Tajemství muže s červenou vestou Kapitola 6. Stařec vypráví – Svěřené tajemství

V předchozí kapitole sice končíme větou Kájovou, která slibovala Vojtovi vysvětlení. Avšak chlapcova čeština, dosud příliš krkolomná, byla by čtenářům jen těžko stravitelnou. A také další souvislosti by vám, milí čtenáři, nebyly toliko zřejmé. Proto jsem si dovolil přímou řeč Kájovu nahradit vlastním vyprávěním. Snad mi to nebudete mít za zlé...

Koncem léta toulal se osamocený Kája bezcílně po kopcích a lesích kolem rodného městečka. Procházel opuštěnými pastvinami, ztichlými lesy, nesklizenými poli tak, jak jsme se dozvěděli v první kapitole našeho příběhu.

Jednoho zvláště vydařeného zářijového dne, zahloubán ve vzpomínkách, seznal, že došel obzvláště daleko. Tak daleko, jako dosud nikdy předtím. Právě stanul na nám již známé plošině, kde nyní, stejně jako později také Vojta, zcela omráčen shlížel na krajinu novou, neznámou, dokonale nádhernou. Jako ostrým řezem odkrojená mírná návrší a zakulacené kopečky, které stoupají z poklidných a táhle otevřených údolí za zády Kájovými, zde prudce přešly v krajinu dramaticky jinou. Rozeklaná úbočí prudkých vrchů a strmých skal pískovcových věží stoupaly z hluboko zaříznutých údolí, v nichž si razila cestu blyštivá, jako had se kroutící říčka...

Tehdy prvně spatřil skalnatou krajinu, kterou by zde nikdy nečekal. Okamžitě mu učarovala. Nevěřícně a s pusou dokořán jen zíral. Dlouho však nepřemýšlel. Seběhl již do prvního údolí, aby prvně osahal pískovcové stěny dávných usazenin mořských a smočil nohy v příjemně chladivé říčce. Zamiloval si nový kraj, který právě objevil...

Když se trochu vzpamatoval, porozhlédl se kolem. V blízkosti toku spatřil lákavou pěšinku, uzounkou, tvrdě udusanou snad kopýtky srnčí a jiné zvěře. Vydal se tedy zvědavě podél břehu, plaše přitom drobné, stříbřitě blyštivé rybky i větší, jako blesk se míhající pstruhy. Šel stále po proudu, rozhlížel se přitom na obě strany.

A byla to úchvatná podívaná! Dokonalý kontrast žlutavě hnědých pískovců se sytě zeleným porostem smrkovým, borovicovým. Krajina zcela čistá, vzduch jiný, chladivý, voňavý...  

Co to bylo? Zaposlouchal se. Tam vpředu, odtamtud uslyšel zvuk, snad výkřik, zvolání? Avšak hluk říčky, která v těch místech divoce přes balvany spadala v pěně a hukotu v malém vodopádu, bránil Kájovi slyšet více. Poodešel dále od vody, ale ať se snažil, jak jen mohl, nedovedl poznat směr, odkud volání přicházelo. Skalnaté údolní prostředí zvuky ozvěnou odráželo. Celý zoufalý, nehledě při tom na riziko, vyšplhal na jednu ze skalních věží. Snad uslyší a uvidí více.

Plochá, jen drobným porostem a borůvčím pokrytá skalní plošina poskytovala dokonalý rozhled. Dobrých 15 metrů pod sebou Kája spatřil říčku, jejíž hukot sem nedoléhal již tolik. Rozhlížel se dokola. Asi 100 metrů po proudu zahlédl mezi skalami u břehu slabý proužek stoupajícího dýmu. Upnul veškerou pozornost tímto směrem. Volání však žádné neslyšel...

Rozhodl se přijít záhadě na kloub. Opatrně slezl dolů a vydal se po břehu směrem, kterým spatřil dříve kouř. Volání však ustalo a nebylo slyšet již nic, krom říčky a obvyklých zvuků lesních. Ucítil kouř. Rozhlížel se. Oheň ale nikde nespatřil. Po kluzkých, řasami pokrytých kamenech se pomalu dostal na druhý břeh v místě, kde dříve proužek dýmu ze skalní plošiny pozoroval. Pečlivě si prohlížel pískovcovou stěnu. Byla rovná, docela hladká, bez větších pahrbků, výstupků a puklin. Těsně při patě stěny vedla opět uzounká, avšak pevně udusaná pěšina. Sledoval její směr, až došel k místu, kde jakoby přímo ze skály rostlo zvláštní křovisko.

Opět jej v nose zašimral dým. Podíval se kolem, nespatřil však nic podezřelého. Už chtěl pokračovat pěšinou dále, když zase ucítil kouř a spolu s ním i slabý průvan. Rozhrnul  ostnité křovisko a s překvapením odhalil vstup do nitra skály...

Neváhal příliš a rychle vnikl do nízké tmavé chodby. S rukama před sebou šátral po hladkých stěnách tunelu. Pomalu, bokem opatrně našlapuje, postupoval v černé temnotě stále hlouběji. Konečně! Již spatřil jasné denní světlo, které z druhé strany tunelu jako magnet nyní Káju přitahovalo ven.

Když vyšel z tunelu, pocítil ohromnou radost a úlevu. Napřímil dosud shrbená záda a rozhlédl se. Nyní již zřetelně viděl stoupající kouř zpoza jedné z věží, které tu v kruhu tvořili jakousi nedobytnou skalní „tvrz“. Okamžitě přešel v tu stranu, kde kouř vycházel. Za jednou ze skal pak spatřil další otvor ve stěně, z kterého nyní kouř silně vycházel. Zamířil ke vstupu a pomalu našlapuje, cítil, jak mu srdce bije doslova až v krku. S každým dalším krokem stoupalo jeho vzrušení...

Před vchodem se zarazil. Co je asi v té jeskyni? Kdo tam je? Co když mu někdo ublíží? Ale slabý sten, který se nyní z jeskyně ozval, zaplašil všechny obavy. Neohroženě vstoupil dovnitř a po několika krocích stanul u dohasínajícího ohniště, u kterého spatřil ležet starého, na pohled velmi zesláblého muže...

Přiskočil k muži. Ten slabě a nepravidelně oddychoval. Ležel v bezvědomí, občas bolestně zasténal. Nevnímal Káju, který se jej marně snažil v slabém světle dohasínajícího ohně prohlédnout.

V jeskyni se tmělo stále více. Vyšel tedy ven, opět tunelem k říčce a nasbíral tam z naplaveného dříví hromádku suchého klestí. Když znovu zaplál oheň jasným plamenem, mohl si Kája lépe prohlédnout ležícího. Teprve nyní si všiml, že muž krvácí z rozedřeného ramene. Také na hlavě starce spatřil Kája ošklivou bouli s krvavým šrámem. Chtěl rány nějak ošetřit, neměl však čím. Zvedl se a rozhlédl kolem sebe. U stěny jeskyně se bělal jakýsi šátek s uzlem do rance svázaný.  Zaváhal jen na okamžik...

Rozvázal uzel. Z ranečku se vykutálel kousek tvrdého chleba, jakýsi balík a ešus. Vzal šátek a ešus, běžel tunelem opět k potoku. Tam nejprve pořádně vypral šátek, potom se rychle vrátil do jeskyně s naplněným ešusem. Cestou sebral ještě něco lístků borůvčí a trochu jehlic smrkových. Ešus položil na žhavé uhlíky, borůvčí a jehličí vhodil do vody.

Cípem šátku opatrně omyl ránu na hlavě, posléze i rameno. Stařec přitom zasténal tak silně, až se Kája polekal. Ležící se pohnul. Kája přiložil na jeho čelo mokrý šátek. Po chvilce stařec nabral vědomí. Otevřel oči. Udiveným pohledem stanul na Kájově tváři. Namáhavě se zeptal německy, kde je a co se stalo...

Kája popravdě odpověděl, že neví. Popsal, jak se sem dostal a jak zde muže spatřil ležet v bezvědomí. Mezitím se v ešusu uvařil čaj z borůvčí a jehličí. Kája jej odložil na písek vedle ohniště a naznačil stařečkovi, aby se napil. Ten, stále velmi slabý, nemohl se však pohnout. Kája pochopil. Ponořil čistější cíp šátku do čaje a přiložil k ústům starce. Těch několik kapek působilo jako živá voda. Zraněný se s pomocí Kájovou mohl za chvíli již i posadit. Po další chvilce dokonce už sám lačně polykal teplý čaj přímo z es-šálku.

Když dopil a ešus odložil, sotva Kájovi poděkoval, okamžitě usnul. Kája vyšel před jeskyni. Venku se počalo mírně smrákat, bude už muset spěchat k domovu. Když se vrátil zpět a viděl, že stařec usnul tvrdým spánkem s dechem již pravidelným a hlubokým, upokojil se. Rozhodl se sem vrátit zítra...

Sebral ještě dřeva co mohl a nanosil je k ohništi, opět naplnil ešus vodou a udělal starci čaj. Naposledy se otočil u vchodu jeskyně a vyšel ven, kde již slunce posledními paprsky loučilo se s dnem. Doma to pěkně schytal. Několikrát sešel z cesty, trochu bloudil v houstnoucí tmě na cestě, kterou dříve prošel jen jednou a ještě k tomu za světla. Dorazil tak mnohem později, než měl povoleno. Neřekl však ani slova. Ani tehdy, kdy mu otcův řemen párkrát svižně poskočil na spodní části zad.

„Zítra je neděle, budu moci jít už ráno. Jen ať mi nedají zákaz vycházení, abych mohl zase do jeskyně,“ na tohle myslel Kája při výprasku!

Dopadlo to ještě dobře. Dostal „vymalováno“ a nádavkem šel spát bez večeře. A to dnes mají koláče s povidly a kávou...

„I co, hlavně že můžu zítra ven,“ pomyslil si. Hrozně unavený, s myšlenkami na opuštěného starce v jeskyni, usnul téměř okamžitě...

Ráno vstal velmi brzy. Ačkoli včera dostal zákaz a šel spát bez večeře, spatřil koláče i kávu na stole v pokoji. To maminka, rozradostnil se. Snědl již jeden a načínal druhý, když si vzpomněl...

Znovu stál na plošině, kde stoupající slunce za zády osvětlovalo vrcholky skal a stromů. Seběhl již k říčce, po břehu honem k tunelu a rázem do jeskyně. Stařeček seděl opět u ohně a vítal Káju již zřetelně silnější doširoka otevřenou náručí. Se slzami v očích pak děkoval malému Kájovi který jemu pomohl z nejhoršího. Upamatoval se již, jak se ocitl sám a zraněný v jeskyni. Počal vyprávět Kájovi svůj příběh, když ten beze slova z batohu vytahoval koláče a v láhvi kávu, podával je nyní ohromenému starci. Tomu již zcela došla slova a jen plakal, hladě Káju po hlavě...

Když se trochu posilnil vynikajícími koláči a kávou, pokračoval ve vyprávění. Jmenoval se Josef Engel, pocházel ze stejného městečka, jako Kája. On se na něj ale nemůže pamatovat, stařec byl počátkem roku 1939 na základě udání zatčen...

Jakožto bývalý zkušený pašerák, který dovedl za ta léta přes hranici přenést ve svém objemném batohu cokoli, ať již to byly drahé a nedostupné německé strojnické díly a součástky nebo jen obyčejné máslo či kořalka, znal dokonale všechny stezky a cestičky. Ve dvacátých a třicátých letech v době krize si tak nejeden odvážný muž v pohraničí přivydělával. Lidé znali „své“ pašeráky a za nic by je neprozradili. Engel byl ze všech nejlepší. Nikdo jej nikdy nechytil. Dokonce i místní velitel finanční stráže o něm věděl. Ale nad nějakým tím máslem nebo lahví mávl rukou...

Když se ale situace v pohraničí začala vyostřovat, sám Engel se přihlásil na velitelství finanční stráže se žádostí, zda by mohl být nějak prospěšný. Velitel stanice přijal jeho nabídku. Josef navázal spolupráci s českými zpravodajci a přinášel tak velmi zajímavé a podstatné informace o chystaných akcích v Německu, o stále silnější moci strany, o uvězněných židech, znárodněných továrnách, o školeních, kterými v Říši procházela celá řada místních, z nichž se později stali vůdci pomnichovského „Osvobození Sudet“.

Když jej nakonec v Německu lstí lapili, byl nejprve uvězněn a mučen, vyslýchán. Nepovolil a skončil v koncentračním táboře. Tam strašlivě zestárnul, přišel o zdraví, ale nakonec i tohle utrpení nějak přežil. Po osvobození se vydal pěšky domů zpět do vlasti. Nakonec zesláblý po letech věznění a drsných útrapách cesty došel až ke svému městečku.

Protože však nevěděl, jaká je situace a z toho mála, co před hranicemi slyšel, byl raději opatrný. Do města se odvážil až s večerem. Unavený a vyčerpaný nakonec stanul na prahu rodného domu. V oknech se svítilo a bujaré veselí bylo slyšet již zdálky. Přistoupil k oknu a spatřil úplně cizí lidi. Nerozuměl tomu. Jeho dcera, její muž a děti... Kde jsou, co se s nimi stalo? Plakal pro svou rodinu, která skončila bůhvíkde...

Tehdy k němu přistoupil jakýsi muž a ptal se česky, zda nepotřebuje s něčím pomoci, koho hledá. Engel lámanou češtinou odpověděl, že hledá rodinu z tohoto domu. Muž se na něj zostra podíval a řekl, že tato rodina zde již není. Všechny prý před lety, ještě za války odvedlo gestapo, nikdy se již nevrátili. Kam? Ptal se rozechvěle stařec. Muž jen pokrčil rameny a spěšně  odešel...

Již ho nic nedrželo v tomto městě. S pocitem hořkosti, křivdy a nesmírného duševního utrpení odcházel zcela zlomený od oken rodného domu. Smích a hlahol nových obyvatel zněl mu trpně do uší, když kráčel ulicí do polí a pryč k hranicím...

Nakonec došel až sem. Zde v jeskyni, v tajné jeho skrýši z dob pašeráctví, chtěl nabrat sil a posléze přejít přes hranice do Německa. Snad i hledat svou rodinu. Včera rozdělal oheň v jeskyni a chtěl si dojít k říčce pro dřevo. Ale slabostí zavrávoral a nakonec i upadl. Uhodil se do hlavy a ramene, spadl na kámen. Právě tehdy jej Kája zcela náhodou slyšel poprvé, když Engel bolestně vykřikl. Po chvilce bezvědomí se probral a snažil se dojít k jeskyni, ale zcela vyčerpán jen ležel na břehu. Zoufale zavolal o pomoc, i když věděl, že v tomto kraji skal se stěží pomoci dovolá... Nakonec se nějak dovlekl až do jeskyně, kde ho potom i Kája našel ležet u skomírajícího ohně v bezvědomí...

Od toho dne chodil Kája kdykoli jen mohl s batohem plným jídla, které sám sobě odpíral,  ke starci do jeskyně. Ten zde sbíral síly, očividně sílil. Jednou podal Kájovi jednoduchý dopis z přeloženého papíru zalepeného smolou a s prosbou, zda by jej mohl odeslat z pošty ve městě. Kája samozřejmě vyhověl, nikomu nic neřekl a ze svého kapesného zaplatil na poště. Dopis byl směřován na adresu, na kterou se měl Josef v případě potřeby kdykoli obrátit a bude mu vyhověno. Nikdy tak neučinil, až dnes... V dopise byla jediná věta: Vyzvedněte mě dne ... v …, J.E.

Josef Engel byl Kájovi nesmírně vděčný. Po všech těch strastech a útrapách poznal nezištného člověka. Okamžitě věděl, že je až do morku kostí dobrým hochem, spravedlivým a spolehlivým. A rozhodl se. Josef totiž skrýval ještě jedno tajemství, které střežil již více než 10 let z dob, kdy ještě pašoval zboží... Neprozradil jej nikdy, nikomu, ani gestapu. A tohle tajemství se rozhodl Kájovi před svým odchodem svěřit...

Když se blížil termín, kdy měl Engel opustit jeskyni a dojít na stanovené místo, rozhodl se definitivně. Večer před tím dlouze vzpomínal, nemohl usnout. Již zítra nadobro opustí Československo, už nebude moci nikdy dopátrat tajemství muže s červenou vestou...

Přebíral v ruce ony předměty, které později měly oběma chlapcům řádně zamotat hlavy a přinést úžasná dobrodružství... Loučil se s balíčkem, věděl, že on už by stejně jeho tajemství neodhalil. Ale Kája, to je pašák, ten by mohl...

Když druhý den přišel Kája a sním nějaký nový chlapec, Čech, trochu se zarazil. Málem si vše rozmyslel, ale brzy i na Vojtovi poznal, že je to dobrý chlapec. Z krátkého rozhovoru s Kájou své domněnky potvrdil. Oddychl si. Své rozhodnutí již tedy nezmění. Tito dva hoši budou schopni snad jednou najít, co jemu nebylo umožněno. Tehdy v devětatřicátém byl již na stopě, snad jen týdny nebo dny zbývaly, kdyby ho nebylo zatklo gestapo...

Předal Kájovi balíček. Nakonec mu ještě do ucha zašeptal: „Tento balíček skrývá klíč k tajemství loupežníka s červenou vestou. Já jsem neměl možnost, ale ty jej spolu s kamarádem můžeš odhalit.“ významně zakončil větu. „Až se tak stane, ať už při tom pátrání narazíte na cokoli, dokud nedojdete cíle, nesmíte o tom nikdy a nikomu říci! Bude to jen vaše tajemství. Rozumíš? Možná totiž nebudete jediní...“ Dodal tišeji a odmlčel se.

„A napříště už za mnou nemusíš chodit, vyzvednou si mě. Teď už běžte. Děkuji ti za vše, chlapče milý, nikdy na tebe nezapomenu...“.

S těmito slovy a slzami v očích loučil se Josef Engel, bývalý pašerák, antifašista a tajný agent ve službách Československé vlády s chlapcem, který mu zachránil život, dodal duševních sil a také naději. Aniž by to mohl tušit, tímto svým skutkem změnil k nepoznání životy tolika lidí...