusel, po první proříznutí se mu rozzářili oči. Z baličku se na pošmourný sněžný den smála sada stříbrných příborů. Teď teprve jeho tělem projížděla ta pravá euforie z nálezu a dychtivost zjistit co je tam dál. Shodil ze stromu bundu, rozprostřel ji, jak to jen šlo do svahu. Z torza rezavé bedny vyndával baliček za balíčkem. Kdykoliv se pro jeden sáhnul, zjistil, že pod ním je další a další. Bedna klamala tělem. Byla větší, než se prvně zdálo a skutečně byla v zemi větší častí svého těla. Na bundě před ním leželo 32 téměř stejných přesto rozdílně těžkých balíčků. Okolní svět pro něj přestal už úplně existovat. Husté sněžení, blížící se stmíváni ani to, že neví, kde vlastně je v ten moment nehrálo,
žádnou roli. Sáhl do kapsy pro telefon, ale byla prázdná. Na okamžik jeho mysl zapátrala po mobilu, jen že ten ležel na stole, kam ho před odchodem položil. No co naplat obrázek si neudělá. Naučil se fotit si nálezy teprve nedávno. Chtěl tedy prozkoumat další balíček, zvítězil však rozum. Jak to odnesu, batoh nemám?Pohledl na bundu na které ležel celí jeho úlovek. Bude to nepohodlné, ale nějak to nést v té bundě musím. Vše naskládal doprostřed, cípy a rukávy svázal k sobě. Vznikl tak jakýsi vak. Ještě překontroloval, zda něco v díře nepřehlédl a pak ji zahrnul. Hodil si nepraktický tlumok s úlovkem přes rameno a do druhé ruky ještě nepohodlněji uchopil detektor s krumpáčkem. Jak teď stál bez bundy zima se do něj zakousla a nejvíce do jeho pod svetrem zpocených zad. Tohle si odstůně, to věděl, ale s tím co si nesl v bundě mu to v tu chvíli nevadilo. Pokusil se určit si směr návratu a rychle vykročil.
Těžký terén, neforemné břemeno do toho ten otravný sníh. Brzo byl unavený a dělal častější zastávky.
Ztráty a nálezy
Po jedné delší pauze když už si po několikáté přehazoval z ruky do ruky vak a detektor s krumpáčkem.Zaslechl velice blízko zavití. V tom zvuku bylo tolik bolesti, až to s ním trhlo. Znehybněl a skoro nedýchal, poslouchal, zda se ten zvuk neozve znovu. Dlouho bylo ticho a on myslel, zda se mu to jen nezdálo. Zavití se ale ozvalo. Tentokrát slaběji. Udělal pár kroku tím směrem a zarazil se před ním na zemi ve sněhu a listí něco leželo. Bylo to chlupaté a rychle a krátce to oddechovalo. Z míst, kde tušil hlavu, s každým výdechem vyšel obláček teplého vzduchu. K tmavé hromádce chlupů vedl silný provaz zavázaný kolem nejbližšího stromu. Nejblíže k hlavě tvora byl na několika místech roztřepený. Vše z rukou položil a obloukem obešel tvora. Zvuk jeho nohou zvíře zaznamenalo a chlupatou hlavu nadzvedlo jeho směrem.Byl to pes. Zanedbané a chlupaté psisko, přivázané ke stromu. Patrně kříženec labradora a bůh ví čeho dalšího. Rozhodně hlava byla nejvíc podobná na labradora. Pes se krom dýchání, už dál nehýbal. Byl patrně silně zesláblí.
Vytáhl z kapsy kapesní nůž. Odřízl tlusté lano od stromu. Přiklekl a pohladil plstnatou a mokrou srst psa. Pod ní zvíře krátce a těžce oddechovalo. Měl vztek na toho, kdo muže něco takového udělat.
"Par dní si tu musel být, ale ne dlouho. Pořádně pod nulou v noci bylo teprve dnes. Kdyby to bylo jinak, už bych tu na tebe nemluvil. No když, už jsi to vydržel do teď, tak to teď nevzdávej". Mluvil na psa co nejkonejšivějším toném hlasu. I když si nebyl jist, zda spíše nemluví k sobě. "Dostanu tě co nejdřív do tepla a sebe co nejdřív k telefonu. No jo ale jak to s tebou provedu to nevím." Jeho zrak zabloudil k jeho tlumoku. Při plánu jak zachránit psa zapomněl na svůj poklad. Malinko zpanikařil, kam jeho oko dohlédlo, nebyl absolutně žádný zajímavý bod k zapamatování. Kam by mohl provizorně svůj poklad ukrýt a bezpečné ho poznat. Nejhorší je že teď už ho vážně tlačil čas a zvíře vážně potřebovalo rychlou pomoc. Pokročilá hodina moc prostoru k nápadům nedávala.
Vyskládal tedy obsah bundy ke stromu, kde byl pes uvázaný. Bude se muset rozloučit i se svým krumpáčkem.To vše zkrátka nepobere. Přes balíčky položil krumpáček.Snad si tě zase najdu. Přesvědčoval sám sebe. A podruhé za tento den rozprostřel bundu na zem a psa do ní položil. Podstrčil ruce pod bundu zvedl, ji i se zvířetem. A do pravé ruky nemotorně chytil detektor. Poslední krátký pohled ke stromu a teď už rychle na cestu.
Domů
Nést psa v náruči zabaleného v bundě, neumožňovalo vidět pod nohy. Co chvíli klopýtl a do něčeho kopl. Celou nemotornou chůzi v terénu ještě zhoršoval špatně se držící detektor. Ten se vždy když se to nejméně hodilo, vmotal mezi klopýtající nohy. Pes se velice rychle pronesl a nepomáhalo ani mírné nadhazování a přehmatávání si. Pes občas při odlehčování zasípal. Později už to přestal vnímat. Ale ze začátku ho to vždy polekalo.
Upravoval často směr chůze s nadějí, že dosáhne co nejdřív kraje lesa. Viditelnost s přicházejícím večer byl krok od kroku horší. Dostat se co nejdřív domů k telefonu, nebo někomu v údolí. Hlavně psa do tepla. Snažil si vybavit, z které chalupy stoupal kouř, když stál na zápraží.
Dílem jeho orientace, dílem náhody došel na stejné místo, které za denního světla tak dobře znal, Na stejné místo kudy do lesa vcházel. Matně ve tmě viděl siluetu své chalupy. To byl v ten okamžik nejhezčí pohled, co kdy viděl. Psa už dávno nesl někde pod svým pasem ruce vytahané. Zpocená mokrá záda, v ruce držící detektor křeč. Pohled na chalupu mu pomohl vydat ze sebe zbytky sil. A sněhem pokrytou pastvinu doslova přeletěl.
Sníh
Uřícený a zpocený vrazil do dveří chalupy. V půli předsíně upustil detektor. Nechal ho volně sjet po své noze na zem, aby ho nerozbil. Naučený trik, který se teď hodil víc než kdy jindy. Dalšími dvěma kroky vešel do světnice. Teplo už v ní nebylo. Kamna během dne vyhasla. Přešel místnost a psa v bundě položil na pohovku, která stála v jednom z rohů. Otočil se k jídelnímu stolu, na kterém ležel telefon.
Natáhl se pro něj a v půli pohybu se zarazil. Něco bylo špatně. Otočil se na psa a strnul hrůzou. Zvíře bylo naprosto nehybné. Položil na něj svojí třesoucí se ruku. Pes se nijak nereagoval. Byl divně ztuhlí a studený. Došlo mu to zároveň. Celá snaha zachránit ho byla zbytečná. Podlomili se mu kolena a dolehlo to na něj plnou silou a on začal tiše plakat. Vyčerpáni a bezmoc. Chtěl to všechno ze sebe vykřičet nebo do něčeho praštit, ale k ničemu by to nebylo. Tělo psa dále vychládalo a na krajinu dál padal sníh.
Nádhera,snad se dočkáme pokračování!
Kime, ty nečteš článek, ale komentáře pod ním jo... Myslím, že je ti zvláštní.
Nevim co je na tom zvláštního jen jsem to přejel a zahlédl to co tam psal?
Kime taky dobrý 
Tu smůlu už sem měl a takhle uvázanýho psa sem našel v prosřed lesa . Teda už jen něco jak horolezeckou šňůru tak metr dlouhou v metrové víšce uvázanou ke stromu ,na druhým konci obojek a v něm zbytky psa 
Bylo vidět , jak se snažil tu šňůru prohryzat , ale asi to nedal. V ten moment by mi nebylo líto přerazit o toho šmejda ,co to udělal svůj detík. Bohužel majitel neznámý , známka nikde
dETÍKU JE ŠKODA,LOPATKA JE LEPŠÍ.aLE TY NÁSLEDKY.rADŠI OBOJEK,METR PROVAZU,KOUSEK I NA RUCE A PÁR DNÍ O HLADU.
Joeblack:tys zažil ja jen vymyslel.
joeblacku v mnoha případech mám potvrzeno, že platí tzv. "bumerangový" zákon a když začne fungovat, alespoň někdo z těch lidí, kterých se to týkalo, možná začal zpytovat svědomí, ale pozdě. I toho majitele psa se bude s určitostí týkat. Naši předci pro tento zákon používali označení "boží mlýny". Jen o tom, že to skutečně funguje a o čem s určitostí vím, by se nechalo vyprávět hodiny.
Zvláštní je ta kombinace. To, že tě zajímají názory na věc, přičemž věc samotnou znát nechceš.
Zaregistroval jsem, že ses tu už párkrát zmínil, že píšeš povídky. Nic víc se ale nekonalo. Teď tě Elmara vyzval, ať dáš něco na LP. Ty odmítáš s tím, že něco o konkurenci. To tam jsi pod smlouvou nebo co... Odmítl jsi, ale vzápětí sem dáváš poslední povídku, kterou konkurence otiskla. To je další zvláštní věc. Jako bys nevěděl, co chceš.
K té povídce. Je pěkně napsaná, má nápad. Zároveň je v ní ale opravdu velké množství hrubek. Romanovi, se tohle nestává. Jestli to v takovéhle podobě vyšlo otištěné v časopisu...
Moc pěkné počtení.
Eduard:dal jsem omylem tu neopravenou.Každopádně ti závidím tvůj svět ve kterém ti přijde vše zvláštní 
Pěkný počtení.Klidně bych zde uvítal Adminem na tohle a podobné téma,něco jako založenou rubriku dopisovatelů povídek,myslím že tohle autorské psaní stojí za zveřejnění a najde si i zde na LP své pravidelné čtenáře...
Souhlas s aurummanem
Kloss - Snad to tak funguje
Kosa- s tím špagátem by to šlo , ale dal bych mu stejnou šanci . špagát tak vysoko aby na něj dosájl jen zubama
Kim: Závidím si, že mi závidíš.
Úžasný čtení!!! Jsem registrovaný jen pár dni a slupnul jsem už i celého loupežníka Četl jsem i přímluvy za knižní vydání a já se k ním přidávám.Kamarádka zrovna posílá rukopis do vydavatelství a vypadá to, že vydají i bez nutnosti finanční spoluúčasti. Až bude vše hotové, můžu poslat nějaké informace, jak se k tomu dopracovala.
Přidat příspěvek
Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.