Kam se podělo české zlato na konci druhé světové války? Část 1 – Úvod a slepá cesta

Úvod

Nacisté (kromě válečných operací) rabovali cennosti ze všech okupovaných území. Nejednalo se jenom o arizovaný židovský majetek, ale systematicky vykrádali soukromý i veřejný majetek a cennosti. Větší část směřovala do Říšské banky v Berlíně, kde se koncem války soustředila likvidní aktiva ve výši 80 miliard říšských marek ve zlatě a valutách. Většina tohoto depozitu byla 7. dubna 1945 nalezena v grafitovém dole v Merkers.

Kromě tohoto ohromného pokladu byly nalezeny menší depozita převážně v Rakouských Alpách (Řešíme zlato a valuty, nikoli umělecká díla v solném dole v Altaussee).

Do říšské banky však nebyly staženy ani zdaleka veškeré cennosti z okupovaných území, vzpomeňme jen zlatý vlak, který se dodnes hledá v Ksiazi (psali jsme o tom zde: Kam zmizelo nacistické zlato? Zlatý vlak v Polsku | LovecPokladu.cz , nebo Jantarová komnata.

Stejně, jako v jiných Evropských státech, hledají se tyto nacistické poklady i v Čechách. Desetiletí po válce je hledalo specializované oddělení STB (věnovali se tomu „Badatelé“ a mají řadu videí na stream.cz, například zde: Poklad na Konopišti a pátrání StB | Badatelé | Stream

Ihned po revoluci se dva lidé – pan Mužik a Gaensel – pustili do hledání obrovského pokladu u obce Hradišťko poblíže Štěchovic. ( Slušný, jaromír: Štěchovická past, 2010 - Antikvariát Jirásek a spol. (antik-jirasek.cz)), věnovali se tomu i Badatelé Štěchovický poklad a rozhovor | Josef Mužík a Helmut Gaensel | Stream

Historii hledání nacistických pokladů v Čechách hezky shrnuje kniha „Hruška Emil – Nacisté a české poklady. Nacisté a české poklady - Antikvariát Radhošť (antiqari.at)

Všechna tato pátrání mají jeden společný jmenovatel – nikdy nikdo nenašel nic.

Zcela určitě nacisté v Čechách vyrabovali mnoho cenností a klenotů, které nebyly nikdy nalezeny. Za všechny vzpomeňme například historické insignie Karlovy university. (Univerzita Karlova pátrá po ukradených insigniích už 67 let. Zatím marně | iROZHLAS - spolehlivé zprávy), anebo zlato Národní banky pro Čechy a Moravu. Karl Hermann Frank rozhodl o přemístění některých dokumentů ve štěchovických slojích na jiná místa v jižní části Německa. Zástupce ředitele Národní banky pro Čechy a Moravu zaslal dotaz, kam má odvézt poslední zbytky zlatého pokladu banky o hmotnosti jedné tuny čistého zlata a dalších cenností. http://natura.baf.cz/natura/2004/2/20040203.html

Kam se všechno to zlato podělo? Stopováním toho zlata se bavím už nějakých deset let. Začalo to docela nenápadně. Někdy na začátku roku 2014 jsem reagoval na jakýsi komentář v chatu. Člověk s nickem Čuřil psal o tom, že v polovině dubna 1945 vykradl muzeum v Mikulově velitel Hitlerových jednotek Otto Skorzeny. Tehdy se mi to osobně velmi nezdálo a reagoval jsem tak, že (tehdy) podplukovník SS (SS-Obersturmbannführer) Skorzeny, jehož operační prostor byl po vší okupované Evropě, osobní přítel Hitlera, expert na speciální operace, velitel stíhacích svazů SS o síle několika tisíců mužů, že by se podílel na rabování nějakého okresního muzea v protektorátu? Možná cestou při plnění jiných úkolů by mohl sebrat lehké a cenné věci to určitě. Ale jeho úkoly byly asi trochu na jiném levelu.

Jako nejsnazší způsob vyvrácení takové pomluvy mi připadalo, že požádám přítele googla aby mi nalezl, kde byl Skorzeny v polovině dubna 1945. Pokud byl prokazatelně někde jinde než na Jižní Moravě, tak celou tu historku pustit z hlavy. Skorzeny byl totiž postava těžko k přehlédnutí, měl skoro dva metry a zjizvenou tvář. Tuto tvář znal od podzimu 1943 každý, protože Skorzenymu se tehdy podařil husarský kousek s osvobozením Mussoliniho, a to bylo velkolepým darem pro nacistickou propagandu. Takže Skorzenyho nezapomenutelná tvář byla ve všech novinách.

Nejdříve jsem se pustil do jeho vlastního autobiografického životopisu. Je to velmi zajímavá kniha s názvem „Mé velitelské operace“. Mé velitelské operace - Antikvariát Dlážděná (adplus.cz)

V této knize Skorzeny skutečně popisuje svou cestu z Hitlerova bunkru v Berlíně směrem na Vellichovky, kde byl hlavní štáb skupiny armád Mitte pod velením maršála Schörnera, dále směrem na Kroměříž, kde chtěl zachránit své jednotky v Kroměříži před postupujícími jednotkami Rudé armády, dále cesta do Vídně, kde byl 11 dubna (zcela určitě, poslal odtud telegram Hitlerovi, který se našel i s datem), pak pokračoval do Alpské pevnosti, kde se setkal se svými důstojníky, co přijeli vlakem. Zde zůstal do konce války a vzdal se Američanům. Kromě toho jsou záznamy (patrně nepravdivé), že se zúčastnil a velel vypálení a vyvraždění obyvatel v osadách Prlov a Ploština (19.4. a 23.4.1945), každopádně byl za to po válce stíhán československými soudy. Takže na Moravě v inkriminované době fyzicky určitě byl.

Začalo to být zajímavé a vydal jsem se po stopě. Tato stopa mne nejdříve zavedla na Rakouskou stranu Šumavy, což byla a asi i je slepá cesta. Pátral jsem dál a dnes mám příběh složený tak, že všechno do sebe zapadá jako ozubená kola. Dokonce jsem byl schopen doplnit konkrétní jméno do výpovědi pana Housky, který popisoval bezejmenného plukovníka SS.

Problém je v tom, že příběh je multizdrojový a velmi komplikovaný. V rámci tohoto příběhu jsem musel rozkódovat mnoho účelových lží, především od Skorzenyho. Bohužel Skorzeny nebyl hlupák (jako Petr Fleig v příběhu Rommelova pokladu) a proto se jeho lži odhalují velmi obtížně. On totiž lže uvěřitelně. Někdy se povede dohledat křížová informace, která lež prokáže. To je příklad toho, kdy tvrdí, že jednal se Schörnerem ve Velichovkách dne 10.4.1945, kdy jsem zjistil, že Schörner přijel do Velichovek z Berlína až 15 dubna. Zdánlivě banalita, ale pro pozdější interpretaci repatriace zlata z Čech naprosto podstatná informace.

Toto byla ta snazší varianta prokázání lži. V některých případech jsem se musel spolehnout na znalost Skorzenyho osobnosti, kdy tvrdil, že udělal něco normálního a samozřejmého, což bych udělal já nebo by udělal každý normální člověk, ale ten čin vysloveně odporuje Skorzenyho osobnosti. Proto v příštím díle napíšu fragmenty ze Skorzenyho životopisu, které považuji pro vyhodnocení jeho osobnosti za podstatné a bez znalostí kterých by některé jeho činy nebo tvrzení by byly nepochopitelné.

Tento text bude dlouhý, budu popisovat každý svůj krok a každou myšlenku. Pokud to někoho nebaví, ať si přečte jenom čtvrtou část. Tam jasně, stručně a jednoduše popíšu cestu českého zlata přes Protektorát a místo, kde patrně skončilo. Zvláště bych to doporučoval paní či slečně s nickem „Steel“, která komentovala poměrně jednoduchou strukturu popisu Rommelova pokladu komentářem „Článek jménem chaos:,-(„ Tak bohužel, tady to bude ještě o třídu horší 😊.

Slepá cesta (asi)

V rámci jednoho z prvních balíků, které mi nabídl „strejda google“ byl i tento článek (link i po deseti letech kupodivu funguje). : http://gilg.webnode.cz/news/byl-otto-skorzeny-pri-trasportu-pisemnosti-koncem-valky-na-sumave-/

Zde byla jedna velmi zajímavá informace, která pochází z výpovědi pana Housky, vězně, který transport přežil:

„V prostoru obcí Vacov, Borové Lady, Kvildy, Františkova, Kubovy Hutě a Bučiny se pohybovaly koncem války kolony aut německé armády, které vozily bedny s písemným a jiným materiálem. V uvedeném prostoru se pohyboval transport aut a bednami údajně Reichsicherhitsamt jedoucí z Berlína do Bavorska. Přímým účastníkem měl být tehdy pan Houska, který o této celé události psal ve článku ve Světě v obrazech v roce 1982 a uvedl, že se jako vězeň měl zúčastnit doprovodu původní kolony, od níž se oddělila další kolona, kterou vedl Otto Skorzený.

Ta měla projíždět Čkyní, Vacovem, Vimperkem, Kubovou Hutí, Borovou Ladou, Františkovem, Kvildou, a Bučinou směrem na Pasov. Do Pasova však NEDOJELA! Měla se otočit kdesi v prostoru Bučiny, kde měla být údajně vyložena a odjela směrem na Strakonice, projela Volyní, kde někde poblíž přenocovaly a následující den se měla kolona kdesi ztratit za Vimperkem směrem na Strážné. Od té doby již nikdo o této koloně nikdo neslyšel.“

Z této výpovědi si mnozí šumavští lokálpatrioti vzali, že Skorzeny vezl určitě nějaký poklad, který zakopal někde u Borových Lad. Toto je zcela běžná myšlenková zkratka. Když se kdokoli dozví o transportu nějakého pokladu, tak si vytvoří konstrukci, že ten je určitě zakopán někde na jeho vlastním zápraží, popadne lopatu a krumpáč a jde hledat.

Na této výpovědi jsou nicméně některé věci trošku divné. Jak by nějaký mukl mohl vědět, co vezou (údajně dokumenty RSHA)? To o dokumentech spíše vypadá jako účelová dezinformace pro doprovod. Prozradit cenný náklad je koledování si o vzpouru posádky. To věděli již před půl tisíciletím kapitáni galeon. Takže zde bych se přiklonil k autorům myšlenky, že se nejednalo o plýtvání nejlepším velitelem speciálních jednotek na bednu s dokumenty, ale doopravdy o něco velmi, velmi cenného. Kdo by asi byl velitelem celé kolony, když tak velké zvíře jako Skorzeny byl velitelem jenom její části? Proč s sebou vůbec tahali nějaké mukly, když na místě byl zajatecký tábor? Logiku to má. Kdyby si vzali místní mukly na jedno použití a potom je postříleli, tak by bylo jasné, že nesměli mluvit a že zrovna tady je zahrabáno něco, co stojí za vyhrabání. Pokud někde postřílejí mukly dovezené od Ústí nad Labem, tak je v místě nikdo nepostrádá. Nakonec postřílet je také mohou o sto kilometrů dál. Neprozradí to místo depotu.

Z vše uvedeného jsem vytvořil následující hypotézu transportu a ukrytí pokladu:

Všichni utíkají směrem k Alpské pevnosti. Dokonce i Kaltenbrunner (Šéf RSHA a Skorzenyho přímý nadřízený) si zde v Alt Ausee na vánoce 1944 pronajal dům. V jeho blízkosti vykopali později Američané zlato, šperky a cenné známky v hodnotě 3 miliony dolarů, což bylo tehdy dost peněz. V Alpách bylo zakopáno na konci války desítky pokladů a většinu z nich vybrali Anglosasé hned v prvních dnech po obsazení. Alpy jsou hustě osídlené a obyvatelstvo dost spolupracovalo. Na druhé straně poměrně ideální pro úkryt jsou vyšší partie Šumavy. Tam jsou mírné svahy, autem se dá ledaskam zajet, je tam hodně lesů takže malá viditelnost co kde kdo dělá a řídké osídlení.

Pevnost Šumava (Böhmerwaldfestung) vznikla jako alternativa Alpské pevnosti (Alpenfestung). Šlo o plán Karla Hermanna Franka ve spolupráci s mnichovským gauleiterem. Pevnost se "budovala" podobně jako Alpská pevnost. V šumavských lesích a horách byly budovány okopy, bunkry, kryty, skrýše zbraní a munice. Byly zde klíčové továrny na výrobu tryskových motorů pro ME 262 a také se zde budovalo hlavní velitelství Luftwaffe, které navštívil 21.4.1945 osobně Herman Göring, ale zjistil, že nebude do konce války hotové. http://natura.baf.cz/natura/2004/2/20040203.html

Toto datum je velmi důležité – později při stopování Skorzenyho jsme zjistili, že 21.4.1945 zde byl i Skorzeny a lze považovat za velmi pravděpodobné, že se zde setkali.

Skorzenymu je jasné, že jej po válce budou stopovat. A nejenom jej, všechny konvoje z března a dubna budou podezřelé. Takže kudy na Šumavu, aby zanechal co nejméně stop? Nejpřímější cesta je přes protektorát. Také nejbezpečnější, bombarduje se tam výrazně méně než v Německu. A má to další výhodu. A to je genialita jeho plánu. Pojede totiž územím, o kterém je naprosto jisté, že za pár dnů bude okupováno Sověty. Jenomže poklad, pokud jej bude chtít někdy v budoucnu vykopat, musí být v Americké nebo Britské okupační zóně. Je jasné, že Skorzeny se v dohledné budoucnosti nebude moci v Ruské zóně pohybovat a už vůbec ne organizovat tam vyzvednutí nějakých depozit. O Američanech si dělal iluze, že jej jako běžného vojáka propustí a poté že to tam nebude moc hlídáno. Takže potřeboval, aby byl poklad ukryt v budoucí Americké zóně, aby se tam ale dostal přes budoucí Ruskou okupační zónu. Takže v dubnu 1945 Skorzeny celkem logicky předpokládal, že Rakousko a Čechy připadnou Rusům a demarkační linie s Americkou zónou v Bavorsku bude na hřebeni Šumavy.

Podívejte se na mapu. Cesta přes Čechy, která zaručeně bude během pár dnů okupována Sověty. Poslední zmíněná osada Bučina je přímo u přejezdu Šumavy do Bavorska směrem na Pasov po dodnes zapomenuté malé silničce s téměř nulovým osídlením kolem. Kolona vjela do pustého Bavorského lesa, u kterého bylo z výše uvedených důvodů zase stoprocentně jisté, že bude pod Americkou správou. Tam vyložila a ukryla náklad, otočila se a jela směr Strakonice – Volyň – Vimperk – Strážné. Zjevně potom nějakým jiným přechodem dále na západ přejela Šumavu, protáhla se údolím Dunaje mezi Americkou a Rudou armádou a skončila v Alpách. Ovšem už prázdná. Tímto geniálním tahem Skorzeny dosáhl toho, že kdokoli jej bude stopovat přes Čechy, dojede akorát k hranici. A že by byl předpoklad dokonalé souhry mezi Rusy a Američany na hranici to bylo zjevně mimo realitu. Naopak se počítalo s tím, že se navzájem napadnou a válka bude pokračovat. Každopádně na Bavorské straně poklad nemohli vystopovat, protože k němu prostě žádné stopy nevedly. Nikdo k němu v kritickou dobu nepřijel, žádná kolona, žádný Skorzeny. To asi vůbec nešlo vymyslet lépe.

Obrázek 1 Trasa Čkyně, Vacov, Vimperk, Kubova Huť, Borová Lada, Františkov, Kvilda, Bučina

Tato hypotéza vypadá docela logicky a ani dnes nemohu vyloučit, že je také pravdivá. Nicméně jsem se věnoval shánění informací dále a dnes se domnívám, že existuje lépe dokumentovaná a pravděpodobnější verze. Jinými slovy, že Skorzeny jel na Šumavu nikoli proto, aby tam něco uložil, ale proto, aby něco odvezl a uschováno je všechno jinde.

Pokračování příště...